Knihy plné záhad a záhady s knihami

Chci napsat jenom větičku ohledně malého antikvarátu. Svého času jsem napsal několik málo článků do rubriky o knihách do studentského časopisu. Jsem líný ten text celý znovu formátovat a třídit do jednotlivých příspěvků pro tento blog podle autorů. A tak se tady několik málo příspěvků objeví pod hlavičkou malého antikvariátu. Tolik na vysvětlenou...

V minulém Malém antikvariátu jsem citoval z Nezvala. Vzpomínáte? "...obracím se k těm, kdož se občas rádi zastavují jako já nad mystériem určitých dvorů, sklepení, letohrádků a smyček mysli kolem tajemného.” Zůstaňme tedy ještě pro tentokrát u věcí magických, „klepajících na okraj směšného a bezcenného”. Náš matikář a zástupce ředitele gymnázia v jedné osobě, člověk s einsteinovským úsměvem (asi to dělal ten knírek) a přimhouřenými víčky působil na své okolí důstojným odstupem, bez kterého zástupce nepřežije ani den. Ten člověk snad i MHD dobíhal s potřebnou zdrženlivostí a rozmyslem. Takový byl na první pohled. Ve skutečnosti patřil k těm učitelům, kterým se stávalo, že jsme na hodině probírali oblíbenou muziku, nematematické problémy akademické i mimoškolní. Jedna z matikářových neakademických historek vyprávěla o...: „V minulé životy nevěřím, ale asi jsem byl kdysi táborita. Zdál se mi totiž velmi realistický sen, jak chodím po nějakém městě. Nebyly tam žádné asfaltky, nic takového. Udusaná hlína, starobylé domy. A pak jsem byl jednou na dovolené poblíž Tábora.Samozřejmě, že jsme se jeli do Tábora také podívat. Zjistil jsem, že to tam znám a přitom jsem byl v Táboře poprvé v životě. Věděl jsem přibližně,co bude za rohem a kam asi tak vedeta a ta ulice. Pamatoval jsem si to podle snu. Rozpomínal jsem se dokonce na nějaké detaily, že jsem postál u nějakého rohu a prohlížel si to tam. Dokonce jsem to nároží potom hledala našel!”Karel Čapek v „Českém románu”(Melantrich 1969) Olgy Scheinpflugové: „...zajímavý výklad obraznosti, tohle se mně taky zdává, chcete-li vědět. A často. Jednou to dokonce dostalo mnohem určitější tvář než nějaký instinkt nebo tušení. Před léty jsem se potloukal po Francii, kde jsem hledal za málo peněz hodně dojmů.Bylo to u Marseille, taková malá vesnička, vyprahlá a trochu špinavá, jako bývají jižní venkovy. Sta podobných jsem od té doby viděl, ale na prahu této mě cosi zarazilo. Šel jsem bílou cestou mezi rovnými domy s hlavou vyjevenou a srdcem prudce tlukoucím,až jsem se styděl, jak vyvádělo pod mým mužským kabátem. Věděl jsem přesně a s naprostou jistotou, že už jsem tu někdy byl, ba že tu znám vlastně každý kout, záhyb ulice, skupenství kopců na modrém řezu obzoru. Támhle je krám se smíšeným zbožím, říkal jsem si a kousek dál je temná kovárna. Kdysi tam stávali na třech sedlaní koně... teď ještě kaplička a za její zdí stranou vesnická kašna na tlučení prádla. Došel jsem k nim se zatajeným dechem, potom bílém a ozářeném dláždění francouzského venkova. Byl jsem si podivně a nepříjemně jist. Snad jsem tu kdysi žil, anebo jsem tuto ves znal ze svých snů či nevysvětlitelných představ každý kout a ohyb cesty snad i zvuk zvonku na kupcových dveřích. Smál jsem se předem každé hloupé výpomoci duchařinou. Proč by, k čertu, nemohly být věci nevysvětlitelné, proč se hloupý člověk pořád všetečně pokouší přijít všemu na kloub?”Až tak konkrétní zkušenost nemám, ale několik velkých náhod jsem už zažil. Bylo to vloni, měl jsem krátce před zkouškou z bezobratlých živočichů.Několik set latinských názvů malých zvířátek, kterým česky souhrnně říkáme havěť, tj. breberky,pavoučci, žížaly, housenky a stonožky,červíci suchozemští, sladkovodní i mořští, pardon, ještě mouchy a komáři atd. Po čtrnácti dnech, kdy mi začaly splývat dny a noci a kdy jsem nevěděl, zda se mi skripta o žouželích zdají nebo se opravdu učím, jsem zahlédl v obchoďáku útlou knížečku„Milenci na jednu noc” (Ivan Klíma, Československý spisovatel, Praha1964). Najedl jsem se a šel do studovny MZK. Objednal jsem si ten titul, že budu slimáky prokládat šťavnatějším zábavným čtením.Ve studovně ticho jako v chrámu,na mém stole leží okopírovaná skripta,včera jsem se učil brachiopoda, dneska zkouším cubozoa, ale zrovna jich mám tak akorát a začínám prokládat.Otevřu a čtu: ”Lingula,” sakra to mi něco říká, čtu dál: „Menza byla dlouhá a bezútěšná, hluboko v podzemí...”mám jisté tušení, ale pokračuju jakoby nic: „...Biologie rezervováno,”tušení se začíná potvrzovat a poslední kapkou je odstavec: „Lingula, odříkával si tiše, třída brachiopoda, skořápky se otvírají nebo zavírají v přední volné části plášťových okrajů, jsou do nich zapuštěny štětiny. Jako celá tato skupina červů, má i lingula blízké vztahy k řádu phoronis...” Charakteristiku linguly (mořský bezobratlý živočich) jsem ke zkoušce uměl dobře,ale bohužel jsem „náhodou” dostal jinou třídu a vyhazov. Tak mě napadá, jestli byste se neměli radši učit než číst Malou frontu ;)) Pokud jste dočetli až sem, tak ten zbytek už stojí za dokončení.Kolik se toho už napsalo o pyramidách, trepanacích lebek vestarověku, o vzniku života, o tajemství duše, o vraždách Jacka rozparovače, o neuvěřitelné genialitě nejednoho skladatele, fyzika, matematika, lékaře, ale taky genialitě podvodníků a zlodějů.„I věda má záhady stejně závažné,jako je věšení odsouzenců nebo otázky autorství. Byl na počátku velký třesk,nebo černá díra? Kam se poděli dinosauři? Změní se směr víru vody,která vám vytéká z vany, když váš koráb překročí rovník? ... Proč jsou filozofové s myslí ostrou jako břitva beznadějně tupohlaví, pokud jde o jejich tělo? Je pojídání lidí skutečně nesprávné? Proč ženy nerodí vždycky jenom děti? Proč jsme posedlí freudovskou psychologií, ale máme jen velmi mlhavou představu, co to vůbec je?Proč jsou doktoři tak mizerní vrazi? ... Je smutné, že medicína má ještě víc zlověstných mystérií v příčinách chorob jež zabíjejí, mrzačí nebo nás připravují o rozum. ... Tu a tam oplzle, ale doufám, že nikdy ne tak, abych ji zneuctil, odhalím před vámi nejpozoruhodnější záhady své profese.” (Richard Gordon: Medicínské záhady, Baronet, Praha 1997).Gordonem to dneska zakončíme.Ukázku „Jak se propána dělá ženská obřízka?”z druhé části Gordonovy knihy „Záhadné zvyklosti” sibudete moci přečíst na webu Mf (student.muni.cz). A dost už oplzlostí i záhad.

Stromeček mého veselého života

Apolinář

V poslední době se mi nedaří plnit nejrůznější sliby a plány. Mrzí mě to. Tuhle jsem přišel ke známým o hodinu později než bylo domluveno. Za oknem mi vadne levandule, spolubydlícímu zase konopí. Levanduli jsem slíbil, že ji přesadím, protože její nynější květináč už nestačí.

Spolubydlícímu jsem slíbil, že budu tento týden zalévat i jeho truhlíky. Ani jedno nestíhám. Tenhle problém se mi možná podaří vyřešit jedinou ranou. Vypadá to totiž, že jeho konopí chcípne dřív než moje levandule, a tak mu ji asi příští týden daruji. Nadšeně mi ji totiž chválil, když poprvé nakoukl ke mně do pokojíku: „Týýý vole! Tohle neznám, ale vypadá to na fakt dobrý hulení, nebo je to, ty vole, jenom nějakej plevel?“

Ale koho to vlastně zajímá? Chtěl jsem tím naznačit, že nestíhám ani Malý antikvariát, a to jsem v prvním čísle letošní MF slíbil, že moje úryvky ze všemožných knih budou pravidelnou rubrikou.

Omlouvám se a nebudu lhát. Není za tím ani škola, láska, sport, četba, ani lenost, dokonce ani velká fronta u počítačů v CPS. Za všechno může moje malá a pomalá alkoholdehydrogenáza. S troškou nadsázky se dá říct, že za vším v našem těle hledej enzym. Alkoholdehydrogenáza (AHD) je enzym, který odbourává alkohol v našem těle. Rychlí metabolizátoři mají rychlý enzym AHD a musí pít „relativně“(!) hodně a dlouho, aby se opili. Pomalí metabolizátoři s pomalou ADH se napijí trošku, ADH nestíhá, alkohol zůstává v krvi (metabolizuje se pomalu), působí na mozek a jediné, co u nich nastoupí velmi rychle, je opička. Někteří z pomalých metabolizátorů se napijí, dejme tomu v čase t0. V čase t1 (cca po 10 minutách) u nich nastoupí stav podobný euforii, smějou se, krev jim proudí žilami a rozehřívá i poslední zábrany. V čase t2 (po dalších 15 minutách) se jim začne chtít spát, ale protože se dobře baví, šlehnou si kávu či kofolu a pak se baví hluboko do noci. Celý cyklus končí v čase t3. To je okamžik prvního cvičení příštího dne. Takové jednodenní cykly se opakují a uzavírají se do týdenních hypercyklů, přičemž se střídají týdny s úplnou víkednovou detoxikací nebo naopak úplnou ožralostí. Jednoduše řečeno pomalí metabolizátoři alkoholu mají značný sklon k alkoholismu, k průšvihu jako barák.

Potřeboval bych nejméně šest hodin k vystřízlivění. To ale znamená nebýt celou noc doma.

Frantův Fiat 600 zastavil před ponurou budovou protialkoholního oddělení I. státní psychiatrické kliniky, zvanou APOLINÁŘ.

Několikrát jsme museli zvonit, než se noční vrátný uráčil odemknout malá dvířka v těžkých dubových vratech.

„Co je?" zeptal se tónem kvalifikovaného strážného a nedůvěřivě si nás měřil. Na lumpy jsme se mu patrně zdáli příliš pečlivě oblečeni.

„Tady soudruh jde na protialkoholní léčení," řekl František poněkud chlubivě. Jestli čekal, že vrátný zajásá, otevře vrata dokořán a stisknutím tlačítka, šikovně maskovaného v dveřním rámu, uvede v činnost slavnostní zvonkohru, byl patrně zklamán.

Když se vrátný nejdřív opatrně pozeptal, jestli soudruzi, co mě vedou, nejsou náhodou od policie, a dostalo se mu záporné odpovědi, řekl, že na blbý fóry nemá náladu a zabouchl nám dveře před nosem.

Nepřekvapilo mě to. Věděl jsem z vlastní zkušenosti, že dostat se na záchytnou stanici je sice velmi jednoduché, ovšem za předpokladu, že se tak zlíbí příslušníkům VB, bez ohledu na šarži. A těmi také musíte být uvedeni a řádně předám, když jste byli nejdříve prošacováni a téměř donaha svlečeni. To vše samozřejmě proti podpisům předávajících a přijímajících.

„Františku, nerozčiluj se," uklidňoval jsem kamaráda Myšku. „Je to noční vrátný a ještě k tomu rozespalý. Musíme na to takticky!" a znovu jsem zazvonil. Dědek nás nejdřív poslal přes zavřené dveře do hajzlu, potom vyhrožoval policií, ale nakonec se nechal umluvit a šel pro ošetřovatelku.

„Pánové, mějte rozum a rozejděte se," ozval se za vraty ženský hlas příjemného altového zabarvení. A ujišťoval nás, že postup vrátného je naprosto správný. Něco prý jsme si vypili a chceme zlobit. Tak prý „honem k maminkám"! Postelka, který zatím do našeho jednání nezasahoval, se dotčeně zeptal, jestli je nutné, abychom hovořili přes zavřené dveře. Řekl, že mu to připadá, jako když se domáháme vstupu do bordelu, kde už je obsazeno, a že si budeme stěžovat. Aby svým slovům dodal váhu, představil nás „neviditelné" sestře jednoho pod druhém plnými jmény a přidal ještě názvy kulturních institucí, jejichž jsme byli zaměstnanci.

Účinek byl překvapivý. Dveře se otevřely. Asi třicetiletá, sympatická ošetřovatelka si nás krátce prohlédla, usmála se a řekla, že sice nejsou povinni vysvětlovat v noci komukoliv rozdíl mezi bordelem a nemocnicí, v našem případě prý ale mohou udělat výjimku.

„Tak o co vám jde, pánové?!" zeptala se.

Řekl jsem jí, že chci nastoupit protialkoholní léčbu. Chtěla vědět, jestli jsem v záznamu. Musel jsem přiznat, že o žádném záznamu nic nevím. Znovu se usmála a řekla, že je jí líto, ale abych se, nezměním-li rozhodnutí, obrátil na přijímací kancelář Apolináře v normálních úředních hodinách.

Franta Myška se dopálil. Řekl, že napíše do novin článek o tom, jak na jedné straně takřka inzerují boj proti alkoholismu, a když se někdo skutečně rozhodne tento boj podstoupit, tak ho, mírně řečeno, odmítají a navíc zesměšňují.

Neměl jsem zatím pocit zesměšnění, ale jinak jsem dával Myškovi plně za pravdu.

„Pane," řekla sestra vyčítavě. „My nejsme holubník! Vy si dvacet let pijete a užíváte. Jo?... Dobrý, nic se neděje. Ale jen vás napadne, že se polepšíte, tak všechno kolem sebe zfanfrníte a myslíte si, že se zastaví svět. Houby s voctem. Víte? Maucta, pane!"

A znovu jsme se dívali do zavřených vrat.

Cestou k autu mě Vavruška s Postelkou přesvědčovali, že jsem pro svoje polepšení udělal, co se dalo, že mi to klidně třeba i před manželkou dosvědčí, a za to, že jsme se zde nesetkali s patřičným pochopením, nikdo z nás nemůže. Už to vypadalo tak, že náš společný neúspěch pojedeme někam zapít, když se ze vrat za námi doslova vyřítila jiná ošetřovatelka, starší sestra Boženka, kterou jsem znal ze záchytné stanice.

„Pane Menšíku, pane Menšíku," volala jako na lesy, „jenom pojďte dál. Ta sestra je tady nová a nezná vás. Bože, to by byla chyba. Vždyť my už tady na vás s panem doktorem čekáme nejmíň pět let!"

Neměl jsem ani čas rozloučit se pořádně se svými průvodci. Jako zlatou rybku si mne vlekla sestra Boženka do vrat té staré barabizny, temným průjezdem a přes nemocniční dvůr do místností záchytné stanice, kde jsem potom čekal dva dny na přijetí do stavu nemocných.

Dočetli jste kousek Menšíkovy nedokončené prózy, kterou jsem našel v jinak typicky menšíkovsky veselé knížce „Stromeček mého veselého života“. Legrace je v té knížečce převaha, jinak bych ji ani nedoporučoval. Vladimíra Menšíka mám rád jako herce, humoristu a vypravěče. Možná je škoda, že tohle dílko zůstane nedokončené, ale i tak dokresluje dobře Menšíkovu tvář. I u nejvtipnějších lidí světa nevzniká každá vráska v obličeji jako rýha od smíchu. A co vím určitě je, že lepší jedno nedokončené autobiografické torzo než třicet bulvárních titulů o životě známého komika nebo zpěváka vydaných dva dny po jeho smrti.

ZAHRADNÍKŮV ROK

JAK VZNIKÁ ZAHRADNÍK

Proti všemu zdání zahradník se nerodí ze semene, výhonku, cibule, hlízy ani štupru, nýbrž vzniká zkušeností, okolím a přírodními podmínkami. Dokud jsem byl malý, měl jsem k otecké zahradě poměr vzpurný, ba i škodolibý, protože jsem měl zakázáno šlapat po záhonech a trhat nezralé ovoce. Podobně Adam měl v Zahradě Ráje zapovězeno šlapat po rabátkách a trhat ovoce Stromu Poznání, protože nebylo ještě zralé; jenže Adam — stejně jako my děti — si natrhal nezralého ovoce a následkem toho byl z ráje vyhnán; od té doby je a vždy bude ovoce Stromu Poznání nezralé.

Pokud je člověk v květu mladosti, myslí si, že květ je to, co se nosí v knoflíkové dírce nebo podává děvčeti; nemá jaksi to pravé pochopení pro to, že květ je něco, co přezimuje, co se okopává a mrví a zalévá a přesazuje a řízkuje a ořezává a přivazuje a zbavuje plevele a plodnic a suchých lístků a mšic a padlí; místo aby přerýval záhonky, běhá za děvčaty, ukájí svou ctižádost, požívá plodů života, kterých sám nevypěstil, a vůbec chová se celkem destruktivně. Je potřeba jisté zralosti, řekl bych, jistého věku paternity, aby se člověk mohl stát zahradníkem amatérem. Mimo to je třeba, aby měl svou zahrádku. Obyčejně si ji nechá udělat od zahradníka z povolání a myslí si, že se na ni bude chodit po své práci dívat a radovat se z květinek a naslouchat šveholení ptáčků. Jednoho dne se mu stane, že sám vlastní rukou zasadí jednu kytičku; mně se to stalo s netřeskem. Při tom mu nějakou záděrou či jak vnikne do těla trochu půdy a způsobí jakousi otravu nebo zánět; zkrátka z člověka se stane zanícený zahradník. Jen drápek uvíz, a chycen je celý ptáček. Jindy vzniká zahradník nákazou od sousedů; vidí třeba, jak sousedovi kvete smolnička, a řekne si: Zatrápeně, proč by taky nekvetla mně? A to by tak hrálo, abych ji neměl ještě lepší! — Od těchto začátků zapadá zahradník hloub a hloub do této nově probuzené vášně, živené dalšími úspěchy a vybičované dalšími neúspěchy; propuká v něm chtíč sběratelský, který jej pohání, aby vypěstoval všecko podle abecedy od Acaeny po Zauschnerii; později se v něm vyvíjí náruživost specialistická, která z člověka do té doby příčetného učiní růžaře, jiřináře nebo jiný druh exaltovaného maniaka. Opět jiní propadnou vášni umělecké a ustavičně přerovnávají, mění a přestavují svou zahrádku, komponují barvy, přeskupují trsy a vyměňují, co jim kde stojí a roste, štváni tak řečenou tvůrčí nespokojeností. Ať si nikdo nemyslí, že pravé zahradničení je bukolická a meditativní činnost. Je to neúkojná vášeň, jako všecko, do čeho se pustí důkladný člověk.

Ještě vám povím, jak poznáte pravého zahradníka. „Musíte se přijít ke mně podívat," praví, „já vám musím ukázat svou zahrádku." Když tedy přijdete, abyste mu udělali radost, najdete, jak někde mezi perenami vyčnívá jeho zadní část. „Hned přijdu," povídá přes rameno, „jen co to tadyhle vysadím." „Jen se nevyru-šujte," řeknete mu přívětivě. Po nějaké době to už nejspíš vysadil; zkrátka vstane, zamaže vám ruku a záře pohostinností praví: „Tak se pojďte podívat; je to sic malá zahrádka, ale — okamžik," povídá a sehne se nad rabátko, aby tam vyplel několik traviček. „Tak pojďte. Já vám ukážu Dianthus Musalae, to budete koukat. Hergot, tady jsem to zapomněl zkypřit," praví a začne se rýpat v půdě. Po čtvrt hodince se opět vztyčí. „Aha," řekne, „já jsem vám chtěl ukázat ten zvonek, Campanula Wilsonae. To je vám ten nejhezčí zvonek, jaký — Počkejte, tady musím přivázat to Delphinium." Když to přivázal, vzpomene si: „Bodejť, vy se teda chcete podívat na to Erodium. Okamžik," bručí, „jen co tadyhle přendám ten Aster; on tu má málo) místa." Načež odejdete po špičkách, nechávaje mezi perenami vyčnívat jeho zadní část. A když jej zase potkáte, řekne vám: „Musíte se přijít ke mně podívat; mně vám kvete jedna růže pernetka, to jste ještě neviděl. Tak přijdete? Ale jistě!" Nu dobře: pojďme se k němu podívat, jak rok plyne.

Skutečné příhody z říše zvířat

Kapitola první - šťastné útěky

Skutečně velkolepý útěk v paviáním pojetí se odehrál v Lambtonském safari v srpnu 1974. Mazané a vysoce organizované opice ošálily přísná bezpečnostní opatření: Nalezly si pod turistické autobusy , chytily se za podvozky a proklouzly ze ZOO přímo před očima hlídačů. na jejich kousek se ale přišlo a vůdci celé skupiny byli přísně potrestáni. „Na základě pozorování jsme rozpoznali silné jedince, kteří měli únik na svědomí,“ říká ředitel safari Dick Howard, „a sedm z nich jsme nyní rozptýlili do jiných parků a zoologických zahrad.“
Howard tvrdí, že paviáni jsou na útěky skuteční experti. Když vedl jedno ZOO v Holandsku, osobně viděl, jak k sobě tlupa paviánů nalákala na banán antilopu. Jakmile se kopytník zastavil u oplocení, paviání mu hupli na hřbet a odskákali vstříc svobodě.

Praha, listopad 1978

Když už člověk jednou je,
tak má koukat, aby byl.
A když kouká, aby byl,
a je, tak má být to, co je,
a nemá být to, co není, jak
tomu v mnoha případech je.

Zpěvy staré Číny

J d u k o l e m k r č m y

V těch kalných, těžkých, krutých dnech
já piju, co mi stačí dech,
doby se propíjím hluší,
bych zachránil svou duši.
Kam slunka boží zář se lije,
pít bude se a pilo, pije,
že všechno pije - každý ví! -
a já mám být sám střízlivý?!

Za trochu lásky...

Za trochu lásky šel bych světa kraj,
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v ledu - ale v duši věčný máj,
šel vichřicí - však slyšel zpívat kosy,
šel pouští - a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj
jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.

Viry

Svět nás neustále překvapuje.
Svrhává staré víry založené na tradici,
pověrách, zdravém rozumu i na vědeckém poznání.
RICHARD LEVINS

Záhada eboly

1976 Virus ebola zair

jak vyšetřovali jednoho pacienta po druhém, vyvstával před nimi obraz nemoci. Nemocní měli těla vychrtlá dehydratací, tváře strnulé, oči omámené a mysl kupodivu horlivou a jasnou. V místech vpichu injekční jehlou i z každého porušení kůže jim vytékala krev. V některých případech krváceli z nosu, dásní, střev a některé ženy i z pochvy. Někteří trpěli zánětem spojivek, takže měli oči zanícené a plné infekce. U menšího počtu došlo ke krvácení z cév a tito nemocní měli rudá oční bělma. Čas od času některý z nich vyzvracel natrávenou krev nebo neudržel asfaltově černou tekutou stolici...

k žádné celosvětové epidemii nedošlo. Navzdory skutečnosti, že se virus mohl šířit přímým dotykem, intravenózními injekcemi, pohlavním stykem a snad také, jakkoli o tom byly důkazy váhavé a nejisté, i kapénkovou infekcí, náhoda rozhodla, že nebyl dostatečně nakažlivý. U druhotných případů lidí, kteří nebyli v úzkém kontaktu s nemocnicí, představovalo riziko jejich nákazy pouhých pět procent. Jednoduchá opatření při ošetřování nemocných stačila, aby se šíření viru zastavilo.
Kdyby vypukla epidemie viru ebola a šířila se z osoby na osobu kapénkovou nákazou, kašláním a kýcháním, tak, jak tomu je v případě chřipky, neexistovala by proti ní žádná vakcína ani účinná léčba.
Svět měl toho roku štěstí.

Závěť

Kdybych si myslil,
že mým skonem se krapet dobra vykoná,
já k smrti odsoudím se honem,
jako bych bestie byl zlá.


Mnou křivdy nikdo nedozná,
pěšky si choď, či v truhle nes se.
Však chudák zemře-li jak já,
hora se věru nezatřese.


Žil jednou jistý Diomed,
když Alexandr kraloval.
Ten jako násilník si ved
a cizí lodi raboval.


Konečně chytli ho a král
s ním arci naložit chtěl zle;
když lupič před ním v poutech stál
měl potrestán být na hrdle.


I táže se ho panovník:
Proč pirátství se oddáváš?
I odpoví mu loupežník:
Proč pane pirátů mi láš?


Že vyjíždím - jak dobře znáš -
jen s kocábkou, ne s dvojstěžníkem?
Mít výzbroj jako ty ji máš,
byl bych čím ty jsi, panovníkem!

Valérie a týden divů

PŘEDMLUVA

Napsal jsem tuto knihu z lásky k tajemství starých vypravovánek, pověr a romantických knih, psaných švabachem, jež se kdysi mihly před mýma očima a jež mi nedopřály svěřit svůj obsah. Zdá se mi, že básnické umění není ničím víc a ničím méně než splácením starých dluhů životu a jeho tajemství. Aniž bych chtěl svým "černým románem" kohokoliv sváděti z cesty (nejméně ty, kdož se bojí pohledět přes hranice "dneška"), obracím se k těm, kdož se občas rádi zastavují jako já nad mystériem určitých dvorů, sklepení, letohrádků a smyček mysli kolem tajemného. Podám-li jim touto svou knihou evokaci jistých vzácných a řídkých pocitů, které mne přiměly k napsání příběhu, který klepe na okraj směšného a bezcenného, budu spokojen.

AUTOR

Jak se jmenuje tahle knížka?

3. Naletěl jsem sám

Jeden kolega, se kterým jsem studoval na Chicagské univerzitě, měl dva bratry, šestiletého a osmiletého. Často jsem k nim chodil a předváděl jsem dětem různá kouzla. Jednou také přijdu a povídám: „Umím kouzlo, kterým vás oba proměním ve lvy.“ K mému překvapení se zaradovali: „Prima, tak nás proměň ve lvy.“ Namítl jsem: „No tedy radši ne, ono by pak nešlo proměnit vás zase zpátky v lidi.“ Ten starší povídá: „To nevadí, já stejně chci, abys nás proměnil ve lvy.“ Já na to: „Ne, to vážně nejde, já bych vás pak neuměl proměnit v lidi.“ Menši se zeptal: „A jak nás v ty lvy proměníš?“ Odpověděl jsem: „Když řeknu kouzelná slova.“ Jeden ze sourozenců se dotázal: „Jaká to jsou kouzelná slova?“ Já na to: “Kdybych vám je řekl, vyslovil bych je, a proměnili byste se ve lvy.“ Chvíli nad tím přemítali, a pak jeden povídá: „Opravdu neznáš kouzelná slova, která by nás proměnila zpátky v lidi?“ „Ale jo.“ povídám, „jenže potíž je v tom, že když řeknu ta první kouzelná slova, pak se nejen vy, ale všichni lidi – a taky já – proměním ve lvy.A lvi neumějí mluvit, takže by už nikdo nemohl říct ta druhá kouzelná slova, abychom se zase proměnili v lidi.“ Větší kluk na to: „Tak je napiš!“ Menší se zarazil: „Jenže já neumím číst!“ Já na to: „Ne, to ne, napsat je nepřipadá v úvahu; i kdyby se napsala a neřekla, stejně by se všichni lidi proměnili ve lvy.“
Sourozenci užasli: „Páni!“
Asi tak za týden jsem potkal toho osmiletého. „Strýčku Sullyane, chtěl bych se tě na něco optat, strašně mi to vrtá hlavou.“ Já na to: „O co jde?“ A on povídá: „Jak ses vlastně ta kouzelná slova naučil ty?“

Kniha lesů, vod a strání

STESK NA KONCI LÉTA

Je blankyt hluboký a oblaka jsou nízko
jak lodí pokojné a bílé plachtoví;
vzsuch zvolna zhasíná, je večer zcela blízko,
na stráních poslední den zmírá srpnový.

Klid hledá babočka a rozbitá má křídla
- i cesta za květy a sluncem poraní -;
předtucha žlutí jest už v zeleni, jež stydla,
se šerem vystoupí mlh smutné dýmání.

Pojď, svatý večere, a obejmi mě rychle,
přitiskni k zeleni těch zchladlých polštářů,
je naše údolí zas opojné a ztichlé,
neb rázem uprchl dav tučných kramářů.

Pojď, svatý večere, a obejmi mě chladem,
mé srdce chvěje se a těká zmučeno
a divně zmateno - zda sytostí či hladem? -
chce sladkou moudrostí být uspokojeno.

Já, zdá se, člověku jsem příliš důvěřoval.
Teď vzpíná za Městem své ruce bláhové:
jsem příliš chudý pes, bych život ozlacoval,
jsem příliš lidský rek pro snění nachové...

Jen země nádhera, jež zákon dvůj má v sobě
a žádnou iluzí se nedá poplésti,
mě ňadra nabízí v jich proměnlivé zdobě:
s ní možno smuten být, nemožno nekvésti.

Český román

Zajímavý výklad obraznosti

...tohle se mně taky zdává, chcte-li vědět. A často. Jednou to dokonce dostalo mnohem určitější tvář než nějaký instinkt nebo tušení. Před léty jsem se potloukal po Francii, kde jsem hledal za málo peněz hodně dojmů. Bylo to u Marseille, taková malá vesnička, vyprahlá a trochu špinavá, jako bývají jižní venkovy. Sta podobných jsem od té doby viděl, ale na prahu této mě cosi zarazilo. Šel jsem bílou cestou mezi rovnými domy s hlavou vyjevenou a srdcem prudce tlukoucím, až jsem se styděl, jak vyvádělo pod mým mužským kabátem. Věděl jsem přesně a s naprostou jistotou, že už jsem tu někdy byl, ba že tu znám vlastně každý kout, záhyb ulice, skupenství kopců na moidrém řezu obzoru. Támhle je krám se smíšeným zbožím, říkal jsem si a kousek dál je temná kovárna. Kdysi tam stávali na třech sedlaní koně…- teď ještě kaplička a za její zdí stranou vesnická kašna na tlučení prádla. Došel jsem k nim se zatajeným dechem, po tom bílém a ozářeném dláždění francouzského venkova. Byl jsem si podivně a nepříjemně jist. Snad jsem tu kdysi žil, anebo jsem tuto ves znal ze svých snů či nevysvětlitelných představ – každý kout a – a ohyb cesty – snad i zvuk zvonku na kupcových dveřích. – Smál jsem se předem každé hloupé výpomoci duchařinou. – Proč by, k čertu, nemohly být věci nevysvětlitelné, proč se hloupý člověk pořád všetečně pokouší přijít všemu na kloub?“

Havran

(překlad V. Nezval)

Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné - když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání velmi jemné zaťukání na dvéře - a pak už ne. "Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné - jednou je a pak už ne." Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu, každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne. Toužil jsem po kuropění; - marně hledaje v svém čtení ulehčení od hoře nad Lenorou - již poslušné světice zvou Lenora - nad jménem dívky nadvzdušné, jež byla mou a teď už ne. Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je s hrůzou - již jsem do té doby neznal ani přibližně; abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání: "Je to host, jenž z nenadání zaklepal tak neslyšně - pozdní host, jenž z nenadání zaklepal tak neslyšně - jednou jen a pak již ne." Tu má duše vzmužila se; řek jsem bez rozpaků v hlase; "Prosím, pane, nebo paní, odpusťte mi velmožně; avšak byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání, přeslechl jsem zaklepání - je to skoro nemožné, že jste klepal vy" - a poté otevřel jsem úslužně - venku tma a víc už ne. Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a v strachu, dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne; ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení, jenom plaché oslovení "Lenoro!" zní zimničně, to já šeptám "Lenoro!" - a ozvěna zní zimničně jenom to a víc už ne. Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje, když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne. "Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice; podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne - ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne;" - vítr a nic jiného už ne. Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné; bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní usadil se znenadání v póze velmi výhružné na poprsí Pallady - a v póze velmi výhružné si sedl jen a víc už ne. Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané - "Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy, jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane - řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!" - Havran děl: "Už víckrát ne." Žas jsem nad nevzhledem ptáka, jenž tak bez okolků kráká bezobsažnou odpověď, jež prozrazuje bezradné; velmi dobře vím, že není skoro ani k uvěření pták či zvíře, jež si lení v póze velmi záhadné na poprsí nade dveřmi - v póze velmi záhadné a říká si: "Už víckrát ne." Potom, sedě na mramoru, ustal havran v rozhovoru jako duše v jedno slovo samotářsky zabrané - až jsem si řek v duchu, takže nedošlo mu to až k sluchu: "Věřím pevně na předtuchu, osud často okrad mne - jak mé naděje, i on se k ránu odtud vykradne." Však havran dí: "Už víckrát ne." Zaražen an na mne hledí s přiléhavou odpovědí, říkám si: "Toť bezpochybypochyt velmi obratně od pána, jejž osud vedl neštěstím a navždy svedl, takže nic už nedovedlzpívat než ty bezradné - pohřební a smutné písně, refrény, tak bezradné, jako je: Už víckrát ne!" Když však havran bez ustání ponoukal mne k usmívání, přistrčil jsem křeslo mysle, že mne něco napadne, když se vhroužím do sametu ve vzpomínkách na tu větu, přemýšleje, co as je tu, nad čím řek své bezradné, nad čím příšerný ten pták zde říká svoje bezradné "už víckrát ne". Tak jsem seděl nad dohady, mlčky, marně, bez nálady pod ptákem, jenž v hloubi prsou nepřestával bodat mne, kles jsem s zamyšlenou tváří do podušky na polštáři, na niž padá lampa, v záři matné, mdlé a malátné, ale do níž nevboří své ruce, mdlé a malátné, ona víckrát, víckrát ne. Zdálo se, že u stínidla houstne světlo od kadidla, že bezpochyby anděl v zvoncích z nebe propadne. "Chudáku, tvůj Bůh ti v zpěvu posílá sem pro úlevu balzám na tvou starou něhu, po němž navždy vychladne, po němž láska k Lenoře v tvé mysli navždy zapadne" - však havran děl: "Už víckrát ne." "Proroku," dím,"mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel, synu podsvětí, a přece proroku, pojď hádat mně - statečně, byť opuštěný žiji zaklet v této zemi, dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne, zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne" - havran dí: "Už víckrát ne." "Proroku," dím,"mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel, při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne, rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine, jasnou dívku Lenoru kdy v náručí své přivine" - havran dí: "Už víckrát ne." "Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení, táhni zpátky do bouře a do podvětí, satane! - nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři, neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane! Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!" Havran dí: "Už víckrát ne." Pak se klidně ulebedí, stále sedí, stále sedí jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné; oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny, lampa vrhá beze změny jeho stín, jímž uhrane - a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane, nevzchopí se - víckrát ne.

Povstávání živého tvaru

Proteiny s několika funkcemi

...zatím jsme si ilustrovali příklady proteinů, u kterých pozorované sekvenční změny byly interpretovány jako příčina změny funkce. Uveďme si teď některé příklady v původní formě, beze změny sekvence, použity kúčelům naprosto neočekávaným.

Akonitáza

Akonitáza je enzym katalyzující v mitochondriích jednu reakci trikarboxylátového (Krebsova) cyklu: přechod mezi citrátem a izocitrátem přes meziprodukt cis-akonitát. Enzym obsahuje prostetickou skupinu

Veselá akupumktura

NECHAT SE LÉČIT AKUPUNKTUROU?

Snad nejhůře ze všech profesí podstupují akupunkturu řezníci. Těch několik, kteří se vzácně nechali touto orientální léčbou léčit, byli vesměs silní a mužně vypadající jedinci. Jak křehcí však byli uvnitř! Prakticky žádný z nich nevydržel s aplikovanou jehlou déle než pět minut vsedě. Téměř učebnicové případy kolapsových stavů. Z původně přicházejících zdravých, někdy až příliš brunátných jedinců, se najednou vyklubou pobledlí chudáčci, jako by se léta léčili na některém z hojných interních odděleních pro chudokrevnost. Jak mohou vlastně dělat svoji práci? Odporem ke vpichům do vlastního těla se nápadně podobají chirurgům. I zde bývá téměř pravidlem, že čím větší chirurg, tím hůře snáší akupunkturu (ovšem jsou i některé výjimky!). Nakonec jsem došel k závěru, že je výhodnější řezníkům i chirurgům akupunkturu provádět vleže.

Hovoříme-li o schopnosti snášet akupunkturu, nelze nevzpomenout jednoho pacienta, který ji přímo vychutnával. Sám si aktivně otáčel v pravidelných intervalech jehličkami, musel jsem ho dokonce krotit, aby nezačal podobně ošetřovat i spolutrpitele (léčebná kůra se provádí u několika pacientů zároveň). Působil na mne až masochisticky, jak s planoucíma očima si točil jehličkami, jakoby si je chtěl pod kůži vtlačit i s držátky. Marně jsem mu vysvětloval, že mu s nimi milerád otočím sám.

Máj

...

"Hluboká noc! ty rouškou svou
teď přikrýváš dědinu mou,
a ona truchlí pro mě! -
Že truchlí? - pro mě? pouhý sen!
Ta dávno neví o mně.
Sotvaže zítra jasný den
nad její lesy vstane,
já hanebně jsem odpraven,
a ona - jak v můj první den -
vesele, jasně vzplane."

Jiskrného

Kolik tónů falešných
než dosáhneme jiskrného
sem tam jen uzoulinký smích
a jho Jeho

Jen trochu se nadýchneme
jen trochu si špitneme
a pak už jen kruhy na vodě
v zahradě edenské

Po stopách divokého západu

Tragický Konec Wild Bill Hickocka

William Hickock, ač proslulý rváč, nedostal se nikdy mimo zákon. I když střílel rychle, nikdy neútočil první.
Byl lovcem, zvědem, chovatelem dobytka. V jednom zaměstnání se zvlášť proslavil, a to tehdy, když se stal šerifem hornického města Deadwoodu. Jeho statečnost mu vynesla smrtelnou nenávist desperádů, které měl potírat.
Hickock byl hezký člověk atletické postavy a svému zevnějšku věnoval velkou péči.
Z dopisů menželce, která s ním odmítla žít, lze vytušit náznaky trpkosti nad neustálým nebezpečím jeho dobrodružného života.
Nehodlal se dát zastrašit dobrodruhy, jejichž neblahou minulost znal; dbal o dodržování zákonů a zdálo se, že ho jeho příslovečné štěstí neopustí. Ale jednoho dne pocítil Hickock podivnou předtuchu blízkého konce, ačkoli byl proti nepříjemným myšlenkám obrněn optimismem a sebedůvěrou.
V předvečer smrti se svěřil příteli: „Je to sice neuvěřitelné, Tome, ale mám tušení, že budu brzy zabit.“ – Týž den neodolal a napsal ženě dopis, který končil slovy: „Drahá Agnes, má-li se stát, že se už neuvidíme, věz, že poslední slovo, které zašeptám, až vystřelím svou poslední ránu, bude Tvoje jméno.“
Nazítří 2. srpna 1876 se Bill Hickock rozhodl, že zaplaší černé myšlenky, a pustil se do partie karet v saloonu Carla Manna a Jerryho Lewise.
Kolem stolu s ním seděli Carl Mann, Charles Rich a kapitán Massey, lodivod na Mississippi. Hra se rozproudila, hráči žertovali. Bill seděl zády ke dveřím, což dosud nikdy neudělal.
Jakýsi muž, který chvíli pozoroval hráče zvenčí, vstoupil do saloonu, na oko lhostejný k těm, kdo tam seděli. Stoupl si kbaru, objednal si pivo, pomalu vypil a pak se nenápadně přitočil až na několik kroků za Billa Hickocka. Muž rychle vytáhl z pouzdra kolt a střelil.
Kulka zasáhla Hickocka do týla, prolétla levou tváří a zaryla se kapitánu Masseyovi do paže.
Bylo přesně 16 hodin 10 minut. Bill se skácel ze židle jako zasažen bleskem; v křečovitě sevřené ruce dosud držel karty. V kartě měl „čtyři esa a červenou osmu“, (Od té doby se taková karta jmenuje The Dead Man`s Hand- Mrtvá ruka.)
Vrah byl dopaden, odsouzen, oběšen.
Wild Bill Hickockovi vystrojili slavný pohřeb.

Bohové a hrdinové antických bájí

HELENA

(2. pád Heleny, řec. Helené)- dcera nejvyššího boha Dia a spartské královny Lédy, nejkrásnější ze smrtelných žen.
Byla ještě docela mladou dívkou, a už se o její kráse šířili takové pověsti, že po ní zatoužil athénský král Théseus...
Šťastným či nešťastným mužem, kterého si Helena vybrala, byl Agamemnonův bratr Meneláos...
...král Meneláos přijal Parida a jeho druha Aineia, který ho doprovázel, jak se na hosty ze slavné Tróje slušelo. Uspořádal na jejich počest hostinu a představil je své manželce Heleně. Jakmile jí Paris stanul tváří v tvář, na první pohled se do ní zamiloval. Jí se také docela líbil. Druhého dne se pak Meneláos svým hostům omluvil, protože pro neodkladné povinnosti musel na Krétu. Popřál jim příjemný pobyt a Heleně přikázal, aby jim ve všem vyhověla. Vyložila-li si Helena tato slova příliš široce, měla na tom vinu především bohyně Afrodíta. Vzbudila v ní takovou lásku k Paridovi, že zapomněla na svého manžela, na dcera i na vlast a tajně s ním odplula do Tróje...
...k tomu ovšem nemohl Meneláos mlčet...
...tak vznikla kvůli Heleně a Paridovi dlouhá a krvavá trojská válka, která skončila zničením Tróje a záhubou nejlepších achajských mužů...
...Helena je jednou z nejvýznamnějších postav řeckých mýtů a bájí a dodnes žije v povědomí lidstva jako symbol krásné a záletné ženy...
...Závěrem ještě poznámku: jestliže dnes nepochybujeme, že k trojské válce kdysi (pravděpodobně v polovině 13. století př.n.l.) skutečně došlo, Helenu můžeme ze zkoumání jejích příčin klidně vynechat. Pro jednu ženu, třeba tak krásnou, jak ji opěvuje Homér, se nespouští na moře přes tisíc lodí se sto tisíci muži na palubě. Zdá se, že trojská válka byla obyčejně velkorysou loupežnou výpravou evropských Řeků proti jejich maloasijským soukmenovcům a že podnětem k ní byla touha zmocnit se legendárního bohatství "města krále Priama".

Havárie na sklonku dne

Doslov


Bylo to v podvečer l. září 1972, tedy přibližné za rok po otevření prvního úseku dálnice D l z Prahy do Mirošovic, kdy na tříkilometrovém úseku havarovalo kolem 50 vozidel. Autor ovšem děj nesituuje právě do roku 1972 — nejde konečně o literaturu faktu — nýbrž do let pozdějších, kdy již byly otevřeny další úseky dálnice. Přesto však stále ještě do doby, kdy jen poměrně málo řidičů mělo dostatek zkušeností z dálničního provozu a kdy se v něm teprve učili jezdit.

Štědrý den

I.

Tma jako v hrobě, mráz v okna duje,
v světnici teplo u kamen;
v krbu se svítí, stará podřimuje,
děvčata předou měkký len.

“Toč se a vrč, můj kolovrátku,
ejhle, adventu již nakrátku
a blízko, blizoučko Štědrý den!

Mílotě děvčeti přísti, mílo
za smutných zimních večerů;
neb nebude darmo jejich dílo,
tu pevnou chová důvěru.

I přijde mládenec za pilnou pannou,
řekne: Pojď za mne, dívko má,
budiž ty mi ženkou milovanou,
věrným ti mužem budu já.

Já tobě mužem, ty mně ženkou,
dej ruku, děvče rozmilé! –
A dívka, co předla přízi tenkou,
svatební šije košile.

Toč se a vrč, můj kolovrátku,
však jest adventu již nakrátku
a přede dveřmi Štědrý den!”

II.

Hoj, ty Štědrý večere,
ty tajemný svátku,
cože komu dobrého
neseš na památku?

Hospodáři štědrovku,
kravám po výslužce;
kohoutovi česneku,
hrachu jeho družce

Ovocnému stromoví
od večeře kosti
a zlatoušky na stěnu
tomu, kdo se postí.

Hoj, já mladá dívčina,
srdce nezadané;
mně na mysli jiného
jiného cos tane.

Pod lesem, ach pod lesem,
na tom panském stavě
stojí vrby stařeny,
sníh na šedé hlavě.

Jedna vrba hrbatá
tajně dolů kývá,
kde se modré jezero
pod ledem ukrývá

Tu prý dívce v půlnoci,
při luně pochodní
souzený se zjeví hoch
ve hladině vodní.

Hoj, mne půlnoc neleká,
ani liché Vědy:
půjdu, vezmu sekeru,
prosekám ty ledy.

I nahlednu v jezero
hluboko – hluboko,
milému se podívám
pevně okem v oko.

III.

Marie, Hana, dvě jmena milá,
panny jak jarní růže květ:
která by z obou milejší byla,
nikdo nemůže rozumět.

Jestliže jedna promluví k hochu
do ohně by jí k vůli šel;
pakli se druhá usměje trochu –
na první zas by zapomněl! –

Nastala půlnoc. Po nebi šíře
sbor vysypal se hvězdiček
jako okolo ovečky okolo pastýře,
a pastýř jasný měsíček.

Nastala půlnoc, všech nocí máti,
půlnoc po Štědrém večeru:
na mladém sněhu svěží stopu znáti
ode vsi přímo k jezeru.

Ta jedna klečí, nad vodou líčko;
ta druhá stojí podle ní:
”Hano, Haničko, zlaté srdíčko,
jaké tam vidíš vidění?"

”Ach, vidím domek – ale jen v šeře –
jako co Václav ostává –
však již se jasní – ach, vidím dvéře,
ve dveřích mužná postava!

Na těle kabát zeleni temné,
klobouk na stranu – znám jej, znám!
Na něm ta kytka, co dostal ode mne -
můj milý bože! Václav sám!!”

Na nohy skočí, srdce jí bije,
druhá přikleká vedle ní:
”Zdař bůh, má milá zlatá Marie,
jaké ty vidíš vidění?”

”Ach, vidím, vidím – je mlhy mnoho,
všecko je mlhou zatmělé;
červená světla blýskají z toho -
zdá mi se býti v kostele.

Něco se černá mezi bílými –
však mi se rozednívá již: -
jsou to družičky, a mezi nimi –
proboha! rakev – černý kříž!”

IV.

Vlažný větřík laškuje
po osení mladém;
sad i pole květovým
přioděny vnadem;
zavzněla hudba od kostela zrána,
a za ní hejsa! kvítím osypána
jede svatba řadem.

Švárný ženich jako květ
v kole svatebčanů,
kabát tmavě zelený,
klobouk v jednu stranu:
tak viděla jej v osudné té době
tak si ji nyní domu vede k sobě,
švárnou ženku Hanu.

*

Zašlo léto. Přes pole
chladné větry vějí.
Zvoní hrana. Na marách
tělo vynášejí:
bíle družičky, planoucí svíce;
pláč, bědování, trouby hlaholíce
z hlubokosti znějí:
Miserere mei!

Koho věnec zelený,
koho v rakvi kryje?
Umřela, ach umřela
panenská lilie!
Vykvětla jakby zalívána rosou,
uvadla jakoby posečena kosou -
ubohá Marie!

V.

Nastala zima, mráz v okna duje,
v světnici teplo u kamen;
v krbu se svítí, stará polehuje,
děvčata zase předou len.

”Toč se a vrč, můj kolovrátku,
však jest advent zase nakrátku
a nedaleko Štědrý den!

Ach ty Štědrý večere
noci divoplodné!
Když si na tě vzpomenu,
k srdci mne to bodne!

Seděly jsme také tak
loni pohromadě:
a než rok se obrátil,
dvě nám chybí v řadě!

Jedna hlavu zavitou,
košiličky šije;
druhá již tři měsíce
v černé zemi hnije,
ubohá Marie!

Seděly jsme také tak
jako dnes a včera:
a než rok se obrátí -
kde z nás bude která?

Toč se a vrč, můj kolovrátku,
všeckoť ve světě jen na obrátku,
a život lidský jako sen!”

Však lépe v mylné naději sníti,
před sebou čirou temnotu,
nežli budoucnost odhaliti,
strašlivou poznati jistotu!

Doktor v domě

I studující medicíny musejí někde bydlet. Otázka vhodného podnájmu je složitá, protože medik jen velmi neochotně vydává na podřadnosti jako kvartýr a jídlo peníze, které by mohl lépe investovat do piva a tabáku. A kromě toho budoucí felčaři nejsou z většiny ideálem kvartýrských. Medici bývají vzhůru dlouho do noci, v sobotu se vracejí nachmelení a přechovávají v ložnicích láhve s divnými věcmi. Na druhé straně však existuje nepočetná menšina bytných, které považují za vyznamenání, mohou-li pod svou střechou hostit nastávajícího doktora. Spojení s lékařským povoláním pozvedá jejich společenský status v celé ulici a krom toho je tu možnost konzultovat s mladým pánem při večeři choulostivé choroby, jimiž bývají bytné zřejmě sužovány až běda.
Začal jsem s podnájmem ve čtvrti Finchley. Pokoj byl čistý, poměrně laciný a pohodlný. Bytná měla dceru, devatenáctiletou urostlou brunetu s bezvýraznou tváří. Děvče bylo uvaděčkou v nedalekém biografu. Jednoho večera - bydlel jsem tam asi šest týdnů - zaťukala na dveře mé ložnice.

„Jste v posteli?" otázala se úzkostlivě.

„Ne," zavolal jsem zavřenými dveřmi. „Studuju. Co se děje?"

„Mám něco s nohou," řekla. „Myslím, že jsem si namohla kotník. Podíval byste se mi na to?"

„V kuchyni," odpověděl jsem opatrně. „Svlečte si punčochu. Přijdu za moment." Příští týden byla stižena bolestí v lýtku, následujícího týdne nehybností kolena. Když zaťukala na dveře a stěžovala si na píchání v boku, dal jsem výpověď.

Přestěhoval jsem se do pokoje v nejvyšším patře penziónu poblíž Paddingtonského nádraží. Obyvatelstvo penziónu bylo vzorkovnicí tolika národností, že návod k použití záludných a vrtošivých toalet musel být čtyřjazyčný - jako v mezinárodních rychlících evropské pevniny. Ve zmíněné svobodárně bydlel i jeden medik studující na fakultě nemocnice U sv. Marie. Měl v ložnici akvárium s tropickými rybičkami a provozoval jógu.

Jelikož jsem musel obědvat i večeřet mimo domov, vídal jsem se s ostatními obyva-teli penziónu vlastně jenom na schodišti, když jsme se míjeli a když říkali „s dovolením“ lámanou angličtinou. Mou bezprostřední sousedkou byla mladá, macatá blondýna. Byla velmi tichá a nikdy nikoho nevyrušovala. Jednoho rána byla nalezena v Hyde Parku uškrcená, a tak jsem si řekl, že bych měl jít o číslo dál.

Průběhem následujících dvanácti měsíců jsem vystřídal sérii svobodáren. Byly všechny na jedno kopyto. Měly v hale staromódní stojan na klobouky, na schodech červený koberec uprostřed prošlapaný do šeda a podezíravou majitelku. V době, kdy jsem končil anatomii, měl jsem zrovna už plné zuby pachů, jaké vydávají pasty na parkety, mokré deštníky a přepálený tuk. Když mi kolega nabídl spolubydlení v soukromém bytě na Bayswateru, byl jsem tak nadšený, že jsem sbalil svých pět švestek a odstěhoval se, aniž jsem čekal, až si odbydlím činži, zaplacenou do konce týdne.

Za nové bydlo jsem vděčil Tonymu Benskinovi, jenž tam vegetoval se čtyřmi dalšími studenty. Byli to: Jobu Bottle, ctitel společenského tance a psích dostihů; Mike Kelley, toho času již kapitán první patnáctky a hošan, známý po špitále pod přezdívkou Mrzoun Móric. Mrzoun připravil učitelskému sboru i sobě otřesné překvapení tím, že konečně prošel u závěrečných zkoušek a odejel praktikovat svůj um jako chirurg do malé venkovské nemocnice. Což děkan komentoval slovy netajeného zděšení.

Všichni čtyři byli vlastně sami podnájemníky. Nájemníkem bytu byl příjemný a přívětivý mládenec jménem Archie Broome, student posledního ročníku U sv. Swithina. Broome zde bydlel skoro po celou dobu studia a bral své přátele do podnájmu, aby vypomáhali s činží.

„Vedeme to tam hezky lážo plážo," vysvětlil mi U krále Jiřího. „Doufám, že nejste nějaký pedant, pokud jde o dobu, kdy chcete jíst nebo jít spát a tak podobně?"

Ježto mě dosavadní trpké zkušenosti naučily, že kvartýrské považují nedochvilnost při docházce k jídlu za osobní pohanu a bdění do půlnoci za smrtelný hřích, ujistil jsem svého budoucího bytného vroucně, že mi podobné formálnosti jsou naprostá putýnka.

„To je dobře," řekl Broome. „My, co jsme tam, každý vyplázneme trochu mamonu na společný nákup potravin, piva a podobných nezbytností. Chcete-li, můžete se přidat. Tu máte klíč a můžete se nastěhovat, jak se vám to bude hodit."

Láska je kytarové sólo - Bob Dylan

Zavři oči, pozoruj barvy,
které ti za víčky
tají a září.
Zítra ráno
namíchá slunce
stejnou škálu
barev na polštáři.

Sedm básniček na zrcadlo

2.

(Druhá básnička na zrcadlo)

"Napiš mi lásku
z pápěří
o sedmihlásku
na keři
O nebi s duhou
O klíčku
Napiš mi druhou
básničku!"

"Slza, jež sklouzla
po probdělé noci
do čaje
Přítomnost kouzla
které bez pomoci
vyhraje
Budoucnost věcí
která ubírá se
k rozcestí
Láska je klecí
v které umírá se
ze štěstí."