..........„Na těch se vozí sůl, obilí, látky a všechno možný další zboží," vysvětloval Jan Jakub. „Ty čluny jsou třicet metrů dlouhý. Tamhle vepředu je pár menších, možná tak dvaceti metrových. A ty ptáci kolem jsou racci. Tamhle naproti je ostrov Lindau. Tak, teď musíme dál. Vody ještě uvidíte dost." Jan Jakub se opřel do berlí a nasadil pořádné tempo...........Přes Leiblach vedl široký dřevěný můstek. V malé budce seděl tlustý celník. Měl tam místo jen na dvě židle, stůl, malou skříň a prastará železná kamna. Rozvážně a vědom si své důležitosti se protáhl dveřmi. Stejně rozvážně si zapnul ošoupanou uniformu a nasadil služební čepici.
..........„Tak, tak, to zas někdo míří do krásného Švábska, kde je alespoň něco k jídlu," pozdravil pohrdavě Jana Jakuba a jeho otrhaný houfec.
..........„Blbče nenažraná! Ty máš jídla dost, to je na tom tvým panděru vidět. Co jsi za pitomce, že si děláš legraci z dětský bídy," pomyslel si zuřivě Jan Jakub.
..........„Ukažte pasy!" vyštěkl celník nevlídně.
..........„Mám je v ruksaku," odpověděl Jan Jakub a pokoušel se tvářit přívětivě. Vytáhl balíček papírů a podal je úředníkovi. Ten je blahosklonně přijal a odešel s nimi zpátky do domku. Tam si sedl, rozložil všechno pěkně na stůl, nasadil si cvikr na masitý nos a začal dokumenty pečlivě třídit. Dívky vpravo, chlapce vlevo.
..........Jan Jakub přihlížel zpola otevřenými dveřmi, kypěl v něm vražedný vztek a tušil, že se tentokrát už nedokáže ovládnout. Odbelhal se rovnou proti dveřím, vzal berli pod paži jako kopí a vší silou praštil do dveří, až s hlasitým třeskem narazily do zdi. Celník překvapeně vyskočil a chytil se za hruď.
..........„Co to má znamenat?" zaburácel Jan Jakub. „Hledáte nějakýho vraha nebo zločince? Musíme se ještě dnes dostat za Bósenreutin, už je pěkně zima a světlo taky už dlouho nebude. Děti ještě nevědí, kde budou spát, a vy tady rovnáte papíry? To chcete kontrolovat každý dítě? Krucinál práce, přece stačí, že pasy jsou v pořádku. Stačí zkontrolovat počet!"
..........Celník začal také nadávat a řval, že ho nechá na místě zavřít. Jan Jakub na něj hulákal, že je mu to úplně fuk. Ať si ho klidně zavře, ale o děti se pak bude muset postarat sám, ale třeba by je mohl zavřít taky, to by aspoň měly střechu nad hlavou.
..........Úředník se snažil něco blábolit o povinnostech a pořádku. Jan Jakub ho nenechal domluvit. Udeřil vztekle berlí o stůl, že se až odštípl kus dřeva a část pasů spadla na zem. „Podívej, dělej svoji práci nebo nás všechny zavři, ale už konečně něco dělej!" řval na celníka, který se mezitím začal pořádně potit.
..........Popleteně sesbíral papíry, spočítal je a zeptal se, kolik těch dětí je.
..........„Devatenáct," zasyčel Jan Jakub. Celník se jich najednou snažil co nejrychleji zbavit. Nenávistně vtiskl Janu Jakubovi neuspořádanou změť dokumentů do ruky a nadával, že s takovou nestydatostí se ve službě ještě nesetkal. Voják vzal pasy, beze slova je sbalil, schoval do ruksaku a odkráčel, aniž by celníkovi věnoval jediný pohled.
..........Zapadající slunce zabarvilo mraky a vrcholky hor do purpurových a oranžových tónů, jezero se ponořilo do temnoty a průvod dětí odbočil na cestu mířící lesem do Bosenreutinu. Vedle malého kostela stál domek, v jehož okně ještě hořelo světlo. Jan Jakub zaklepal na okno. Ven vyšla stará, shrbená žena, která jim řekla, že už to není daleko.
Hezká knížka.
