Celkl se vzbudil. Jako by se vynořil z vody. V chýši už byla úplná tma. Chvíli byl zmaten. Těžce přemítal. Pak ještě zavřel oči a na pár minut usnul. Náhle se prudce posadil. Měl kratičký mlhavý sen, kde k němu promlouval nějaký muž. Jediné, na co se ještě upomněl, bylo, jak se mužův pohled vpíjel do jeho těla jako tuš. Temná, fialová tuš. Vstal a spěšně otevřel dveře. Bylo šero. Jako při světle osamělé svíčky. Vykročil, ale hned při prvním kroku zakopl o cosi měkkého a upadl. Odřel si ruce. Napjal svaly, zatnul zuby a vstal. Otočil se a pohlédl na tu věc, co se mu připletla pod nohy. Byl to králík. Mrtvý. Zvedl jej. Měl prokousnuté hrdlo. Po krvi ani stopy. To musel být vlk. Ale kde je teď a proč nechává svou kořist tady? Jako by mu ji donesl... Nicméně přesnými okolnostmi se již nezabýval, měl hlad. Vzal králíka. Na stěně si všiml dvou háků. Tam ho pověsil, stáhl a vykuchal. Pak šel ihned zase dovnitř. Jak s potěšením zjistil, kamínka byla na pečení přizpůsobena. Přední kamenná stěna se dala otevřít a vevnitř byl malý rošt. Celkl zapálil oheň a umístil rošt ve správné poloze, těsně pod horním okrajem. Pak na něj položil kousky naporcovaného králíka a kamínka zavřel. Co chvíli pak svou večeři kontroloval. Chýši napinila vůně pečeného masa. Začínal se tam cítit jako doma. Nevěřil, že by tam mohl bydlet někdo jiný než on. Jako by ty věci předtím nikomu nepatřily. Jako by čekaly jen na to, až poslouží jemu. Maso vonělo. Sbíhaly se mu sliny. Seděl a vzpomínal na svou dvoutýdenní cestu. Viděl spoustu zajímavých míst. Zlezl obávané Východní pahorky a dostal se až sem. Na dosah svému cíli. Ale nyní mu jako cíl připadalo toto místo. Když otevíral dvířka kamínek a chtěl vytáhnout kousek dozlatova upečeného masa, cosi ztěžka vrazilo do dveří. Nyní si plně uvědomil, jakým vetřelcem je a že tady nemá co pohledávat. „Je tam někdo?" zvolal tlumeně a ostražitě vstal. Nikdo se neozval. Další zadunění na dveře. A nyní uslyšel i zvuk drápů, které kloužou dolů po dveřích. Pak hluboké nasátí vzduchu zpod prahu. Byl napjatý, čekal, co bude dál. Ozvalo se další zaškrábání a hned po něm důrazný, ale trošku koktavý mužský hlas: „No-no-no tak, Amari, n-nech toho! Uhni." A pak se neslyšně otevřely dveře. Venku už byla...
Kniha plná krásných propracovaných obrazů, metafor, popisů, zajímavých postav, myšlenek a slov. Příběh se odehrává v několika vrstvách či světech, v různých časech, které se občas prolnout ve snech a pomocí nadpřirozených jevů a schopností postav. Přibližně v polovině jsem se v tom ztratil. V porovnání třeba s Mitchellovým Atlasem mraků, který se mi víc a víc uzavíral a nakonec mi všechno krásně doklaplo, tady jsem měl opačný pocit. Jako když vypravěč s rozbíhavým myšlením otevírá s každou kapitolou nový a nový příběh aniž by ten předchozí uzavřel.
