Novinky v knihkupectví Kosmas

sobota 12. prosince 2015

KRÁL VE ŽLUTÉM


Nějakou chvíli jsme spolu otupěle rozmlouvali jako v mrákotách, až mi došlo, že spolu probíráme Krále ve žlutém. Jaký hřích, napsat taková slova — slova čistá jako křišťál, průzračná a libozvučná jako zurčící studánka, slova blýskavá a žhnoucí jako otrávené démanty Medicejských! Jaká špatnost, jak beznadějně zatracená je duše, jež byla schopna strhnout a ochromit lidské bytosti těmito slovy — slovy, jimž rozumí nevzdělaní stejně jako moudří, slovy cennějšími než drahé kamení, konejšivějšími než hudba, strašnějšími než smrt! Hovořili jsme, nedbajíce tmavnoucích stínů. Zapřísahala mne, abych tu sponu z černého onyxu se zasazeným prapodivným symbolem, o němž jsme nyní věděli, že je to Žluté znamení, zahodil. Nikdy se nedozvím, proč jsem odmítl, ačkoli ještě v této hodině, zde, ve své ložnici, když píši tuto zpověď, bych rád znal důvod, jenž mi zabránil, abych Žluté znamení strhl z hrudi a mrštil jím do ohně. Vím jistě, že jsem tak toužil učinit, přesto na mne Tessie naléhala zbytečně. Přišla noc a hodiny se vlekly...

Marně jsem hledal tu inspiraci...
Kniha mne zklamala, a rád ji levně prodám náročnějšímu čtenáři než jsem já.

středa 28. října 2015

Mafie v Praze

POZNÁMKA AUTORA  


       Tento thriller je volně inspirován mnoha trestnými činy, které se v Česku skutečně staly, aniž byli jejich pachatelé odhaleni a potrestáni. Protože mi tento šokující fakt připadá nesrovnatelně důležitější než to, který rok či měsíc se dotyčné události odehrály, zacházel jsem se všemi osobami a letopočty zcela svobodně.
      Často jsem postupoval metodou koláže: novinové výstřižky z posledních deseti let jsem roztrhal na tisíc kousků, důkladně je promíchal a potom znovu poslepoval. Nebo jsem ustřihl (obrazně řečeno) půlku obličeje někdejšího ministra vnitra a nahradil ji chlapeckou tváří jeho neméně podnikavého předchůdce. Nebo jsem z pevných žaludků dvou pražských kmotrů vyrobil jeden (ještě odolnější). Nebo jsem náměstkovi ministra obrany uřízl jeho pěstěnou ruku a přilepil mu mafiánskou pracku svírající pistoli. Nebo jsem z několika živých lobbistů udělal jednoho mrtvého. A tak podobně. Bezcharakterních gaunerů je v Česku příliš mnoho, než aby se všichni vešli do jednoho příběhu.
      Tato kniha ovšem nemá být a také není další spekulací o tom (namátkou), kdo ještě a proč byl sledován Bártou, jestli Prahu ovládá stále kmotr Janoušek, nebo už kmotr Hrdlička (nebo někdo jiný), kolik si doopravdy nahrabal Gross a kolik Řebíček (a jestli i něco Palas), co všechno zametl pod
koberec Grossův ředitel protikorupční policie Macháně, jak špinavé prádlo pral Langer, co na Národním bezpečnostním úřadě doopravdy dělali Kadlec a Hejl, kolikrát zneužil starosta Jančík pravomoc veřejného činitele, jestli sbíral Tlustý kompromitující materiály na Špidlu, co dělal Šlouf pro Mrázka a co dělá pro Lukoil, jestli poslal kmotr Paroubkovy dcery Benda likvidační komando na chorvatské mafiány, kdo vydělal na absurdně předražené kartě opencard, kdo vytuneloval Slavii, které vyšetřování ovlivňovala Vesecká, do kterého zasahovala ministryně Kovářová a do kterého vrchní státní zástupce Rampula, kolik dostal ministr Němec za propuštění katarského prince a jestli nechal sledovat ministra spravedlnosti Pospíšila, kolik půjčil Krejčí‚ sociálním demokratům, v čem jede bývalý svazák Ulčák, v čem Klausův přítel Velek a v čem Paroubkovi přátelé Kočkovi (a jak dobře se znají s ruskými mafiány), jaké máslo na hlavě má Rittig, jaké Jurečko a jaké Tys" o kolik desítek milionů si řekli Bartáka Dalík (a kolikrát), proč se Barták sešel v bratislavské vinárně se šéfem protikorupční policie Vrbou, který ho mél vyšetřovat, proč se v karlovarské kavárně sešel Janoušek s náměstkem vrchního státního zástupce Grygárkem, kdo shodil zbrojaře Muselu z posedu, kdo a proč pobodala oběsil policejního ředitele Janečka, kdo zastřelil Bělu a Šebestu a kdo střílel na Klimenta, na kterých soudech a policejních útvarech měl Mrázek své lidi a kdo všechno měl zájem na jeho zabití, nebo jestli Krejčířova otce unesli a zavraždili Spěvák a Starka a tak dále a tak dále. Tato kniha není investigativní žurnalistika, nýbrž román. „Román vyslovuje dobře formulované lži, jež v sobě obsahují tvrdou pravdu. V tom spočívá jeho paradox, jeho velikost, jeho svůdná nebezpečnost: říká britský spisovatel Julian Barnes. Mým cílem bylo popsat skutečné události a skutečné osoby podle nezadatelného práva beletristy. Zamýšlel jsem napsat fiktivní thriller, jenž dodrží všechna pravidla žánru (včetně zábavné nadsázky), ale současně vysloví tvrdé pravdy o současném Česku plném zkorumpovaných politiků, loutkových soudců a státních zástupců, bezcharakterních primátorů a zlodějských starostů, policejních gangů a gangsterských podnikatelů, všehoschopných mafiánů a jejich bodyguardů (bývalých policistů), veksláckoestebáckych ekonomických klanů, cynických lobbistů, podivných bezpečnostních agentur, skrytých kamer a tajných odposlechů, stamilionových
provizí, výhružných esemesek, záhadných směnek, akcií na doručitele, ilegálních stranických kont a černých stranických duší, vytunelovaných banka fondů, podvodných konkurzů, podstrčených pistolí, neobjasněných únosů, nevyšetřených vražd a vražd vydávaných za sebevraždy, vojenských zásahů v redakcích televizí a tak dále a tak dále. Chtěl jsem napsat svižnou a vtipnou gangsterku, která navíc bude (na rozdíl od méně ambiciózních thrillerů) nebezpečně pravdivým obrazem současné české reality a její nemilosrdné jízlivou satirou.
      Koláž je v uměleckém světě uznávaným a hojně používaným postupem; protože si však nejsem jistý jejími právními aspekty, musím zde odcitovat, co napsal v předmluvě thrilleru o smrti tady Diany spisovatel Tom Cain (bezpochyby též veden obavami z případného soudního stíhání): „K napsání této knihy mé inspirovaly skutečné události a přetrvávající spekulace, které je doprovázejí. Kdekoli to bylo vhodné, snažil jsem se respektovat známá fakta. Přesto jde o výslovnou a jednoznačnou fikci. Kategoricky prohlašuji, že nemám v úmyslu odhalit žádnou domnělou konspiraci, která až dosud zůstala neodhalená či utajená. Investigativní novináři a policejní detektivové se pokoušejí najít odpověď na otázku: ,Co se stalo?' Jako spisovatel jsem se pokusil použít svou představivost a vypracovat odpověď na zcela odlišnou, hypotetickou otázku: ,Co kdyby...?'"
      Nedokážu záměry románu Mafie v Praze formulovat lépe, a proto se k výše uvedenému prohlášení v jeho plném znění připojuji.


Michal Viewegh


Nemůžu uvěřit, že jsem si nezapsal Mafii v Praze do tohoto svého čtenářského deníku ve chvíli, kdy jsem ji dočetl. Ale nevadí! Nedůležité věci jsem zapomněl a to, co se vrylo do paměti, napíšu teď. Zhltnul jsem ji s chutí. Celou dobu jsem měl pocit: "Tušil jsem to! Takže je to vážně pravda." A vzápětí se vynořily pochybnosti, nakolik autor jen brnká na správnou strunu znechuceného občana frustrovaného politickými a ekonomickými fiasky, aby vydělal pořádnou sumu. Komerční autor hlavního proudu. Spíše řemeslník než spisovatel. Upřímně, vlastně to byla první kniha M. V., kterou jsem četl. Určitě jsem viděl filmy na motivy Vieweghových románů, u kterých jsem se minimálně dobře bavil, nicméně díky Mafii v Praze si Viewegha začínám vážit. Nejsem literární vědec a on není Shakespeare, těžko říct, jestli po tom titulu za dvacet let štěkne pes, ale v tu chvíli, jako by mluvil za mě a za to Dík.

úterý 27. října 2015

HLAVOSVĚT U ZVĚDAVÉHO POUTNÍKA

    Celkl se vzbudil. Jako by se vynořil z vody. V chýši už byla úplná tma. Chvíli byl zmaten. Těžce přemítal. Pak ještě zavřel oči a na pár minut usnul. Náhle se prudce posadil. Měl kratičký mlhavý sen, kde k němu promlouval nějaký muž. Jediné, na co se ještě upomněl, bylo, jak se mužův pohled vpíjel do jeho těla jako tuš. Temná, fialová tuš. Vstal a spěšně otevřel dveře. Bylo šero. Jako při světle osamělé svíčky. Vykročil, ale hned při prvním kroku zakopl o cosi měkkého a upadl. Odřel si ruce. Napjal svaly, zatnul zuby a vstal. Otočil se a pohlédl na tu věc, co se mu připletla pod nohy. Byl to králík. Mrtvý. Zvedl jej. Měl prokousnuté hrdlo. Po krvi ani stopy. To musel být vlk. Ale kde je teď a proč nechává svou kořist tady? Jako by mu ji donesl... Nicméně přesnými okolnostmi se již nezabýval, měl hlad. Vzal králíka. Na stěně si všiml dvou háků. Tam ho pověsil, stáhl a vykuchal. Pak šel ihned zase dovnitř. Jak s potěšením zjistil, kamínka byla na pečení přizpůsobena. Přední kamenná stěna se dala otevřít a vevnitř byl malý rošt. Celkl zapálil oheň a umístil rošt ve správné poloze, těsně pod horním okrajem. Pak na něj položil kousky naporcovaného králíka a kamínka zavřel. Co chvíli pak svou večeři kontroloval. Chýši napinila vůně pečeného masa. Začínal se tam cítit jako doma. Nevěřil, že by tam mohl bydlet někdo jiný než on. Jako by ty věci předtím nikomu nepatřily. Jako by čekaly jen na to, až poslouží jemu. Maso vonělo. Sbíhaly se mu sliny. Seděl a vzpomínal na svou dvoutýdenní cestu. Viděl spoustu zajímavých míst. Zlezl obávané Východní pahorky a dostal se až sem. Na dosah svému cíli. Ale nyní mu jako cíl připadalo toto místo. Když otevíral dvířka kamínek a chtěl vytáhnout kousek dozlatova upečeného masa, cosi ztěžka vrazilo do dveří. Nyní si plně uvědomil, jakým vetřelcem je a že tady nemá co pohledávat. „Je tam někdo?" zvolal tlumeně a ostražitě vstal. Nikdo se neozval. Další zadunění na dveře. A nyní uslyšel i zvuk drápů, které kloužou dolů po dveřích. Pak hluboké nasátí vzduchu zpod prahu. Byl napjatý, čekal, co bude dál. Ozvalo se další zaškrábání a hned po něm důrazný, ale trošku koktavý mužský hlas: „No-no-no tak, Amari, n-nech toho! Uhni." A pak se neslyšně otevřely dveře. Venku už byla...

   Kniha plná krásných propracovaných obrazů, metafor, popisů, zajímavých postav, myšlenek a slov. Příběh se odehrává v několika vrstvách či světech, v různých časech, které se občas prolnout ve snech a pomocí nadpřirozených jevů a schopností postav. Přibližně v polovině jsem se v tom ztratil. V porovnání třeba s Mitchellovým Atlasem mraků, který se mi víc a víc uzavíral a nakonec mi všechno krásně doklaplo, tady jsem měl opačný pocit. Jako když vypravěč s rozbíhavým myšlením otevírá s každou kapitolou nový a nový příběh aniž by ten předchozí uzavřel.

čtvrtek 15. října 2015

Velké kriminální případy (III.)

PŘIPAD MLČÍCÍCH SVĚDKŮ

                      Château Guillard stojí jen pár desítek kilometrů na sever od Paříže. Z každé strany čelní fronty věžička, starý ponurý park, který by potřeboval proklestit, z pravé strany konírny, a stavení, kterému by se dnes říkalo garáže, v nich dva kočáry. Jeden patřil hraběnce Madeleine Guillardové, druhý jejímu manželovi hraběti Ambroise Guillardovi. Jezdili každý ve svém, spali každý ve své ložnici, žili spíš vedle sebe než spolu. Jinak vládla ve starém zámku pohoda, navyklý klid, šedivé dny plynuly jeden za druhým, monotónní jako tikání pendlovek v zámecké hale. Rok před první světovou válkou se tento starý zámek stal jevištěm tragédie, která byla dlouhá léta považována za nerozluštitelnou záhadu.
            Hraběnka Madeleine Guillardová vstala jako každý jiný den a jako každé ráno šla před snídaní pozdravit manžela. Zůstala stát v otevřených dveřích a volala o pomoc. Ležel na zakrvavené posteli. Neodpovídal. Nehýbal se. Na prsou měl bodnou ránu. Krev už byla sedlá. Ke zranění muselo dojít už v noci.
            Zavolala sluhu, ten doběhl na policejní stanici. Inspektor Trudeau přijel na kole, konstatoval, že hrabě ještě žije a poslal sluhu pro lékaře. Kolem desáté hodiny dopoledne pak přijel bryčkou vyšetřující soudce Caissier. Jeho přítomnost předepi¬suje francouzský trestní řád.
            „Jestli paní hraběnka dovolí," začal opatrně, „velice by nám pomohlo, kdyby paní hraběnka mohla . . . Prostě, schází zde něco? Byl to lupič? Ukradl něco?"
            Vedla ho do vedlejší místnosti, kde měl hrabě pracovnu. Zpřeházené zásuvky, otevřená dvířka trezoru ve zdi. Obraz, který sejf ukrýval, ležel na zemi.
            „Schází zde balík akcií."
            „Mohla by nám paní hraběnka říci jakých?"
            „Jihoafrické Diamond Company. Společnosti pro těžbu diamantů."
            „V jaké hodnotě?"
            „To vám přesně nepovím, monsieur, ale myslím, že to byl velký majetek.”
            „Jsou prodejné?"
            „Jistě. Kdekoliv. Nebyly označeny ani jménem ani šifrou, jak se to někdy dělá. Jsou to prakticky hotové peníze."
            „Takže loupežné přepadení, paní hraběnko!" konstatoval vyšetřující soudce.
            „Říkáte-li tomu tak?"
            Ambroise Guillard sice ztratil hodně krve, zranění však přežil. Za měsíc byl zpět na zámku. Vyšetřování pokračovalo. Komorník Georges Brieux byl velký, statný chlap s červenými tvářemi, vypadal spíš jako bretaňský sedlák než jako lokaj.
            „Co se dělo večer před vraždou?" zeptal se vyšetřující soudce a hned se opravil. „Totiž, před oním pokusem o vraždu."
            „Nic zvláštního," řekl Georges Brieux klidně. „Pan hrabě churavěl, celý den nevstal z postele, od devíti večer hrál s panem Gérardem šachy."
            „Kdo je pan Gérard?"
            „Přítel rodiny. Hudebník."
            „Jeho celé jméno?"
            „Paul Gérard."
            „Chodí sem často?"
            „Poslední dobou hodně často."
            „Všiml jste si něčeho podezřelého? Myslím, ten večer. Nestalo se něco mimořádného?"
            „O ničem nevím."
            „Kde je váš pokoj?"
            „Nahoře v podkroví."
            „Kdy jste šel spát?"
            „V jedenáct hodin. Popřál jsem panu hraběti dobrou noc jako každý den, zeptal jsem se ještě, jestli si něco nepřeje, ale pan hrabě mi ani neodpověděl, jen zavrtěl ve vzduchu dlaní, jakože nic, tak byl zaujat tou partií."
            „Soudní lékař odhaduje, že k přepadení došlo kolem jedné hodiny po půlnoci. Co o tom soudíte vy?"
            „Jestli pan vyšetřující soudce dovolí, snad by bylo nejjednodušší zeptat se pana hraběte. Sám bude nejlépe vědět . .."
            „Nepamatuje si nic. Spal a po vražedném útoku se zřejmě vůbec neprobral. Usnul prý asi půl hodiny před půlnocí."
            „To znamená, že pan Gérard musel odejít asi půl hodiny poté, co jsem odešel do své mansardy," řekl Georges Brieux spíš sám pro sebe.
            „Ostatní služebnictvo bylo před půlnocí už doma?”
            „Myslím, že všichni spali. Rozhodně nevím nic o tom, že by některý ze sluhů nebo podomek od koní byl ještě venku. Do hospody je tady daleko a holky z kuchyně se večer bojí ven."
            Paul Gérard byl pobledlý mladík s dlouhými tenkými prsty profesionálních houslistů. Na otázku vyšetřujícího soudce odpověděl, že ze zámku odešel v půl dvanácté. Jinak byl nemluvný, odpovídal neochotně, jakoby mu záležitost byla trapná. Inspektor Trudeau zjistil, že šel ze zámku o půlnoci bůhvíkam. Při prohlídce jeho bytu našel dýku. Šířka ostří odpovídala šířce bodné rány. Nebylo tedy vyloučené, že šlo o vražednou zbraň.
            „Můžete mi říci, pane Gérarde, proč máte doma dýku?" zeptal se vyšetřující soudce.
            „Nemohu," odsekl drze.
            „Proč nemůžete?" neztrácel vyšetřující soudce rozvahu. „Protože nechci."
            „Proč jste hrál ten večer s hrabětem šachy?"
            „Protože jsem s ním hrál šachy skoro každý večer."
            „Kde jste byl těchto několik dní po vražedném útoku?" „Na cestách."
            „Kde?"
            „To snad je moje věc."
            „Jak myslíte. Proč jste po návratu přišel do zámku Guillard?"
            „Snad je zvykem navštěvovat nemocné?"
            „Jistě," přisvědčil vyšetřující soudce, byl však přesvědčen, že Paul Gérard přišel do zámku z onoho známého nutkání, které prý žene zločince k návratu na místo činu.
            Paul Gérard byl podezřelý a tak ho zatkli, a snad proto, že neměli jiného, postavili ho před soud. Vyšetřující soudce však neshromáždil dost důkazů o vině a státní žalobce založil obžalobu na pochybné skutečnosti, že nikdo neviděl Gérarda odcházet v noci ze zámku, mohl tedy zůstat uvnitř a spáchat zločin. Nebylo to průkazné, ale bylo to pravděpodobné. Porota nabyla přesvědčení, že je Gérard vinen a soudce vyslovil trest deset let žaláře. Známý a zkušený pařížský obhájce Lecoque byl bezmocný. Obžalovaný si totiž před porotci, před veřejností i před novináři v sále přitížil opakovaným tvrzením, že nikomu není nic do toho, kde strávil zbytek té noci a několik dalších dní. Odvedli ho do věznice, za pár dní mu oznámili, že bude deportován na Ďábelský ostrov ve francouzské kolonii Cayenne.
            Dva dny před odplutím lodě z marseillského přístavu přišla
            do pařížské kanceláře obhájce Lecoqua dáma, skrývající svůj obličej hustým závojem. Byla vysoká, korpulentní a neodbyt¬ná. Chtěla hovořit s advokátem, a nic nebyla platná vysvětlení sekretářky, že advokát nepřijímá, má naléhavou práci. Obhájce uslyšel vzrušený rozhovor, objevil se ve dveřích a pozval neznámou do pracovny. Když odhrnula závoj, poznal, že je to hraběnka Guillardová.
            „Gérard je nevinen," oznámila hned, když si sedla. „Musíte ho zachránit, doktore. Myslela jsem, že ho osvobodí, proto jsem dosud mlčela. Ale ted' už nemohu. Paul Gérard má alibi. Té osudné noci byl až do rána v mé ložnici. Byl mým milencem."
            Obhájci jsou zvyklí na překvapující zvraty kriminálních případů, toto sdělení však bylo až příliš senzační. Paul Gérard byl mladý muž, hraběnka nebyla sice stařena, přece však byla o dvacet třicet let starší, milá sice a vzdělaná, ale dost korpulentní. Její sdělení však bylo jednoznačné a pochopitel¬ně měnilo situaci.
            „Musím se vás zeptat, paní hraběnko," váhal obhájce Lecoque, „jestli jste uvážila dosah svého přiznání?"
            „Jisté," kývla a dala se do pláče.
            „Budete muset vypovídat před porotou, budete muset svou výpověd' odpřisáhnout, ve všech novinách o vás budou psát jako o cizoložnici, vaše čest, vaše pověst . . . rozmyslete si to ještě, prosím."
            „Není co rozmýšlet. Všechno je mi jasné. Nemohu nechat trpět nevinného. Jsem rozhodnuta vypovídat před soudem."
            V roce 1913 byl ministrem spravedlnosti Alexandre Ribot, shodou okolností dobrý známý obhájce Lecoqua. Když mu advokát vysvětlil nové okolnosti, změnil rozhodnutí soudu a Paul Gérard na Ďábelský ostrov neodjel. Pak podal Lecoque žádost o obnovu procesu, hraběnka potvrdila pod přísahou svou výpověd' a z odsouzeného zločince se stal obdivovaný kavalír, který se raději nechal odsoudit na deset let do žaláře, než aby zkompromitoval dámu svého srdce. Osvobodili ho, a museli se pustit do pátrání po novém pachateli. Tentokrát padlo podezření na komorníka Brieuxe.
            Georges Brieux měl štěstí i neštěstí zároveň. Vypukla první světová válka, on narukoval, dostal se na frontu, padl a francouzský soud případ v roce 1919 uzavřel jako neobjasněný. Hrabě Ambroise Guillard podal žádost o rozvod pro přiznané cizoložství, hraběnka se musela ze zámku odstěhovat a nepříliš dobře se živila v Paříži jako učitelka hry na klavír. Ani tím však ještě případ neskončil.
            V roce 1924 zemřela v Paříži madame Marie Hièresová. Její manžel, Jérome Hières pár týdnů po pohřbu adoptoval Paula Gérarda, když předtím prohlásil, že je to jeho syn.
            „Tajil jsem to, dokud žila moje žena," prohlásil. „Byla nemocná, taková zpráva by jí velice přitížila."
            To však byla jen jedna stránka aféry, ta druhá byla přinejmenším stejně závažná. Madame Marie Hiěresová měla značné jmění, bylo pravděpodobné, že by se po manželově přiznání dala rozvést a on by přišel o dědictví. Proto tak dlouho mlčel.
            Monsieur Hiěres byl podnikavý pán. Žil dvojím životem a sousedé mohli potvrdit, že střídal milenky. Protože byl znám věk jeho syna Paula Gérarda, dalo se aspoň přibližně .odhadnout, kdo mohla být jeho matka. Není známo, kdo ze zvědavých sousedů to vyslídil. Kriminální inspektor pařížské Sůreté Boucher měl v dubnu 1925 na svém psacím stole anonymní dopis:
            „Vážení pánové, považuji za svoji občanskou povinnost, sdělit Vám, že matkou Paula Gérarda je rozvedená hraběnka Madeleine Guillardová, někdejší manželka hraběte Ambroise Guillarda. Ještě předtím než se vdala, stala se jako osmnáctiletá nevinná dívka obětí své nerozumné lásky k jistému ženatému muži a otci dítěte, v té době třicetiletému Jérome Hiěresovi. Protože byl ženat, nemohl se se svedenou dívkou oženit, když otěhotněla. Tajně porodila a dala kojence do výchovy na venkov. Chlapec byl pokřtěn jménem Paul a příjmení dostal podle manželů Gérardových, kteří se ho ujali."
            Inspektor Boucher nevěděl, co si má se sdělením počít, neznal totiž případ Paula Gérarda, když se však poradil s kolegy a prostudoval soudní spisy, začalo mu svítat. To sdělení se jevilo jako společenská senzace, při obnově procesu přece hraběnka Guillardová prohlásila, že byl Paul Gérard jejím milencem. Není možné, že by nevěděla o koho jde, je přece nemyslitelné, že netušila, že Paul je její nemanželský syn.
            „Jestliže je tohle nepravděpodobné, pak ale je jisté, že se dopustila křivé přísahy, aby zachránila svého syna před trestní kolonií na Ďábelském ostrově," uvažoval Boucherův nadřízený, kriminální komisař Poitier a dodal: „Kde však byl Gérard té osudné noci, když nebyl v hraběnčině ložnici?"
            „To je pravda. V tomto případě nemá alibi, je tedy znovu podezřelý z loupežné vraždy. A hraběnka by mohla být stíhána pro křivé svědectví."
            „Nemohla. Je už dávno promlčené.”
            „Pak ovšem nemá smysl zabývat se tím. O obnově procesu se také nedá uvažovat."
            „Proč? Kdyby se Gérardovi prokázala vina?"
            „Ani kdybych měl prokazatelné důkazy. Gérard si totiž odkroutil službu v cizinecké legii a sám dobře víš, že v tomhle případě už nemůže být stíhán za žádný trestný čin, který spáchal předtím. Takový je zákon. Nemohou ho soudit, ani kdyby byl vrahem. A není vůbec nepravděpodobné, že se přihlásil do cizinecké legie jen proto, aby znemožnil obnovu procesu."
            „To je tvoje verze," řekl inspektor Boucher. „Podle mého názoru je to moc dobrodružná spekulace. Co když je svědectví hraběnky pravdivé? Proč mohl být v její ložnici jako milenec, proč tam nemohl být jako syn? Chtěli si popovídat, museli počkat, až půjdou všichni spát. Za svítání se nenápadně vytratil. Věděl, že musí chránit čest své matky."
            „Víš, že můžeš mít pravdu? Proto nepromluvil ani před soudem. Nemohl prozradit, že je nemanželským synem hraběnky Guillardové, hrabě by se s ní přece dal okamžitě rozvést."
            „Je však logické, že by svého syna vydávala raději za svého milence? Právě v tomto případě musela počítat s tím, že se s ní hrabě Ambroise rozvede."
            „Ano, s tím jistě počítala, ale až ve chvíli, kdy ji okolnosti přinutily k přiznání. Do té doby věřila, že Paula Gérarda neodsoudí."
            „Dobře, předpokládejme tedy, že Gérard mlčel, aby kryl poklesek své matky z mládí, ale vysvětli mi tedy, proč tak tvrdošíjně odmítal prozradit, kde byl těch několik dní po loupežném přepadení, proč ani ve chvíli, kdy mu hrozilo nebezpečí, že bude odsouzen, neřekl, kde byl a s kým?"
            „Na to je, podle mého názoru, jediné vysvětlení," řekl kriminální komisař Poitier. „Byl u svého otce Jérome Hiěrese a nechtěl to přiznat, obával se, že by mohl prozradit tajemství."
            „Existuje ovšem ještě další možnost," řekl inspektor Boucher.
            „A sice?"
            „Že sdělení toho anonyma není pravdivé.'
            „I tak je to jedno. S tím případem se už stejně nedá nic dělat."
            „A také nebude. Já ten nepodepsaný dopis prostě přiložím ke spisům a vrátím je do archívu."
            Tím mohl skončit případ Paula Gérarda, který zemřel v roce 1958 a ani na smrtelné posteli neprozradil nic víc, než vypověděl před soudem. Vysvětlení se objevilo až po letech a přišlo z Francouzské Guayany, kam měl být kdysi deportován odsouzený Paul Gérard. Jakýsi páter žijící v této vzdálené francouzské kolonii poslal pařížské Sůreté prohláše-ní farmáře Georgese Brieuxe, který mu při zpovědi na smrtelné posteli přiznal, že on málem zavraždil svého pána hraběte Guillarda, ukradl mu balík akcií jihoafrické diaman¬tové společnosti, za války, když ho poslali na frontu, předstíral smrt, aby se později mohl i s penězi vystěhovat do končin, kde ho nikdo nezná.
            Svědectvím neznámého kněze tak po mnoha letech skončil případ mlčících svědků.
           
            Koupil jsem ji za 5,- v antikvariátu. Je to lahůdka pro milovníky detektivek. Obsahuje dvacet krátkých a hutných příběhů bez zbytečných řečí. Přesto Vás donutí k zamyšlení nad spravedlností, smyslem trestu apod. Příběhy jsou napsány spíše povídkovou formou než způsobem kazuistik, což je poutavější způsob a trochu prostoru zbylo i na drobné spekulace a subjektivní náhled. Od Velkých kriminálních případů III. nečekejte velikost ve stylu těch průlomových z Dobrodružství kriminalistiky. Bezesporu jsou to však silné příběhy, s poodkrytou syrovostí policejní rutiny.

           

středa 26. srpna 2015

PATIENT ZERO

Keywords   "Drop the gun," I commanded.
   Behind me I could hear Top and Skip moving closer. O'Brien was outnumbered and outgunned.
   And still the son of a bitch made a try for it. He raised his head and smiled at me, and I could see that there was something odd about his face. The heavy sweat that soaked his face seemed to be washing the color out of him. His freckles looked like they were melting, and I could see a faint jagged line beneath his skin as if he had a thick scar running diagonally across his face. Was he wearing . . . makeup?
   O'Brien looked at me, his eyes going in and out of focus. Then I saw the muscles around his eyes tighten as he suddenly whipped his gun up and screamed: "Allah akbar!"
   I shot him twice in the chest.
   The impact slammed him back through the doorway and he collapsed into the darkness of the office beyond. He went down hard and I could hear the crunch of elbows, skull, and heels as he struck the linoleum floor.

   Tohle je tak trošku letní / cestovní čtení. Kombinace lehčí angličtiny, osvědčených zombíků a aktuálního tématu o terorismu je dobrá na téměř podvědomé vstřebávání idiomů a předložkových vazeb bez nutnosti pekelného soustředění a mořivého pocitu učení. S lehce podprůměrnou slovní zásobou jsem vydržel od začátku do konce bez slovníku a ta trošku pokleslá zábava mě dotáhla až na poslední stránku s pocitem hrdosti, že jsem vynaložený čas nesplálil u TV pořadu na stejné úrovni, navíc s čím dál slabším českým dabingem.
   Mimochodem, vsadím se, že příští nákaza zombies se přivalí s uprchlíky. Při troše googlování najdete recenze více popisující obsah této knížky.

čtvrtek 2. července 2015

Příběhy, na které svítilo slunce

Kdo chce uslyšet


     Kdo chce uslyšet prastaré příběhy dávných věků, otevře tuto knihu a začne číst. Sestoupíme spolu o tři pět tisíciletí do minulosti a vkročíme do krajin zahřívaných od nepaměti prudkými slunečními paprsky. Jsou to krajiny, kde voda byla velikým darem a slunce mívalo podobu mocného boha.
     Kdysi v těch dávných dobách se rozkládala v severovýchodní Africe, při veliké řece Nilu, bohatá říše

EGYPT


Vrátíme se spolu na břehy starověkého Nilu. Rozhrňme tiše nilské rákosí a rozhlédněme se. Po lesklé hladině řeky plují rybářské čluny z pevně svázaných stonků papyru, štíhlé osobní lodi úředníků egyptského krále, široké nákladí lodi s nákladem velkých žulových kvádrů pro stavbu pyramidy i zelinářská loďka s hromadou čerstvé zeleniny. T se objevila loď s plachtou, na přídi stojí lodivod a měří olovnicí hloubku vody, neboť řeka mnoho mělčin a písčin, které je třeba obeplout. Po lodní stříšce pobíhá několik opic. Obchodník, kterému loď patří, koupil opice na jihu a jsou na prodej jako kožešiny, slonovina a ostatní zboží uložené na lodi. Ze zákrutu se vynořila nádherná loď, vytesaná z velikých libanonských cedrů., pobitá na bocích třpytným zlatem a ozdobená od přídě k zádi zlatými beraními hlavami. Je to loď zasvěcená některému z mnoha starých egyptských bohů a patří kněžím jeho chrámu. Nad hladinou Nilu se nese zpěv rybářů, zatahujících sítě. Mají radost z dobrého lovu. Po břehu kráčí obezřele skupina lovců s chrty. Obcházejí místa, kde se vyhřívají krokodýlové, i místa, kde by mohli narazit na hrocha. Dnešní lov nemá být nebezpečný. Dnes chtějí lovci bojovat proti krokodýlům čarovnými říkadly a ne zbraněmi. Vydali se lovit volavky.
     Lovci přešli a je slyšet pouze jednotvárné vrzání vahadel na nedalekém poli. Otroci čerpají nilskou vodu na pole svého pána. Nil se sice každý rok rozvodňuje a přináší s sebou úrodnou černou hlínu, ale slunce vysouší vláhu z polí.
      V horkém vzduchu se chvěje v dálce obraz pyramid, obrovských náhrobků, které si dávají egyptští králové stavět za svého života. Pyramida chrání královo tělo, mumii, i poklady, které s sebou vzal do hrobu.
      Nad Nilem, otcem bohů a lidí, dárcem úrody, pochoduje po cestě oddíl vojska s kopími a štíty. Míjí oslí spřežení, na němž jsou připevněna nosítka nějakého boháče. Boháč sedí v nosítkách a za ním jdou sluhové a ovívají ho vějířem. Vojáci a oslí spřežení se zastavují. Proti nim postupuje veliké množství lidí. Dopravují k Nilu ohromnou, skoro sedmimetrovou alabastrovou sochu. Socha je připoutána k saním, aby z nich nesklouzla. Od čela saní vedou čtyři lana a každé lano táhnou čtyřicet tři muži.
      Na kolenou sedící sochy stojí muž. Tleskáním do dlaní udává těm, kteří táhnou, kdy mají zabrat. Seběhla se i spousta zvědavců. K břehu přirazila loď a čeká na svůj náklad. Odveze sochu ke staveništi nového velikého chrámu.
Stěny chrámu stojí. Pokrývají je spousty obrázků, obrázkové písmo hieroglyfy.


       se po mnoha staletích zastaví před těmi stěnami žasnoucí poutník, bude už část nápisů zničena nebo porušena sluncem a větrem. A tomu, co nezničil čas, poutník neporozumí, neboť nebude člověka, který by dovedl staroegyptské písmo číst.
      Teprve v minulém století odhalili lidé znovu zapomenuté tajemství starých egyptských znaků. Z tmy zapomenutí vystoupil i staroegyptský písař. Psával rákosovým perem na svitky nebo listy papyru.
      Papyrové svitky vyráběli Egypťané z močálovité rostliny nazývané papyrus.
Vnitřek stvolů se rozřezával na pruhy, pruhy se na sebe přikládaly křížem, slepovaly a lisovaly. 
      Vrátíme se po stupních staletí zpátky do dob před několika tisíci lety, kdy staří Egypťané uctívali boha slunce, ale také do doby počátků velkolepého stavitelského umění, řemesel a do doby počátků lékařské vědy a astronomie, k pramenům lidské vzdělanosti.
      Staré egyptské příběhy této knihy jsou zpracované podle překladů ze starých papyrů, podle zlomků i úryvků různých písemných památek i podle zpráv a pověstí starověkých řeckých spisovatelů.
      Země, jejíž prastaré příběhy budeme číst po egyptských bájích a pověstech, leží v Asii při Perském zálivu a jmenuje se starověkým jménem

MEZOPOTÁMIE


      Mezopotámií ji nazvali kdysi Řekové. Její jméno znamená krajinu mezi řekami. Starověké mezopotamské říše vznikaly a zanikaly kolem dvou velkých řek Eufratu a Tigridu.
      Rozhrňme rákosí řeky Eufratu a s ním i pět tisíciletí, která nás dělí od mezopotamského starověku. Na hladině řeky se pohupují plavidla upletená z vrbového proutí a potažená koží nebo vory nadlehčované měchy ze skopové kůže. Někde při břehu se váhavě otáčí na vlnách zvláštní košík z rákosí. Uvnitř je potřený asfaltem, aby do něho nevnikala voda. V košíku leží nemluvně. Jeho matka je tajně svěřila řece, aby plulo vstříc neznámému osudu. Z břehu pozoruje podivný košík s dítětem nosič vody Akki. Naklání se nad hladinu s dlouhou tyčí a pokouší se košík přitáhnout ke břehu. Konečně zachytil zvláštní plavidlo s dítětem, vleče je k sobě a zvedá dítě do náruče. Tím činem zasáhl podle pověsti chudý nosič vody do dějin své země. Chlapec, kterého kdysi přinesla řeka, se vyučil u Akkiho zahradníkem a dospěl v urostlého muže. Sama bohyně Ištar si ho zamilovala a pomohla mu ke královskému trůnu a k velikým vítězstvím nad nepřáteli.
      Dnes víme, že král, o němž pověst vypráví, opravdu žil. Jmenoval se Sargon a založil velikou říši. Dnes také dovedeme číst staré mezopotamské písmo, které upadlo v zapomenutí podobně jako písmo egyptské.
Když se obrátíme zády k řece, spatříme háje štíhlých datlových palem. Datlová palma byla ve starověku stejně jako dnes pro tento kraj velikým dobrodiním. Ze šťávy datlí dovedli ve starověku připravit med i ocet, datlová jádra zužitkovali jako krmivo i topivo a nazmar nepřišly ani listy a lýko. A palmové dřevo, třebaže nemá vynikající vlastnosti, bylo vždy hledané v zemi, kde byl nedostatek dřeva i kamene.
      Projdeme palmovým hájem a z dálky vidíme město, jeho obrovské hradby a opevnění. Do starověkého města můžeme vejít bránou z cedrového dřeva pobitého mědí. V ulicích proudí čilý život, rozléhá se volání obchodníků a klepání, cinkání a sykavé zvuky broušeného ostří nám oznamují, že se blížíme k dílnám řemeslníků. A když zvedneme hlavu, spatříme zvláštní stavbu. Vysoko nad budovy města se tyčí stupňovitá věž chrámu, zikkurat, a ohromuje věřící svou mohutností. Nejslavnější a největší byl zikkurat města Babylónu, babylónská věž. Podle staré báje ji postavili bohové nejvyššímu babylónskému bohu Mardukovi, aby v jejím vrcholku bydlil. Ve skutečnosti ji stavěli otroci, kteří se ve starověku zúčastňovali všech velikých staveb. Kolem takového zikkuratu stály domykteré se o velkých svátcích naplnily poutníky. Poutníci tu přespávali a chystali se na slavné procesí.
      Sláva těch měst pominula, zapomnělo se na ně, a co se zvídavý čtenář o nich dočetl v bibli nebo u starověkých spisovatelů, připomínalo pohádky. Teprve v minulém století se začali evropští archeologové zajímat o zvláštní návrší, která nacházeli na území starých mezopotamských říší. Pustili se s houfem domorodých dělníků do výkopů a ukázalo se, že kopce jsou umělé. To na rozvaliny starověkých staveb ulehl za dlouhé věky prach a písek.
Novodobí badatelé zprvu jásali nad objevy soch, reliéfů, zbraní a šperků a nijak zvlášť nedbali o spoustu hliněných tabulek s podivnými znaky. Znaky na tabulkách připomínaly ptačí stopu a zdály se naprosto nesrozumitelné. První nálezci těchto tabulek nevěděli, že drží v ruce staré záznamy zapsané klínovým písmem. Klínové písmo dali národům obývajícím mezopotamskou oblast Sumerové, národ, který obýval jižní část Mezopotámie. 
      A hlínu? V Mezopotámii byl nedostatek kamene a dřeva, ale hlíny bylo vždycky dost. Hlínu přinášely i řeky Eufrat a Tigris při pravidelných zúrodňujících záplavách. Z hlíny se vyráběly cihly, sušily se na slunci, později i vypalovaly, z hlíny se vyráběly nádoby, sudy, lampičky a mnoho jiných potřebných předmětů. Na hlínu se i psalo. Sumerský nebo babylónský písař držel v dlani hliněnou tabulku, nejobvyklejší byly malé tabulky do dlaně, a psal na ni pisátkem z přiříznutého rákosu. V nejstarších dobách se písmo podobalo obrázkům, ale stále se zjednodušovalo, se z obrázkového písma vyvinulo písmo klínové. Našly se celé knihovny takových hliněných tabulek různých velikostí. V hliněných knihovnách se dochovala aspoň část odborné i krásné literatury, dokonce slovníky a mluvnice. Ve staré Mezopotámii najdeme počátky důležitých vědních oborů, matematiky, geometrie, lékařství i chemie a astronomie. I rozdělení dne na dvanáct dvouhodin, tj. na čtyřiadvacet hodin, a dělení roku na dvanáct měsíců patří k odkazům mezopotamské kultury.
      Rozluštění klínového písma bylo dílem mnoha vědců a složitého postupu. Krajiny, které byly doposud známy především z biblického Starého zákona, dostávaly jinou tvář. 
      Mezopotamské příběhy této knihy jsou zpracovány podle překladů klínopisných záznamů, často porušených a zlomkovitých. Je jich méně než egyptských, neboť v této oblasti je vědecky zvládnuta pouze část pramenů, které by byly vhodné pro tuto knihu.
      Báje mezopotamského starověku, které budete v této knize číst, jsou prastarého, většinou sumerského původu. Jména, s nimiž se v četbě setkáte, jsou akkadská.
Akkadské prameny jsou pozdější, a proto úplnější. Báje putovaly od Sumerů k Akkadům, Babyloňanům a Asyřanům, měnily se a byly doplňovány.


Poslední zemí, kterou navštívíme, je

IZRAEL


      Mezi egyptskou říší a územím států vznikajících a zanikajících na území Mezopotámie ležela ve starých dobách země obývaná izraelským lidem. Hraničila se Středozemním mořem jako dnešní stát Izrael a nebyla ve starověku větší než moravskoslezská země našeho státu.
      Izraelským územím protékala, tehdy jako dnes, od severu k jihu řeka Jordán. Ale na březích této řeky nevznikala žádná veliká města, Jordán nespojoval vnitrozemí s mořem ani nezúrodňoval izraelská pole jako zúrodňoval egyptská pole Nil. Izraelci nikdy nepoznali blahobyt, který dopřávaly velkým sousedním říším řeky Nil nebo Eufrat a Tigris. A tak nezbývalo zemědělcům v hornaté a vyprahlé zemi nic jiného než čekat na vodu přicházející Z oblohy, na déšť. Věřili, že vodu z nebes posílá svému vyvolenému lidu sám veliký a jediný izraelský bůh Jahve. Utěšovali se vírou, že vodou velkých řek se musí spokojit národy, které si Jahve neoblíbil.
      Izraelci nezanechali po sobě tak skvělé umělecké a stavitelské památky jako Egypťané nebo Babyloňané. Zatímco jiné národy velkolepě zdobily své chrámy sochami a obrazy bohů, izraelské náboženství zakazovalo stavět v chrámech sochy a zdobit chrámy obrazy. Izraelský bůh byl neviditelný a nesměl se zpodobovat.
      Slávu izraelského lidu nehlásají pyramidy, ale písemnictví. Izraelské báje a pověsti naší knihy patří k souvislému a rozsáhlému písemnictví. Jsou mladší než mezopotamské nebo egyptské, vznikaly v posledním tisíciletí před naším letopočtem. Nemusíme je skládat ze zlomků jako příběhy mezopotamské a egyptské. Jsou ucelené. V izraelském písemnictví najdeme knihy historické, sbírky zákonů, příběhů, pověstí a bájí, básně i knihy moudrostí.
      Písemné památky starého Egypta i staré Mezopotámie upadly v zapomenutí se znalostí jejich starověkého písma. Izraelské písemné památky dostávaly časem jinou podobu, podle toho, jak se měnilo stanovisko vypravěče nebo vykladače, ale v zapomenutí neupadly nikdy. Hebrejská bible, která shrnovala v sobě izraelskou literaturu, sjednotila židovské kmeny, dala jim vědomí národa a stala se základem židovského náboženství. Nová pokolení přidávala ke starému znění nové dodatky, obměňovala příběhy a vykládala je po svém. Hebrejské bájesloví a pověsti žily a proměňovaly se v ústech vykladačů i za našeho letopočtu. V knize, která leží před vámi, bylo přihlédnuto i k novějším dodatkům a výkladům, neboť židovská tvořivost nezemřela s počátkem našeho letopočtu. Tím se tato kultura liší od mrtvých kultur staroegyptské a mezopotamské.
      Hebrejské písemné památky byly přejaty i do křesťanské bible pod jménem Starý zákon a žijí tak podnes i mimo židovské náboženství ve všech křesťanských náboženstvích světa.
Říkává se:

JAKÝ KRAJ, TAKOVÍ BOZI

      Těžší životní podmínky, vyprahlost země, drsný hornatý kraj daly Izraelcům představu přísného boha Jahve, neúprosného a trestajícího. Leckdy připomíná starověký Jahve velitele a jeho věřící poslušné vojáky, plnící rozkaz. I to svůj původ v zemi, kterou Izraelci obývali.
      Izraelské území bylo odedávna mezi dvěma říšemi. Tudy se valila vojska egyptských faraónů na východ a z východu vojska mezopotamská na západ. Neštěstí, které přináší válka, bylo průvodcem izraelských dějin. Jak se nemělo dostat do bájí a pověstí!
      Izraelské báje jsou zrcadlem lidu stále ohrožovaného, sužovaného mocnými nepřáteli, lidu trpícího v područí nebo v zajetí. Izraelci se bránili, zatímco cizinci dobývali, Izraelci podléhali, zatímco mocnější cizí vladaři vítězili.
Izraelci byli silní jinak. Síla slabého člověka záleží v tom, v čem je síla národa slabého počtem. V jeho moudrosti. Mladý chytrý David vítězí nad hrubou silou obrovitého Goliáše.
      V Davidovi je naděje i pro ty, kdo nejsou silní, a jeho příběh podnes posiluje všechny utlačené. Také nejslavnější izraelský král Šalomoun nevstupuje do pověstí jako mocný dobyvačný král, ale jako král moudrý a učený.
      Všimněte si,jak málo hrdinů v izraelských příbězích spoléhá na svou tělesnou sílu. Zato jsou velikými hrdiny proroci. Proroky nazývali Izraelci moudré muže, kteří nebyli závislí na žádné vrchnosti, ani na králi, ani na kněžích, a uznávali za svého pána jenom spravedlivého boha Jahva. Obraceli se přímo k lidu, vystupovali proti křivdám, proti cizím i domácím utlačovatelům a stáli častokrát na straně chudých proti bohatým a na straně otroků. Bývali proto i pronásledováni, vězněni i ukamenováni. Všichni proroci nebyli samozřejmě stejní, někteří nebránili spravedlivou věc a podněcovali zbytečnou nenávist. Ale jejich odvaha se neprojevovala nikdy mečem.
      Ve starých izraelských příbězích se také dočteme o neklidném údělu židovského národa. Vstoupíme s Izraelci do Egypta i do Mezopotámie, do Babylónu. 
      Na neklidné pouti doprovázel svůj vyvolený národ jediný izraelský bůh Jahve. Izraelci mu nestavěli sochy, věřili, že je neviditelný, a proto nezničitelný a věčný. 
      Bohové starověkých egyptských i mezopotamských bájí mohli zahynout úkladem jiného boha. Podobali se lidem a jednali jako lidé. Bojovali, hodovali, ženili se, měli děti a od lidí se lišili výjimečnými vlastnostmi, které starověký člověk obdivoval. Byli silní, stateční, moudří, krásní, ale často i krutí jako mocní panovníci starověku, a vyznali se v kouzlech a čarování. Ale i jim mnohdy nadešly chvíle, kdy ani bohu kouzla a čáry nepomáhají a bůh stárne nebo podléhá smrti jako každý člověk.

DOČTETE

      tuto knihu, jistě vás napadne, že některé příběhy starých Izraelců připomínají starověké mezopotamské nebo egyptské příběhy. Královský syn i vrchní obřadník dávají v egyptských pověstech rozestoupit vodě jako Mojžíš v izraelských příbězích. Příhoda Baty z egyptských bájí připomíná Josefovu příhodu s Putifarovou ženou z izraelského příběhu. Potopa v mezopotamské báji o Gilgamešovi se podobá izraelské potopě, z níž se zachrání Noe. A také Adam není v bájích jediný člověk stvořený z hlíny.
      Mohli bychom vypočítávat další podobné děje. Budete-li pozorně číst, objevíte je sami. Je to tím, že starší vzdělanost egyptská a mezopotamská ovlivnila vzdělanost izraelskou. Ale ještě před sto padesáti lety se evropský čtenář dovídal o Egyptě Mezopotámii téměř výhradně z křesťanské bible, z její první části, ze Starého zákona. V bibli se vyprávělo o těchto zemích jako o zemích nepřátel Izraelců. Starý zákon křesťanské bible ovlivnil evropské myšlení. Ovlivnil také umění.
      Veliká sochařská i malířská díla minulosti vycházejí z izraelských bájí a pověstí. Kolikrát se setkáte v uměleckých sbírkách se sochami Davida, Mojžíše, Abraháma nebo v obrazárnách s obrazy Saula, Samsona, Judity a jiných izraelských hrdinů. I literatura různých národů zpracovávala znovu a znovu v básních, povídkách, románech a dramatech příběhy starých Izraelců. A v ústech lidu žijí podnes slova i úsloví, jejichž původ si ten, kdo je vyslovuje, ani neuvědomuje. Husté tmě se podnes říká egyptská tma, nejmladšímu sourozenci benjamínek, eden místu radosti a zábavy, slaví se abrahámoviny, padesátiny mohli bychom takových příkladů jmenovat celou řadu. Při četbě sami poznáte, odkud je jejich původ.
      Příběhy izraelského starověku patří dnes do pokladu světové literatury jako báje a pověsti starých Řeků. A s nimi i báje a pověsti staré Mezopotámie a Egypta.
       nalistujete mezopotamský příběh o Etanovi, jistě vám připomene řeckého Ikara, a při četbě egyptské pověsti o dobytí Joppy si vzpomenete na lest řeckého hrdiny Odyssea. Kniha, která leží před vámi, si nekladla za úkol vědecké cíle. Ráda by vám ukázala důležitou část pokladu starého písemnictví. A chtěla by vám povědět, že člověk a lidské myšlení mají na zemi prastaré domovské právo a s nimi i lidská odvaha, statečnost, houževnatost a touha po pravdě a spravedlnosti. I touha po kráse.



1962                                                                                            EDUARD PETIŠKA


Doporučuju a lepší komentář asi nevymyslím, možná časem :)