Novinky v knihkupectví Kosmas

pátek 11. srpna 2023

KONEC DĚTSTVÍ

 Náhled na titulní stranu knihy

          
 PŘEDMLUVA
...
Počátkem padesátých let, kdy tato kniha vznikala, jsem ještě věřil důkazům tzv. paranormálních jevů a použil je jako hlavní téma příběhu. O čtyřicet let a několik milionů dolarů později (mluvím o penězích, které Yorkshire Television vložila do mých pořadů Záhady světa a Svět tajemných sil) je ze mě téměř bezvýhradný skeptik. Slyšel jsem víc než dost falešných tvrzení a viděl až moc podvodnických triků. K poznání jsem dospíval dlouho a občas jsem se ztrapnil. Například:

I když je těžké si vybavit ten hektický a popletený den s Arthurem Koestlerem, Johnem Taylorem, Davidem Bohmem a Johnem Hastedem na Birkbeck College ve čtyřiasedmdesátém, myslím, že podání Uriho Gellera v My Stony je nepříjemně přesné. „Arthur C. Clarke v tu chvíli už nepochyboval. Řekl něco jako: ‚Bože! Ona je to pravda! O tomhle jsem psal v Konci dětství... Ti pochybovační kouzelnící a novináři ať přinesou důkazy, nebo sklapnou. Pokud nedovedou zopakovakt to, co Geller dělá v přísně kontrolovaných podmínkách, nemají se co vyjadřovat.”

V kontextu chaosu, jaký na Birkbecku panoval, je formulace „přísně kontrolované podmínky” k smíchu. Poslední věta ale sedí, protože právě k tomu později došlo. (Příklad najdete třeba v The Magic of Uri Geller Jamese Randiho.) Přesto musím přiznat, že mám pro Uriho Gellera slabost; i když za sebou po celém světě zanechal brázdu zohýbaných lžic a popraskaných reputací, poskytoval potřebné rozptýlení v nejistých a nešťastných časech.

V prvním vydání Konce dětství mnoho čtenářů zarazilo prohlášení „Názory vyjádřené v této knize nejsou názory jejího autora”. To jsem nemyslel jako vtip; nedávno mi vyšlo Zkoumání vesmíru, kde jsem vykreslil optimistický obrázek naší budoucí expanze do kosmu. Teď jsem napsal knížku, která hlásala, že „hvězdy nejsou pro člověka”, a nepřál jsem si, aby si někdo myslel, že jsem najednou obrátil.

Dnes bych záběr onoho prohlášení omezil na devadesát devět procent „paranormálních úkazů” (přece nemohou být všechny podfuk) a sto procent „setkání” s mimozemšťany. Velmi by mě mrzelo, kdyby i tato kniha přispěla ke klamání důvěřivců, které tak cynicky zneužívají média. Knihkupectví, trafiky i éter zamořily oblbující slátaniny o ufounech, parapsychických schopnostech, astrologii, energii pyramid, „propojení” a tak dále. Někdo na tom chce s koncem tisíciletí ještě vydělat.

Znamená to, že Konec dětství, když se zabývá jak paranormálnem, tak návštěvníky z vesmíru, už nemá co říci? Rozhodně ne, vždyť je to literární dílo! Válka světů nás stále baví, i když Marťani v roce 1898 neugrilovali Woking, dokonce ani New Jersey v roce 1938.

...

ÚRYVEK Z PRVNÍ KAPITOLY:
...

Reinhold scházel z návrší, ze všech stran obklopený hvězdami. Na moři Forrestal stále ohmatával vodu prsty světel, lešení kolem Kolumba dál na břehu se proměnilo v rozsvícený vánoční stromek. Jen vystrčená příď lodi rýsovala proti hvězdám stín.

Na ubikaci vyřvávalo rádio taneční hudbu a Reinhold mimovolně zrychlil krok do rytmu.

Už byl skoro na úzké silničce natažené podél písků, když ho snad předtucha, snad pohyb zahlédnutý koutkem oka přiměl zastavit. Nechápavě přeskakoval zrakem ze souše na moře a zpátky, teprve za chvilku ho napadlo podívat se na nebe.

V témž okamžiku jako Konrad Schneider i Reinhold Hoffmann pochopil, že svůj závod prohrál. A že ho prohrál ne o pár týdnů nebo měsíců, jak se obával, ale o tisíce let. Ohromné mlčenlivé stíny, které se pohybovaly po nebi plném hvězd víc mil nad jeho hlavou, než si troufal odhadnout, a proti nimž byl jeho Kolumbus stejně zaostalý jako dlabané kánoe doby kamenné proti Kolumbovi. Chvíli, která mu připadala jako věčnost, se Reinhold díval, a celý svět s ním, jak obří lodě nekonečně majestátně klesají, až konečně uslyšel tenké kvílení – to vstoupily do řídké stratosféry.

Nemrzelo ho, že smetly jeho celoživotní dílo. Dřel, aby člověka povznesl ke hvězdám, a když měl hotovo, sestoupily osamělé netečné hvězdy k němu. V ten moment dějiny zatajily dech a přítomnost se odlomila od minulosti, jako když se od ledovce odlomí kra a v pýše samoty odpluje na moře. Všechny úspěchy minulosti ztratily smysl a Reinholdovi se v hlavě odrážela ozvěnou jediná myšlenka: Lidstvo už není samo.


Ačkoliv musím připustit, že pro mne celý příběh postupně ztrácel působivost, ten první dojem, který ve mně nechala právě citovaná pasáž - obzvláště pak věta: "přítomnost se odlomila od minulosti", při které se mi skoro zatajil dech, ze mě nevyprchal až do konce. A ten mě překvapil znovu, teda tentokrát spíš zaskočil. Ale to už bych napsal moc...

středa 9. srpna 2023

2010: DRUHÁ VESMÍRNÁ ODYSEA

PODĚKOVÁNÍ

Můj první dík musí samozřejmě patřit Stanleymu Kubrickovi. Už je to pěkné dávno, co mi psal a vyptával se, jestli bych neměl nějaké nápady na „příslovečně dobrý vědeckofantastický film".

Hned potom bych chtěl vyjádřit vděčnost svému příteli a agentu (tahle dvě slova neznamenají vždycky synonyma) Scottu Meredithovi za to, že si uvědomil, že v desetistránkové filmové synopsi, kterou jsem mu poslal jen jako intelektuální cvičení, se skrývají podstatně širší možnosti, a že jsem tím povinován příštím generacím etc. etc...

Další díky patří:

Seňoru Jorgovi Luizi Califovi z Rio de Janeira za dopis, který mne přiměl začít vážné přemýšlet o případném pokračování (poté co jsem léta tvrdil, že jakékoli je jasně nemožné).

Doktoru Bruci Murraýovi, bývalému řediteli Jet Propulsion Laboratory, Pasadena, a doktoru Franku Jordanovi, rovněž z JPL, za to, že mi na počítači spočítali polohu Lagrangeova bodu I v soustavě Io-Jupiter. Může připadat zvláštní, že jsem před třiceti čtyřmi lety udělal úplně stejné výpočty pro kolineární Lagrangeovy body soustavy Země-Měsíc (Stabilní oběžné dráhy, Journal of the British Astronomical Association, prosinec 1947), jenže dnes jsem si už nevěřil, že bych dokázal vyřešit rovnice pátého stupně, dokonce ani s pomocí Hala Jr., mého věrného H/P 9100A.

New American Library, vlastníku copyrightu na 2001: Vesmírnou odyseu, za povolení použít text v 51. kapitole (37. kapitola v 2001: Vesmírné odysei), a také citáty ve 30. a 40. kapitole.

Generálu Porterovi, U. S. Army Corps of Engineers, že si ve svém nabitém rozvrhu našel čas, aby mě v roce 1969 provedl po EPCOTu. když to ještě nebylo nic víc než pár velikých děr do země.

Wendellu Solomonsovi za pomoc s ruštinou (a rusičtinou).

Jean-Michela Jarreovi, Vangelisovi a jedinečnému Johnu Williamsovi za inspiraci, kterou mi poskytovali, kdykoli byla zapotřebí. C. P. Cavafymu za čekání na barbary.

Zatímco jsem tuhle knížku psal, zjistil jsem, že ideu doplnění pohonných hmot na Europě analyzovala již odborná studie „Outer planet satellite return misssion using in situ propellant production", autoři Ash, Stancati, Niehoff a Cuda (Acta Astronautica VIII, 5-6 květen-červen 1981).

Myšlenka využití automaticky se exponenciálně množících systémů (von Neumannových strojů) pro mimozemskou těžbu rud byla seriózně rozpracována von Tiesenhausenem a Darbrem z Marshall Space Flight Center patřící k NASA (viz „Self-Replicating Systems" — NASA Technical Memorandum 78304). Jestli někdo pochybuje o schopnosti takového systému vypořádat se i s Jupiterem, odkazuji ho na tuto studii předvádějící, jak by samoreplikující se závod dokázal zkrátit dobu na vybudování slunečního kolektoru z 60 000 let na pouhých dvacet.

Úžasný nápad, že plynoví obři by mohli mít diamantové jádro, byl vážně předložený M. Rossem a F. Reem z Lawrence Livermore Laboratory, University of California, v případě Uranu a Neptunu. Mně se zdá, že všechno, co dokáží Uran s Neptunem, zvládne Jupiter ještě lépe.

De Beersovi akcionáři nechť tohle laskavě vezmou na vědomí.

Pokud stojíte o podrobnější líčení plynných forem života, jež by mohly existovat v atmosféře Jupitera, přečtěte si moji povídku „Setkání s medúzou" (česky ve výboru z Clarkových povídek Zpráva o třetí planetě, Práce 1982). Podobná stvoření překrásně na-maloval Adolf Schaller ve 2. kapitole knížky Carla Sagana Cosmos, nazvané „Jeden hlas v kosmické fuze". Jeho malby se objevily jak v knížce, tak i v televizním seriálu.
S fascinující myšlenkou, že na Europě by se mohl nacházet život, v oceánech pokrytých na povrchu ledem a udržovaných v kapalném skupenství slapovými silami Jupitera, stejnými, jež rozpalují Io, předstoupil jako první Richard C. Hoagland v časopisu Star and Sky („The Europa Enigma", leden 1980). Jeho dokonale promyšlenou koncepci přijala celá řada astronomů (zejména doktor Robert Jastrow z NASA, Institute of Space Studies), a může znamenat i jeden z hlavních důvodů pro vyslání projektové sondy Galileo.
A konečně:
Valeriji a Hectorovi za to, že zajišťovali životní podmínky, Chereně, že ukončovala každou kapitolu lepkavou pusou, Stevovi, že tu prostě byl.

Colombo, Srí Lanka červenec 1981- březen 1982

Tato knížka byla napsána na mikropočítači Archives III vybaveném WordStar softwarem a odeslána z Colomba do New Yorku na jedné pětipalcové disketě. Poslední korektury byly odvysílány přes pozemní stanici Padukka a stacionární družici Intelsat V nad Indickým oceánem.

A. C. Clarke je moje sentimentální vzpomínka na dětství. Konkrétně jde o seriál "Svět tajemných sil", který je velice dobře hodnocen i takovými "drsnými kritiky" jako je golfista z čsfd. Dokonce mám i stejně pojmenovanou knihu, ale ta se dnes dá koupit za pár korun, takže člověk má pocit, že tu sbírku záhad zanesl prach, jak šanony se spisy o podvůdcích na okresním soudu. Clarkovy sci-fi romány a povídky jsou z trošku jiné kategorie. V nich ho můžeme vidět jako trošku modernějšího Julese Verneho.

KOSMONAUT Z ĆECH

JMENUJU SE. JAKUB PROCHÁZKA. To je běžné jméno. Rodiče si pro mě přáli prostý život, život v dobrých vztazích s vlastí i se sousedy, život ve službách světu sjednocenému socialismem. Pak se s rachotem zřítila železná opona a do mé země vtrhl bubák, kterým nás dosud strašili, i se svou konzumní láskou a volnými trhy.

Než jsem se stal kosmonautem, bubák a jeho noví apoštolové se ptali, jestli si nechci změnit jméno na něco exotičtějšího. Západnějšího. Něco, co by se lépe hodilo pro hrdinu.

Odmítl jsem. Nechal jsem ho tak, jak bylo: obyčejné a prosté.

JARO ROKU 2018. Teplého dubnového odpoledne se oči českého národa upíraly z vrchu Petřína směrem k státem vlastněnému brambořišti, odkud startovala kosmická Jan Hus 1. Odpočet doprovázely tóny státní hymny, které mezi gotické věže vysílala Česká filharmonie. Nakonec dav zalapal po dechu, raketoplán nasál a zapálil kryogenní palivo a všech těch devět milionů kilogramů, plus minus osmdesát kilo jeho jediného lidského pasažéra, vystřelilo vzhůru.

Přečetl jsem před časem a vůbec si nepamatuju o čem to bylo.