Pak si otec sedl na lavičku, Vaska si
sedl za něj, přidržel si ho tlapou a lízal mu vlasy.
Vaska nedal otci ani chvilku pokoj a
někdy ho už pořádně omrzel. Když si otec vyšel do zahrady něco přečíst, Vaska
jen ho zahlédne, už se k němu potichoučku krade za keři. Otec se usadí na
nizoučké lavičce a zahloubá se do čtení. Vtom udělá Vaska skok! Vyrazí mu
knihu, popadne ji do zubů a už s ní uhání do pokoje. A jak směšně si po cestě
poskakuje!
Ale Vaska pořád nezlobil. Někdy byl i
užitečný. Jednou se stala takováhle příhoda. Tatínka navštívil podomní
obchodník a stále na něj naléhal, aby si koupil cestovní postel, zouvák,
nějakou zvláštní tornu na cesty po horách a ještě nějaké podobné věci. Otec měl
dodělat jakousi naléhavou práci a opravdu nevěděl, jak by se dotěrného hosta
zbavil. Vtom se do tatínkova pokoje vřítil ohromnými skoky Vaska. Hledal otce
po celém bytě, teď ho konečně našel. Obchodník, jak ho uviděl, zbledl.
„Co je to?“ zeptal se třesoucími rty.
„To je taková velká kočka, tygr,“ odpověděl
klidně otec.
„Ty-gr? Tak já… Na shledanou…“
Letos jsem přečetl 49 knih, které nějakým způsobem zapadly do škatulek čtenářské výzvy 2016. Kniha s názvem začínajícím stejným písmenem jako moje křestní jméno, kniha přečtená za jediný den a podobně (jedna kniha - přeložená do angličtiny, mi zbývá k úplnému splnění výzvy). Jedno zadání výzývalo k přečtení knihy, kterou jsem četl jako dítě. Nevzpomínám si, že bych nějakou knihu četl dvakrát. Knih je tolik a času málo, tak proč se vracet? Na splnění tohoto úkolu jsem se netěšil. Ale splnil jsem ho a vůbec toho nelituji, protože jsem objevil další kousek zajímavé informace, která mi donedávna unikala. Jednou o víkendu jsem navštívil rodiče a po báječném obědě jsem k jejich překvapení vytáhl z knihovničky Tygříka Vasku. Našel jsem ho téměř okamžitě. Vanilkově žlutá barva desek a tygr na titulní straně se mi vryl nesmazatelně do paměti. Pamatuji si, že už jako děcku mně tahle sbírka příběhů o domácích a ochočených mazlíčcích učarovala z velké části díky ilustracím. Ty barvy, prostor, lehkost a smysl pro detail jsou prostě úžasný. Autorem těch ilustrací je Mirko Hanák. Někdy mám pocit, když se na jeho obrázky koukám, že vidím ty tahy štětcem v navlhčeném povrchu papíru přímo vznikat před mýma očima. A ikdyž se stopa rozpíjí jen na ploše, nabývá objemu a tvaru, který nakonec s posledním detailem ožívá.
