Novinky v knihkupectví Kosmas

neděle 21. května 2017

JÁ, ROBOT

Tři robotické zákony

1. Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby člověku bylo ublíženo.
2. Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy tyto příkazy jsou v rozporu s prvním zákonem.
3. Robot musí chránit sám sebe před zničením, kromě případů, kdy tato ochrana je v rozporu s prvním nebo druhým zákonem.

PŘÍRUČKA ROBOTIKY 56. vydání, 2058 n. 1.

Co dodat? Naučte se je, protože brzy vejdou v platnost :) Nejvíc se mi líbila povídka o ztraceném robotovi, kterému technik ve vzteku řekl: "Ztrať se, než...!". Mno a aby robot splnil příkaz co nejlépe vmísil se mezi právě dopravené nové roboty a sám předstíral, že je nový. Odhalit ho není zas taková legrace.

ANI SAMI BOHOVÉ

Poněkud obšírné věnování

          Pominu-li Fantastickou cestu, což bylo románové zpracování filmového scénáře někoho jiného, je tomu už zhruba patnáct let, co jsem naposledy napsal vědeckofantastický román. Ne snad proto, že jsem přestal psát, protože v těch letech jsem psal více než kdy předtím. Nepsal jsem prostě vědeckofantastické romány.
          Až jsem 24. ledna 1971 na vědeckofantastické konferenci v New Yorku uslyšel veřejný dialog Roberta Silverberga a Lestera del Reye na téma science fiction. Během přednášky se chtěl Bob pro názornost zmínit o nějakém chemickém izotopu — mohl to být jakýkoli izotop — a po chvilce váhání řekl: „Plutonium 186“.
          Po skončení přednášky jsem samozřejmě za Bobem zašel, abych mu (se značnou škodolibostí) řekl, že nic takového jako plutonium 186 neexistuje a ani existovat nemůže. Bob však po této demonstraci své vědecké negramotnosti nesvěsil hlavu, nýbrž lhostejně prohodil: „No a co? “
„No a nic, “ odpověděl jsem. „Ale abych ti ukázal, co je to opravdová duchaplnost, napíšu o plutoniu 186 povídku. “
          Nebylo to tak snadné, jak to z mých úst bombasticky vyznělo. Musel jsem přemýšlet o nějaké možnosti, která by připustila (nebo aspoň zdánlivě připustila) existenci neexistujícího izotopu, pak o problémech, které by z toho mohly vyplynout, a nakonec o vyřešení těchto problémů.
          Po určité době jsem si všechno dostatečně připravil, abych mohl konečně začít. Tak jsem začal psát a stalo se něco, co se mi obvykle nestává...
          Příběh se mi vymkl z rukou a začal se překotně vyvíjet. Nejdřív mě ani nenapadlo, že napíšu román, ale nakonec to tak dopadlo.
          A protože mě nevědomky inspiroval k napsání románu, o němž jsem (zpočátku) ani nevěděl, že ho píšu, věnuji tuto knihu
                 
                    svému dobrému příteli, 
                    Robertu Silverbergovi

          Mimochodem, příběh začíná šestou kapitolou. To není chyba. Mám k tomu své důvody. Tak se dejte do čtení a doufám, že se i pobavíte.

Nemůžu si pomoct, ale KONEC VĚČNOSTI byl prostě lepší. Snad neprozradím příliš, když řeknu, že přibližně druhá třetina knihy je věnována mimozemšťanům. Tahle část mě bavila nejméně. Inteligentní bytosti typu měňavek, které se dokážou vpíjet do hmoty skal i samy do sebe, by mě bavily ještě asi tak v patnácti. Nechci to nijak shodit. Četlo se to snadno a téměř jedním dechem, ale ten pocit "páááni, tak tohle bylo něco" se prostě, bohužel, nedostavil.

středa 3. května 2017

KONEC VĚČNOSTI

„Je tu nová,“ odvětil. „Přišla z Času.“
„Co tady dělá?“
Operátorovu tvář přelétl lehký úsměv, který se proměnil v úšklebek.
„Je to prý šéfova sekretářka. Jmenuje se Noÿs Lambentová.“ „Díky.“ Harlan se otočil na podpatku a odešel.
První Harlanova Pozorovací akce ve 482. století proběhla hned následujícího dne, ale trvala pouhých třicet minut. Byla to pouze orientační vyjížďka, při níž se chtěl obeznámit s reáli­emi. Druhého dne trvala hodinu a půl a třetího už ji vynechal úplně.
Pracovní dobu trávil tím, že se prokousával původními zprá­vami a osvěžoval si své vědomosti o tomhle století, procvičoval si dobový jazyk a znovu přivykal tehdejšímu způsobu odívání.
482. století už prodělalo jednu Změnu skutečnosti, ale jen velice nepatrnou. Zlikvidovali pouze kliku, která si uzurpovala vládu. Zdálo se, že společnosti jako takové se změna nijak nedotkla.
Aniž si to plně uvědomoval, opět sklouzl k rutině vyhledávat ve starých hlášeních všechny informace o aristokracii. Ta pozo­rování zajisté prováděl kdysi on sám.
Ano, prováděl, ale tehdy zcela neosobně, s odstupem. Jeho údaje ji charakterizovaly jako třídu, nikoli coby jednotlivce.
Časoprostorový itinerář po něm samozřejmě nikdy nevyžado­val a ani mu nedovoloval, aby sledoval tehdejší aristokracii zblízka. Pouhý Pozorovatel neměl oprávnění pátrat po příčinách. Nyní byl sám na sebe rozladěný, že takovou zvědavost pociťuje.

V průběhu oněch tří dní spatřil tu dívku, Noÿs Lambentovou, celkem čtyřikrát. Z prvého setkání si pamatoval jen její šaty a ozdůbky. Nyní si už vybavoval, že je vysoká nějakých skoro sto sedmdesát centimetrů, asi o půl hlavy menší než on. Byla však štíhlá a držela se zpříma, takže se zdála vyšší.

Občas se mi stane, že zjistím, že jsem si z neznámých důvodů neudělal záznam ke skvělé knížce, kterou už mám dlouho přečtenou a dokonce ji mám denně na očích, protože je v knihovničce na "čestném" místě. Dneska splácím tento dluh první Asimovově knížce, kterou jsem přečetl. Na první pokus jsem měl tenkrát v knihkupectví asi vážně šťastnou ruku, protože se jedná o skvěle upředenou spleť logických posloupností, jejichž pointa Vás překvapí a nebo aspoň pobaví, pokud jste si ji dovodili sami. Parádní na tom je, že logické závěry v Asimovových příbězích nemůžete odhadnout jako vraha v televizní kriminálce, jenom protože "se Vám ten školník celou dobu nezdál", ale o to víc Vás budou bavit. Ukázka výše je vybraná naprosto náhodně. Určitě si radši přečtěte celou knížku od začátku do konce. Operátor se zarazil, velká část nadšení se vypařila.


Noční pád

Ukázka v Radiotéce.

Začalo to jako porno, přehouplo se to v perfektní dramatický příběh se zápletkou podle skutečných událostí a charismatické hlasy i emotivní výkony Igora Bareše, Dany Černé a Jaroslava Plesla dodaly všemu důvěryhodnost a náboj. Ale bohužel, konec je bez pointy, jako když po celovečerním vrkání se sympatickou osobou zjistíte, že těsně před tím, než jste měli jít k Vám domů, utekla přes okýnko na záchodě a ke všemu po ní zůstal kabát na židli, takže Vám to došlo až po hodně dlouhém čekání.

neděle 30. dubna 2017

Přiznání Alana Turinga

Ukázku z této audioknihy najdete třeba na webu audioteky (čte Miroslav Táborský).

O Turingovi vím poměrně málo, například, že to byl talentovaný matematik, který zlomil "Enigmu" za druhé světové války. Spáchal sebevraždu otráveným jablkem a jedna z teorií tvrdí, že se k této tragické události hlásí Apple svým jménem a logem. Jo a pak je tu ještě ta věc s Turingovou sexuální orientací. Turing byl homosexuál.

Když jsem minulý týden vybíral audioknihu, titul o Turingovi byla jednoznačná volba. Nemohl jsem odolat líbivému tématu o šifrách, světě matematiky mimo možnosti chápání nás normálních smrtelníků v kombinaci s detektivním žánrem. Po několika minutách jsem pochopil, že to nebude levná detektivka ale spíš hutný psychologický příběh. Myslel jsem, že se budu nudit u románu zaměřeného na homosexuální tematiku. A spletl jsem se po druhé. Vlastně je to tam všechno, válka, šifry, homosexualita a Turing, ale musím uznat, že to vůbec není levné a nudné. A navíc, je to jedna z mála knih, která i když nekončí happyendem, zůstal mi z ní příjemný pocit. Díky za ní.

sobota 14. ledna 2017

ANDĚLÉ A DÉMONI

          Nevím, jestli jste někdy slyšel o Geeus—Aroově předpokladu, podle něj se mikročástice hmoty vyznačují schopností, jakou se vyznačuje — zjednodušeně řečeno — lidská paměť. Geeus—Aroa byl malý holandskojaponský žid, bádal na sklonku minulého století v Singapuru a vydal tam obskurní knihu pod názvem „NEUJDETE SPRAVEDLNOSTI". Směs mystiky, chemie a kazatelství — podle Geeuse—Aroy je každá hmota vybavena absolutní upamatovávací schopností.
          Nejzajímavější místa té knihy byla ona, ve kterých Geeus—Aroa vyprávěl o zrcadlech. Tvrdil, že není možné, aby obraz, který zrcadlo zachytilo, z něj sklouzl a zahynul, podle něj ten obraz dále tkví na ploše zrcadla, tak jako v nás tkvějí obrazy krajin, pokojů, tváří — Jenomže zrcadlo nevypráví o minulých dějích. Stejně tak jako člověk nevypráví na potkání o tom, co ví. Podle výkladu Geeuse—Aroy každá hmota, nejen zvlášť nápadná zrcadlová deska, má podobnou schopnost reflexe a paměti. Zrnko písku si tak ukládá do své struktury, do svého mikro—vesmíru částic, svědectví o tom, co zažilo. Stejně tak jako nehet, který odstřihneme, nebo chlup, který ztratila na zahradě naše kočka. Geeus—Aroa byl ve svých metaforách velmi neuvážený a právě pro tyto metafory vzbudila jeho kniha žertovný ohlas. Já jsem se jí zabýval, protože se mi zdála důsledně šílená, paranoia holandského Japonce mi připadala jako báseň — — Podle něj jsme tedy na každém kroku sledování miliardami kamer — —a o každé vteřině našeho života je připraveno svědectví, naprosto přesně — — a naprosto neúplatné.

Strašně mě zajímalo, jestli se tahle knížka nějak podobá stejnojmenné knize Dana Browna. Pak jsem si ale uvědomil, že jsem ještě Brownovy A+D nečetl. Takže, nevím. Budu to muset dohnat. Nicméně martin Petiška alias Eduard Martin mne zase nadchl. V příběhu Strom z Vybraných příběhů profesora Kesslera je nastíněna myšlenka, že každá hmota, ať už je to člověk, strom nebo kámen, má určitou úroveň vědomí. Tentokrát se nemluví přímo o vědomí, ale o schopnosti hmoty zaznamenávat a ukládat "vjemy" ze svého okolí. Nejlépe vyjádřeno na příkladu zrcadel. Podle této teorie jsou v zrcadle uloženy obrazy, které by mohly být přehrávány jako filmy. Ale tuto schopnost mají nejen zrcadla, ale všechny objekty. Kdyby to tak bylo a my toho uměly využít, mohli bychom si přehrávat záznamy z míst trestných činů z oblečení obětí, nebo z chodníku před vyloupeným klenotnictvím. Teoreticky by si učitel mohl doma přehrát, zda se mu žáci za zády neposmívají z límce vlastní košile. Narcistická manekýnka by si po večerech mohla přehrávat dychtivé pohledy věnované jejímu zadečku ze zadní kapsy předváděných kalhot. Krásná představa :D

neděle 1. ledna 2017

NOČNÍ SMĚNA


Noční Příboj

Když byl ten chlap mrtvej a pach spálenýho masa se rozptýlil ve vzduchu, všichni jsme se vrátili na pláž. Corey měl takovej ten radiomagneťák velikosti kufru, do kterýho se dává asi čtyřicet baterií. Nedalo se říct, že by měl dokonalej zvuk, ale rozhodně hrál hlasitě. Corey byl prachatej i před A6, ale takovýhle krámy už neletěly. I ten jeho velkej radiomagneťák nebyl nic víc než hezká veteš. Daly se na něm chytit jen dvě stanice. Ta první byla WKDM z Portsmouthu — moderoval tam nějakej buranskej dýdžej, náboženskej fanatik. Přehrál desku Perryho Coma, přednesl mod¬litbu, něco zahulákal, pak čet z Knihy žalmů (každej žalm zakončoval slovem „selah", zrovinka jako James Dean ve filmu Na východ od ráje) a pak zase hulákal. Jednou zpíval nakřáplým hlasem „Svážíme snopy" a my s Needlesem jsme mohli zešílet.
Massachusettská stanice byla lepší, ale tu jsme chytali jen večer a v noci. Byla tam parta mladejch, myslím, že převzali frekvenci WRKO nebo WBZ, když odtud všichni odešli nebo pomřeli. Používali srandovní volací znaky jako WKOKS nebo KUND nebo WA6 a podobně. Fakt srandovní, až jste se váleli smíchy. No a tuhle stanici jsme poslouchali, když jsme se vraceli na pláž. Já se ved za ruku se Susie, před náma šli Kelly a Joan a Needles už nám zmizel z dohledu za kopec. Poslední šel Corey a pohupoval rádiem. Stouni zpívali „Angie".
„Miluješ mě?" ptala se Susie. „Nic víc nechci vědět, jen jestli mě miluješ." Susie se o tom potřebovala neustále ujišťovat. Byl jsem její medvídek.
„Ne," odpověděl jsem. Začínala tloustnout, a pokud by žila dost dlouho, což bylo nepravděpodobný, byla by úplně rozteklá. Už teď byla oplácaná v ksichtě.
„Jseš odpornej," řekla a dala si ruku na tvář. Nalakovaný nehty se matně zaleskly ve svitu měsíce, kterej vyšel asi před hodinou.
„To se zas rozbrečíš?"
„Drž hubu!" Zase už málem brečela.
Za vrcholem kopce jsem se zastavil. Vždycky se musím zastavit. Před A6 byla tohle veřejná pláž. Samej turista, výletník, usmrkaný dítě a tlustá bába s opálenejma předloktíma. V písku se válely papírky od bonbónů a špejle od nanuků a ve směsici pachů z výfukovejch plynů, mořskejch řas a opalovacího oleje Coppertone se tam muckali krásný lidi.
Teď byly všechny odpadky pryč. Sežralo je moře, do jednoho, jen tak mimochodem, jako spolykáte hrst karamelovýho popkornu s burákama. Už nebyli žádný lidi, který by se sem vrátili a znovu to zasvinili. Jenom my, a nás nebylo dost, abysme tu nadělali velkej bordel. A taky jsme asi měli rádi tu pláž — což jsme jí právě nepřinesli oběť? I Susie, ta malá mrcha s tlustou prdelí v brusinkovejch zvonech.
Písek byl bílej a zvlněnej v dunách a dělila ho jen hranice přílivu —pokroucený přadena mořskejch řas, chaluh, kusy naplavenýho dříví. Měsíc přišil všemu kolem inkoustově zbarvený půlkruhový stíny. Asi padesát yardů od šaten stála bílá konstrukce věže pobřežní hlídky a ukazovala k obloze jako vztyčenej prst.
A příboj, noční příboj vrhal na pláž spousty mořský pěny a vytrvale útočil na pláž po celý její dýlce, kam oko dohlídlo. Včera touhle dobou mohla ta voda bejt na půl cesty z Anglie.
„Tak to byla ,Angie` od Stounů," řekl nakřáplej hlas z rádia. „Tenhle starej flák jste určitě sežrali a možná jste se z něj i vosypali. Hlásí se vám Bobby. Dneska večer měl vysílat Fred, ale ten dostal chřipku a je celej vopuchlej." Susie se zahihňala, eště měla na řasách slzy. Vyrazil jsem k pláži trochu rychlejc, aby se uklidnila.
„Počkej!" zavolal Corey. „Bernie? Počkej, Bernie!"
Chlápek v rádiu přečetl pár sprostejch limericků a nějaká holka v pozadí se ptala, kam dal pivo. Něco jí odpověděl, ale to už jsme byli na pláži. Ohlíd jsem se, co Corey. Jako obvykle se klouzal z kopce po prdeli a vypadal tak komicky, až mi ho bylo trochu líto.
„Pojd' se proběhnout," řekl jsem Susie. „Proč?"
Plác jsem ji po zadku, až vyjekla. „Protože běhání je dobrý."
A tak jsme běželi. Opožd'ovala se, funěla jako kůň a volala na mě, ať zpomalím, ale já si jí nevšímal. Vítr mi hvízdal kolem uší a odhrnoval mi vlasy z čela. Ve vzduchu jsem cítil ostrej, štiplavej pach soli. Příboj bušil do pobřeží. Vlny byly jako zpěněný černý sklo. Skopl jsem gumový sandály a dusal po písku bos bez ohledu na úlomky mušlí. Krev mi burácela v žilách.
A už tu byla chajda a Needles už byl v ní a Kelly s Joan stáli vedle ní a drželi se za ruce a koukali na moře. Já udělal kotrmelec a ucítil jsem písek za košilí a chytil jsem se Kellyho za nohy. Spadl na mě a vyválel mi obličej v písku. Joan se tomu smála.
Vstali jsme a zakřenili se na sebe. Susie vzdala běh a plahočila se k nám. Corey už ji málem dohnal.
„To byl teda fajrák," řekl Kelly.
„Myslíš, že přijel až z New Yorku, jak říkal?" zeptala se Joan.
„To nevím." Nechápal jsem, proč by na tom mělo záležet. Když jsme ho našli, seděl za volantem velkýho lincolna, byl v polobezvědomí a naříkal. Hlavu měl nateklou jak fotbalovej míč a krk jako buřt. Měl superchřipku a moc času už mu stejně nezbejvalo. A tak jsme ho vzali na kopec nad pláží a spálili ho. Říkal, že se jmenuje Alvin Sackheim. Pořád volal babičku. Myslel, že je to Susie. To ji bůhvíproč rozesmálo. Susie se vždycky smála pitomostem.
To, že ho spálíme, vymyslel Corey, ale začalo to jako sranda. Na koleji čet spoustu knížek o čarodějnictví a černý magii, a tak nám ve tmě vedle toho lincolna řek, že když přineseme oběť temnejm božstvům, třeba nás ochráněj před A6.
Nikdo z nás těm kecům samozřejmě nevěřil, ale postupně byl náš hovor pořád vážnější. Bylo to něco novýho, a tak jsme to nakonec udělali. Tam nahoře jsme ho připoutali k takový tý pozorovací rouře — jak tam za jasnýho dne hodíte deseticent a vidíte až k portlandskýmu majáku. Připoutali jsme ho vlastníma páskama a pak jsme se rozešli hledat nějaký chroští a naplavený dříví jako děti, který hrajou nějakej novej druh hry na schovku. Celou dobu, co jsme hromadili dříví, tam Alvin Sackheim stál připoutanej a drmolil ke svý babičce.

Některé ty povídky jsou lepší než jejich románové a filmové adaptace, ale některé jsou jak pro desetiletý kluky. Třeba ty oživlý Náklaďáky, nebo démonem posedlý šroťák, kterej se utrhl ze řetězu. To mi připadá, že autor zkouší, co všechno jeho čtenáři vydrží, když naivní nápady oblíkne do strašidelný formy. Na druhou stranu je tam převaha povedených kousků na usmířenou, Prokletí Jeruzalému, Noční příboj, Jahodové jaro a ještě třeba Muž, který miloval květiny.