SOFIIN SVĚT

RAJSKA ZAHRADA
... když se to tak vezme, muselo jednou něco vzniknout z ničeho ...

Sofie Amundsenová se vracela ze školy. První úsek cesty šla se spolužačkou Janou. Mluvily spolu o robotech. Jana prohlásila, že podle ní lidský mozek funguje jako složitý počítač. Sofie s ní tak úplně nesouhlasila. Člověk je přece něco víc než stroj, ne?
U velké samoobsluhy se rozdělily. Sofie bydlela na samém konci rozlehlé zahradní čtvrti a měla to do školy skoro dvakrát tak daleko než Jana. Jako by jejich dům stál na konci světa, protože za zahradou už nebylo nic,jen hluboký les.
Sofie zabočila do Jetelové ulice, která se na konci prudce stáčela, a zatáčce se říkalo Kapitánova. Lidé tudy vlastně chodili jenom v sobotu a v neděli.
Byl jeden z prvních květnových dnů. V některých zahradách vyrazily pod ovocnými stromy věnce narcisů. Břízy už dostávaly tenoučký zelený háv.
Není to zvláštní, jak 'v tuhle roční dobu všechno začíná růst? Čím to je, že se z neživé země, jakmile se trochu zahřeje a zbaví posledních zbytků sněhu, po celých tunách valí zelená hmota?
Když Sofie otevírala branku, nakoukla do schránky. Zpravidla tam nacházela různé reklamní letáky a velké úřední obálky pro matku. Sofie tu hromadu vždycky položila v kuchyni na stůl a šla se nahoru do svého pokoje učit.
Otci občas přišel nějaký dopis z banky, ale on stejně nebyl žádný normální otec. Sofiin otec byl kapitán na velkém naftovém tankeru a většinu roku trávil mimo domov. Když někdy pobyl pár týdnů doma, chodil v pantoflích po domě a snažil se Sofii a mámě zpřijemňovat život. Ale když vyjel na moře, hodně se jim vzdálil.
Dnes ležel ve schránce jenom jeden dopis -a byl pro Sofii. Na obálce stálo "Sofie Amundsenová, Jetelová 3". To bylo všechno, odesílatel žádný. Dokonce ani známka.
Jakmile za sebou Sofie zavřela vrátka, obálku otevřela. Jediné, co v ní našla, byl lístek, stejně velký jako obálka. Bylo na něm napsáno:
Kdo jsi?
Nic jiného. Chybělo oslovení, chyběl podpis, stála tam jenom ta dvě rukou psaná slova s velkým otazníkem na konci.

Jedna z nejlepších knížek, jakou jsem kdy četl. Je to sice už dlouho a je to asi dobře. Bylo to moje první setkání s filozofií. Nedávno jsem si Sofiin svět koupil, protože jsem ho kdysi četl jako půjčovaný z knihovny a vím, že ji budu číst minimálně ještě jednou, už jen pro porovnání, jestli se mi bude zase tak líbit jako tenkrát.

PŘÍBĚHY NEČEKANÝCH KONCŮ

"Co chcete?"
"Omlouvám se, že vás obtěžuji v neděli."
Pan Boggis podal majiteli vizitku a Rummins si ji Htrčil před nos. Druzí dva se nepohnuli, jen zašvidrali očima ve snaze si ji přečíst.
"A vo co vám jako de?" vybafnul Rummins.
Již podruhé během toho odpoledne podal pan Boggis obšírný výklad o myšlence a záměrech Společnosti za zachování vzácného nábytku.
"Tady žádnej neni," prohlásil Rummins, když malý muž skončil. "Ztrácíte čas."
"Neračte se ukvapit, pane," zvedl pan Boggis prst.
"Tohle mi naposledy řekl jeden starý statkář v Sussexu, a když mě nakonec pustil dovnitř, víte, co jsem našel? Starou umouněnou židli v rohu kuchyně, ze které se vyklubal poklad za čtyři sta liber! Poradil jsem mu, jak ji prodat, a za ty peníze si koupil nový
traktor."
"Co to vykládáte, čoveče?" zachrochtal Claud.
"V životě jsem neslyšel vo židli za čtyři stovky."
"Račte prominout," odtušil pan Boggis škrobeně, "ale v Anglii jsou desítky židlí, které mají cenu více než dvojnásobnou. A víte kde'? Zastrkané na statcích a v chalupách po• celé zemi, kde si z nich majitelé dělají schůdky nebo štafle a šlapou po nich v holinách, aby dosáhli v komoře na polici s džemem nebo aby pověsili obraz. Věřte nebo ne, milí drazí,
ale říkám vám pravdu."
Rummins znejistěle přešlápl. "Chcete říct, že nechcete nic jinýho než vejít dovnitř, stoupnout si doprostřed pokoje a rozhlídnout se?"

:o)

MY DĚTI ZE STANICE ZOO

Pár dní jsem Atzeho neviděla. A teď jsem četla v novinách, co se s ním v poslední době dělo. Už minulej tejden si píchnu! moc silnou dávku a skončil v nemocnici. Jeho přítelkyně Simona si prořízla tepny. Oba je zachránili. Den před svou smrti šel Atze na policii a prásknul tam všechny dýlery, který znal, taky dvě holky, kterejm se říkalo dvojčata a který měly vždycky nejčistší fet. Pak ještě napsal dopis na rozloučenou v novinách ho otiskli: "Skončím teď svůj život, protože herák jako já způsobuje svým příbuzným a přátelům jen neštěstí, starosti, hořkost a zoufalství. Neničí jen sám sebe, ale taky všechny okolo. Děkuji svým milým rodičům a své malé babičce. Fyzicky už neexistuju. Herák, to je to nejhorší, čím se člověk může stát. Ale kdo žene lidi, kteří přicházejí na svět mladí a plní chuti do života, do neštěstí? Tento dopis chce být varováním pro všechny, kteří budou někdy stát před rozhodnutím: Co kdybych to taky vyzkoušel? Hlupáci, podívejte se na mě. Teď už budeš mít po starostech, Simono, měj se
dobře. "
Ležela jsem ve svý posteli a myslela si: Tak to byl tvůj první kluk, který ho jsi měla ráda. A teď je v rakvi. Nemohla jsem ani brečet. Jako by ve mně všechno vyschlo.
Příští den na Kudammu Atzeho nikdo neoplakával. Heráci nebrečej. Některý na něho byli dokonce pěkně naštvaný, protože spoustě lidí dlužil prachy a protože prásknul dobrý dýlery, který měli vždycky čistej fet. Teď je zašili.
Nejšílenější na tom všem bylo, že jeho přítelkyně Simona, která si v životě nevzala háčko a vždycky se snažila Atzeho přemluvit, aby toho nechal, si tejden po jeho smrti začala píchat. Po několika tejdnech se vykašlala na svý povolání zdravotní sestry a začala s prostitucí.
Lufo zemřel přesně za rok, v lednu 1978, na předávkování háčkem.
S Atzeho smrtí jsem ztratila svou krásnou představu o herácký hvězdě, která umí zacházet s háčkem.

Nedávno umřel kluk, kterýho jsem znal ze školy a žákovských lyžařských závodů. Pašoval drogy v žaludku a balíček mu prý uvnitř těla praskl.

SLAVNÉ HISTORKY ZBOJNICKÉ

FRIDRICH FERDINAND RIESENFELDT
PODVODNÍK

Koncem 17. století nastoupil v Jihlavě do úřadu solního kasíra Fridrich Ferdinand Riesenfeldt. O svobodného, pohledného a zazobaného mladíka, který navíc pocházel z velkého vídeňského světa, se začaly zajímat téměř všechny slečny na vdávání i obstarožní vdovy nad hrobem. Nesourodá ženská společnost však měla jedno společné, tučné konto.
Riesenfeldt nevynechal jedinou příležitost, kdy se mohl před jihlavskými maloměšťáky předvést. Dámy očima hladově hltaly Riesenfeldtovu postavu, vždy vkusně oděnou do posledních výstřelků módy korunované širokým kloboukem s drahocenným pérem. "Učiněný kavalír," ochaly nadšeně a jejich panské doprovody zase oceňovaly Riesenfeldtovu štědrost. Mladý solní výběrčí totiž nehleděl na tolar a mnohdy pohostil za vlastní celou společnost.
Ne všichni však byli z Riesenfeldta paf. Malá hrstka jihlavských měšťanů sedla s brkem k listu papíru a začala počítat. Avšak, ať počítala, jak počítala, stále se nemohla dopočítat. Riesenfeldtovy královské výdaje jim nějak neštymovaly s jeho ubohými úředními příjmy.
Když šťouralové přednesli výsledky, svých počtů zbytku jihlavské smetánky, byli jednohlasně odbyti. "Slyšel jsem, že má ve Vídni obrovské úspory," oponoval jeden Riesenfeldtův obdivovatel. "Ano, ano," přidal se druhý. "A navíc zdědil veliké jmění." "Žere vás sprostá závist," uzavřel věc třetí a šťouralové odešli s nepořízenou.
Nevzdali se však a zkusili štěstí o dům dál. Obrátili se na samotnou Vídeň, kde začas zjistili, jak na tom Riesenfeldt opravdu je. "Já jsem to tušil," vykřikoval spokojeně jeden šťoural. "Žádné jmění ani úspory. Je chudý jako kostelní myš."
Šťouralové opět sebevědomě předstoupili před Jihlavany a předložili jim výsledky svého pátrání. Tentokrát je měšťané neodbyli tak rázně jako prve. Mnozí Riesenfeldta ještě bránili, ale část už byla na vážkách.
Riesenfeldtovi začala hořet jihlavská půda pod nohama.
Ve městě se potichounku šuškalo, že solního kasíra čeká revize. Jakmile kontrolní komise zahájila přezkoumávání Riesenfeldtových účtů, začal výběrčí balit kufry. A když kontroloři dospěli k zdrcujícímu výsledku, opouštěl Riesenfeldt zrovna město. Manko v solní pokladně činilo 31 601 zlatých a 45 krejcarů, plus dalších 38 000 zlatých soukromého dluhu.
Sotva se skandál dostal na veřejnost, slečinky, paničky i vdovy se jedna po druhé v mdlobách kácely k zemi a podvedení pánové brunátní v obličeji zlostně cupovali klobouky. Solní kasír Fridrich Ferdinand Riesenfeldt byl bleskurychle odsouzen k smrti provazem. Avšak poprava nemohla být řádně vykonána, protože podle předchozího očekávání se odsouzenec na popra~ viště nedostavil. Jihlavští radní proto nechali vyrobit cedulku s Riesenfeldtovýmjménem, kterou kat přibil na šibenici.
Uběhla nějaká doba a z Plzně přišla zpráva, že se hledaný Riesenfeldt před časem skrýval ve městě. Ale jak rychle se objevil, stejně rychle i zmizel, a tak i Plzeňanům zůstaly prázdné ruce. Nenechali se však zahanbit a po vzoru Jihlavských vyrobili podobnou tabulku, kterou také přibili na šibenici.
Fridrich Ferdinand Riesenfeldt nebyl nikdy dopaden a pravděpodobně se ztratil někam do bezpečí za hranice. Zbyla po něm jen zlomená srdce uplakaných jihlavských žen a pár cedulek, pomalu rezivějících na šibenicích.

Hihi, škoda, že tenhle zvyk s cedulkami na šibenicích se nedochoval dodnes. Když se zlodějské jméno dvakrát třikrát propere ve hlavních zprávách, za čas si to stejně nikdo nepamatuje a pak se třeba začne znovu objevovat v souvislosti se senátem nebo na ještě méně nápadnějším skladišti politických a jiných mrtvol. Zato taková šibenice plná cedulek na Václaváku. to by byl panečku totem...

MSTITEL

... na poručíka byl povýšen ve Vietnamu, když vstupoval do 1. ženijního praporu divize Big Red One. Nechal se zlákat k Tunelovým krysám a vzhledem ke své hodnosti se stal Krysou číslo šest, když jeho předchůdce odletěl domů. Před sebou měl ještě devět měsíců z požadované roční služby, o dva měsíce méně než Dexter.
Během jednoho měsíce se však ukázalo, že jakmile se ti dva vydají do tunelů, jejich role se obrátí. Jezevec se podřídil Krtkovi a uznal, že mladý muž s letitými zkušenostmi z ulic a stavenišť New Jersey má jakýsi smysl pro nebezpečí, pro tichou hrozbu za nejbližším rohem a pach nastražené výbušniny, smysl, který nelze nahradit žádným univerzitním diplomem a jenž jim možná zachrání život.
Ještě než oba přišli do Vietnamu, americké vrchní velení dospělo k názoru, že snahy o rozbití soustavy tunelů napadrť s pomocí výbušnin jsou ztrátou času. Vyprahlý laterit byl moc tvrdý a systém příliš složitý. Neustálé zahýbání chodeb způsobovalo, že dosah výbušné síly byl omezený a zcela nedostatečný.
Proběhly pokusy o zaplavení tunelů, ale voda prostě unikla podlahami. Kvůli vodním uzávěrům neuspěl ani plyn. Bylo rozhodnuto, že jediný způsob, jak nepřítele přinutit k boji, je sestoupit do podzemí a zkusit vyhledat centrální síť celé válečné zóny C Vietkongu.
Panovalo přesvědčení, že tato síť leží kdesi v chodbách mezi severním výběžkem Železného trojúhelníku u soutoku řek Saigon a Thi Tinh a lesy Boi Loi u kambodžské hranice. Najít velitelství, zlikvidovat nejvyšší důstojníky a zmocnit se značného množství zpravodajských materiálů, které se pod zemí musely nacházet tak zněl úkol, jehož splnění by mělo nepředstavitelný význam.
Velitelství se ve skutečnosti rozkládalo pod lesy Ho Bo, dále ve vnitrozemí na břehu řeky Saigon, a nebylo nikdy objeveno. Ale kdykoli tankdozery nebo římské pluhy odkryly další vchod do podzemí, Tunelové krysy sestoupily do pekla, aby prozkoumaly situaci.
Šachty byly bez výjimky svislé a představovaly první nebezpečí. Spustit se dolů po nohou znamenalo vystavit dolní polovinu těla partyzánovi, který mohl v tunelu číhat. Ten by s potěšením vrazil hrot bambusového oštěpu, připomínající jehlu, hluboko do slabin nebo břicha houpajícího se amerického vojáka a vzápětí se kvapem ztratil do tmy. Než by umírajícího Američana vytáhli na povrch, přičemž by se konec oštěpu otíral o stěny a hrot páral střeva, šance na přežití by byly minimální.
Jít dolů po hlavě znamenalo riskovat, že se kopí, bajonet nebo kulka z bezprostřední blízkosti zaryjí do spodní části krku.
Nejbezpečnější bylo spouštět se pomalu, pak seskočit poslední metr a půl a okamžitě začít střílet, pokud člověk v tunelu zaznamenal sebemenší pohyb. Na dně šachty ovšem mohly být větve a listí, zakrývající jámu s ostrými bambusovými bodci. Ty pevně držely v zemi a měly otrávené hroty, které jako nůž projely podrážkou, chodidlem a nártem. Kvůli speciálně vyřezávaným špičkám se stěží daly vytáhnout. Také setkání s nimi přežil jen málokdo.
Jakmile se voják dostal do tunelu a plížil se vpřed, hrozilo nebezpečí, že by za nejbližším rohem mohl čekat partyzán či spíše past s výbušninou. Ty byly sestrojovány s velkou vynalézavostí a před dalším postupem musely být zneškodněny.
Některé hrůzné zážitky vůbec nesouvisely s Vietkongem. Pokud je nevyrušila přítomnost člověka, v jeskyních se přes den zdržovali kaloni jeskynní a netopýři černovousí. Stejně tomu bylo s obřími pavouky běžníky, kterých bylo na stěnách tolik, že se zdánlivě chvěly pohybem. Ještě více bylo bodavých mravenců.

Každej chlap, co příjde do cizí země s puškou v ruce, není voják, ale bandita.

ŽÁDNÉ STOPY

"To už je asi měsíc stará věc," řekl. "Co s tím má být?"
"Lituji, že vás vyrušuji v neděli ráno," řekl Chadwick.
"Ale to už je riziko, které musíme všichni podstoupit. Víte, v tom článku jste mě očernil, a hodně povážlivě. Velice jste mě poškodil v mé práci i společenském ži-
votě."
Brent se pořád ještě tvářil zaraženě, ale teď se do jeho
výrazu vmísilo i značné podráždění.
"Kdo proboha jste?" zeptal se.
"Promiňte, jmenuji se William Chadwick."
Po vyslechnutí toho jména Gaylord Brent konečně pochopil, koho má před sebou, a rozhněval se teď doopravdy.
"Poslyšte," řekl, "takhle si přece nemůžete přijít ke
mně domů a stěžovat si tady. Na to jsou patřičné cesty. Budete se muset obrátit na svého advokáta, ať napíše ... " "To už jsem udělal," přerušil ho Chadwick. "Ale nebylo mi to nic platné. Zkoušel jsem taky promluvit s šéfredaktorem, ale nepřijal mě. A tak jsem přišel za vámi."
"To je neslýchané," zaprotestoval Gaylord Brent a už
se chystal, že zavře dveře.
"Víte, já pro vás něco mám," řekl mu Chadwick mírně. Brent se s rukou na klice zarazil.
"A co?" zeptal se.
"Tohle," řekl mu Chadwick.
pozvedl přitom pravou ruku se zaťatou pěstí a pevně,
i když nijak zvlášť prudce, udeřil Gaylorda Brenta do špičky nosu. Rána nebyla dost tvrdá, aby zlomila kost nebo poškodila chrupavčitou přepážku, ale Gaylord Brent po ní krok ustoupil, hlasitě vykřikl a chytil se rukou za nos. Do očí mu vhrkly slzy a začal vdechovat první kapky řinoucí se krve. Na vteřinu se podíval na Chadwicka, jako kdyby měl před sebou šílence, a pak zabouchl dveře. Chadwick uslyšel v chodbě pádící kroky.

Deseti povídkám, poprvé vydaným 1972, neubral čas nic z jejich napětí ani atraktivnosti témat.