Celý týden jen hýřila a spala s každým, kdo se jí líbil. Do tábora se vrátila jednou v noci, ne kvůli dětem a muži, který ji už dávno omrzel, ale aby se alespoň trochu vyspala a odpočinula si. Její tchyně, stará Žanda, měla svá vnoučátka u sebe, a tak se unavená Veronka uložila ke svému spícímu muži pod huňatou kožešinu. Jóži dělal, že spí, a neřekl jediné slovo, jen se v té tmě díval skrz proděravělou plachtu jejich vozu na pomalu se ztrácející hvězdy na nebi a byl tak smutný jako nikdy předtím. Věděl, co ta jeho dělala už první noc; Cikánky ji šly hledat, ale do krčmy nesměly. Veronka se vzbudila až k poledni, neměla strach, co všem řekne, kde byla, ani si neuvědomila své rudé rty a oči obtažené černou tuší. Měla jen hlad a žízeň; vylezla z vozu, ale nikdo si jí nevšímal. Mluvila na ně jejich řečí, ale nikdo jí neodpověděl. Její tchýně jí podala jídlo také beze slova, všechno bylo jako dřív...Tak tohle na mě bylo trošku moc ženský. Nazval bych to jako emocionální realismus. Tak jako kvalitní víno má plnohodnotný dozvuk, i tahle sbírka povídek od současných českých autorek doznívá přetrvávajícím pocitem hořkosti a melancholie z lidských vztahů, nicméně jsem marně doufal v nějakou novou Betty McDonaldovou, Agathu Christie, která by to trošku odlehčila.
