NOČNÍ SMĚNA

Noční Příboj

Když byl ten chlap mrtvej a pach spálenýho masa se rozptýlil ve vzduchu, všichni jsme se vrátili na pláž. Corey měl takovej ten radiomagneťák velikosti kufru, do kterýho se dává asi čtyřicet baterií. Nedalo se říct, že by měl dokonalej zvuk, ale rozhodně hrál hlasitě. Corey byl prachatej i před A6, ale takovýhle krámy už neletěly. I ten jeho velkej radiomagneťák nebyl nic víc než hezká veteš. Daly se na něm chytit jen dvě stanice. Ta první byla WKDM z Portsmouthu — moderoval tam nějakej buranskej dýdžej, náboženskej fanatik. Přehrál desku Perryho Coma, přednesl mod¬litbu, něco zahulákal, pak čet z Knihy žalmů (každej žalm zakončoval slovem „selah", zrovinka jako James Dean ve filmu Na východ od ráje) a pak zase hulákal. Jednou zpíval nakřáplým hlasem „Svážíme snopy" a my s Needlesem jsme mohli zešílet.
Massachusettská stanice byla lepší, ale tu jsme chytali jen večer a v noci. Byla tam parta mladejch, myslím, že převzali frekvenci WRKO nebo WBZ, když odtud všichni odešli nebo pomřeli. Používali srandovní volací znaky jako WKOKS nebo KUND nebo WA6 a podobně. Fakt srandovní, až jste se váleli smíchy. No a tuhle stanici jsme poslouchali, když jsme se vraceli na pláž. Já se ved za ruku se Susie, před náma šli Kelly a Joan a Needles už nám zmizel z dohledu za kopec. Poslední šel Corey a pohupoval rádiem. Stouni zpívali „Angie".
„Miluješ mě?" ptala se Susie. „Nic víc nechci vědět, jen jestli mě miluješ." Susie se o tom potřebovala neustále ujišťovat. Byl jsem její medvídek.
„Ne," odpověděl jsem. Začínala tloustnout, a pokud by žila dost dlouho, což bylo nepravděpodobný, byla by úplně rozteklá. Už teď byla oplácaná v ksichtě.
„Jseš odpornej," řekla a dala si ruku na tvář. Nalakovaný nehty se matně zaleskly ve svitu měsíce, kterej vyšel asi před hodinou.
„To se zas rozbrečíš?"
„Drž hubu!" Zase už málem brečela.
Za vrcholem kopce jsem se zastavil. Vždycky se musím zastavit. Před A6 byla tohle veřejná pláž. Samej turista, výletník, usmrkaný dítě a tlustá bába s opálenejma předloktíma. V písku se válely papírky od bonbónů a špejle od nanuků a ve směsici pachů z výfukovejch plynů, mořskejch řas a opalovacího oleje Coppertone se tam muckali krásný lidi.
Teď byly všechny odpadky pryč. Sežralo je moře, do jednoho, jen tak mimochodem, jako spolykáte hrst karamelovýho popkornu s burákama. Už nebyli žádný lidi, který by se sem vrátili a znovu to zasvinili. Jenom my, a nás nebylo dost, abysme tu nadělali velkej bordel. A taky jsme asi měli rádi tu pláž — což jsme jí právě nepřinesli oběť? I Susie, ta malá mrcha s tlustou prdelí v brusinkovejch zvonech.
Písek byl bílej a zvlněnej v dunách a dělila ho jen hranice přílivu —pokroucený přadena mořskejch řas, chaluh, kusy naplavenýho dříví. Měsíc přišil všemu kolem inkoustově zbarvený půlkruhový stíny. Asi padesát yardů od šaten stála bílá konstrukce věže pobřežní hlídky a ukazovala k obloze jako vztyčenej prst.
A příboj, noční příboj vrhal na pláž spousty mořský pěny a vytrvale útočil na pláž po celý její dýlce, kam oko dohlídlo. Včera touhle dobou mohla ta voda bejt na půl cesty z Anglie.
„Tak to byla ,Angie` od Stounů," řekl nakřáplej hlas z rádia. „Tenhle starej flák jste určitě sežrali a možná jste se z něj i vosypali. Hlásí se vám Bobby. Dneska večer měl vysílat Fred, ale ten dostal chřipku a je celej vopuchlej." Susie se zahihňala, eště měla na řasách slzy. Vyrazil jsem k pláži trochu rychlejc, aby se uklidnila.
„Počkej!" zavolal Corey. „Bernie? Počkej, Bernie!"
Chlápek v rádiu přečetl pár sprostejch limericků a nějaká holka v pozadí se ptala, kam dal pivo. Něco jí odpověděl, ale to už jsme byli na pláži. Ohlíd jsem se, co Corey. Jako obvykle se klouzal z kopce po prdeli a vypadal tak komicky, až mi ho bylo trochu líto.
„Pojd' se proběhnout," řekl jsem Susie. „Proč?"

Plác jsem ji po zadku, až vyjekla. „Protože běhání je dobrý."

A tak jsme běželi. Opožd'ovala se, funěla jako kůň a volala na mě, ať zpomalím, ale já si jí nevšímal. Vítr mi hvízdal kolem uší a odhrnoval mi vlasy z čela. Ve vzduchu jsem cítil ostrej, štiplavej pach soli. Příboj bušil do pobřeží. Vlny byly jako zpěněný černý sklo. Skopl jsem gumový sandály a dusal po písku bos bez ohledu na úlomky mušlí. Krev mi burácela v žilách.

A už tu byla chajda a Needles už byl v ní a Kelly s Joan stáli vedle ní a drželi se za ruce a koukali na moře. Já udělal kotrmelec a ucítil jsem písek za košilí a chytil jsem se Kellyho za nohy. Spadl na mě a vyválel mi obličej v písku. Joan se tomu smála.

Vstali jsme a zakřenili se na sebe. Susie vzdala běh a plahočila se k nám. Corey už ji málem dohnal.

„To byl teda fajrák," řekl Kelly.

„Myslíš, že přijel až z New Yorku, jak říkal?" zeptala se Joan.

„To nevím." Nechápal jsem, proč by na tom mělo záležet. Když jsme ho našli, seděl za volantem velkýho lincolna, byl v polobezvědomí a naříkal. Hlavu měl nateklou jak fotbalovej míč a krk jako buřt. Měl superchřipku a moc času už mu stejně nezbejvalo. A tak jsme ho vzali na kopec nad pláží a spálili ho. Říkal, že se jmenuje Alvin Sackheim. Pořád volal babičku. Myslel, že je to Susie. To ji bůhvíproč rozesmálo. Susie se vždycky smála pitomostem.

To, že ho spálíme, vymyslel Corey, ale začalo to jako sranda. Na koleji čet spoustu knížek o čarodějnictví a černý magii, a tak nám ve tmě vedle toho lincolna řek, že když přineseme oběť temnejm božstvům, třeba nás ochráněj před A6.

Nikdo z nás těm kecům samozřejmě nevěřil, ale postupně byl náš hovor pořád vážnější. Bylo to něco novýho, a tak jsme to nakonec udělali. Tam nahoře jsme ho připoutali k takový tý pozorovací rouře — jak tam za jasnýho dne hodíte deseticent a vidíte až k portlandskýmu majáku. Připoutali jsme ho vlastníma páskama a pak jsme se rozešli hledat nějaký chroští a naplavený dříví jako děti, který hrajou nějakej novej druh hry na schovku. Celou dobu, co jsme hromadili dříví, tam Alvin Sackheim stál připoutanej a drmolil ke svý babičce.

Některé ty povídky jsou lepší než jejich románové a filmové adaptace, ale některé jsou jak pro desetiletý kluky. Třeba ty oživlý Náklaďáky, nebo démonem posedlý šroťák, kterej se utrhl ze řetězu. To mi připadá, že autor zkouší, co všechno jeho čtenáři vydrží, když naivní nápady oblíkne do strašidelný formy. Na druhou stranu je tam převaha povedených kousků na usmířenou, Prokletí Jeruzalému, Noční příboj, Jahodové jaro a ještě třeba Muž, který miloval květiny.

PROKLETÍ SALEMU

Když všichni odešli, Mike Ryerson se vrátil a sedl si na okraj otevřeného hrobu, aby dojedl poslední půlku sendviče a počkal na Royala Snowa, až se vrátí.
Pohřeb byl ve čtyři, teď bylo skoro pět hodin. Stíny se prodloužily a Slunce už prosvítalo vysokými duby na západě. Ten zatracený Royal slíbil, že se vrátí nejpozději ve čtvrt na pět; kde vězí?
Sendvič byl sýrový s kečupem, takové měl rád. Všechny sendviče, které dělal, měl rád; to byla jedna z výhod, když zůstal člověk svobodný. Dojedl a oprášil si ruce, shodil několik chlebových drobečků na rakev.
Někdo ho sledoval.
Pocítil to náhle a s jistotou. Rozhlédl se po hřbitově vytřeštěnýma, ulekanýma očima.
"Royale? To seš ty, Royale?"
Žádná odpověď. Vítr zavzdychal mezi stromy, takže tajemně zašuměly, V pohupujících se stínech jilmů za kamennou zídkou spatřil náhrobek Huberta Marstena a najednou si vzpomněl na Winova psa, jak visel nabodnutý na železnou přední bránu.
Oči. Nevýrazné a bezcitné. Pozorné.
Nesmí mě tu chytit tma.
Vyskočil, jako by to někdo pronesl nahlas.
"Krucinál, Royale." Pronesl ta slova hlasitě, ale jen pro sebe. Už si nemyslel, že Royal je někde poblíž, nebo že se dokonce vrací. Bude to muset udělat sám, a samotnému mu to bude trvat dlouho. Možná až do tmy.
Pustil se do práce, nesnažil se porozumět strachu, který na něj padl, nedivil se, proč tahle práce, která mu nikdy dřív nevadila, mu teď najednou vadí hrozně moc. Dělal rychlé, úsporné pohyby, stáhl pruhy umělé trávy z vykopané hlíny a úhledně je složil. Přehodil si je přes ruku a odnesl je do auta, zaparkovaného před bránou, a jakmile hřbitov opustil, ten ošklivý pocit, že ho někdo sleduje, zmizel. Položil trávu dozadu do dodávky a vzal si lopatu, Vyrazil zpátky, pak zaváhal. Hleděl k otevřenému hrobu, zdálo se, že se mu hrob vysmívá. Připadalo mu, že pocit, jako by ho někdo pozoroval, zmizel, jakmile neviděl na rakev, uloženou na dně jámy. Najednou mu před očima vyvstala představa Dannyho Glicka, jak leží na saténovém polštářku s otevřenýma očima. Ne - to bylo hloupé. Oči se zatlačují. Mockrát se díval, jak to Carl Foreman dělá. Jasně, že je slepujem, řekl Carl kdysi. Přece nechcem, aby mrtvola na pozůstalý zamrkala, co? Nabral hlínu na lopatu a hodil ji dolů. Na leštěné mahagonové bedně to těžce
zadunělo a Mike sebou trhl. Z toho zvuku se mu dělalo nanic. Narovnal se a roztržitě se ohlédl po květinové výzdobě. Hrozné plýtvání. Zítra budou okvětní lístky všude rozfoukané jako červené a žluté flíčky. Nechápal, proč si někdo dělá takovou škodu. Jestli chtěli utratit peníze, proč je neposlali Lize proti rakovině, Armádě spásy nebo třeba dámskému dobročinnému spolku? Pak by to šlo aspoň na něco užitečného.
Hodil další lopatu a znovu odpočíval.
Ta rakev je další plýtvání. Hezká mahagonová rakev, stála nejmíň tisíc vočí, a on tady na ni hází hlínu. Glickovi neměli o nic víc peněz než každý druhý, a kdo pojišťuje děti kvůli pohřebnému? Nejspíš se zadlužili až po uši, a to kvůli bedně, která se zahrabe do země. Shýbl se, nabral další lopatu a neochotně ji hodil dolů. Zase to hrozné, neodvolatelné zadunění. Víko rakve teď bylo potřísněné hlínou, ale leštěný mahagon stále skoro vyčítavě prosvítal. Přestaň se na mě dívat. Nabral další lopatu, ne plnou, a hodil ji dolů.
Buch.
Stíny se už velmi prodloužily. Zastavil se, vzhlédl, a uviděl Marstenův dům, okenice nepřístupně zavřené. Jeho východní strana, která je za hezkých dnů vystavena světlu jako první, shlížela dolů rovnou na železnou bránu hřbitova, kde Doc -
Přinutil se nabrat další lopatu a hodit ji do jámy.
Buch.
Trocha hlíny spadla po stranách dolů a nahrnula se na mosazná držadla. Teď kdyby rakev někdo otvíral, ozvalo by se skřípání a vrzání, jako když se otevírají dveře hrobky.
Přestaň se na mě koukat, do prdele.
Začal nabírat další lopatu, ale už jenom to pomyšlení mu připadalo příliš těžké, a tak si chvilku odpočinul. Jednou četl v National Enquirer nebo kde - o masňáckém petrolejáři z Texasu, který si v poslední vůli vymínil, že bude pohřbený ve zbrusu novém cadillacu Coupe de Ville. Stalo se. Vyhloubili bagrem jámu a jeřábem zvedli auto. Lidi po celé zemi jezdili ve starých křápech, slátaných drátem, a to bohaté prase se nechalo pochovat za volantem káry za deset tisíc dolarů s veškerým vybavením Najednou sebou trhl a ustoupil, unaveně potřásl hlavou. Skoro - nu skoro se ocitl v tranzu, vypadalo to tak. Pocit, že ho někdo sleduje, teď byl mnohem silnější. Podíval se na nebe a polekalo ho, když uviděl, kolik světla z něj vyprchalo. Jasně osvětlené už bylo jenom horní patro Marstenova domu. Na hodinkách měl deset minut po šesté.
Kriste pane, uplynula hodina a on do jámy ještě neodházel ani půl tuctu lopat! Mike se pustil zase do práce, snažil se nepopouštět myšlenkám uzdu Buch a buch a buch, teď už se zvuk hlíny dopadající na dřevo ztlumil; víko rakve zmizelo a hlína stékala po stranách v hnědých potůčcích, až skoro k zámku a zástrčce.
Hodil další dvě lopaty a zastavil se.
Zámek? Zástrčka?
Pro pána Boha, proč lidi dávají na rakev zámek? Copak si myslí, že někdo bude zkoušet dostat se dovnitř? Nejspíš to tak bude. Určitě by si nemohli myslet, že by se naopak někdo chtěl dostat ven ,,Přestaň na mě zírat," řekl Mike Ryerson hlasitě, a pak mu srdce vyskočilo do krku. Pocítil naléhavé nutkání utéct, běžet po silnici rovnou do města. S největším úsilím se ovládl. To jsou jenom nervy, jen klid. Komu by se to jednou za čas nestalo, když pracuje na hřbitově? Bylo to jako v nějakém blbém hororu, muset zasypat děcko, teprve dvanáct mu bylo a oči má dokořán. "Kriste pane, nech toho!" vykřikl a divoce vzhlédl k Marstenovu domu. Slunce osvětlovalo už jenom střechu. Bylo čtvrt na sedm.
Znovu se pustil do práce, rychleji, shýbal se, nabíral hlínu a snažil se na nic nemyslet. Ale pocit, že ho někdo pozoruje, jako by spíš narůstal než mizel, a každá lopata mu připadala těžší než ta předchozí. Víko rakve už nebylo vidět, ale tvar se ještě dal pod hlínou rozeznat. Hlavou mu začala bzučet katolická modlitba za mrtvé, ani nevěděl proč. Slyšel Callahana, jak ji odříkává, zatímco sám pojídal oběd u potoka. Slyšel tu modlitbu a otcovo bezmocné naříkání.
Pomodleme se za našeho bratra k našemu Pánu Ježíši Kristu, jenž pravil…
(Otče můj, buď mi nyní milostiv.)
Zastavil se a nepřítomně se zahleděl do hrobu. Byl hluboký, velmi hluboký. Zalily ho už stíny blížící se noci, podobné čemusi mazlavému a živému. Pořád to bylo hluboko.
Do tmy ho nedokáže zasypat. Určitě ne.
Já jsem vzkříšení a život. Ten, kdo ve mě uvěří, bude žít, i když zemře…
(Pane much, buď mi nyní milostiv.)
Ano, ty oči byly otevřené. Proto měl pocit, že ho někdo pozoruje. Carl je pořádně nezalepil a ony se rozevřely jako okenice, a ten Glickův kluk na něj zírá. Něco se s tím musí udělat.
…a ten, kdo ve mě uvěří, nepozná věčnou smrt…
(Nyní ti přináším zkažené maso a hnijící tělo.)
Odhrnout lopatou hlínu. To bylo ono. Odhrnout ji, lopatou urazit zámek, otevřít rakev a zatlačit ty hrozné zírající oči. Neměl u sebe speciální lepidlo, ale v kapse našel dva čtvrťáky. Ty postačí. Stříbro. Ano, stříbro bylo to, co ten chlapec potřeboval. Slunce teď viselo nad střechou Marstenova domu a zlehka zlatilo nejvyšší a nejstarší jedle na západ od města. I když měl dům zavřené okenice, zdálo se, že se na něj dívá.
Pozvedls mrtvé k životu; dej našemu bratru Danielovi život věčný.
(Jako dar jsem ti učinil oběí. Přináším ji v levé ruce.)
Mike Ryerson skočil do hrobu a začal jako šílený odhazovat hlínu, vyhazoval ji v hnědém gejzíru nahoru a ven. Nakonec ostří lopaty škráblo o dřevo, takže začal shrnovat zbytky hlíny přes boky rakve a potom si na víko klekl a začal třískat do mosazné západky zámku. Nepřestával a nepřestával. Žáby u potoka začaly kvákat, ve stínu zpíval kozodoj a kdesi blízko pozvedlo pronikavý hlas hejno lelků.
Za deset sedm.
Co to dělám? ptal se sám sebe. Co to pro Boha dělám?
Klečel na víku rakve a snažil se o tom přemýšlet… ale cosi pod hladinou jeho mysli
naléhalo, aby spěchal, spěchal, slunce se schyluje Tmo, prosím, počkej ještě chvíli.
Rozmáchl se lopatou nad hlavu, udeřil do zámku ještě jednou, a ozvalo se cvaknutí.
Zámek se ulomil.
Na chvilku zvedl hlavu, v posledním záchvěvu příčetnosti, obličej zamazaný špínou a potem, vyhlížely z něho jenom vypouklé bílé bulvy očí.
Nad obzorem zářila Večernice.
Lapaje po dechu, vysoukal se z hrobu, lehl si na zem a šmátral po držadlech víka.
Našel je a zatáhl. Víko se odklopilo, zaskřípalo v závěsech, přesně jak si představoval, nejdřív se ukázal jenom růžový satén, potom jedna paže v černém rukávu (Danny Glick byl pohřbený v obleku z biřmování), a potom… potom obličej.
Mikovi nadobro uvízl dech v hrdle.
Oči byly otevřené. Přesně jak věděl, že budou. Dokořán otevřené a vůbec ne skelné. Zdálo se, že jiskří strašidelným životem v posledním zmírajícím světle toho dne. Obličej vůbec nebyl smrtelně bledý; tváře vypadaly růžové, skoro jako jablíčka. Pokusil se odtrhnout oči od toho třpytivého, strnulého pohledu, ale nedokázal to.
Zamumlal: "Ježíši -"
Slunce dokončilo oblouk dne a zmizelo za obzorem.

Upíři. Ok, přečetl jsem to, ale trochu jsem se nudil. Celou věc zachraňoval Kingův um v navození strašidelné atmosféry v opuštěném městě nebo jako tady v ukázce. Celý ten motiv pohřbu malého Glicka, brr... Asi proto jsem si tu scénu tak dobře zapamatoval a nakonec i vybral do deníku. Takže, shrnu-li to, parádně strašidelný pasáže, ale téma upírů? Když už tak spíš jako kratší povídka, Prokletí Jeruzalémské, ve sbírce Noční směna.

DOKTOR SPÁNEK

     
      Abra stála a dýchala mlhu. Cesta, kterou sem přijeli, byla jen naznačená a stromy po jejích stranách úpině zmizely. Stejně jako kancelář motelu. Někdy si přála, aby sama byla taková, uvnitř celá bílá. Ale jen někdy. V nejhlubší hlubině srdce nikdy nelitovala, jaká je.
      Když měla Abra pocit, že je připravená — co nejpřipravenější —, vrátila se do pokoje a zavřela u sebe dveře, aby pana Freemana nerušila, kdyby musela mluvit nahlas. Prozkoumala pokyny na telefonu, stiskla devítku, aby dostala venkovní linku, pak vytočila číslo na operátorku a požádala o číslo na Srub Overlook v kempu Bluebell, Sidewinder, stát Colorado. Mohl bych ti dát hlavní číslo, říkal Dan, jenže na něm by ses dovolala jenom na záznamník.
      V místnosti, kam hosté chodili na jídlo a kde hráli hry, zvonil telefon hodně dlouho. Dan říkal, že to tak asi bude a že má prostě vydržet. Bylo tam koneckonců o dvě hodiny méně než tady.
      Konečně se ozval jakýsi mrzutý hlas: „Haló? Jestli chcete kancelář, voláte špatné čís—"
      „Nechci kancelář," přerušila ho Abra. Doufala, že v jejím hlase není slyšet rychlý prudký tlukot srdce.
      „Chci mluvit s Rose. Kloboukovou Rose."
      Ticho. Potom: „Kdo volá?"
      „Abra Stoneová. Znáte moje jméno, ne? Já jsem ta holčička, kterou hledá. Povězte jí, že zavolám za pět minut. Jestli tam bude, promluvíme si. Jestli ne, tak jí vyřiďte, že si může nasrat. Znovu volat nebudu."
      Abra zavěsila, pak sklonila hlavu, vložila hořící obličej do dlaní a zhluboka dýchala.

Existují skříně, pokoje, haly a domy plné knih. Knih nových, nedotčených, ale i ošoupaných a opotřebovaných, jak čtyři sta let staré kamenné schody do gotického chrámu. Rád nahlížím do těch polic s nasbíranými knihami ve veřejných a soukromých knihovnách na návštěvě u příbuzných, přátel a známých. Skoro stejně rád procházím současnou nabídku v knihkupectvích. Při všech takových příležitostech mám pocit, že každou chvilku můžu objevit poklad, knížku, o které jsem neměl ani zdání, že existuje, knížku, která mi buď otevře oči, bude mi promlouvat z duše nebo se u ní báječně zasměju, ale hlavně mi po ní zůstane trvalý, uspokojivý pocit a nikdy na ní nezapomenu. Párkrát už se mi to stalo a chtěl bych, aby se to opakovalo znovu a znovu, - nebo aspoň občas. Nemám žádný systém, jak bych takové svoje osudové knihy vyhledával. Raději vsázím na první dojem, titul, doporučení, ukázku a někdy jméno autora. Ale nenechte se zmást, mířím tím přesně opačným směrem, než byste teď asi čekali. Jistě, Stephen King je sice autor se zárukou stylu a kvality, ale když hledám další "osudovou" knihu, spíš se těm několikametrovým regálům s jeho jménem a podobným záplavám  vyhýbám. Je v tom asi touha po něčem opravdu nepoznaném. Stephena Kinga mám navždy spojeného s jedním z nejlepších filmů, Vykoupením z věznice Shawshank, s atmosférou jednoho z nejlepších songů, Stand by me a dál třeba ještě s filmem Zelená míle. Jako kdybych to nejlepší z něj už znal. Někdy se mi tenhle předsudek podaří překonat a zapomenout na srovnávání a očekávání a pak se mi dostane skvělého zážitku. A víte co? Knížku "Doktor spánek" jsem četl více jak před rokem a pamatuju si, jak mě bavila, byla napínavá a jak znepokojivě hrála na moje emoční struny. A to je asi důvod, proč sice nepůjdu k regálu s Kingem, až budu hledat další "osudovou", ale půjdu tam někdy jindy, až budu mít chuť a peníze na Kinga a vyberu si a přečtu další kousek.

BLAZE

           Po zápase se chlapci toulali centrem města, zevlovali a snažili se vyhýbat policistům. Stíny se už dloužily a Blazeovi kručelo v břiše. John spořádal několik hamburgerů na zápase, ale Blaze byl podívanou na hráče na hřišti - skutečné lidi se zpoceným zátylkem - příliš rozčilený, než aby jedl. Taky užasl nad těmi zástupy lidí, byly jich tisíce na jednom místě. Ale teď hlad dostal.
Vešli do úzké místnosti, kde bylo šero a jmenovalo se to tam Lindy's Steak House. Vonělo tu pivo a připálené hovězí. Ve vysokých boxech polstrovaných červenou kůží seděla spousta dvojic. Nalevo stál dlouhý barový pult, poškrábaný a odřený, ale stále svítil, jako by to dřevo zářilo. Na každém metru baru stála miska se slanými oříšky a preclíky. Za barem visely fotografie baseballových hráčů, některé podepsané, a obraz úplně nahé ženy. Muž vládnoucí za barem byl obrovský. Sklonil se k nim.
           „Co si dáte, chlapci?“
           „Ehm,“ řekl John. Poprvé za ten den vypadal, že si neví rady. „Steak!“ vyhrkl Blaze. „Dva velký steaky a k tomu mlíko.“
Velký muž se zakřenil a ukázal impozantní chrup. Vypadal, že by dokázal rozžvýkat telefonní seznam na cucky. „Máte peníze?“
           Blaze pleskl dvackou o pult.
           Velký chlap ji zvedl a zkontroloval Andyho Jacksona proti světlu.
           Škubl bankovkou mezi prsty. Pak ji sbalil. „Dobře,“ řekl.
           „Nedostanem nazpátek?“ zeptal se John.
           Velký muž odpověděl: „Ne, ale nebudete litovat.“
           Otočil se, otevřel mrazák a vytáhl dva největší, nejčervenější steaky, jaké Blaze v životě viděl. Na konci baru byl hluboký gril, a když na něj velký muž skoro pohrdavě steaky vhodil, vyskočily plameny.
           „Hicksův speciál, už se to chystá,“ hlaholil.
           Natočil pár piv, nasypal další misky s oříšky, pak udělal saláty a dal je na led. Když saláty dodělal, obrátil steaky a vrátil se k Johnovi a Blazeovi. Opřel tlapy zarudlé od mytí nádobí o bar a řekl: „Kluci, vidíte tamtoho pána u druhého konce pultu, co tam sedí docela sám?“
Blaze a John se podívali. Pán u druhého konce pultu měl na sobě úhledný modrý oblek a zachmuřeně ucucával pivo.
           „Jmenuje se Daniel J. Monahan. Detektiv Daniel J. Monahan, bostonská špička. Asi byste si s ním nechtěli popovídat o tom, jak takoví balíci jako vy dva, vašnostové, klidně vysolí dvacku za prvotřídní biftek?“
           John Cheltzman najednou vypadal, že je mu zle. Trochu se na stoličce zapotácel. Blaze natáhl ruku, aby John neupadl. V duchu se pořádně rozkročil. „Dostali jsme ty peníze ve vší počestnosti,“ prohlásil.
„Opravdu? Někoho jste ve vší počestnosti obrali? Nebo to bylo přepadení ve vší počestnosti?“
„Dostali jsme ty peníze ve vší počestnosti. Našli jsme je. A jestli to chcete Johnnymu a mně zkazit, jednu vám vrazím.“
           Muž za barem se podíval na Blazea se směsicí překvapení, obdivu a pohrdání. „Seš velkej, ale seš blázen, hochu. Zkus zatnout pěst, a pošlu tě rovnou na měsíc.“
„Jestli nám zkazíte prázdniny, jednu vám vrazím, pane.“
„Odkud jste? Z lapáku v New Hampshiru? V North Windhamu? Z Bostonu určitě ne. Máte slámu v botách.“
           „Jsme z Dětskýho domova sestry Hettonové,“ odpověděl Blaze. „Nejsme lumpové.“
Bostonský detektiv na konci barového pultu dopil pivo. Prázdnou sklenicí naznačil, že chce další. Velký muž to uviděl a pousmál se. „Ani se nehněte, vy dva. Nemusíte hned práskat do bot.“
'Velký muž přinesl Monahanovi další pivo a prohodil něco, čemu se Monahan zasmál. Znělo to drsně, nijak vesele.
           Barman a kuchař v jedné osobě se zase vrátil. „Kde má ten váš děcák být?“ Ted' mluvil k Johnovi.
„V Cumberlandu v Maine,“ odpověděl John. „Nechávají nás v pátek večer jezdit do Freeportu do kina. Na pánském záchodě jsem našel peněženku. Byly v ní peníze. Tak jsme utekli, abychom si trochu užili prázdniny, přesně jak Blaze říkal.“
           „Prostě jste jen tak náhodou našli peněženku, co?“
           „Ano, pane.“
           „A kolik bylo v té pohádkové peněžence?“
           „Asi dvě stě padesát dolarů.“
           „Ježíšku na křížku, a vsadím se, že je všechny nosíte po kapsách.“
           „Kde jinde?“ John vypadal popleteně.
           „Ježíšku na křížku,“ opakoval velký muž. Podíval se na strop z vlnitého plechu. Zakroutil očima. „A klidně to vykládáte cizímu člověkovi. Jako by se nechumelilo.“
Velký muž se předklonil s prsty roztaženými na pultu. Věk mu tvář krutě zřídil, ale krutá nebyla.
           „Věřím vám,“ prohlásil. „Máte v botách tolik slámy, že nemůžete být lháři. Ale tamhle ten policajt… chlapci, mohl bych ho na vás poštvat jako ratlíka na krysu. Seděli byste v báni a my bysme se o ty prachy šábli.“
           „Jednu vám vrazím,“ nedal se Blaze. „Jsou to naše peníze. Já a Johnny jsme je našli. Podívejte se. My v tom baráku jsme pořád a je to tam mizerný. Takový chlap jako vy, možná si myslíte, že víte hodně věcí, jenomže… ále, na tom nesejde. My si to zasloužili!“
           „Bude z tebe bouchač, až pořádně vyrosteš,“ prohodil velký muž spíš pro sebe. Pak se podíval na Johna. „Tady tvýmu kámošovi chybí ve věži pár koleček. To asi víš, co?“
John se vzpamatoval. Neřekl nic, jen klidně vracel velkému muži pohled.
           „Starej se o něho.“ Velký muž se najednou usmál. „Přiveď ho sem, až pořádně vyroste. Chci vidět, jak potom bude vypadat.“
John mu úsměv neoplatil - naopak zvážněl ještě víc - ale Blaze se uculil. Pochopil, že je to dobré.
Velký muž vytáhl dvacetidolarovku - jako by ji vyčaroval odnikud a přistrčil ji k Johnovi. „Ty steaky jsou na účet podniku, chlapci. Tohle si vezměte a běžte zítra na baseball. Jestli vám do tý doby někdo neobrátí kapsy.“
           „Šli jsme dneska,“ řekl John.
           „Bylo to dobrý?“
A John se konečně usmál. „Nic lepšího jsem v životě neviděl.“
           „Jo,“ souhlasil velký muž. „To nepochybuju. Dávej pozor na svýho kámoše.“
           „Budu.“
           „Protože kámoši držej při sobě.“
           „Já vím.“
           Velký muž přinesl steaky a Césarův salát a čerstvý hrášek a hromady hranolků a obrovské sklenice mléka. Jako zákusek dostali řezy třešňového koláče, na kterých se rozpouštěly kopečky vanilkové zmrzliny. Nejdřív jedli pomalu. Potom detektiv Monahan z bostonské elity odešel (aniž zaplatil, pokud si Blaze všiml) a oba se na jídlo vrhli. Blaze snědl dva kusy koláče a vypil tři sklenice mléka, a když velký chlap naléval Blazeovi sklenici potřetí, hlasitě se smál.

Nevím, jak to ten chlápek dělá. Píše příběhy, které se čtou lehce, i když je hlavním hrdinou třeba Blaze, u kterého vlastně nevím, co si myslet. Je to grázl nebo oběť? Asi obojí. Ta knížka Vám tuhle otázku prostě položí a nedá Vám odpověď. A teď, co s tím? Kdybyste se narodili jako Blaze a potkalo Vás to, co jeho, byli byste lepší, stejní nebo ještě horší? Jako by mi na konci té knihy bylo Blaze líto. Blaze, který má o kolečko míň, Blaze vraha a sprostého únosce mimin. Knížka "Blaze" je poněkud kontroverzní, když staví proti sobě všechny osudové křivdy, které nebožáka Blaze doženou až k bludům a křivdy, které z těchto bludů plynou. Jakoby se tím řeklo, že Blaze je v tom nevinně. Kontroverzní? Možná. Poutavě vyprávěno? Určitě. A ještě navíc, snadno se tomu věří. Nejspíš se někde něco takového opravdu stalo a jestli ne, tak se to klidně stát mohlo. Ovšem, kdybych musel volit mezi "Blaze" a "Čtyři roční doby", Blaze bych si na pustý ostrov nevzal, Čtyři roční doby jo.