Začínám si psát deník na Nové hvězdě.Rozhodl jsem se, že si zaznamenám setkání s člověkem, o kterém jsem vůbec nevěděl, nejen že žije, ale že vůbec kdy žil — i když jsem o něm věděl od dětství.
Včera jsem přijel na Novou hvězdu, abych se podílel na montáži klimatizačních zařízení, která zde naše firma zavádí.
Cestou do hotelu mi tlumočník ukázal malého suchého staříka. Spěchal po chodníku do kopce. »To je Tihamér.«
Usmál jsem se. Pokládal jsem to samozřejmě za vtip.
»Básník Tihamér,« dodal tlumočník.
Nikdy mě nenapadlo, že básník Tihamér skutečně existoval. Pokládal jsem ho jen za legendu. Za vymyšlenou, téměř pohádkovou bytost, a když jsem sledoval tlumočníkův napřažený ukazováček ukazující za staříkem, který mizel v ohybu cesty, stále jsem všechno považoval za žert.
Jako kdyby tlumočník ukázal na některého jiného chodce a řekl Don Quijote nebo baron Prášil.
Pojem »básník Tihamér« jsem znal od dětství jako každé dítě v naší galaxii. Znal jsem říkanky o něm i Tihamérovo rozpočitadlo. Znal jsem rčení »vymýšlíš si jako Tihamér« nebo »je to lhář jako Tihamér«. I přísloví o Tihamérovi jsem pochopitelné znal. Jako všichni na mezigalaktických raketách jsem říkával »to by si ani Tihamér nevymyslel, ji kdyby přemýšlel celý den« nebo »bez Tihaméra na to nepřijde ani šéfpilot«. O hezkých dívkách jsem i já říkával »taje krásná, jako kdyby si ji vymyslel Tihamér«.
Teprve dnes jsem se dověděl, že Tihamér opravdu žil a žije. Bylo to pro mě tak překvapivé zjištění, jako kdyby vás někdo na pláži seznámil s vousatým mužem a prohlásil, že je to Robinson Crusoe.
A ten zarostlý rozvážný cizinec by opravdu Robinson Crusoe byl.
Pokusím se s Tihamérem seznámit.
Do tohohle deníku si zapíšu všeclmo, co se o něm nebo od něho dovím.
Jak sešit nadepsat?
Asi — Život a dílo básníka Tihaméra.
Dlouhou dobu jsem si nedokázal představit, že bych přečetl knihu pomocí elektronické čtečky. Když si můžete vybrat, taky přeci jdete raději na film do kina. Okolnosti mne však přinutily číst z displeje. Vzal jsem si na dovolenou dva tituly a když jsem je dočetl, nezbylo mi nic jiného než se vzdát předsudků a začít číst provizorně na mobilu eknihu. Nebudu dlouho zdržovat, dopadlo to tak, že jsem si koupil čtečku s elektronickým inkoustem a skoro všude ji sebou nosím a čtu z ní. Za to, že jsem otočil o sto osmdesát stupňů může několik faktů: 1) zkusil jsem první eknihu nenásilnou cestou; 2) byla to sbírka sci-fi povídek, se kterou se způsob čtení krásně doplňoval; 3) čtečka má podsvícený displej s elektronickým inkoustem, který vypadá téměř jako papír a před spaním můžu číst a nemusím v ložnici svítit; 4) oblíbil jsem si RSS zpravodajství; a nakonec 5) se čtečkou ušetřím i peníze. Například knihy Martina Petišky stáhnete v google knihách zdarma, což byl vlastně taky rozhodující impuls k tomu, abych zkusil na začátek právě je a musím říct, že cena neodpovídá kvalitě ani prožitku. Jsem velice rád, že jsem pro sebe Martina Petišku objevil. Bezvadně se u jeho povídek bavím a hltám jednu sbírku za druhou...
