Mnohé se za tu dobu změnilo. I soudnictví. Ale charaktery lidí ne. Pořád hraje roli zloba, zášť, závist, prospěchářství, korupce. Příběhy, zapsané kdysi jeho předchůdci na věčnou paměť, stojí za to pročítat, aby si člověk uvědomil, jak křehké jsou lidské osudy a jak málo stačí, aby pavučinka intrik zmařila lidský život. Jde z toho někdy až hlava kolem!
Už jako kluk na druhém stupni ZŠ jsem rád poslouchal Jana Cimického, který občas vystupoval v televizi a byl poměrně pravidelným hostem večerního vysílání pro děti a mládež v Rádiu Regina. Pak jsem zjistil, že píše i knihy. Čekal jsem dva možné zážitky s jeho knihou, Soudcem Dingem. Kultivovaný, uhlazený a nudný pokus o originální literaturu kořeněnou orientálními reáliemi jsem očekával v horším případě, v lepším případě pak více či méně zdařilou napodobeninu Soudce Ti. Z důvodu, že jsem Vám dal k dispozici jen krátkou ukázku, byste mohli nabýt dojmu, že se některé z mých neblahých očekávání naplnilo, ale to by byl omyl. Ve skutečnosti jsem byl velmi příjemně překvapen. Děj mě sice nevtáhl strhujícím způsobem od první stránky, spíš si moji pozornost získával pozvolna, postupně, zato však s neustálou vzestupnou tendencí. A dva, více než překvapivé, dějové zlomy, nebo možná lépe řečeno, obraty ve stylu knihy si mne získaly nadobro. Víc už neprozradím. Snad jen, že se v celé knize prolínají dvě úrovně. První linií je příběh ze současnosti o českém úředníkovi z Bruselu, který v Číně navštíví svého čínského kamaráda, spolužáka z pražských studií a druhou linii tvoří staré čínské příběhy, kterými je vše glosováno a doplňováno. Kromě samotného závěru mě tyhle staročínské glosy a legendy bavily víc, o to účinněji pak zapůsobily oba obraty.
