Halucinace

Můj kolega, psychoterapeut doktor B., mi vyprávěl příběh desetiletého chlapce, který se ráno probudil a spatřil, jak se „v nohách postele vznáší paní oblečená v modrých šatech a obklopená zářivým světlem”:

Představila se jako „strážný anděl”, hovořila měkkým a něžným hlasem. Chlapec se vyděsil a rozsvítil lampičku u postele v domnění, že obraz zmizí. Žena však visela ve vzduchu dál. Vyběhl tedy z pokoje a vzbudil rodiče.

Ti se snažili dítě uklidnit a tvrdili, že to byl jen sen. Ale nepřesvědčili ho. Nedávalo mu to smysl. Rodina nebyla věřící a obraz anděla byl pro něj cizí. Začal zakoušet všudypřítomný pocit strachu a vyvinula se u něj nespavost — bál se, že se probudí a znovu tu ženu uvidí. Rodiče a učitelé říkali, že chlapec je nervózní, nesoustředěný, že se straní vrstevníků a do ničeho se nezapojuje. Rodiče zavolali dětskému lékaři, který ho poslal na psychiatrické vyšetření a doporučil psychoterapii.

Chlapec dosud neměl žádné poruchy chování, spánkové potíže ani somatické onemocnění a působil vyrovnaně. Dobře využil terapeutických sezení, při nichž se vytrvale... snažil porozumět tornu, co se událo. Začal tu příhodu chápat jako druh halucinace, která se běžně objevuje krátce po procitnutí.

Doktor B. dodal: „Ačkoli jsou hypnopompické halucinace mezi zdravými, vyrovnanými jedinci značně rozšířené, mohou způsobovat trauma. A potom je zásadní prozkoumat význam a dosah takového jevu pro daného jedince.”

Oliver Sacks je léty prověřený autor. Je to sice odborník, neurolog, jehož knihy čtou medici, studenti psychiatrie a psychologové, ale srozumitelný zůstává i laikům. Když jsem knížku Halucinace objevil, byl jsem  z nového titulu od Sackse nadšený, koupil ho, přečetl a nebyl zklamán. Je skoro neuvěřitelný, co všechno může člověka postihnout - myslím tím teď hlavně změny vnímání, halucinace apod. Jak si třeba může člověk plést manželku s věšákem? Nebo vnímat jenom pravou polovinu věcí, tváří, postav, prostě všeho jenom půl? Nebo, věděli jste, že pro správnou funkci končetinové protézy je téměř nezbytné, aby si ji osvojila fantómová končetina? Je prostě skvělý si číst a dovědět se něco, o čem jste měli mlhavou nebo hodně omezenou představu a přitom se to vyskytuje relativně často kolem Vás. A ještě jedna věc mě napadla, že se vlastně člověk čas od času možná cítí uražen, protože do něj někdo strčil, ale ve skutečnosti si Vás ten někdo třeba jenom spletl s věšákem, nebo Vás vnímal půl.  

Co s námi bude? Stručná historie příštích 20 let

Den kdy došla ropa

      Stanley Meyer si myslel, že je mužem, který osvobodí lidstvo od ropy. Pro dva ze tří svých spolustolovníků byl však mužem, který musí zemřít, aby svět dál jezdil na benzin.

      U stolu v restauraci Cracker Barrel v ohijském Grove City s nimi seděl ještě Meyerův bratr. Když si všichni připili — Stanley Meyer měl ve sklenici jen rybízový džus, chytil se konstruktér za krk a vypotácel se ke dveřím. Než se tam dostal, zhroutil se a začal zvracet.

     „Co se děje?!” vykřikl bratr.

     „Otrávili mě,” řekl vynálezce a to byla jeho poslední slova.

     Pitva ukázala, že příčinou smrti bylo krvácení do mozku v důsledku prasklé výdutě na jedné z cév, ale lidé kolem Meyera si myslí, že i lékaři mohli být součástí grandiózního spiknutí. Možná za nitky tahali výrobci automobilů, možná šéfové ropných gigantů, možná také Arabové, jejichž země bohatnou z ropy. A možná všichni dohromady.

     Stanley Meyer byl totiž vynálezce a tvrdil, že zkonstruoval motor na vodu. Už před časem odmítl miliardovou nabídku šejků z Perského zálivu, aby jim vynález prodal a oni ho mohli uložit k ledu. Večer 20. března 1998 se sešel na večeři se dvěma belgickými investory, kteří mu měli poskytnout padesát milionů dolarů na výrobu prvního prototypu auta na vodu.

     Místo peněz mu podstrčili jed, který ho na místě zabil.

     Tak takto vidí Meyerovu smrt zastánci konspiračních teorií. Pravda je však taková, že vynálezce byl odsouzen za podvody, jeho řešení vodního motoru je na internetu a podle odborníků je nesmyslné, o čemž svědčí i to, že za ty roky po Meyerově smrti nikdo nedokázal motor sestavit ani podle návodu.

     Mýtus o smrti novodobého Johna Browna, jenž chtěl lidstvo osvobodit od ropného otroctví a zaplatil za to životem, však kráčí dál.

     Příběhy, jako je ten jeho, znovu ožívají pokaždé, když ceny benzinu letí vzhůru a experti s gustem zveřejňují nové odhady, kdy definitivně dojde ropa.

My už máme představu, jak by ten okamžik vypadal. Daly nám ji tři dny v Itálii.

Ti rozhněvaní muži přijeli v pondělí ráno, vlastně by bylo příhodnější říct, že se zastavili. A během následujících desítek hodin předvedli svět bez ropy.

     Stále si myslíme, že tím nejhorším by byla nepojízdná auta. Omyl. Kdyby došla ropa, hlavním problémem by byl hlad. Přišel by rychle, už po několika dnech.

     Možná to vypadá jako přitažené za vlasy. Ale když se v pondělí 10. prosince 2007 zastavilo na šest stovek italských kamionů a zablokovalo autostrády, dálniční nájezdy a hlavní hraniční přechody, Italové také netušili, jaká řetězová reakce se tím spouští.

     Do úterního rána bylo šedesát procent benzinových pump bez paliva, ale tím to teprve začínalo. Protože doprava je ochromena, nefunguje zásobování. Čerstvé maso, mléko, ovoce a zelenina najednou nejsou. Regály jsou prázdné. „Od včerejška nedorazilo žádné zboží,” říká manažér jednoho supermarketu v centru Říma jménem Ruggero Giannini. „Tváří v tvář takové situaci jsme bezmocní.”

Aby si zákazníci udělali zásoby, začínají ve velkém skupovat těstoviny, sůl a mouku.

     Do večera nedostatek nafty zastavuje trajekty, na nichž lidé chtějí jako obvykle odjet z práce domů. U čerpacích stanic, jež ještě mají co prodávat, se tvoří hodinové fronty. Vatikán na své jediné benzinové pumě zavádí příděly, které omezuje jen na několik litrů. Podobně to dělají i jiní pumpaři; obvykle řidiči smějí tankovat za dvacet euro. Všichni, jejichž provoz závisí na dodávkách pohonných hmot, od leteckých společností přes záchranku až po výrobce školních svačin, začínají oprašovat krizové plány.

     V Kampánii stojí popelářská auta. V Miláně šéf hračkářského obchodu Citta del Sole zaznamenává „významný pokles prodeje a zákazníků”, což si vysvětluje tím, že rodiče šetří benzin na naléhavější věci, než je ježdění do hračkářství.

     Automobilka Fiat, jež náhle nemůže dovážet výrobní díly, dává v úterý odpoledne volno dvaadvaceti tisícům dělníků s tím, že v následujících dnech jich nechá doma všech padesát tisíc. V prohlášení uvádí, že stávka drasticky omezuje konkurenceschopnost celé země.

     Ale nedostatek jídla je nejnaléhavější. Ve středu ráno je hlavní římské tržiště, kam lidé chodí pro čerstvé ovoce a zeleninu, bez zboží i zákazníků. Italská agrární komora propočítá, že zemědělci každý den přicházejí o 73 milionů eur. Kromě toho jsou ohroženy dodávky krmiva pro dobytek. Svaz potravinářů odhaduje denní ztráty na 214 milionů eur a rybářská asociace oznamuje, že jen ve stojících kamionech zahnívají ryby za jednačtyřicet milionů.

     „Je to špatné. Nemají tady zeleninu, ovoce ani mléko,” lamentuje čtyřicetiletá Římanka Giovanna Passoová. „Pro mé děti je to katastrofa.” Jiní lidé říkali, že „začal chaos” a „skutečná paralýza”.

     Tak takto na tom byla Itálie po několika desítkách hodin, když ji stávkující řidiči kamionů odstřihli od pohonných hmot. Všechno, citáty i fakta, lze najít během chvíle na internetu.

     Bohaté a dobře organizované zemi stačily na vyražení dechu tři dny. Pak se kamiony rozjely a do týdne byl život zase doice a primissima.

     Ale co kdyby to zašlo ještě dál?

     V roce 1973 Arabové vyhlásili ropné embargo. V kolektivní paměti už z něj zůstaly jen fotky rodin, projíždějících se v neděli na kolech po uzavřených německých autobahnech, jako by to celé byla kdovíjaká kratochvíle. A také poznámka pod čarou, že od té doby automobilky začaly vyrábět malá auta s nízkou spotřebou.

Báječná knížka od Milana Vodičky, který ji prezentoval v Show Jana Krause. Krásně jsem se u ní bavil a spolknul jsem ji na na tři hlty. Ačkoliv slovo "zábavná" je u kapitol o hladu, žízni, epidemiích a vymírání druhů poněkud nevhodné. Dobře tak řekněme, že je čtivá. Vždycky, když jsem se začetl, měl jsem pocit, že jsem vytáhl paty z baráku a porozhlídl se po světě. Teď i trošku do budoucnosti. Určitě se nenaplní všechny předpovědi, ale stejně jsem měl spíš pocit, že cennější je, že jsem se dověděl zajímavé informace o současných jevech a rizicích, ať už to v budoucnu dopadne jakkoliv. Doporočuju a jako tip: viděl jsem ji ve slevě za třetinovou cenu...