JEDENÁCT MINUT

Svět už je takový: všichni mluví, jakoby všechno znali, ale když se jich odvážíte zeptat, nevědí nic.

Nevím, jestli je ta kniha víc o lásce nebo o sexu. Jak moc ty dvě věci k sobě patří?

Byla jednou jedna prostitutka Maria…

DARWINOVY CENY

Darwinova cena: Jak zachránit kuře

Vítěz soutěže za rok 1996

Ověřeno

31. srpna 1995, Egypt

V jižním Egyptě, ve vesnici Nazlat Imara, asi 380 km jižně od Káhiry, se utopiloncelkem šest lidí při pokusech zachránit kuře, které spadlo do studně. Osmnáctiletý farmář sestoupil do dvacet metrů hluboké studny jako první. Utopil se, zřejmě v důsledku spodního proudu, který ho stáhl dolů. Podle policie se za ním spustili jeho sestra a dva bratři, z nichž nikdo neuměl dobře plavat, a jeden po druhém se taky utopili. Pak ke studni přispěchali dva staří farmáři. Zřejmě je stáhl pod vodu stejný spodní proud. Teprve potom byla těla všech šesti ze studně vytažena.

Kuře bylo vytaženo také a celou příhodu přežilo.

Zdroj: The Associated press

Pokud tuto knihu neznáte, určitě zkuste. Budete patřit k nadšeným příznivcům nebo znechuceným odpůrcům. Můžete se smát, divit a uvažovat kam nás naše hloupost může v nejhorším případě dostat. Krátké, hutné, tragikomické příběhy plné lidské hlouposti a neštěstí nutí v prvních okamžicích ke smíchu, po chvíli k zamyšlení. Litujme hlavních hrdinů, ale smějme se okolnostem a poučme se, prosím, hlavně já.

Filmová podoba nebyla nejhorší, ale nemohla se vyrovnat literární předloze s osobitým vypravěčsko-novinářským podáním těch nádherně krátkých historek.

PODIVNÝ PŘÍPAD SE PSEM

Když mě táta vykoupal a umyl ze mě zvratky a utřel mě osuškou, odvedl mě do ložnice a oblékl mi čisté šaty.

Pak řekl, „Už jsi dneska večer něco jedl?“

Já jsem ale nic neřekl.

Pak řekl, „Můžu ti dát něco k jídlu Christophere?“

Já jsem ale zase nic nežekl.

Takže řekl, „Tak dobrá. Podívej. Já teď půjdu dát šaty a povlečení do pračky a pak se vrátím, jo?“

Seděl jsem na posteli a díval se na svoje kolena. Počítal jsem si z hlavy mocniny 2, protože mě to uklidňuje. Došel jsem ke 33 554 452, což je 2 na 25tou, což nebylo moc, protože před tím jsem už došel ke 2 na 45tou, ale mozek mi moc dobře nefungoval.

Potom se táta vrátil do pokoje a řekl, „Jak je ti? Můžu ti něco dát?“

U téhle knížky jsem si uvědomil, že občas už čtu i knihy, které bych ještě nedávno označil za nudné. Mám totiž rád hlavně příběhy. Originální, napínavé a svěží příběhy. A ačkoliv název této knihy, a přiznávám že jsem se do ní pustil hlavně kvůli tomu, že mě zaujal, vypadá jako detektivka, detektivkou vlastně ani není, alespoň ne klasickou.

Není to žádný příběh s kriminální zápletkou, detektivem, podezřelými a objasněným koncem, jako v televizi nebo u Ericha Kästnera a jeho Dvojčatech. Je to příběh o klukovi, jeho životní zápletce, o lidech kolem něj a ne-objasněném konci. Ale nepřipadal vám někdy vlastní život napínavější než nejzdařilejší detektivky? Stručně bych tenhle titul popsal jako: originální, svěží, svým způsobem napínavý, humorný (ikdyž někdy černě) a určitě tedy ne nudný.

Nečekejte strhující záplavu událostí, jako třeba v Šifře mistra Leonarda a konfrontujte vlastní zážitky s patnáctiletým autistou Christopherem, který pátrá po vrahovi sousedčina psa a přečtěte si tuto knihu. S týmž záměrem jsem si ji koupil a přečetl i já. Možná ve vás, stejně jako ve mně, zanechá tutéž vlídnou stopu se smutným úsměvem, která je životu tak vlastní.

KRVAVÁ LÁZEŇ

Nakonec, když už jsem nedokázal překonat smutek, položil jsem hlavu ženě do klína a začal jsem hořce naříkat: „Jsem určitě zbytečný člověk, jsem sám na celém světě, protože nikdo pro mě nemá dobré slovo. Nedokážu ani uživit svou ženu. Tos udělala špatný obchod, Barbaro, když sis mě vzala za manžela. Asi by bylo nejlepší, kdybych ti zmizel ze života stejně, jako jsem se objevil.“

Pohladila mě útlou rukou po vlasech a řekla mi:“Nedělej si starosti, Mikaeli, už jsem za tebe všechno promyslela. Chceš-li odejdeme z tohoto města. Nebudu litovat, ani kdybych s tebou musela vést potulný život a náš jediný domov by byl u kořene stromu u cesty a naší střechou jasné nebe, protože tě miluji.“

Kdybych měl porovnávat s nějakou knihou, tak bych si asi vybral Haškova Švejka. Nemůžu si pomoct, ale Waltariův Mikael a Haškův Švejk jsou si mnohokrát velmi podobní. Spojuje je jejich "bezelstnost", "naivní důvěřivost" a na druhou stranu zase obdivuhodná schopnost vypořádat se s těžkými situacemi a težkým údělem ve válce zmítané Evropě. Těším se na volné pokračování této knihy "Šťastná hvězda"

EGYPŤAN SINUHET

KNIHA PRVNÍ

Lodička z rákosu

Já, Sinuhet, syn Senmuta a jeho ženy Kipy, píši tyto knihy. Nikoli proto, abych chválil faraóny, neboť jsem znechucen jejich činy. Jedině pro sebe sama píši. Ne abych lichotil bohům, ne abych lichotil králům, ne že bych se bál časů příštích, ani že bych v ně doufal. Neboť za svého života jsem tolik zkusil a tolik ztratil, že marný strach mne nemůže znepokojit a jsem znechucen nadějí na nesmrtelnost, jako jsem znechucen bohy a králi. Tedy jedině pro sebe sama píši a tím myslím se liším ode všech, kdož psali přede mnou i kdož budou psát po mně.
Neboť vše, co bylo napsáno až doposud, bylo psáno buď pro bohy nebo pro lidi. A řadím tedy faraóny také mezi lidi, protože jsou našimi bližními v nenávisti i ve strachu, ve vášni i zklamání. Ničím se od nás neliší, ikdyž se řadí tisíckrát mezi bohy. A nechť se řadí mezi bohy tisíckrát - a opět tisíckrát - jsou lidmi, jsouce posdobni druhým. Mají moc ukojit svou nenávist a uniknout svému strachu, ale tato moc je neušetří ani vášně ani zklamání. Avšak vše, co bylo napsáno, bylo psáno z rozkazu králů, nebo aby se lichotilo bohům, či aby se předkládalo lidem ošemetně k věření to, co se nikdy nestalo. Nebo dokonce, aby lidé myslili, že vše se stalo jinak, než vskutku bylo. Nebo že úžas toho či onoho na událostech je větší či menši, než vpradě byla. V tom smyslu tvrdím, že vše, co bylo napsáno od pradávných dob až po tyto dny, bylo psáno pro bohy nebo pro lidi.
Vše je opět, jak bylo dříve, a nic není nového pod sluncem, a člověk se nemění, i když se mění jeho šat, ba islova jeho řeči. Proto se domnívám, že se nebude psát jinak, než se posud psalo, neboť člověk sám se nemění. Lidé víří okolo lži jako mouchy na medovém koláči, a jako kadidlo dýmá slovo vypravěče, jenž dřepí v hnojina rohu ulice, ale lidé prchají před pravdou.

Já, Sinuhet, syn Senmuta, jsem nicméně znechucen lží ve dnech své staroby a svého zklamání. Proto píši jedině pro sebe a píši jen to, co jsem viděl na vlastní oči nebo o čem jsem se přesvědčil, že mi bylo pravdivě vypravováno...

Báječná kniha, která si mne získala hned prvními řádky. Asi jsem měl štěstí, že jsem jako první od Waltariho četl právě Sinuheta. Ačkoliv Tajemný Etrusk nebo Krvavá lázeň jsou taky dobré...