67 ZE STARÉHO SEŠITU
Život ve dvou, to nejčastěji není život v páru, zato je to život ve věčném sváru, život dvou magorů. Zažil jsem tolik dvojic, co k sobě nepasovaly, současně nevraživých a laskavých, jediné, o co jim šlo, byla moc - prosadit si barvu kanape, dlažbu v koupelně, vybrat dětem jméno a oblečky, odmítnout potěšení ve jménu povinnosti, ukrást si z radosti ve jménu osobní svobody, odvrhnout touhu druhého a ospravedlnit si vlastní frustrace, nechat se jím zjebat nalevo napravo a pak mu odpustit a o to lépe ho s velkodušností a pochopením spoutat.
V obecné mytologii žít ve dvojici, ženit se a plodit děti rovná se „vytvořit opravdovou rodinu, o které jsme snili a kterou jsme nikdy neměli". V reálu to znamená především zreprodukovat tu špatnou, ze které jsme vyšli, v ještě zkarikovanějším podání zreastaurovat tu zpropadenou famílii, na kterou jsme kdysi plivali, dodat zdání legitimnosti příležitostí či konvencí pomýlenému spojení.
Zažil jsem nekonečně víc konvenčních manželství než konvenčních potratů.
Ve většině dvojic jeden druhého nesnáší a hlavně ať to zůstane, jak to je. Materiální, symbolická, sociální a citová závislost je pro jednoho i pro druhého taková, že se odmítají odloučit, neboť vědí, že to, co se jim nepodaří udělat společně, nebudou s to udělat v jednom. Život ve dvojici je přece o tolik pohodlnější než samota. Je tu možnost mít vlastní bydlení, jedno auto do práce a druhé na víkendy, je tu možnost cestovat za sluncem a s sebou si brát toho svého gigola nebo kurvičku, co se s nima beztak chrápe den co den (je to tak nebezpečné, tak riskantní šoustat jen tak nazdařbůh!), je tu možnost uzavírat půjčky s výhodnými úroky, navštěvovat jiné dvojice, a přitom neprobouzet lítost ani nechcípat žárlivostí (aspoň ne hned), je tu možnost dělat děti, vypadat společensky spořádaně, normálně, vypadat jako všichni.
A tak založit si společnou domácnost často znamená zařídit si to. Ženíme se s prsatýma blondýnama s prdelí jak kobyla, aby se nepoznalo, že jsme homosexuálové, navalujeme na sebe služební závazky, abychom se ukonejšili, že jsme v životě nevystavili obraz nebo nedokončili román, uzavíráme si tučné životní pojistky (s dvojnásobnou pojistnou částkou pro případ úmrtí při autonehodě), abychom se zbavili pocitu viny za to,j že dost nemilujeme svoji starou a haranty.
Oženit se znamená protáhnout se úzkým profilem, vlézt si do flašky s formalínem, kde nakonec dopadneme jako nedonošený plod, nehotový, zardoušený, zavřený, navěky mumifikovaný jedinec, navěky bez lásky, navěky vypovězený ze života.
Všichni mluví o lásce, a přitom jsou to všechno jenom ujednání. Rozdílné, někdy i neslučitelné naděje vepsané mezi řádky jednoho a téhož seznamu svatebních darů. Přemrštěná očekávání, která, jak dobře víme, není ten druhý s to naplnit.
Všichni mluví o důvěře, a přitom je to všechno jenom přetvářka, maska, lež. Uvnitř dvojice, tam si je každý sám pro sebe, jinými slovy, je to válka.
A ten vůbec nejsilnější cit, to je často pohrdání.
68 PAULÍNE KASSEROVÁ
Odložím sešit. Bruno mě od stolu sleduje.
„Teď mi řeknete, že jsem mizera, když něco takového píšu a když vám to dávám číst..."
Zavrtím hlavou. Přikleknu si k němu, on se sehne, čelem se mi opře o rameno a já mu do ucha pošeptám:
„Když mi něco říkáte, poslouchám vás. Když mi dáváte něco číst, snažím se pochopit, co je za tím... Tak, jako to Vy umíte s tčmi, kdo za vámi chodí... Věnujete svůj čas to-niu, že posloucháte, co vám lidé svěřují, a přitom byste neničí mít právo psát?"
Zvedne hlavu a podívá se na mě.
„Vy nemáte strach?"
„Strach! Z čeho? Z toho, co si myslíte? Z toho. co píšete? Váš náhled na život, to je jedna věc. Vaše pohledy, vaše slova, vaše posunky určené mně, to je věc druhá. Já vím, kdo jste. Jste muž, kterého miluju a který miluje mě. To, co píšete, mi nemůže ublížit."
Hrdlo se mu stáhne. Zamží se mu oči.
„Vy věříte, že psaní... léčí?"
Dobrá knížka. Chvilku sice trvá než si zvyknete na neobvyklou perspektivu vypravěčů (každý chvilku tahá pilku a snad nikdy nevypráví sám hlavní hrdina Bruno), ale pak už Vás příběhy pohltí a dočtete jedním dechem a mrazením v zádech, protože je to čtení místy až moc pravdivé a tím pádem životně cynické.
Život ve dvou, to nejčastěji není život v páru, zato je to život ve věčném sváru, život dvou magorů. Zažil jsem tolik dvojic, co k sobě nepasovaly, současně nevraživých a laskavých, jediné, o co jim šlo, byla moc - prosadit si barvu kanape, dlažbu v koupelně, vybrat dětem jméno a oblečky, odmítnout potěšení ve jménu povinnosti, ukrást si z radosti ve jménu osobní svobody, odvrhnout touhu druhého a ospravedlnit si vlastní frustrace, nechat se jím zjebat nalevo napravo a pak mu odpustit a o to lépe ho s velkodušností a pochopením spoutat.V obecné mytologii žít ve dvojici, ženit se a plodit děti rovná se „vytvořit opravdovou rodinu, o které jsme snili a kterou jsme nikdy neměli". V reálu to znamená především zreprodukovat tu špatnou, ze které jsme vyšli, v ještě zkarikovanějším podání zreastaurovat tu zpropadenou famílii, na kterou jsme kdysi plivali, dodat zdání legitimnosti příležitostí či konvencí pomýlenému spojení.
Zažil jsem nekonečně víc konvenčních manželství než konvenčních potratů.
Ve většině dvojic jeden druhého nesnáší a hlavně ať to zůstane, jak to je. Materiální, symbolická, sociální a citová závislost je pro jednoho i pro druhého taková, že se odmítají odloučit, neboť vědí, že to, co se jim nepodaří udělat společně, nebudou s to udělat v jednom. Život ve dvojici je přece o tolik pohodlnější než samota. Je tu možnost mít vlastní bydlení, jedno auto do práce a druhé na víkendy, je tu možnost cestovat za sluncem a s sebou si brát toho svého gigola nebo kurvičku, co se s nima beztak chrápe den co den (je to tak nebezpečné, tak riskantní šoustat jen tak nazdařbůh!), je tu možnost uzavírat půjčky s výhodnými úroky, navštěvovat jiné dvojice, a přitom neprobouzet lítost ani nechcípat žárlivostí (aspoň ne hned), je tu možnost dělat děti, vypadat společensky spořádaně, normálně, vypadat jako všichni.
A tak založit si společnou domácnost často znamená zařídit si to. Ženíme se s prsatýma blondýnama s prdelí jak kobyla, aby se nepoznalo, že jsme homosexuálové, navalujeme na sebe služební závazky, abychom se ukonejšili, že jsme v životě nevystavili obraz nebo nedokončili román, uzavíráme si tučné životní pojistky (s dvojnásobnou pojistnou částkou pro případ úmrtí při autonehodě), abychom se zbavili pocitu viny za to,j že dost nemilujeme svoji starou a haranty.
Oženit se znamená protáhnout se úzkým profilem, vlézt si do flašky s formalínem, kde nakonec dopadneme jako nedonošený plod, nehotový, zardoušený, zavřený, navěky mumifikovaný jedinec, navěky bez lásky, navěky vypovězený ze života.
Všichni mluví o lásce, a přitom jsou to všechno jenom ujednání. Rozdílné, někdy i neslučitelné naděje vepsané mezi řádky jednoho a téhož seznamu svatebních darů. Přemrštěná očekávání, která, jak dobře víme, není ten druhý s to naplnit.
Všichni mluví o důvěře, a přitom je to všechno jenom přetvářka, maska, lež. Uvnitř dvojice, tam si je každý sám pro sebe, jinými slovy, je to válka.
A ten vůbec nejsilnější cit, to je často pohrdání.
68 PAULÍNE KASSEROVÁ
Odložím sešit. Bruno mě od stolu sleduje.
„Teď mi řeknete, že jsem mizera, když něco takového píšu a když vám to dávám číst..."
Zavrtím hlavou. Přikleknu si k němu, on se sehne, čelem se mi opře o rameno a já mu do ucha pošeptám:
„Když mi něco říkáte, poslouchám vás. Když mi dáváte něco číst, snažím se pochopit, co je za tím... Tak, jako to Vy umíte s tčmi, kdo za vámi chodí... Věnujete svůj čas to-niu, že posloucháte, co vám lidé svěřují, a přitom byste neničí mít právo psát?"
Zvedne hlavu a podívá se na mě.
„Vy nemáte strach?"
„Strach! Z čeho? Z toho, co si myslíte? Z toho. co píšete? Váš náhled na život, to je jedna věc. Vaše pohledy, vaše slova, vaše posunky určené mně, to je věc druhá. Já vím, kdo jste. Jste muž, kterého miluju a který miluje mě. To, co píšete, mi nemůže ublížit."
Hrdlo se mu stáhne. Zamží se mu oči.
„Vy věříte, že psaní... léčí?"
Dobrá knížka. Chvilku sice trvá než si zvyknete na neobvyklou perspektivu vypravěčů (každý chvilku tahá pilku a snad nikdy nevypráví sám hlavní hrdina Bruno), ale pak už Vás příběhy pohltí a dočtete jedním dechem a mrazením v zádech, protože je to čtení místy až moc pravdivé a tím pádem životně cynické.
