ŠŤASTNÁ HVĚZDA

Dopis v Anttim probudil mnohé naděje a on proto ani příliš netruchlil, když ho nazítří Abu el-Kasim odvedl dó paláce a předal služebníkům Selima bin Hafse. Po mnoho dní jsem se s ním nesetkal, nepřišel ani na vyučování do madrasy, až jsem si o něj začal dělat starost. I mému psíkovi se po něm stýskalo, každý večer smutně čenichal kolem místa, kde Antti obvykle spával. Po týdnu se však Antti vrátil do našeho domu, pyšně kopl do dveří a zpíval si, takže jsem se, polekal, ža se navzdory všem svým dobrým předsevzetím zase opil. By] oblečený v soukenném kaftanu a širokých kalhotech, na hlavě měl vysoký fez a za stříbrně zdobeným pasem mu visela šavle ve stříbrné pochvě. Nejdřív se zeptal, jako by nás nepoznával:
„Co je to za chatrč a kdo jste vy, chudáci, kteří tady v potu tváře tlučete prach v hmoždíři?" zeptal se. „Proč nelíbáte zem pod mýma nohama? Jsem velitelem vojenského oddílu a i psi, když mě vidí, uctivě vtahují ocas mezi nohy!"
Voněl pižmem a byl vskutku velkolepý jako cizokrajný host. Můj psík mu bázlivě očichával boty z červené kůže. Abu el-Kasim však zbožně pozvedl ruce k nebi a řekl:
„Alláh budiž požehnán. Jistě mi po tobě Selim bin Hafs posílá dary za to, že jsem mu tě přenechal jako otroka, Antare."
Antti se přestal pitvořit á řekl svým obvyklým hlasem: „Ani mi nepřipomínej tu prašivou ovci prolezlou neřestmi, kterou nazývají sultánem. Paměť má kratší než slepice, ani na své ženy si celé roky nevzpomněl, a ty neuspokojené chudinky hořce pláčou a nemohou se dočkat osvoboditele. Tobě dary neposílá, Abu el-Kasime, protože na tebe už zapomněl a mě v těch vojenských šatech také nepoznává. Požívá totiž tolik opia, že už nerozlišuje, co je sen a co skutečnost. Já se však s přáteli rád rozdělím o to, co mám. Přijmi ode mě darem tento měšec, Abu el-Kasime."
Hodil Abu el-Kasimovi do klina měšec tak těžký, až tomu drobnému mužíčkovi podklesla kolena. Pak Antti objal mě a pak vzal do náručí mého psíka a nechal ho, aby mu olízal tváře a uši. Když mě objímal, cítil jsem v jeho dechu znatelnou stopu vína, a proto jsem s hrůzou v hlase řekl: „Antti, Antti, to brzo porušuješ svá dobrá předsevzetí a Prorokův zákaz. Což jsi už zapomněl na všechno zlo, které ti způsobilo nadměrné pití vína? Víno má sice i dobré vlastnosti, ale jak je psáno, špatné vlastnosti nad nimi převažují."
Antti na mě pohlédl očima lesklýma od vína a řekl mi: „Zákazy a příkazy koránu se mě netýkají a nebudou se na mě vztahovat, dokud budu mít na hlavě čapku a za pasem šavli. V koránu se jasně a jednoznačně říká, že nikdo opilý se nemá jít modlit mezi věřící. Ať mě vezme kamenovaný ďábel, může-li se někdo opít bez pití vína. To mi potvrdila jedna vzdělaná a chápavá dáma, která má moji plnou důvěru. To ona mi nabídla víno, aby překonala přirozenou plachost, již jsem v její společnosti cítil. Nos proto na stůl, Abu el-Kasime, zlom pečeť na soudku svého nejlepšího vína, a nevymlouvej se, protože já dobře vím, co v těch svých soudcích schováváš."
Varoval.jsem ho, ale nedbal. Sláva mu stoupla do hlavy a úplně zapomněl, jak s vínem vždycky špatně dopadl. Nezbývalo, než si dát taky pohár, abych překonal chmuru, jež se v mé duši rozhostila iiad Anttiho chováním. Když Abu el-Kasim viděl, jak vína ubývá, šel zamknout bránu a i on si pak vzal pohár.
„Nemůžu se dívat, jak rychle to drahocenné víno mizí," řekl. „Chce-li osud, aby bylo prolito hrdlem, ztratím míň, když část proliju i svým hrdlem, a když to udělám za zamčenými dveřmi mezi čtyřmi stěnami, nebude to ani hřích."
Silné víno však jeho žal nad ztrátou soudku brzy rozptýlilo. Mně se také ulevilo a už jsem se nad Anttiho pádem nermoutil, naopak jsem nedočkavě naléhal, ať nám pěkně po pořádku vypoví, co se mu přihodilo. Antti nám pak vyprávěl podivuhodný příběh:
„Když mě Abu el-Kasim předal sluhům v paláci, seděl jsem tam s hlavou v dlaních a bylo mi smutno jako vranímu mláděti, když vypadne z hnízda. Nikdo se mě neptal, jak se jmenuji a kdo byl můj otec, nikdo mi nenabídl nic k jídlu. Jen necudní chlapci po mě pokukovali namalovanýma očima, vyplazovali na mě jazyk, hrozili mi pěstí a jeden po druhém si na mě chodili sáhnout. Netrvalo však dlouho, a přišourala se ke mně nějaká stařena jménem Fatima. Utěšovala mě, že se všechno v dobré obrátí, jen když dokážu trpělivě čekat. Na nádvoří blaženosti jsem neměl přístup, ale ona mě vybídla, ať se projdu před branou a pohlédnu do zamřížovaných oken, abych se přesvědčil, že mě odtamtud sleduje pohled vlídných očí. Večer se pro mě vrátila a odvedla mě k železným dveřím, které se otevřely bez jediného zaskřípění, a odvedla mě do voňavé místnosti. Podlaha i stěny tam byly pokryté koberci, a když jsem uvnitř osaměl, už jsem nenašel cestu ven, ať jsem sebevíc nadzvedával koberce a hledal dveře." „Nic se ale nedělo," pokračoval Antti po chvíli, „a tak jsem hladový usnul na lůžku. Když jsem se probudil, byla místnost osvětlená mnoha vonnými lampami a vedle mě na kraji postele seděla žena krásná jako květ. Tvář měla zahalenou, vzdychala a v buclatých dlaních svírala mou ruku. Oslovila mě, ale já jsem „jejím slovům nerozuměl, a odpověděl jsem jí básní, kterou mi Abu el-Kasim s takovými obtížemi vtloukl do hlavy. Pak jsme prohodili několik slov zdejším franckým jazykem, což je myslí nejstarší jazyk na světě, protože nemohl vzniknout jindy než při stavbě babylonské věže. Pak, protože se pořád nic nedělo, jsem jí stáhl závoj, i když se tomu bránila, byť rozhodně ne ze všech sil. Musím říct, že ta žena byla moc krásná a moc se mi líbila, i když sedmnáct jí už zrovna nebylo. Po chvíli vešla Fatima a začala přede mě stavět mísy s mnoha vybranými lahůdkami - teď si však uvědomuji, že mám hlad a vclkou chuť na poctivé skopové a pořádnou kaši, po všech těch lahůdkách, co jsem musel sníst."
Donesl jsem mu jídlo. Měli jsme ho dost, protože po Anttiho odchodu jsme se ještě pořád nenaučili připravovat malé množství jídla a vždycky nám půl hrnce zbývalo. Abu el-Kasim nechtěl rozdat všechno chudýrn tvrdil, že i dobrota má své meze. Antti se zaradoval, když se před ním objevil známý hrnec, požehnal jídlu a pak pokračoval ve vyprávění:
„Když jsem se dosyta najedl chtěl jsem té chápavé ženě projevit přátelství a chytl jsem ji za ruku. Těžce oddechovala, a já jsem usoudil, že se to tady sluší a taky jsem začal těžce oddechovat. Fatima, když viděla, jak tam pořád jen sedíme a oddechujeme, před nás rozmrzele postavila číši a džbán vína. Ta dobrá žena mi četla z koránu a všechno mi vysvětlila lip než mnozí učenci, takže jsem překonal pochybnosti a odpor, jaký k vínu cítím, a opatrně jsem se napil. Ve společnosti té ženy jsem byl rozpačitý a doufal jsem, že mě víno trochu povzbudí. Nehodí se, abych mluvil úplně o všem, ale snad mohu říct jen tolik, že brzy jsme našli styčných míst dost a dost. Oba jsme se museli mnohokrát omýt a osvěžit jemnými voňavkami, jak přikazuje korán. Nu, abych to zkrátil: ta ochotná Fatima začala být celá nesvá a prosila nás, ať pro Alláha necháme toho neopatrného chování, protože se blíží čas ranní modlitby a kohouti už kokrhají a ona nebohá nezamhouřila oka, protože musela celou noc tahat těžká vědra s vodou po strmých schodech dolů a nahoru. Přinesla mi šaty, které mám teď na sobě, a ta pomilováníhodná žena mě přátelsky vyzvala, ať si je obleču, protože svoje hadry jsem už stejně zahodil." Antti stydlivě sklopil oči, vylovil z hrnce kost a pokračoval:
„Fatima mě chytila za ruku, odvedla mě z té místnosti bez dveří, popřála mi Alláhovo požehnání a těmi železnými dveřmi mě pustila ven. Požehnání mě neminulo - v šatech jsem našel peněženku, do níž ta ušlechtilá žena pokaždé, když se myla, strčila jeden zlatý. Z těch sedmnácti zlatých jsem dal dva věrné Fatimě, pro mě to nic nebylo a ona nám celou noc pilně posluhovala. Na nádvoří nikdo nevěnoval mým novým šatům sebemenši pozornost. Potloukal jsem se po nádvoří, ale byl jsem už trochu unavený a snad jsem měl i maličko v hlavě, vždyť jsem víc než půl roku nepožil ani kapku vína. Měl jsem za pasem šavli, a vůbec, řekl jsem si, že v kasárnách si sotva kdo povšimne, že jsem tak trošičku zbloudil z pravé cesty, a tak jsem šel na vnítřní nálvoří a v kasárnách jsem si našel prázdnou postel. A skutečně mě nikdo nepodezíral, všichni se jen uctivě klaněli a ten, kdo tam spal dřív, si rychle balil věci, sotva jsem trochu trhl rameny. A to je všechno."
Abu el-Kasim roztočil soudek, pozvedl plný měšec a pochybovačně řekl:
„Alláh je velký, tys však mluvil jen o sedmnácti zlatých a v tomto měšci je jich nejmíň sto, pokud se nepletu. A že se nepletu, má ruka je zkušená a váží lip než podvodná váha na tržišti,
Antti se na něj překvapeně podíval: „Zapomněl jsem na něco, nebo mi snad už víno tak stouplo do hlavy?" zeptal se. „Upřímně řečeno celý palác Selima bin Hafse je šílenější místo néž blázinec, protože se tam nikdo ničemu nediví a nikdo si není jist svým postavením. Selim bin Hafs je do té míry otrokem opia a svých rozmarů, že mávnutím ruky udělá z písaře pouhého nosiče vody nebo naopak nevzdělaného kuchaře povýší na pokladníka, pokud ovšem nedá rovnou srazit hlavu prvnímu, kdo mu přijde na oči, aby se přesvědčil, jestli sní, nebo bdí. Pokladna je taky v hrozném nepořádku a nezáleží vlastně na tom, jestli je pokladník poctivec nebo zloděj, protože Selim bin Hafs z něj stejně dřív nebo později udělá výběrčího poplatků na veřejných záchodcích na tržišti. Ne, opravdu už se mi nechce mluvit o tom blázinci, kde tou nejvlídnější odpovědí na přátelský pozdrav je mrazivý škleb."
Zvědavě jsme poslouchali, ale Abu el-Kasim pořád potěžkával měšec, probíral mezi prsty mastné zlaté mince a nepřestával se vyptávat:
„Mám si o tobě myslet, že jsi zloděj, Antare? Poctivým způsobem jsi přece nemohl získat takový majetek za tak krátkou dobu! Ty přede mnou pořád ještě něco tajíš, přiznej se!"
Antti upřeně pozoroval chvíli podlahu a chvíli zase strop, krmil mého psa morkem a pak roztržitě řekl: „Kde jsem to skončil, když vy mi pořád skáčete do řeči. Zjistil jsem tedy, že jsem se ze zápasníka stal příslušníkem vysokého stavu sultánova vojska, byť mi nebylo úplně jasné, co to přesně znamená. Byl jsem ovšem jedný, kdo se nad tím zamýšlel. Nikdo mi nic nepřikazoval, a aby mi čas lépe ubíhal, záčal jsem sám dávat příkazy vojákům, kteří se mi nachomýtli. Ochotně je plnili, ti chudáci, kteří přišli ze všech zemí za dobrodružstvím a nechali se obřezat, aby snadněji našli štěstí pod ženskými sukněmi, protože už měli toho líného nicneděláni plné zuby. Drží totiž ustavičně hlídky u bran paláce a v přístavu, střeží noční klid a hlídají, aby nikde nevypukl požár, jako bv to byl nějaký život pro pořádného vojáka. Selim bin Hafs je už ani nevozí na veselé lovecké výpravy na venkov, protože jednou snědl tolik opia, že pak spadl z koně. Měli proto jenom radost, když jsem se ujal velení, přikázal jim ať si vyčistí, zrezivělé arkebuzy a naučil je zápasit. Bylo novoluní a písař vyplácel žold. tak jsem šel taky, abych viděl, kdo vlastně jsem. Písař na mě jen mrkl a bez váhání mi vyplatil pět zlatých, byť většina těch chudáků odcházela jen s jedním nebo dvěma zlatými. Jejich agu jsem ještě nezahlédl ani koutkem oka, ale až ho někde chybím za rukáv, hodlám mu říct pěkně od plic pár slov.o tom, jak zanedbává svůj úřad."
I já už jsem pochopl, že antti něco tají, protože tak opilý, aby nepochopil jasnou otázku, přece jen nebyl. Proto jsem na něj udeřil: „Antti, Antti, i já si o tobě už začínám myslet jen to nejhorší! Mluvíš o pěti zlatých, ale jak se z pěti zlatých může za jediný krátký týden stát celých sto?"
Antti zrudl, uhnul očima, chvíli si mnul ruce a pak se zeptal: „Jak to je, dovoluje Prorokův zákon skutečně každému muži mít čtyiři zákonné ženy a ještě k tomu milenek, co hrdlo ráčí?"
Abu el-Kasim překvapeně tleskl a odpověděl: „To všechno Prorokův zákon vskutku dovoluje, ale jen boháč si může. dovolit víc než jednu ženu a pro chudáka je i jedna žena často až moc, protože manželky jsou nejvychytralejší tvorové na světě, a muž často dopadne jako ten mlynář, který našel poklad a svěřil se s tím tajemstvím manželce. Antare, Antare, snad ses nezbláznil a neoženil ses?"
„Bůh chraň," řekl Antti překvapeně. „Takový blázen "nejsem, ale tohle je zásadní otázka. Už jsem vám přece řekl, že mi srdce cukruje jako holubička a je mi podivuhodně do zpěvu. Zkrátka a dobře, je to tak, že sotva jsem večer prvního dne v kasárnách
vstal z modlícího koberečku, už mě tahala za rukáv Fatima a honila mě, ať jdu pokračovat v díle, které jsem minulou noc tak pěkně zahájil. Nu, a ta chápavá žena mi zase strkala do měšce celou noc zlaté peníze a já byl ráno zase o notnou hrst zlatých bohatší. Fatima, drobná žena, už byla unavená neustálým taháním vody po schodech, požádala mě proto, ať zítra přijdu rovnou do sultánových lázní. Když jsem s náručí polen na zádech vstoupil do brány, vedoucí na nádvoří blaženosti, nikdo mě nezdržoval, uctiví eunuši mi naopak ochotně ukázali cestu do lázní Tam jsem strávil příjemnou noc, neměl jsem nouzi ani o jídlo a pití, ale když se rozednilo, ta chápavá žena pozdvihla zbožné ruce k nebi a řekla mi: Alláh je veliký, a já mám dobrou a věrnou přítelkyni, která mi nevěří, když jí o tobě vyprávím. Dovol tedy, drahý Antare, řekla mi, a to si nepřidávám ani slůvko Abych s sebou svou nedůvěřivou přítelkyni zítra přivedla" „Antti," strnul jsem. „To je strašné, co tady povídáš, nevím, co o i tobě mám myslet. I kdyby se dalo odpustit, že utěšuješ zralou ženu, která trpí samotou a pokaždé tě za tvou laskavost štědře odmění, pak v žádném případě nelze odpustit, když se zapleteš do odporného smilstva i s její přítelkyní."
„Přesně to jsem říkal," bránil se Antti upřímně, „ale ta zbožná zena mi přečetla mnoho veršů z koránu a odvolávala se na svatou tradici a její svědky a svědky svědků, až se mi z toho motala hlava a nezbylo mi než uvěřit. Je to přece vzdělaná dáma, a já, nevzdělaný zápasník, jsem nemohl její slova zpochybňovat."
„Alláhu, Alláhu," povzdechl si Abu el-Kasim a zvedl ruce k nebi. Antti však celý rudý pokračoval:
„Nazítří si ta chápavá žena tedy přivedla přítelkyni. Když jsem ji viděl, nelitoval jsem, protože byla ještě zrale:ší než Amina, je-li to vůbec možné. Ani jedna si neměla proč stěžovat. Ukázalo se, že i ta druhá žena je chápavá, protože i ona mi vždycky při mytí strčila do měšce jeden zlatý. Však jsem taky pro všechny případy postavil měšec na mramorovou lavičku, aby ho měly obě na očích. Ale... ale."
Antti chvíli vzdychal a sténal a pak pokračoval: „Jak mě mohlo napadnout, že příští noc se kolem mě v lázních budou vrtět už tři ženy, jedna zralejší a krásnější než druhá. Nadřel jsem se, abych žádnou neurazil a žádné se nevěnoval víc než těm dvěma ostatním. Když však včera přivedli ještě čtvrtou, cudně zahalenou závojem, rozzlobil jsem se a řekl: Všechno má své meze."
„Tos udělal dobře," řekl Abu el-Kasim. „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, a já mám o tebe strach."
Antti se však nenechal přerušit. Lokl si vína a mluvil dál: „Takže jsem řekl, drahé dámy, všechno má své meze. Chápavá Amina mě ale umlouvala, zase mi citovala korán a jiné svaté spisy, až jsem ustoupil, protože jsem dobrosrdečný muž. Ta čtvrtá žena byla jako zralý plod plný šťávy a ostatní jí dávaly přednost, snad byly samy z neustálého omývání unavené. Ráno. když se rozednilo a na nádvoří začali kokrhat kohouti, mi chápavá Amina řekla: Máš čtyři zbožné manželky, Antare, žádnou z nich jsi nezanedbával a ke všem ses choval tak, jak přikazuje, korán. Můj měsíc se však naplňuje a já nechci, aby se ostatní těšily rozkoši v době, kdy já sama nemohu. Jdi tedy v pokoji, nádherný Antare, nezapomeň, že tě k smrti miluji a hodně jez a pij. ať jsi plný sil, až pro tebe zase pošlu. Teď se chvíli neuvidíme, a nevyčítej mi, pokud jsem nechtě zhřešila."
Jeho vyprávění mně ochromilo a nedokázal jsem ze sebe vypravit ani slovo. Abu el-Kasim přestal počítat peníze, uložil měšec, do železné truhlice a tu pečlivě zamkl. Konečně jsem promluvil:
„To je dík za všechno, Antti?" zajíkal jsem sc zlobou. „Ze všech sil jsem se snažil vést řádný život, abych ti šel přikladem, sotva tě však pustím z očí, ty upadneš do osidel prostopášnosti, před níž by obyvatelé Sodomy a Gomory bledli závistí. Nikdy bych nevěřil, jakou moc má špatná poezie! Všechno přece začalo tou básní, a Abu el-Kasim může potvrdit, že to ani nebyla žádná skutečná báseň, jen ubohá napodobenina. Chápu už, proč Prorok, jeho jméno budiž požehnáno, proklel básníky těmito slovy: Jen zbloudilci následují básníky, kteří s rozumem zmateným bloudí v každém údolí a říkají věci, které nedělají. Básníkům je však třeba přičíst k dobru, že nedělají věci, o nichž mluví. Zato ty, hloupý chudáku, hned upadneš do jejich bludů a děláš všechno, co je v básni míněno jen obrazně."
Nescházelo moc a byl bych Anttiho udeřil. Nejvíc mě mrzelo, že bez námahy získal přízeň čtyř vznešených dam a za své hříchy byl odměněn měšcem zlata, zatímco o mé přátelství nestojí žádná žena zadarmo. Špatnou náladu nerozptýlilo ani zlostné zaklepání na bránu. Stála tam Giulia, a když jsem odemkl, udeřila mě střevícem do hlavy, neboť jsem se zaposlouchal do Anttiho prostopášného vyprávění a zapomněl jsem jí jít naprotř k lázním.

Tohle je prostě klasika. Kam se na Waltariho hrabe většina většina takzvaných bestsellerů a thrillerů se spoustou pornografickýho výprodeje, se zápletkami a peprnými slovíčky kopírovanými z erotických povídek. Nic proti péčku, ale když už má člověk vepsat lechtivé povyražení do beletristickýho počinu, má to mít noblesu a úroveň.

DĚTI OSUDU

..........„Na těch se vozí sůl, obilí, látky a všechno možný další zboží," vysvětloval Jan Jakub. „Ty čluny jsou třicet metrů dlouhý. Tamhle vepředu je pár menších, možná tak dvaceti metrových. A ty ptáci kolem jsou racci. Tamhle naproti je ostrov Lindau. Tak, teď musíme dál. Vody ještě uvidíte dost." Jan Jakub se opřel do berlí a nasadil pořádné tempo.
..........Přes Leiblach vedl široký dřevěný můstek. V malé budce seděl tlustý celník. Měl tam místo jen na dvě židle, stůl, malou skříň a prastará železná kamna. Rozvážně a vědom si své důležitosti se protáhl dveřmi. Stejně rozvážně si zapnul ošoupanou uniformu a nasadil služební čepici.
..........„Tak, tak, to zas někdo míří do krásného Švábska, kde je alespoň něco k jídlu," pozdravil pohrdavě Jana Jakuba a jeho otrhaný houfec.
..........„Blbče nenažraná! Ty máš jídla dost, to je na tom tvým panděru vidět. Co jsi za pitomce, že si děláš legraci z dětský bídy," pomyslel si zuřivě Jan Jakub.
..........„Ukažte pasy!" vyštěkl celník nevlídně.
..........„Mám je v ruksaku," odpověděl Jan Jakub a pokoušel se tvářit přívětivě. Vytáhl balíček papírů a podal je úředníkovi. Ten je blahosklonně přijal a odešel s nimi zpátky do domku. Tam si sedl, rozložil všechno pěkně na stůl, nasadil si cvikr na masitý nos a začal dokumenty pečlivě třídit. Dívky vpravo, chlapce vlevo.
..........Jan Jakub přihlížel zpola otevřenými dveřmi, kypěl v něm vražedný vztek a tušil, že se tentokrát už nedokáže ovládnout. Odbelhal se rovnou proti dveřím, vzal berli pod paži jako kopí a vší silou praštil do dveří, až s hlasitým třeskem narazily do zdi. Celník překvapeně vyskočil a chytil se za hruď.
..........„Co to má znamenat?" zaburácel Jan Jakub. „Hledáte nějakýho vraha nebo zločince? Musíme se ještě dnes dostat za Bósenreutin, už je pěkně zima a světlo taky už dlouho nebude. Děti ještě nevědí, kde budou spát, a vy tady rovnáte papíry? To chcete kontrolovat každý dítě? Krucinál práce, přece stačí, že pasy jsou v pořádku. Stačí zkontrolovat počet!"
..........Celník začal také nadávat a řval, že ho nechá na místě zavřít. Jan Jakub na něj hulákal, že je mu to úplně fuk. Ať si ho klidně zavře, ale o děti se pak bude muset postarat sám, ale třeba by je mohl zavřít taky, to by aspoň měly střechu nad hlavou.
..........Úředník se snažil něco blábolit o povinnostech a pořádku. Jan Jakub ho nenechal domluvit. Udeřil vztekle berlí o stůl, že se až odštípl kus dřeva a část pasů spadla na zem. „Podívej, dělej svoji práci nebo nás všechny zavři, ale už konečně něco dělej!" řval na celníka, který se mezitím začal pořádně potit.
..........Popleteně sesbíral papíry, spočítal je a zeptal se, kolik těch dětí je.
..........„Devatenáct," zasyčel Jan Jakub. Celník se jich najednou snažil co nejrychleji zbavit. Nenávistně vtiskl Janu Jakubovi neuspořádanou změť dokumentů do ruky a nadával, že s takovou nestydatostí se ve službě ještě nesetkal. Voják vzal pasy, beze slova je sbalil, schoval do ruksaku a odkráčel, aniž by celníkovi věnoval jediný pohled.
..........Zapadající slunce zabarvilo mraky a vrcholky hor do purpurových a oranžových tónů, jezero se ponořilo do temnoty a průvod dětí odbočil na cestu mířící lesem do Bosenreutinu. Vedle malého kostela stál domek, v jehož okně ještě hořelo světlo. Jan Jakub zaklepal na okno. Ven vyšla stará, shrbená žena, která jim řekla, že už to není daleko.

Hezká knížka.

KONEC PANA Y

Tinkturu připravíte následovně:

Jeden díl Carbo vegetabilis, to jest rostlinné uhlí v 1000. centesimální homeopatické potenci, ve skleněné retortě či baňce smísit s 99 díly svěcené vody a směs desetkrát promíchat.

f. d., 1893

Všechno beru. Chcete se dostat do mysli někoho jiného, vypijte břečku (recept v ukázce), ok beru. Vědomí je hmota, ok beru. Všemi těmito úvahami a představami byla tahle knížka zajímavá, ale v jednom prostě nesouhlasím. A to je, že zbytečně trápíme myšky v laboratořích. Klidně utrápím 1000 myší za jednoho zachráněnýho člověka, a pořád budu klidně spát. Jinak knížka zábavná, fantaskní, přisprostlá a mediálně nadhodnocená (viz upoutávky na přebalu a u webových knihkupců).

SOFIIN SVĚT

RAJSKA ZAHRADA
... když se to tak vezme, muselo jednou něco vzniknout z ničeho ...

Sofie Amundsenová se vracela ze školy. První úsek cesty šla se spolužačkou Janou. Mluvily spolu o robotech. Jana prohlásila, že podle ní lidský mozek funguje jako složitý počítač. Sofie s ní tak úplně nesouhlasila. Člověk je přece něco víc než stroj, ne?
U velké samoobsluhy se rozdělily. Sofie bydlela na samém konci rozlehlé zahradní čtvrti a měla to do školy skoro dvakrát tak daleko než Jana. Jako by jejich dům stál na konci světa, protože za zahradou už nebylo nic,jen hluboký les.
Sofie zabočila do Jetelové ulice, která se na konci prudce stáčela, a zatáčce se říkalo Kapitánova. Lidé tudy vlastně chodili jenom v sobotu a v neděli.
Byl jeden z prvních květnových dnů. V některých zahradách vyrazily pod ovocnými stromy věnce narcisů. Břízy už dostávaly tenoučký zelený háv.
Není to zvláštní, jak 'v tuhle roční dobu všechno začíná růst? Čím to je, že se z neživé země, jakmile se trochu zahřeje a zbaví posledních zbytků sněhu, po celých tunách valí zelená hmota?
Když Sofie otevírala branku, nakoukla do schránky. Zpravidla tam nacházela různé reklamní letáky a velké úřední obálky pro matku. Sofie tu hromadu vždycky položila v kuchyni na stůl a šla se nahoru do svého pokoje učit.
Otci občas přišel nějaký dopis z banky, ale on stejně nebyl žádný normální otec. Sofiin otec byl kapitán na velkém naftovém tankeru a většinu roku trávil mimo domov. Když někdy pobyl pár týdnů doma, chodil v pantoflích po domě a snažil se Sofii a mámě zpřijemňovat život. Ale když vyjel na moře, hodně se jim vzdálil.
Dnes ležel ve schránce jenom jeden dopis -a byl pro Sofii. Na obálce stálo "Sofie Amundsenová, Jetelová 3". To bylo všechno, odesílatel žádný. Dokonce ani známka.
Jakmile za sebou Sofie zavřela vrátka, obálku otevřela. Jediné, co v ní našla, byl lístek, stejně velký jako obálka. Bylo na něm napsáno:
Kdo jsi?
Nic jiného. Chybělo oslovení, chyběl podpis, stála tam jenom ta dvě rukou psaná slova s velkým otazníkem na konci.

Jedna z nejlepších knížek, jakou jsem kdy četl. Je to sice už dlouho a je to asi dobře. Bylo to moje první setkání s filozofií. Nedávno jsem si Sofiin svět koupil, protože jsem ho kdysi četl jako půjčovaný z knihovny a vím, že ji budu číst minimálně ještě jednou, už jen pro porovnání, jestli se mi bude zase tak líbit jako tenkrát.

PŘÍBĚHY NEČEKANÝCH KONCŮ

"Co chcete?"
"Omlouvám se, že vás obtěžuji v neděli."
Pan Boggis podal majiteli vizitku a Rummins si ji Htrčil před nos. Druzí dva se nepohnuli, jen zašvidrali očima ve snaze si ji přečíst.
"A vo co vám jako de?" vybafnul Rummins.
Již podruhé během toho odpoledne podal pan Boggis obšírný výklad o myšlence a záměrech Společnosti za zachování vzácného nábytku.
"Tady žádnej neni," prohlásil Rummins, když malý muž skončil. "Ztrácíte čas."
"Neračte se ukvapit, pane," zvedl pan Boggis prst.
"Tohle mi naposledy řekl jeden starý statkář v Sussexu, a když mě nakonec pustil dovnitř, víte, co jsem našel? Starou umouněnou židli v rohu kuchyně, ze které se vyklubal poklad za čtyři sta liber! Poradil jsem mu, jak ji prodat, a za ty peníze si koupil nový
traktor."
"Co to vykládáte, čoveče?" zachrochtal Claud.
"V životě jsem neslyšel vo židli za čtyři stovky."
"Račte prominout," odtušil pan Boggis škrobeně, "ale v Anglii jsou desítky židlí, které mají cenu více než dvojnásobnou. A víte kde'? Zastrkané na statcích a v chalupách po• celé zemi, kde si z nich majitelé dělají schůdky nebo štafle a šlapou po nich v holinách, aby dosáhli v komoře na polici s džemem nebo aby pověsili obraz. Věřte nebo ne, milí drazí,
ale říkám vám pravdu."
Rummins znejistěle přešlápl. "Chcete říct, že nechcete nic jinýho než vejít dovnitř, stoupnout si doprostřed pokoje a rozhlídnout se?"

:o)

MY DĚTI ZE STANICE ZOO

Pár dní jsem Atzeho neviděla. A teď jsem četla v novinách, co se s ním v poslední době dělo. Už minulej tejden si píchnu! moc silnou dávku a skončil v nemocnici. Jeho přítelkyně Simona si prořízla tepny. Oba je zachránili. Den před svou smrti šel Atze na policii a prásknul tam všechny dýlery, který znal, taky dvě holky, kterejm se říkalo dvojčata a který měly vždycky nejčistší fet. Pak ještě napsal dopis na rozloučenou v novinách ho otiskli: "Skončím teď svůj život, protože herák jako já způsobuje svým příbuzným a přátelům jen neštěstí, starosti, hořkost a zoufalství. Neničí jen sám sebe, ale taky všechny okolo. Děkuji svým milým rodičům a své malé babičce. Fyzicky už neexistuju. Herák, to je to nejhorší, čím se člověk může stát. Ale kdo žene lidi, kteří přicházejí na svět mladí a plní chuti do života, do neštěstí? Tento dopis chce být varováním pro všechny, kteří budou někdy stát před rozhodnutím: Co kdybych to taky vyzkoušel? Hlupáci, podívejte se na mě. Teď už budeš mít po starostech, Simono, měj se
dobře. "
Ležela jsem ve svý posteli a myslela si: Tak to byl tvůj první kluk, který ho jsi měla ráda. A teď je v rakvi. Nemohla jsem ani brečet. Jako by ve mně všechno vyschlo.
Příští den na Kudammu Atzeho nikdo neoplakával. Heráci nebrečej. Některý na něho byli dokonce pěkně naštvaný, protože spoustě lidí dlužil prachy a protože prásknul dobrý dýlery, který měli vždycky čistej fet. Teď je zašili.
Nejšílenější na tom všem bylo, že jeho přítelkyně Simona, která si v životě nevzala háčko a vždycky se snažila Atzeho přemluvit, aby toho nechal, si tejden po jeho smrti začala píchat. Po několika tejdnech se vykašlala na svý povolání zdravotní sestry a začala s prostitucí.
Lufo zemřel přesně za rok, v lednu 1978, na předávkování háčkem.
S Atzeho smrtí jsem ztratila svou krásnou představu o herácký hvězdě, která umí zacházet s háčkem.

Nedávno umřel kluk, kterýho jsem znal ze školy a žákovských lyžařských závodů. Pašoval drogy v žaludku a balíček mu prý uvnitř těla praskl.

SLAVNÉ HISTORKY ZBOJNICKÉ

FRIDRICH FERDINAND RIESENFELDT
PODVODNÍK

Koncem 17. století nastoupil v Jihlavě do úřadu solního kasíra Fridrich Ferdinand Riesenfeldt. O svobodného, pohledného a zazobaného mladíka, který navíc pocházel z velkého vídeňského světa, se začaly zajímat téměř všechny slečny na vdávání i obstarožní vdovy nad hrobem. Nesourodá ženská společnost však měla jedno společné, tučné konto.
Riesenfeldt nevynechal jedinou příležitost, kdy se mohl před jihlavskými maloměšťáky předvést. Dámy očima hladově hltaly Riesenfeldtovu postavu, vždy vkusně oděnou do posledních výstřelků módy korunované širokým kloboukem s drahocenným pérem. "Učiněný kavalír," ochaly nadšeně a jejich panské doprovody zase oceňovaly Riesenfeldtovu štědrost. Mladý solní výběrčí totiž nehleděl na tolar a mnohdy pohostil za vlastní celou společnost.
Ne všichni však byli z Riesenfeldta paf. Malá hrstka jihlavských měšťanů sedla s brkem k listu papíru a začala počítat. Avšak, ať počítala, jak počítala, stále se nemohla dopočítat. Riesenfeldtovy královské výdaje jim nějak neštymovaly s jeho ubohými úředními příjmy.
Když šťouralové přednesli výsledky, svých počtů zbytku jihlavské smetánky, byli jednohlasně odbyti. "Slyšel jsem, že má ve Vídni obrovské úspory," oponoval jeden Riesenfeldtův obdivovatel. "Ano, ano," přidal se druhý. "A navíc zdědil veliké jmění." "Žere vás sprostá závist," uzavřel věc třetí a šťouralové odešli s nepořízenou.
Nevzdali se však a zkusili štěstí o dům dál. Obrátili se na samotnou Vídeň, kde začas zjistili, jak na tom Riesenfeldt opravdu je. "Já jsem to tušil," vykřikoval spokojeně jeden šťoural. "Žádné jmění ani úspory. Je chudý jako kostelní myš."
Šťouralové opět sebevědomě předstoupili před Jihlavany a předložili jim výsledky svého pátrání. Tentokrát je měšťané neodbyli tak rázně jako prve. Mnozí Riesenfeldta ještě bránili, ale část už byla na vážkách.
Riesenfeldtovi začala hořet jihlavská půda pod nohama.
Ve městě se potichounku šuškalo, že solního kasíra čeká revize. Jakmile kontrolní komise zahájila přezkoumávání Riesenfeldtových účtů, začal výběrčí balit kufry. A když kontroloři dospěli k zdrcujícímu výsledku, opouštěl Riesenfeldt zrovna město. Manko v solní pokladně činilo 31 601 zlatých a 45 krejcarů, plus dalších 38 000 zlatých soukromého dluhu.
Sotva se skandál dostal na veřejnost, slečinky, paničky i vdovy se jedna po druhé v mdlobách kácely k zemi a podvedení pánové brunátní v obličeji zlostně cupovali klobouky. Solní kasír Fridrich Ferdinand Riesenfeldt byl bleskurychle odsouzen k smrti provazem. Avšak poprava nemohla být řádně vykonána, protože podle předchozího očekávání se odsouzenec na popra~ viště nedostavil. Jihlavští radní proto nechali vyrobit cedulku s Riesenfeldtovýmjménem, kterou kat přibil na šibenici.
Uběhla nějaká doba a z Plzně přišla zpráva, že se hledaný Riesenfeldt před časem skrýval ve městě. Ale jak rychle se objevil, stejně rychle i zmizel, a tak i Plzeňanům zůstaly prázdné ruce. Nenechali se však zahanbit a po vzoru Jihlavských vyrobili podobnou tabulku, kterou také přibili na šibenici.
Fridrich Ferdinand Riesenfeldt nebyl nikdy dopaden a pravděpodobně se ztratil někam do bezpečí za hranice. Zbyla po něm jen zlomená srdce uplakaných jihlavských žen a pár cedulek, pomalu rezivějících na šibenicích.

Hihi, škoda, že tenhle zvyk s cedulkami na šibenicích se nedochoval dodnes. Když se zlodějské jméno dvakrát třikrát propere ve hlavních zprávách, za čas si to stejně nikdo nepamatuje a pak se třeba začne znovu objevovat v souvislosti se senátem nebo na ještě méně nápadnějším skladišti politických a jiných mrtvol. Zato taková šibenice plná cedulek na Václaváku. to by byl panečku totem...

MSTITEL

... na poručíka byl povýšen ve Vietnamu, když vstupoval do 1. ženijního praporu divize Big Red One. Nechal se zlákat k Tunelovým krysám a vzhledem ke své hodnosti se stal Krysou číslo šest, když jeho předchůdce odletěl domů. Před sebou měl ještě devět měsíců z požadované roční služby, o dva měsíce méně než Dexter.
Během jednoho měsíce se však ukázalo, že jakmile se ti dva vydají do tunelů, jejich role se obrátí. Jezevec se podřídil Krtkovi a uznal, že mladý muž s letitými zkušenostmi z ulic a stavenišť New Jersey má jakýsi smysl pro nebezpečí, pro tichou hrozbu za nejbližším rohem a pach nastražené výbušniny, smysl, který nelze nahradit žádným univerzitním diplomem a jenž jim možná zachrání život.
Ještě než oba přišli do Vietnamu, americké vrchní velení dospělo k názoru, že snahy o rozbití soustavy tunelů napadrť s pomocí výbušnin jsou ztrátou času. Vyprahlý laterit byl moc tvrdý a systém příliš složitý. Neustálé zahýbání chodeb způsobovalo, že dosah výbušné síly byl omezený a zcela nedostatečný.
Proběhly pokusy o zaplavení tunelů, ale voda prostě unikla podlahami. Kvůli vodním uzávěrům neuspěl ani plyn. Bylo rozhodnuto, že jediný způsob, jak nepřítele přinutit k boji, je sestoupit do podzemí a zkusit vyhledat centrální síť celé válečné zóny C Vietkongu.
Panovalo přesvědčení, že tato síť leží kdesi v chodbách mezi severním výběžkem Železného trojúhelníku u soutoku řek Saigon a Thi Tinh a lesy Boi Loi u kambodžské hranice. Najít velitelství, zlikvidovat nejvyšší důstojníky a zmocnit se značného množství zpravodajských materiálů, které se pod zemí musely nacházet tak zněl úkol, jehož splnění by mělo nepředstavitelný význam.
Velitelství se ve skutečnosti rozkládalo pod lesy Ho Bo, dále ve vnitrozemí na břehu řeky Saigon, a nebylo nikdy objeveno. Ale kdykoli tankdozery nebo římské pluhy odkryly další vchod do podzemí, Tunelové krysy sestoupily do pekla, aby prozkoumaly situaci.
Šachty byly bez výjimky svislé a představovaly první nebezpečí. Spustit se dolů po nohou znamenalo vystavit dolní polovinu těla partyzánovi, který mohl v tunelu číhat. Ten by s potěšením vrazil hrot bambusového oštěpu, připomínající jehlu, hluboko do slabin nebo břicha houpajícího se amerického vojáka a vzápětí se kvapem ztratil do tmy. Než by umírajícího Američana vytáhli na povrch, přičemž by se konec oštěpu otíral o stěny a hrot páral střeva, šance na přežití by byly minimální.
Jít dolů po hlavě znamenalo riskovat, že se kopí, bajonet nebo kulka z bezprostřední blízkosti zaryjí do spodní části krku.
Nejbezpečnější bylo spouštět se pomalu, pak seskočit poslední metr a půl a okamžitě začít střílet, pokud člověk v tunelu zaznamenal sebemenší pohyb. Na dně šachty ovšem mohly být větve a listí, zakrývající jámu s ostrými bambusovými bodci. Ty pevně držely v zemi a měly otrávené hroty, které jako nůž projely podrážkou, chodidlem a nártem. Kvůli speciálně vyřezávaným špičkám se stěží daly vytáhnout. Také setkání s nimi přežil jen málokdo.
Jakmile se voják dostal do tunelu a plížil se vpřed, hrozilo nebezpečí, že by za nejbližším rohem mohl čekat partyzán či spíše past s výbušninou. Ty byly sestrojovány s velkou vynalézavostí a před dalším postupem musely být zneškodněny.
Některé hrůzné zážitky vůbec nesouvisely s Vietkongem. Pokud je nevyrušila přítomnost člověka, v jeskyních se přes den zdržovali kaloni jeskynní a netopýři černovousí. Stejně tomu bylo s obřími pavouky běžníky, kterých bylo na stěnách tolik, že se zdánlivě chvěly pohybem. Ještě více bylo bodavých mravenců.

Každej chlap, co příjde do cizí země s puškou v ruce, není voják, ale bandita.

ŽÁDNÉ STOPY

"To už je asi měsíc stará věc," řekl. "Co s tím má být?"
"Lituji, že vás vyrušuji v neděli ráno," řekl Chadwick.
"Ale to už je riziko, které musíme všichni podstoupit. Víte, v tom článku jste mě očernil, a hodně povážlivě. Velice jste mě poškodil v mé práci i společenském ži-
votě."
Brent se pořád ještě tvářil zaraženě, ale teď se do jeho
výrazu vmísilo i značné podráždění.
"Kdo proboha jste?" zeptal se.
"Promiňte, jmenuji se William Chadwick."
Po vyslechnutí toho jména Gaylord Brent konečně pochopil, koho má před sebou, a rozhněval se teď doopravdy.
"Poslyšte," řekl, "takhle si přece nemůžete přijít ke
mně domů a stěžovat si tady. Na to jsou patřičné cesty. Budete se muset obrátit na svého advokáta, ať napíše ... " "To už jsem udělal," přerušil ho Chadwick. "Ale nebylo mi to nic platné. Zkoušel jsem taky promluvit s šéfredaktorem, ale nepřijal mě. A tak jsem přišel za vámi."
"To je neslýchané," zaprotestoval Gaylord Brent a už
se chystal, že zavře dveře.
"Víte, já pro vás něco mám," řekl mu Chadwick mírně. Brent se s rukou na klice zarazil.
"A co?" zeptal se.
"Tohle," řekl mu Chadwick.
pozvedl přitom pravou ruku se zaťatou pěstí a pevně,
i když nijak zvlášť prudce, udeřil Gaylorda Brenta do špičky nosu. Rána nebyla dost tvrdá, aby zlomila kost nebo poškodila chrupavčitou přepážku, ale Gaylord Brent po ní krok ustoupil, hlasitě vykřikl a chytil se rukou za nos. Do očí mu vhrkly slzy a začal vdechovat první kapky řinoucí se krve. Na vteřinu se podíval na Chadwicka, jako kdyby měl před sebou šílence, a pak zabouchl dveře. Chadwick uslyšel v chodbě pádící kroky.

Deseti povídkám, poprvé vydaným 1972, neubral čas nic z jejich napětí ani atraktivnosti témat.

BOSÁ KRÁLOVNA

V ten okamžik ji Erik poprvé políbí. Erik sklidí z jejích rtů nejplašší kouzlo nedotčenosti a Karin s úlekem cítí, jak se její vlastní tělo probouzí čímsi neznámým a znepokojivým a zachvívá se štěstím, jež nahání hrůzu.

Ani nevím proč mě tohle čtení bavilo. Možná, že je to tím, že mám Waltariho rád. Možná, že jeho historické romány jsou pro mě přijatelnější než školní výklady historie a tak si díky takovým knihám podvědomě kompenzuji dějepisnou dietu. Ale i tak...
Odborníci ať posuzují nakolik se Waltari držel faktů, osobně pevně věřím tomu, že ikdyby si celý román vymyslel sám, vystihl tak velmi věrohodně a spolehlivě mocenské šarvátkya jejich dopad. Zpětně si uvědomuju, že jen tohle samo o sobě by asi byla strašná nuda, ovšem v kombinaci s nahlédnutím do duše neuvěřitelně oddané Karin a milujícího, ikdyž mocí deformovaného Erika, je tenhle Waltariho první historický román mnohovrstevný a přesto čtivý a celistvý.

SACHSOVA NEMOC

67 ZE STARÉHO SEŠITU

Život ve dvou, to nejčastěji není život v páru, zato je to život ve věčném sváru, život dvou magorů. Zažil jsem tolik dvojic, co k sobě nepasovaly, současně nevraživých a laskavých, jediné, o co jim šlo, byla moc - prosadit si barvu kanape, dlažbu v koupelně, vybrat dětem jméno a oblečky, odmítnout potěšení ve jménu povinnosti, ukrást si z radosti ve jménu osobní svobody, odvrhnout touhu druhého a ospravedlnit si vlastní frustrace, nechat se jím zjebat nalevo napravo a pak mu odpustit a o to lépe ho s velkodušností a pochopením spoutat.
V obecné mytologii žít ve dvojici, ženit se a plodit děti rovná se „vytvořit opravdovou rodinu, o které jsme snili a kterou jsme nikdy neměli". V reálu to znamená především zreprodukovat tu špatnou, ze které jsme vyšli, v ještě zkarikovanějším podání zreastaurovat tu zpropadenou famílii, na kterou jsme kdysi plivali, dodat zdání legitimnosti příležitostí či konvencí pomýlenému spojení.
Zažil jsem nekonečně víc konvenčních manželství než konvenčních potratů.
Ve většině dvojic jeden druhého nesnáší a hlavně ať to zůstane, jak to je. Materiální, symbolická, sociální a citová závislost je pro jednoho i pro druhého taková, že se odmítají odloučit, neboť vědí, že to, co se jim nepodaří udělat společně, nebudou s to udělat v jednom. Život ve dvojici je přece o tolik pohodlnější než samota. Je tu možnost mít vlastní bydlení, jedno auto do práce a druhé na víkendy, je tu možnost cestovat za sluncem a s sebou si brát toho svého gigola nebo kurvičku, co se s nima beztak chrápe den co den (je to tak nebezpečné, tak riskantní šoustat jen tak nazdařbůh!), je tu možnost uzavírat půjčky s výhodnými úroky, navštěvovat jiné dvojice, a přitom neprobouzet lítost ani nechcípat žárlivostí (aspoň ne hned), je tu možnost dělat děti, vypadat společensky spořádaně, normálně, vypadat jako všichni.
A tak založit si společnou domácnost často znamená zařídit si to. Ženíme se s prsatýma blondýnama s prdelí jak kobyla, aby se nepoznalo, že jsme homosexuálové, navalujeme na sebe služební závazky, abychom se ukonejšili, že jsme v životě nevystavili obraz nebo nedokončili román, uzavíráme si tučné životní pojistky (s dvojnásobnou pojistnou částkou pro případ úmrtí při autonehodě), abychom se zbavili pocitu viny za to,j že dost nemilujeme svoji starou a haranty.
Oženit se znamená protáhnout se úzkým profilem, vlézt si do flašky s formalínem, kde nakonec dopadneme jako nedonošený plod, nehotový, zardoušený, zavřený, navěky mumifikovaný jedinec, navěky bez lásky, navěky vypovězený ze života.
Všichni mluví o lásce, a přitom jsou to všechno jenom ujednání. Rozdílné, někdy i neslučitelné naděje vepsané mezi řádky jednoho a téhož seznamu svatebních darů. Přemrštěná očekávání, která, jak dobře víme, není ten druhý s to naplnit.
Všichni mluví o důvěře, a přitom je to všechno jenom přetvářka, maska, lež. Uvnitř dvojice, tam si je každý sám pro sebe, jinými slovy, je to válka.
A ten vůbec nejsilnější cit, to je často pohrdání.

68 PAULÍNE KASSEROVÁ

Odložím sešit. Bruno mě od stolu sleduje.
„Teď mi řeknete, že jsem mizera, když něco takového píšu a když vám to dávám číst..."
Zavrtím hlavou. Přikleknu si k němu, on se sehne, čelem se mi opře o rameno a já mu do ucha pošeptám:
„Když mi něco říkáte, poslouchám vás. Když mi dáváte něco číst, snažím se pochopit, co je za tím... Tak, jako to Vy umíte s tčmi, kdo za vámi chodí... Věnujete svůj čas to-niu, že posloucháte, co vám lidé svěřují, a přitom byste neničí mít právo psát?"
Zvedne hlavu a podívá se na mě.
„Vy nemáte strach?"
„Strach! Z čeho? Z toho, co si myslíte? Z toho. co píšete? Váš náhled na život, to je jedna věc. Vaše pohledy, vaše slova, vaše posunky určené mně, to je věc druhá. Já vím, kdo jste. Jste muž, kterého miluju a který miluje mě. To, co píšete, mi nemůže ublížit."
Hrdlo se mu stáhne. Zamží se mu oči.
„Vy věříte, že psaní... léčí?"

Dobrá knížka. Chvilku sice trvá než si zvyknete na neobvyklou perspektivu vypravěčů (každý chvilku tahá pilku a snad nikdy nevypráví sám hlavní hrdina Bruno), ale pak už Vás příběhy pohltí a dočtete jedním dechem a mrazením v zádech, protože je to čtení místy až moc pravdivé a tím pádem životně cynické.

ÚDOLÍ TYRANNOSAURA

„Mluvil jsem s pár jeho zákazníky a uznávají ho jak odborníci přes koně, tak i staří rančeři. Manželka provozuje jezdeckou školu pro děti." „Nějaký záznam?"
„Nic než pár drobností v pubertě, ten chlap je čistý." „A McBride?" „Taky čistý."
„A co byly ty drobnosti'?"
„Záznamy se měly vymazat, ale víš, jak to chodí. Podíváme se... Hloupý žertík s vozem hnoje a ředitelem střední školy..." Probíral se dál papíry. „Vyjel si na cizím koni... zlomil při rvačce někomu nos."
Jeho bratři?"
„Philip žije v New Yorku, je kurátorem Metropolitního muzea umění, nic neobvyklého. Vernon se právě oženil s právnickou speciali¬zující se na životní prostředí, žije v Connecticutu jako muž v domác¬nosti a stará se o dítě, zatímco jeho žena chodí do práce. Měl pár drob¬ných malérů s financemi, ale to už je dávno, a od doby, co dědil, taky nic."
„Kolik kdo dostal?"
„Zdá se, že se rozdělili rovným dílem a po dani jim zbylo každému devadesát milionů."
Willer jen hvízdnul. „To si pak člověk říká - že ať ten chlap hledá na náhorních plošinách cokoliv, rozhodně to nebude jen pro peníze, co?"
„Já nevím, šéfe. Spousta hlavounů, co mají stovky milionů, přece ris¬kuje vězení kvůli pár tisícovkám navíc. Je to jako nemoc."
„Máš pravdu," přikývl Willer, překvapený Hernandezovým bystrým úsudkem. Jenže ten Broadbent na takový typ vůbec nevypadá. Neroz¬hazuje peníze. Pracuje, i když by vůbec nemusel. Máme tu člověka, který vstane třeba ve dvě v noci, jen aby strčil ruku krávě do zadku a vydělal si tím čtyřicet babek. Chybí nám pár kousků do celkové sklá¬dačky."
„Máš pravdu."
„Co nového o tom mrtvém?"
Ještě ho neidentifikovali. Pracuje se na tom, zubní záznamy, otisky prstů. Chvíli potrvá, než všechno proženeme systémem." „A ten mnich? Sledujete ho?"
Jistě. Má pestrou minulost. Syn admirála Johna Mortimera Forda, podtajemníka námořnictva v Eisenhowerově vládě. Studia v Andoveru a na Harvardu, specializace na antropologii, skončil s vyznamenáním. Pak šel na MIT a získal doktorát v kybernetice, ať už to znamená cokoliv. Poznal svou ženu, vzali se, oba vstoupili do CIA - a pak už nic, přesně jak jsi říkal. Ti hoši berou utajení smrtelně vážně. Zjistil jsem jen, že dělal nějakou špionáž, která se týkala šifrování a počítačů, ženu mu zavraždili v Kambodži. Odešel ze služby a stal se mnichem. Prostě se sebral a všechno opustil včetně domu za milion dolarů, absurdně velkých bankovních kont, garáže plné starožitných jaguárů... Prostě neuvěřitelné."
Prostě slušnej thriller. Čtivě napsaný, s neotřelým ústředním motivem, napínavý, s dobrým tempem a několika odvážnými spekulacemi. Když už komerční záležitosti, tak tohoto typu.

ZPOVĚĎ SÉRIOVÝCH VRAHŮ

VRAZI Z INTERNETU

Jakmile si taková individua navyknou na internet, začínají navazovat se svými virtuálními protějšky vztahy, které považují za naprosto reálné. Tito lidé se zpravidla stylizují do různých póz, aby zakryli své duševní nebo fyzické nedostatky. A tak se ze setkání lidí závislých na chatu stává mítink podivínů, kteří s sebou nesou náklad svých drobných úchylek.

Téda, nečekal jsem bůhvíco, ale podobné odstavečky mě úplně rozkopaly. Nechci nijak zlehčovat závažnost internetové kriminality, ale podobná tvrzení jsou zkrátka vařením z vody. Když zpověď, čekal jsem citace, rozhovory, ale kdepak. Jedna pani na internetu povídala a včera psali v novinách. Asi tak bych shrnul tuhle investigativní publikaci.

KAFKA NA POBŘEŽÍ

...Nejdu rychleji, než musím, nejdu pomaleji, než je nutné...

...Sakura si znovu do sluchátka vzdychne. Velice zhluboka a zásadně. „Hele, když se zamiluje někdo v tvým věku, tak to většinou fakt moc reálný nebejvá, ale když je mimo realitu i ta osoba, do který ses zamiloval, tak z toho nic moc dobrýho nekouká. Je ti to jasný?"...

O Kafce na pobřeží jsem hodně slyšel, ale vyprávění předčilo samotnou mírně, řekl bych, surrealistickou knihu.

ZÁZRAČNÝ JOSEF

Neboli Život je Dobrodružství

Měla jsem po celý den přísně zakázáno vstoupit na onu část břehu na skalním výčnělku, kde se chystala hranice. Když jsem ji pak uviděla, trochu jsem se vyděsila, neboť oba hrdinové do puntíku využili strýčkova nemastného neslaného souhlasu „Klidně si vemte, co už se k ničemu nehodí".

Hlavní část hranice tvořil člun, který podle mě ještě zdaleka na odpis nebyl. Kromě nezbytných větví a chrastí použili ještě sud na dehet, a když se oheň pořádně rozhořel, dehet stékající po skále byl dostatečným důkazem, že sud v žádném případě nebyl ještě prázdný.

Moudře jsem však spolkla malicherné námitky a pečlivě zabalená do dek jsem se posadila na okraj skály. Hleděla jsem na bílou noc, klidnou vodní hladinu a tajemné ohně planoucí na vzdálených březích. Po hladině k nám ze vzdálenosti dobrého kilometru v nepravidelných vlnách doléhala hudba z gramofonu i veselé tóny harmoniky. - A když si ke mně nakonec uráčili přisednou t Josef s Toivem, musela jsem přiznat, že takhle krásný svatvečer jsem snad ještě nezažila. Na což oba pánové jen blahosklonně přikývli, jako by se to rozumělo samo sebou.

Když se k nám o půlnoci donesla po hladině buráci vá ozvěna výstřelů, přišlo na řadu hlavní číslo programu. Ve dne jsem zahlédla oba pány, jak cosi kutí s podivnými papírovými sáčky a slepují válce z lepenky. Teď vyšla záhada najevo: Toivo přinesl čtyři vlastnoručně vyrobené rakety ukryté v křoví.

„Musíme je zapalovat opatrně," řekl Josef a třel si přitom bradu, což byla u něho známka rozpaků. „Nemám s sebou tabulku, takže směs může být trochu silnější. Ale v podstatě jsme to snad namíchali správně."

„Ne-nemohli bychom to odložit?" zašeptala jsem třesoucím se hlasem, ale Toivovo vzteklé syknutí mě umlčelo.

„Ta první raketa je jen testovací!" uklidňoval mě Josef a připevnil raketu ke stromku, který předem oklestil. „A navíc je budeme odpalovat za pomoci zápalné šňůry, takže nám nic nehrozí, i kdyby se roztrhly."

Fííí! První raketa lenivě vylétla do výšky sotva deseti metrů, tam se na vteřinu zastavila a se vzteklým zasyčením zahučela do vody.

„Dobře, že jsme do těch ostatních dali větší nálož," okomentoval to Josef a znovu škrtl zápalkou.

Tentokrát to byla rána jako z děla - druhá raketa vyletěla vysoko nad naše hlavy a tam se rozprskla v desítky ohnivých hvězdiček. Toivo i Josef křičeli radostí, já se však třesoucími se rty modlila, abychom to ve zdraví přežili.

Když Josef odpálil třetí raketu, všimla jsem si čerstvé spáleniny na jeho pravé ruce, a považovala jsem proto za zcela malicherné říkat mu, že mám na sukni už druhou vypálenou dírku.

Horší však bylo, že ta třetí raketa nevzlétla k nebi, ale namířila si to rovnou do našeho ohně, rozmetala popel a oharky na desítky metrů daleko a jako zázrakem pak žbluňkla do vody, takže se nic horšího nestalo. S pláčem na krajíčku jsem oba pány požádala, aby tu čtvrtou už neodpalovali. Ať se nezlobí, ale nemám na to nervy.

Zase mě jednou Waltari dostal. Ještě při prvních řádcích jsem se trochu bál, že se pouštím do čtení podobného kousku, jako je Plavovláska, kterou jsem asi nedočetl, ale nakonec jsem Zázračného Josefa přelouskl na dva zátahy. Neříkám, že je to nějaký rekordmanský čtenářský výkon, protože se jedná o útlou knížečku. Jenže o čase stráveném čtením nějaké knihy stejně rozhoduje spíš to, jak mě ta knížka baví, než jak moc tlustá je. Tohle čtení mi uteklo jako voda. Místo dalšího hodnocení cituji tentokrát velice výstižnou upoutávku z přebalu: "...zápletka jak vystřižená z červené knihovny. Ale v rukou skvělého vypravěče, jímž Mika Waltari bezesporu byl, se romantický příběh o nalezení štěstí stává čímsi víc než veselou poctou nenáročné literatuře. Waltari psal svoje dílko s laskavým pochopením pro pravidla žánru, pro duši své hrdinky i pro životní touhy, které jsou stejné dnes jako před sedmdesáti lety, kdy tato skromná, a přece půvabná novela poprvé vyšla." A jen malá asociační hra závěrem tohoto záznamu; celou dobu se mi vynořovaly obrazy z černobílých filmů pro pamětníky s Oldřichem Novým a Foglarův Rikitan. Zvláštní kombinace, nemyslíte?

AUTOSTOP.CZ

Tomáš ještě chvíli čeká na Filipovu odpověď. Když nic nepřichází, pokračuje ve svém filozofujícím tónu sám. „Tak. Jenže tenkrát ve druháku jsem si myslel, že to jde - skloubit postel i lidské kvality. Chtěl jsem najít klíče i s klíčníkem. Che, naivka! Opustil jsem Marcelu a hledal dál. Nějakej ideál! Kterej by byl obstál ve zkouškách milování, ale s kterým bych si dokázal představit i večery nad vínem a zajímávej život. Hledal jsem, šukal, nacházel a rozcházel se."

Audina právě míjí odbočku na Písek. Ani Filip, ani Tomáš tuto skutečnost nekomentují. Oba jsou plně zaujati svými úvahami. Řidič shrnuje poslední léta studií i vstup do dospělosti jako čas postupného prozření a přijetí kompromisů. „Mám teď ženu a tři malé dcerky," dokončuje dlouhý monolog. „Žena je fajn. Normální, příjemná paní. A je s ní docela legrace. Vím už, že ideál neexistuje a moje manželka je to nejlepší, co si můžu přát," konstatuje Tomáš. A pak si vzdychne. „Jenže co - sakra - dělat, když se ti po letech ozve taková ženská jako Marcela?"

Stopařské příběhy několika letních dní. Osobně autostop zrovna nemiluju. Svěřujete se při něm do rukou někoho, koho vůbec neznáte a nejspíš nemá žádnou kvalifikaci pro převoz lidí. Řidič zase spoléhá na slušnost lidí, které bere. Přesto jsem několikrát stopoval. Někdy z nouze jindy takzvaně na čundru. A při hodnocení téhle knížky musím s lítostí říct, že moje stopování bylo záživnější než tahle sbírka příhod. Není špatná, ale čekal jsem víc.

ZABIT U RESAKY

Nejlepším vojákem našeho štábu byl Herman Bray-le, jeden ze dvou pobočníků velitele. Nevím, kde ho generál sebral, nejspíš u jednoho pluku z Ohia. Než nastoupil, nikdo z nás ho neznal. Nebylo to divné, neboť ani dva z nás nepřišli z jednoho státu, natož z jednoho města. Generál soudil, že zařazení k jeho štábu je vyznamenání, které je nutno udílet moudře, aby nevyvolalo žárlivost u jednotky — případně nerozvrátilo jednotu celé Unie! Proto nevybíral členy štábu ze svých důstojníků, ale získával je jakýmisi triky z jiných brigád. Vzhledem k moudrému výběru, měl generál kolem sebe tak výtečné muže, že se jejich rodiny či přátelé z mládí mohli nadýmat pýchou.
Poručík Brayle byl vysoký šest stop, krásně rostlý, světlovlasý se šedomodrýma očima, jaké mívají odvážní muži. Pečoval o svou uniformu i tehdy, kdy to jiní důstojníci zanedbávali, a proto byl výraznou a nepřehlédnutelnou osobností. Měl vždy způsoby gentlemana, měl vtip a rozmysl dobrého studenta a srdce lva. Bylo mu asi třicet let.

Že prý má být A. Bierce následovníkem E. A. Poea. Jistě, určitá spřízněnost stylu je tu znát, ale od následovníka bych čekal tu samou nebo ještě vyšší úroveň. Myslím, že přiblížit se Poeovi se povedlo v jedné nebo dvou povídkách. V ostatních, kam se na něj hrabe. Tou první je titulní povídka Zabit u Resaky, tu druhou si doledejte už třeba sami :o) .

NEBESKÝ FOTBAL A JINÉ POVÍDKY

„Toto je osoba téměř nadpřirozená, pan Bernard Shaw; nemohl jsem ho nakreslit lépe, neboť pořád se hýbe a povídá. Je ohromně vysoký, tenký a rovný, vypadá polo jako Pán Bůh a polo jako velmi zlomyslný satyr, který však tisíciletou sublimací ztratil všechno přírodní. Má bílé vlasy, bílou bradu a velmi růžovou pleť, nelidsky jasné oči, silný a bojovný nos, něco rytířského z Dona Quijota, něco apoštolského a něco, co si dělá legraci ze všeho na světě, i ze sebe sama; jakživ jsem neviděl bytost tak neobyčejnou. Povídá spoustu zajímavých věcí a naslouchat mu je rozkoš spojená s hrůzou." (Karel Čapek)

POMSTA ZÁZRAKEM

Byl to špinavý, opilý, rouhavý darebák. A co horšího, mám za to, že byl ateista; nikdy totiž nechodil na mši a o Jeho Svatosti mluvil ještě nevybíravěji, než o královně. Měl bych se ještě zmínit, že to byl zarytý rebel, který se chvástal tím, že se jeho dědeček zúčastnil povstání v osmadevadesátém a že jeho otec bojoval pod Smithem 0'Brienem. Nakonec se mu přezdívalo Pekelník Billy a ve vsi ho považovali za výlupek vší špatnosti.
Jistě je Vám známo, že náš hřbitov, umístěný na severním břehu řeky, je v celé zemi proslulý jako místo posledního odpočinku jeptišek sv. Uršuly, poustevníka z Four Mile Water a mnoha dalších svatých lidí. Žádný protestant se nikdy neodvážil domáhat svého zákonného práva být tam pohřben, třebaže za mého působení dva ve farnosti zemřeli. Před třemi týdny tento Fitzgerald zemřel, byv stižen mrtvicí při pití; když bylo oznámeno, že bude pochován na hřbitově, nastalo ve vsi velké pobouření. Tělo bylo třeba hlídat, aby je nikdo neukradl a nepochoval na rozcestí. Místní obyvatelé byli silně zklamáni, když se dozvěděli, že pohřbu nijak nemohu zabránit, i když jsem samozřejmě odmítl konat při něm jakékoli obřady. Žádal jsem je však, aby pohřeb nerušili, a tak byl Fitzgerald 14. července pozdě večer, dlouho po povolené době, pohřben. K žádným nepokojům nedošlo. Druhého dne ráno lidé shledali, že se hřbitov přemístil na jižní břeh řeky a že na severním břehu zůstal jen ten jediný nový hrob; a tak je tomu dodnes. Zesnulí světci nechtěli ležet pohromadě s hříšníkem.

G. B. Shaw mi hodně připomínal Čapka a jeho povídky. Proto asi ne náhodou je Čapkovo slovo na přebalu. Víc toho asi nedodám. Knížečka útlá, občas satiricky nabroušená. Jako například ta představa, že se celý hřbitov přes noc odstěhuje, aby světci nemuseli ležet s ateistou :o))) to se mi moc líbí.

NEŽ PŘIJDE VAKOVLK

Další ukázky Diaolgů o současné vědě

SPORNÁ NADĚJE PRO VAKOVLKA

Tasmánský vakovlk (Thylacinus cynocephalus), největší vačnatá šelma, dosahoval délky až dvou metrů. Ačkoliv se občas objevují zprávy o tom, že byl spatřen někde v nepřístupných oblastech Austrálie či Nové Guineje, podle všeho ve 30. letech ve volné přírodě vyhynul. Nadějí na jeho oživení je zachovalá DNA... Nukleovou kyselinu zvířete máme dnes k dispozici díky tomu, že existují muzeální exponáty, které byly konzervovány etanolem, a ten na rozdíl od formalínu molekuly nukleových kyselin neničí. Autoři „oživovacího" projektu si to představují tak, že DNA z preparátu vložíme do vajíčka nějakého příbuzného, dosud žijícího druhu, a DNA pak „přeprogramuje" ontogenetický vývoj vajíčka směrem k vakovlkovi. Za nejnaděj-nějšího kandidáta pro oživení vakovlka se pokládá jiný vačnatec z australské oblasti, dosud žijící ďábel tasmánský (Sarcophilus laniarius).

Ze 30. let 20. století jsou dokonce k dispozici záběry posledního žijícího vakovlka, kterak čenichá a neklidně pobíhá klecí zoologické zahrady. Hned je vidět, že název šelmy není zvolen náhodně, podoba vakovlka se psem či vlkem je značná - jde o důsledek konvergence, v podobném prostředí vede evoluce často ke vzniku analogických forem (příkladem je třeba obdobný tvar těl evolučně tak vzdálených živočichů, jako je delfín a žralok).

Každopádně teprve budoucnost ukáže, zdaje film z 30. let skutečně poslední stopou, kterou na zemském povrchu zanechala vakovlčí tlapa. A když už jsme u té podoby se psem. jeden z lidí, kteří stojí za projektem oživení vakovlka, ředitel muzea v Sydney Mike Archer, dokonce předpokládá, že by tato zvířata mohl prodávat jako domácí mazlíčky.

Minulý týden se mi doneslo, že "naklonovali vakovlka"! Ne, že by to nebylo hezké, ale nevěřím tomu. Není zas tak jednoduchý naklonovat ovci, kterou můžete piplat, v pravou chvíli si z ní odebrat buňku, jakou chcete a jak "hezkou" chcete a nakonec se s malou pravděpodobností na úspěch pokusit udělat klon, který možná doroste dospělosti, ale zdaleka nebude jako "maminka". Bude trpět řadou poruch atd. A to vše se vám se štěstím podaří v úplně ideálním případě a podmínkách. Ať mi nikdo netvrdí, že naklonoval vyhynulý zvíře z kousku masa naloženýho několik desetiletí v ethanolu. Možná to jednou půjde. Možná se opravdu podaří oživit vakovlčí DNA do podoby zvířete, který bude mít na zadku pruhy. Možná. Ale teď se ptám: proč? Kvůli nápravě škod? I kdyby se narodil jeden vakovlk, i kdyby se narodili 4, stejně to celý vyhynulý druh neoživí. I když víme, že ještě žijí poslední desítky toho a onoho druhu, víme taky, že už je vlastně ortel vyřknutý. Prostě od určité chvíle není cesta zpět. A když se jí nedaří nalézt u živých, kdo by se pokoušel ji hledat u vyhynulých? Dobrá, tak je to tedy výzva pro vědu. Možná, ale v tom případě se ptám, jestli není řada jiných cílů, kde se hodí každá hlava, každý zlaťák. V žádném případě nejsem odpůrce klonování, dokonce ani manipulace s lidskou DNA mi nepřipadá jako rouhání, když bude zachraňovat a zlepšovat lidské životy. Klonování vakovlka pomocí DNA konzervované v lihu sice může přinést řadu poznatků využitelných v dalším základním i aplikovaném výzkumu, nicméně klonování vakovlka, ta myšlenka samotná, mi připadá jako rozmar. Lákavý, prestižní, náročný a zbytečný rozmar, který se vyskytuje v každé lidské činnosti, tedy i vědě.

„Sedni si co nejpohodlněji můžeš a třikrát se zhluboka nadechni, aby sis trochu pročistil tělo. Uvolni se. Nechej své údy ztěžknout. Uvědom si jejich tíhu. Až budeš vědět, že tvé tělo má pohodlí a je uvolněné, přestaň si jej všímat. Tvůj dech má přirozený rytmus. Není třeba žádného úsilí k tomu, aby ses nadechl či vydechl. Tvé tělo si s tím dobře poradí samo. Klidně pozoruj, jak vzduch proudí do tvých plic a zase vychází ven. Jako příliv a odliv proudí tam a zpět, tam a zpět. Hlavou se ti budou honit myšlenky a tvé uši budou slyšet zvuky, nechej je však unášet tím proudem. Dovnitř a ven, dovnitř a ven. Nyní je začni počítat. Jeden nádech, druhý, třetí, až do deseti. Jestliže se zamyslíš nad něčím jiným a zapomeneš počítat, začni úplně znovu."

Nenapočítal jsem ani do tří, když mé myšlenky jako šípy začaly zasahovat moji mysl.

Putování za bájnou horou. Vyprávění ve stylu Coelhova Alchymisty. Dá se to přečíst jedním dechem jako vyzobat krabičku lentilek nebo se to dá meditativně číst skoro větu po větě jako Taoistický cvičení :o)) Trošku zlehčuju, protože mě zas tak moc tydle filozofický výlevy neberou, ale schválně do kolika napočítáte napoprvé vy? ;o)

VEJCE A JÁ

Nikdy jsem si nezvykla na dlouhé rozpravy o žížalách, vnitřnostech, čmelících, na rozpravy, které se na toto téma vedly u snídaně, až se člověku obracel žaludek. Pokaždé, když jsem se dívala, jak Bob zblízka studuje barevný obrázek červavých kuřecích vnitřností, pak si s ohromnou chutí nabere lžičku vajíčka na měkko a vrátí se k obrázku a pak zase k vejci, říkala jsem si, že by se Bobův jemnocit mohl používat místo smirkového papíru. Já jsem nervózně ucucávala kávu a pokoušela jsem se soustředit na týden staré noviny.
Ale i když jsem byla ve formě a nikoliv v kuchyni a i když jsem se cítila báječně a nikoliv těhotně a měla jsem buď opečovat nějaký kuřecí neduh nebo rozpitvat pošlé kuře, musela jsem si říkat znovu a znovu: „Tohle vlastně není nic jiného, než jako bych byla lékařka!" a někdy jsem se poblinkala a někdy jsem se nepoblinkala. Ale vždycky mi trvalo několik dní, než jsem se zase mohla vrátit k vejcím. Bob tvrdil, že to je psychická záležitost, ale já jsem mu připomněla, že nesnáší rybí zápach, když škrábe ryby, a že pošlé potkany z půdy jsem musela vynášet také já.
Tyhle věci se prostě nedají vysvětlit. Dole v údolí měl usedlost veliký mohutný Švéd, známý tím, že to byl nejlepší řezník široko daleko. Jednou na podzim k němu Bob zašel, aby se s ním domluvil, kdy nám přijde zabít prasata.
Pan Larsen byl za stodolou a během rozpravy s Bobem stačil praštit palicí do hlavy, podříznout a vyvrhnout dvě telata a nehnul ani brvou, ale když se potom za několik minut jeho manželka řízla do ruky o odstředivku, musel jí Bob zastavit krev a ovázat ránu, protože pan Larsen úplně zezelenal. Utíral si vlhké čelo kapesníkem — ruku až po loket zrudlou telecí krví — a opakoval: „Krev, tu já zkrátka nemůžu vidět."

Hodně dobrá knížka. Doporučila mi ji jedna známá. Od té doby se občas svých známých ptám, jestli četly Vejce a já. Většina odpovídá, že ano, nebo dokonce ano, několikrát. Nemyslím, že by se jednalo o čistě "dámské čtení". Chápu sice, že Bettynin sarkasmus musí mluvit z duše spoustě manželek, partnerek a matek vytížených na 110%, ale protože místo zahořklý je výstižný, místo pichlavý je humorný a místo nepřátelský je smířený skoro se vším, musí se líbit i pánům. Jednotícím prvkem tohodle vyprávění není ani tak příběh sám o sobě, jako spíš osobitý způsob, kterým Betty vyobrazuje život na slepičí farmě ve spoustě drobných příhodách, které takový nebo jakýkoliv jiný život přináší. Věřím, že i kdyby Betty psala o soužití s fotbalistou, vyšel by z toho zase vydaření kousek.

DEN HNĚVU

Už dlouho mám jasnou představu, co bych chtěl vyprávět - a přesto váhám. Rozhlížím se po malé komůrce, kde to jediné, na čem může ulpět zrak, je postel a hromada knih. Nebo se oči snaží najít bezpečí v mihotavém plameni svíčky, hledají tam odpověď na otázku, kterou se neodvažuji formulovat málem ani v duchu. Otázku, jež mě pronásleduje téměř po celý život, pronásleduje mě od... od toho okamžiku v prádelně? Nasadil mi její zárodek do hlavy Thomas, nebo vysvitla už tenkrát v bílém úkrytu vypraného prádla? Neustále jsem to popíral, protože nechci pochybovat. I nyní, na stará kolena, jsem příliš zbabělý, abych ji formuloval. Přijde, až příběh bude chtít, aby přišla. Pak to totiž nebudou má ústa, kdo ji vysloví.
Ta otázka mě stále znovu nutí vyděšeně lapat po dechu tak jako poprvé, když přede mnou před více než čtyřiceti lety vyvstala, přímo a bez okolků - ve světě bělosti, v naléhavé, děsivé a vše pohlcující bělosti. Ne nevinné a cudné, ani svaté a sakrální.
Jak může být něco, co se navenek jeví čistě a neposkvrněně, tak prolezlé zlem a přetvářkou? Je za tím ďábel?
Jsem si vědom, že hraji o čas. Mám snad strach z toho bílého, nevinného listu papíru, který září přede mnou? Bojím se, že ho poskvrním svými slovy? Budu schopen prokázat profesoru z Boueberge tu čest, kterou si zasluhuje? Vyprávět je mnohem nezávaznější. Psát je však jako dělat si nárok na pravdu, jako psát pro věčnost.

Tahle ukázka je jedna z nejlepších pasáží v knize, kterou jsem získal zajímavým způsobem. Koupil jsem ji v jedné internetové aukci za pár korun. Na tom ještě tak moc zajímavého není. Pozoruhodnější je, že ikdyž je zvykem v podobných obchodních situacích nejdřív zaplatit a pak teprve očekávat balíček, tahle knížka mi došla ještě dřív, než jsem vůbec peníze poslal. Chápete? Ta paní prostě spoléhala na to, že zaplatím a poslala mi balíček na vlastní riziko a náklady. Ptal jsem se jí, jaktože se nebojí, že ji lidi podvedou. Odpověděla, že má zatím dobré zkušenosti a vždy vše proběhne OK. Zaplatil jsem s příjemným pocitem.
"Den hněvu" (DH) je historická detektivka ve stylu "Jméno růže" (JR). Oproti JR je méně mysteriózní a méně nabitá historicko-mystifikačními prvky, je spíš více v duchu klasické detektivky, ve které podezíráte každou chvilku někoho jiného. Vrah tu sice není zahradník, ale odhalit ho jako čtenář jsem nedokázal, ikdyž všechny indicie jsem asi měl... Jsem rád, že jsem četl nejdřív JR a až po letech DH, protože JR je lepší. DH je odpočinkovější, čte se jedním dechem, ale oproti JR zanechá zkrátka mělčí rýhu.

MUŽ, KTERÝ HLEDAL PRAVDU

EVANGELIUM PODLE MRTVÉHO

Postavila se před něj. „Tak co si o tom myslíte?" Randall zvedl složku a pak ji položil na noční stolek. „Ten materiál..."
„Ne o materiálu... O mně!"
Randall mimoděk zvedl obočí, když Naomi přistoupila blíž a posadila se vedle něj na postel.
„O vás?" vypravil ze sebe překvapeně.
Otočila se k němu zády. „Budete tak laskavý a rozepnete mi zip?" zeptala se zastřeným hlasem.
Nahmátl pod jejími vlasy poutko zipu, zatáhl za ně a pak pomalu rozepínal její šaty, dokud jezdec nedorazil až úplně dolů. Nylonové šaty se rozevřely a odhalily Naominu páteř a lehce opálenou pleť. Neměla podprsenku a neviděl ani kalhotky.
Stále ještě k němu byla otočená zády. „Šokuje vás to?" zeptala se ho a v jejím hlasu zaznívalo vzrušení. „Nemám žádné spodní prádlo." Otočila se a nyní hleděla Randallovi přímo do tváře. Rozepnuté šaty jí při rychlém pohybu sklouzly z ramen. „Vzrušu­je vás to?"
Randalla se zmocnil až příliš velký úžas, než aby jej to, co prožíval, mohlo doopravdy vzrušit. A zatímco na ženu zmateně hleděl, stahovala si Naomi z paží rukávy šatů. Když ruce konečně uvolnila, spustila je volně podél těla a horní část šatů jí spadla až k pasu. Nakonec roztáhla obnažené paže a pár odkrytých ňader získal rázem pevnější tvar. Vypadalo to, jako by větší část povrchu každého prsu pokrývaly hnědé okrouhlé bradavky.
Randall cítil, jak ho zaplavuje žár rozlévající se až do stehen.
„Vzrušuju tě?" zeptala se Naomi se zatajeným dechem.
Její ruka mu zajela mezi nohy a prstem mu začala třít vnitřní stranu levého stehna. Cítil, jak mu penis pod rukou Naomi stále roste. Její dlaň jej svírala, dokud nedosáhl plné erekce.
„Tohle miluju," zašeptala. „Miluju to. Udělej mi to taky. Pojď na to! Dělej!"
Objal Naomi jednou rukou, přitáhl ji k sobě a volnou dlaní jí zajel pod šaty, až ucítil teplou kůži. Chvíli bloudil prsty po její noze, dokud nenarazil na ochlupení. „Naomi," zamumlal. „To je..."
„Počkej, Steve, sundám ti šaty."
s její pomocí se rychle vysvlékl. Když odkládal slipy, zahlédl, jak Naomi vyklouzla z vlastních šatů a je už úplně nahá. V okamžiku leželi vedle sebe tvářemi obráceni k sobě. Když se ale pokusil přitisknout její tělo k svému, její záda se prohnula a ona ucukla.

Od malička mám rád biblické příběhy. Chytřejší vítězí nad silnějším, nevyléčitelně nemocní se uzdravují, všechny ty magický záležitosti... Něco na tom přeci musí být, když se to stalo jedním z pilířů celé evropské kultury. Skoro věřím i tomu, že tohle křesťanství už máme natolik v krvi, že se s ním rodíme, že to není jen kulturní vliv a síla výchovy. Vlastně jsem bibli nikdy nepřečetl, ikdyž jsme ji asi měli na seznamu povinné četby na střední. Nejsem katolík ani žádný jiný člen nějaké církve. Ale slovům o odplatě a druhé tváři, kameni a chlebu se věří snadno. Hůř se tím člověk řídí. A pak tu máme film Stigmata, Brownovu Šifru a rázem záplavu podobných knih a produktů. Nakolik je to marketingová reflexe a nakolik opravdová změna, taková něco jako lidová reforma víry? Těžko říct. Já osobně věřím v lásku a lidskou dobrotu. A věřím, že bůh je spíš pod každým kamenem, který zvednou lidský ruce, než ve zlatým poháru s mešním vínem. Irvingu Wallaceovi u nás vyšel ještě další román s podobnou tématikou "Zázrak". Po zkušenosti s mužem hledajícího pravdu musím uznat, že Wallace je brilantní vypravěč, který dokáže udržet čtenářovu pozornost. Když už jsem si kolem někde poloviny knihy začal říkat, že to začíná být nuda, hned na další straně se to znovu rozjelo s vyššími obrátkami a neočekávaným směrem. Naproti tomu, od knih občas čekám i hlubší zážitek než jen detektivku na poutavé téma. Proto říkám, že tahle knížka je dobrá. Přívlastek skvělá si nachávám pro jinou (možná "Zázrak"?). Nevím. Ale doporučuju, jednoznačně ano, protože tuším, že tahle knížka hraje na správný straně a minimálně evokuje otázky, který bychom si měli vyjasňovat častěji.

SATAN, CANTOR A NEKONEČNO

Čarování nebo logika?

Když antropolog Abercrombie poprvé vstoupil na půdu Ostrova poctivců a padouchů, cítil přitom hryzavou předtuchu něčeho, co dosud nezažil. Věděl už, že na ostrově bydlí lidé, kteří dokáží člověka pořádně poplést. Dělí se na poctivce - ti se vyznačují tím, že jsou stoprocentně pravdomluvní - a padouchy, kteří pokaždé lžou. „Jak se o tomto ostrově dovím něco pravdivého," přemýšlel s obavami Abercrombie, „když ani nevím, kdo lže a kdo říká pravdu?"
Abercrombie věděl, že ze všeho nejdříve si bude muset najít nějakého přítele, zkrátka někoho, o kom bude vědět, že mu pokaždé říká pravdu. Když tedy potkal skupinku tří domorodců, pomyslel si: „Tady je pro mne šance! Snad se mi podaří najít alespoň jednoho poctivce!" Abychom mohli o domorodcích mluvit jmény, dejme tomu, že se jmenují Aleš, Bedřich a Cyril. Abercrombie se nejprve zeptal Aleše: „Jsou Bedřich a Cyril oba poctivci?" Aleš mu odpověděl: „Ano." Abercrombie se dále zeptal: „Je Bedřich poctivec?" k jeho velkému překvapení Aleš odpověděl: „Ne." Je Cyril poctivec nebo padouch?

Abercrombie věděl, že nejdříve musí určit, jakou povahu (tj. zda se jedná o poctivce nebo padoucha) má Aleš a Bedřich. Aleš je zřejmě padouch. Žádný poctivec totiž nemůže tvrdit, že Bedřich a Cyril jsou oba poctivci, a přitom popřít, že Bedřich samotný je poctivec. Proto obě Alešovy odpovědi byly nepravdivé. A protože Aleš - o němž víme, že lže - popřel, že Bedřich je poctivec, musí Bedřich ve skutečnosti být poctivec. Jelikož Aleš tvrdil, že Bedřich a Cyril jsou oba poctivci, nemůže být pravda, že jsou oba poctivci, ale přinejmenším jeden z nich je padouch. Bedřich ale není padouch (jak jsme právě dokázali), proto je padouch Cyril.

K R. M. Smullyanovi se vždycky rád vracím. Narozdíl od něj nejsem žádný mistr logiky. A tím spíš ho mám radši, a jsem mu vděčný za jeho zábavnou formu používanou tam, kde spousta jiných učitelů je suchopárná a nudně veledůležitá. Myslím, že podobným způsobem by se logika měla učit už na základní škole. Pak by byla škola hrou a asi bychom v ní byli připravováni pro život lépe. Vždyť určitě je lepší řadě věcí rozumět než umět desetkrát tolik pouze vyjmenovat. Nakonec i vyjmenovaná slova jsou bez porozumění vlastně skoro k ničemu. Stokrát milejší je mi člověk, který ví, že "5 a 5 je deset a co z toho plyne" a na druhou stranu tápe, jaký i/y napsat ve slově vikář, než vydrilovaný mistr pravopisu a projevu, zneužívající logické klamy pro prospěch spolustraníků ale HLAVNĚ svůj vlastní. Ach jo, od logiky k politice, to jsem to zas dotáhl... Vždyť tyhle dva jevy se při řešení našich problémů a budoucnosti tak moc liší a často si doslova až krvavě odporují. Jenže tenhle závěr je pro ukončení komentáře Smullyanovy knihy naprosto nevhodný, protože z jeho knížek čiší moudrost, radost, elegance, hravost a naděje. Naděje, že se logika stane každodenní prostou záležitostí každého z nás včetně veřejného působení politiků. (Jo tenhle závěr už ujde... :oD)

MILÁČCI, MÁTE SE NAČ TĚŠIT!

Bismarck byl krásný kus: černá a světle hnědá srst se mu jen leskla, měl širokou, mohutnou hlavu a svalnaté tělo, z něhož vyzařovala síla.
Naopak pan Dumbrill byl útlý, vytáhlý mužík, jemuž z ramen visel šedivý kabát jako křídla volavky. Bylo jasné, že pánem je pes. Jen mě zahlédl, vyrazil přes vyšetřovnu a zuřivě cenil zuby a slintal.
„No tak, chovej se trochu vánočně!" vykřikl jsem a uskočil nazpět a připlácí jsem se ke stěně.
Páně Dumbrillovy výkřiky „K noze! K noze!" zanikly ve víru, v němž se s Bismarckem ocitl - byla to změť rukou, nohou, pracek a psího vodítka, které se mezi nimi naprosto beznadějně zauzlovalo. Pan Dumbrill zavrávoral a klesl na židli, Bismarcka měl uvězněného mezi koleny a jak majitel, tak pes vypadali, že už je nikdy nikdo nerozmotá.
„No to se výborně hodí," prohlásila Lucy, která právě vstoupila a mezi palcem a ukazováčkem držela pořádný kus krystalové sody a v oku jí plálo odhodlání.
Přistoupila k Bismarckovi. „Otevři tlamu!" poručila mu a zvrátila mu hlavu dozadu.
Zastrašen jejím nebojácným přístupem, pes povolil čelist aspoň na tak dlouho, aby mu Lucy mohla strčit hrudku sody za kořen jazyka. Pak bylo slyšet cvaknutí zubů, jak mu tlamu zavřela a energicky mu masírovala jícen.
„Spolkni to, ty zvíře! Spolkni!"
Jak pan Dumbrill, takjájsme naprázdno polkli, aza chviličku bylo slyšet i hlasité polknutí od Bismarcka. „No to bych prosila," řekla Lucy.
Nasadila zase ten svůj pohled - „Lucčí pohled" plný odhodlání, kterým dávala najevo, že to myslí vážně a nestrpí odpor. Měla navrch. Rozhodně neskrývala svoje přednosti. Přímo vyzařovala sebedůvěru. Já jsem se ocitl beznadějně v jejím stínu.
Bismarckovi začala jít od huby pěna.
„Propáníčka, snad nedostane záchvat?" zvolal zděšeně pan Dumbrill a možná ze samých sympatií se i jemu v koutcích úst objevila pěna.
„Ne, určitě bude v pořádku," prohlásila pevně Lucy, vymotala vodítko a odvedla Bismarcka od jeho třesoucího se pána. „Teď nám ho tady nechte, a my na něj dohlédneme."
„Proč?" vykřikl chraptivě pan Dumbrill s pohledem upřeným na mne.
Měl jsem na jazyku, že počkáme, jestli Bismarck ponožku vy-zvrátí, a kdyby ne, že by mu to mohlo zablokovat střeva - jako myš Evě - a že bychom mu ji pak museli odstranit operativně. Ale zachytil jsem Lucyin pohled a uvědomil si, že tahle informace by pana Dumbrilla rozhodila ještě víc.
„Abychom se přesvědčili, že ponožku vyzvrátí," řekl jsem.
Zatímco Lucy vedla Bismarcka na oddělení, vyprovodil jsem pana Dumbrilla ven a řekl mu, ať si přestane dělat starosti, jde domů a vychutná si svátečního krocana. Což mě upamatovalo na mražené kuře, které na mě čekalo U Vrbiček. Když jsem se celý skleslý vracel na oddělení, zaslechl jsem hlasité říhnutí. Rozběhl jsem se po chodbě.
„Povedlo se?"
Lucy pozpátku vycházela z Bismarckova kotce. Narovnala se, zavřela dvířka a obrátila se ke mně. „Koukej... koukej!" volala vítězoslavně a zvedla natrávenou červenou ponožku.
„Teď ale vážně nevím, kam ji pověsíme," zažertoval jsem. Úleva, kterou jsem pocítil, spadala na vrub ani ne tak vyvržené ponožce jako úsměvu, kterým se rozjasnil Lucyin obličej.
Když si potěšený pan Dumbrill později pro Bismarcka přijel, podal nám podobnou červenou ponožku - ale tahle se boulila lahví šampaňského.

Co k ukázce dodat? Snad jen, že Bismarck je rotvajler. A že rotvajleři jsou krásní a milí psi. Jsou to ovšem také v průměru 40 až 50 kg velké svalnaté šelmy, které se mohou bez řádné pozornosti změnit v opravdu nebezpečné tvory. Jenže tohle platí pro každého psa bez rozdílu rasy. Na druhou stranu, lže. kdo tvrdí, že rotvajleři jsou agresivní bojové plemeno. Kdo jednou choval rotvajlera, málokdy chce příště jiné plemeno, protože "rotvajler je klidný, vyrovnaný pes. Vyznačuje se oddaností, odvahou a odolností. Při dobrém vedení se lehce podrobuje výcviku.." tento citát a více o RTW nejdete tady a já se teď vrátím ke knihám. Tahle humorně laděná vec plná veterinářských peripetií mě moc bavila. Ani jsem se nerozkoukal a už jsem ji měl v sobě... Pokud vás zaujala ukázka, jednoznačně doporučuju! Ta knížka je taková celá a přitom každá kapitola je trošku jiná, takže se pravděpodobně nudit nebudete.