"To už je asi měsíc stará věc," řekl. "Co s tím má být?""Lituji, že vás vyrušuji v neděli ráno," řekl Chadwick.
"Ale to už je riziko, které musíme všichni podstoupit. Víte, v tom článku jste mě očernil, a hodně povážlivě. Velice jste mě poškodil v mé práci i společenském ži-
votě."
Brent se pořád ještě tvářil zaraženě, ale teď se do jeho
výrazu vmísilo i značné podráždění.
"Kdo proboha jste?" zeptal se.
"Promiňte, jmenuji se William Chadwick."
Po vyslechnutí toho jména Gaylord Brent konečně pochopil, koho má před sebou, a rozhněval se teď doopravdy.
"Poslyšte," řekl, "takhle si přece nemůžete přijít ke
mně domů a stěžovat si tady. Na to jsou patřičné cesty. Budete se muset obrátit na svého advokáta, ať napíše ... " "To už jsem udělal," přerušil ho Chadwick. "Ale nebylo mi to nic platné. Zkoušel jsem taky promluvit s šéfredaktorem, ale nepřijal mě. A tak jsem přišel za vámi."
"To je neslýchané," zaprotestoval Gaylord Brent a už
se chystal, že zavře dveře.
"Víte, já pro vás něco mám," řekl mu Chadwick mírně. Brent se s rukou na klice zarazil.
"A co?" zeptal se.
"Tohle," řekl mu Chadwick.
pozvedl přitom pravou ruku se zaťatou pěstí a pevně,
i když nijak zvlášť prudce, udeřil Gaylorda Brenta do špičky nosu. Rána nebyla dost tvrdá, aby zlomila kost nebo poškodila chrupavčitou přepážku, ale Gaylord Brent po ní krok ustoupil, hlasitě vykřikl a chytil se rukou za nos. Do očí mu vhrkly slzy a začal vdechovat první kapky řinoucí se krve. Na vteřinu se podíval na Chadwicka, jako kdyby měl před sebou šílence, a pak zabouchl dveře. Chadwick uslyšel v chodbě pádící kroky.
Deseti povídkám, poprvé vydaným 1972, neubral čas nic z jejich napětí ani atraktivnosti témat.
Žádné komentáře:
Okomentovat