SLAVNÉ HISTORKY ZBOJNICKÉ

FRIDRICH FERDINAND RIESENFELDT
PODVODNÍK

Koncem 17. století nastoupil v Jihlavě do úřadu solního kasíra Fridrich Ferdinand Riesenfeldt. O svobodného, pohledného a zazobaného mladíka, který navíc pocházel z velkého vídeňského světa, se začaly zajímat téměř všechny slečny na vdávání i obstarožní vdovy nad hrobem. Nesourodá ženská společnost však měla jedno společné, tučné konto.
Riesenfeldt nevynechal jedinou příležitost, kdy se mohl před jihlavskými maloměšťáky předvést. Dámy očima hladově hltaly Riesenfeldtovu postavu, vždy vkusně oděnou do posledních výstřelků módy korunované širokým kloboukem s drahocenným pérem. "Učiněný kavalír," ochaly nadšeně a jejich panské doprovody zase oceňovaly Riesenfeldtovu štědrost. Mladý solní výběrčí totiž nehleděl na tolar a mnohdy pohostil za vlastní celou společnost.
Ne všichni však byli z Riesenfeldta paf. Malá hrstka jihlavských měšťanů sedla s brkem k listu papíru a začala počítat. Avšak, ať počítala, jak počítala, stále se nemohla dopočítat. Riesenfeldtovy královské výdaje jim nějak neštymovaly s jeho ubohými úředními příjmy.
Když šťouralové přednesli výsledky, svých počtů zbytku jihlavské smetánky, byli jednohlasně odbyti. "Slyšel jsem, že má ve Vídni obrovské úspory," oponoval jeden Riesenfeldtův obdivovatel. "Ano, ano," přidal se druhý. "A navíc zdědil veliké jmění." "Žere vás sprostá závist," uzavřel věc třetí a šťouralové odešli s nepořízenou.
Nevzdali se však a zkusili štěstí o dům dál. Obrátili se na samotnou Vídeň, kde začas zjistili, jak na tom Riesenfeldt opravdu je. "Já jsem to tušil," vykřikoval spokojeně jeden šťoural. "Žádné jmění ani úspory. Je chudý jako kostelní myš."
Šťouralové opět sebevědomě předstoupili před Jihlavany a předložili jim výsledky svého pátrání. Tentokrát je měšťané neodbyli tak rázně jako prve. Mnozí Riesenfeldta ještě bránili, ale část už byla na vážkách.
Riesenfeldtovi začala hořet jihlavská půda pod nohama.
Ve městě se potichounku šuškalo, že solního kasíra čeká revize. Jakmile kontrolní komise zahájila přezkoumávání Riesenfeldtových účtů, začal výběrčí balit kufry. A když kontroloři dospěli k zdrcujícímu výsledku, opouštěl Riesenfeldt zrovna město. Manko v solní pokladně činilo 31 601 zlatých a 45 krejcarů, plus dalších 38 000 zlatých soukromého dluhu.
Sotva se skandál dostal na veřejnost, slečinky, paničky i vdovy se jedna po druhé v mdlobách kácely k zemi a podvedení pánové brunátní v obličeji zlostně cupovali klobouky. Solní kasír Fridrich Ferdinand Riesenfeldt byl bleskurychle odsouzen k smrti provazem. Avšak poprava nemohla být řádně vykonána, protože podle předchozího očekávání se odsouzenec na popra~ viště nedostavil. Jihlavští radní proto nechali vyrobit cedulku s Riesenfeldtovýmjménem, kterou kat přibil na šibenici.
Uběhla nějaká doba a z Plzně přišla zpráva, že se hledaný Riesenfeldt před časem skrýval ve městě. Ale jak rychle se objevil, stejně rychle i zmizel, a tak i Plzeňanům zůstaly prázdné ruce. Nenechali se však zahanbit a po vzoru Jihlavských vyrobili podobnou tabulku, kterou také přibili na šibenici.
Fridrich Ferdinand Riesenfeldt nebyl nikdy dopaden a pravděpodobně se ztratil někam do bezpečí za hranice. Zbyla po něm jen zlomená srdce uplakaných jihlavských žen a pár cedulek, pomalu rezivějících na šibenicích.

Hihi, škoda, že tenhle zvyk s cedulkami na šibenicích se nedochoval dodnes. Když se zlodějské jméno dvakrát třikrát propere ve hlavních zprávách, za čas si to stejně nikdo nepamatuje a pak se třeba začne znovu objevovat v souvislosti se senátem nebo na ještě méně nápadnějším skladišti politických a jiných mrtvol. Zato taková šibenice plná cedulek na Václaváku. to by byl panečku totem...