Ale to p
ominulo. Konečně, člověk se nemůže věčně přemáhat, hodní a přející lidé jsou také jen sobci! Jenže uznalejší. A když okolnosti ukázaly, že zájem jednoho není na prvním místě v myšlenkách druhého, přišel konec. Jednou se vracím ze zahrady - byl takový pěkný večer v září - s těžkým košíkem načesaných jablek. Už byla tma, měsíc se díval do dvora přes vysokou zeď a v koutech různých přístavků domu se míhaly nejasné stíny. Postavila jsem si náklad u kuchyňských dveří na schůdky a chvilku odpočívala v tom příjemném vlahém vzduchu. Tak tam stojím obrácená zády ke vchodu a dívám se na měsíček, a tu najednou zaslechnu za sebou hlas: "Jste to vy, Nelly?"
Byl to hluboký hlas, mně cizí, ale když vyslovil mé jméno, bylo v tom přece jen cosi povědomého. Plna strachu se ohlédnu, kdo to je. Vždyť dveře byly zavřené a nikoho jsem u nich neviděla, když jsem přicházela ke schůdkům. Pod přístřeškem na zápraží se něco pohnulo, popošla jsem blíž a spatřila vysokého muže v tmavých šatech, s tmavým obličejem i vlasy. Opíral se o sloup dveří a sahal po klice, jako by si chtěl sám otevřít.
NA VĚTRNÉ HŮRCE jsem si přečetl na různá doporučení. Občas se objevuje na různých literárních fórech, že je to skvělá knížka. Doporučují ji tam i středoškoláci jedním dechem napříkla s "My děti ze stanice ZOO". Prostě jsem musel vědět, čím nadchl více než 150tiletý román tolik lidí mladých i starých. Nepochybuju, že prvním háčkem, kterým je čtenář chycen je "tajuplné prostředí samoty uprostřed mokřin" a náznak děsivě magického temna. Všechny tyto čtenářsky vděčné prostředky nechávají naše podvědomí vytvářet jemnou, řekněme raději téměř neznatelnou konturu, jež obkresluje skutečná témata a motivy temnot lidské duše. Abych neprozradil příliš, napíšu už jen několik klíčových slov: emoce, křivda, msta, láska. To vše podáno mistrně a vkusně.
ominulo. Konečně, člověk se nemůže věčně přemáhat, hodní a přející lidé jsou také jen sobci! Jenže uznalejší. A když okolnosti ukázaly, že zájem jednoho není na prvním místě v myšlenkách druhého, přišel konec. Jednou se vracím ze zahrady - byl takový pěkný večer v září - s těžkým košíkem načesaných jablek. Už byla tma, měsíc se díval do dvora přes vysokou zeď a v koutech různých přístavků domu se míhaly nejasné stíny. Postavila jsem si náklad u kuchyňských dveří na schůdky a chvilku odpočívala v tom příjemném vlahém vzduchu. Tak tam stojím obrácená zády ke vchodu a dívám se na měsíček, a tu najednou zaslechnu za sebou hlas: "Jste to vy, Nelly?"Byl to hluboký hlas, mně cizí, ale když vyslovil mé jméno, bylo v tom přece jen cosi povědomého. Plna strachu se ohlédnu, kdo to je. Vždyť dveře byly zavřené a nikoho jsem u nich neviděla, když jsem přicházela ke schůdkům. Pod přístřeškem na zápraží se něco pohnulo, popošla jsem blíž a spatřila vysokého muže v tmavých šatech, s tmavým obličejem i vlasy. Opíral se o sloup dveří a sahal po klice, jako by si chtěl sám otevřít.
NA VĚTRNÉ HŮRCE jsem si přečetl na různá doporučení. Občas se objevuje na různých literárních fórech, že je to skvělá knížka. Doporučují ji tam i středoškoláci jedním dechem napříkla s "My děti ze stanice ZOO". Prostě jsem musel vědět, čím nadchl více než 150tiletý román tolik lidí mladých i starých. Nepochybuju, že prvním háčkem, kterým je čtenář chycen je "tajuplné prostředí samoty uprostřed mokřin" a náznak děsivě magického temna. Všechny tyto čtenářsky vděčné prostředky nechávají naše podvědomí vytvářet jemnou, řekněme raději téměř neznatelnou konturu, jež obkresluje skutečná témata a motivy temnot lidské duše. Abych neprozradil příliš, napíšu už jen několik klíčových slov: emoce, křivda, msta, láska. To vše podáno mistrně a vkusně.
