„Šli jsme nahoru,“ vypověděl později Vogel. „Nejdřív po příjezdové cestě, pak jsme zabočili na postranní pěšinu. Snažil jsem se dostat k některému oknu. Ale mezi závěsy jsem našel jen maličkou škvírku a tak jsem viděl akorát, že se uvnitř svítí. Ale nahlédl jsem oknem do garáže. Stál v ní doktorův sportovní mercedes. Šel jsem k hlavnímu vchodu vily a už jsem se ani nesnažil zvonit, rovnou jsem začal bušit na dveře. Zbytečně. Pak mi ještě napadlo zkusit otevřít některé ze skleněných dveří, které vedly na terasu. Jedny povolily. Vešel jsem dovnitř...“„Potom jsme utíkali k vozu a rychle jsme jeli na policii,“ přerušila ho ošetřovatelka Meyerová.
Dojeli do Feldafingu na stanici zemské policie. Řekli, co se stalo. Strážmistr ve službě chvíli telefonoval, pak jim řekl, aby se klidně vrátili domů, že je zavolají, až je budou potřebovat. Později se ukázalo, že strážmistr mluvil se svým šéfem, kriminálním komisařem Georgem Kottem, oznámil mu, že ve vile doktora Prauna leží dvě mrtvoly, zeptal se, co má dělat a vyslechl podivnou odpověď:
„Pošlete ty lidi domů, ráno se tam podíváme.“
V případu dvojnásobné vraždy ve vile u Starnbergského jezera zahráli špatnou roli nešikovní policisté, ale i soudní úředníci. Jednali ledabyle nebo předpojatě v zájmu někoho neznámého. Je sice pravda, že bylo po půlnoci, ale kriminalisté jsou snad zvyklí rychle se obléct, skočit do vozu a okamžitě vyjet k případu. Komisař Kott však jen zívl, mávl rukou, že se to nezblázní a teprve druhý den ráno pověřil vyšetřením případu strážmistra kriminální služby Karla Rodatuse.
Borovičkův styl se mi líbí. Je věcný, čtivý a jde se rovnou k věci. Borovička si sice ponechává určitý prostor pro autorskou licenci, který je využit k osobním úvahám, ale vyjádření střízlivého názoru činí s kapkou umírněnosti a zdrženlivosti, nikoliv však cestou ustrašeného alibismu. Nikdy jsem si žádný z "jeho" slavných případů neověřoval někde jinde, jako kdybych Borovičkovi důvěřoval bez nutnosti prověřovat. Možná je to tím důvěryhodným stylem, ze kterého čpí spíše zkušenosti kriminalisty než spisovatele, autora bestsellerových detektivek. Některé slavné případy interpolu jsou v duchu Dobrodružství kriminalistiky, typicky, když zapeklitý případ těžkého zločinu je vyřešen díky vynalézavosti a zlepšení forenzních postupů, které nakonec přejdou do dobrého standardu policejní praxe. Jiné případy této knihy se takovému schematu vymykají. Čím? Brutalitou morbidních zločinů, nejednoznačným závěrem a nespravedlivě odsouzenými. Podobně, jako z Kladiva na čarodějnice i z této knihy plyne, že svět je místo se spoustou křivd a jejich viníci občas spravedlnosti uniknou a dokonce se stává, že místo na útěku dožívají v blahobytu a uznání.
P. S.: Už jsem tu jeden záznam o Borovičkovi měl a je legrační, jak jsou si oba komentáře podobné, skoro jakobych sám od sebe opisoval.
