Nějakou chvíli jsme spolu otupěle rozmlouvali jako v mrákotách, až mi došlo, že spolu probíráme Krále ve žlutém. Jaký hřích, napsat taková slova — slova čistá jako křišťál, průzračná a libozvučná jako zurčící studánka, slova blýskavá a žhnoucí jako otrávené démanty Medicejských! Jaká špatnost, jak beznadějně zatracená je duše, jež byla schopna strhnout a ochromit lidské bytosti těmito slovy — slovy, jimž rozumí nevzdělaní stejně jako moudří, slovy cennějšími než drahé kamení, konejšivějšími než hudba, strašnějšími než smrt! Hovořili jsme, nedbajíce tmavnoucích stínů. Zapřísahala mne, abych tu sponu z černého onyxu se zasazeným prapodivným symbolem, o němž jsme nyní věděli, že je to Žluté znamení, zahodil. Nikdy se nedozvím, proč jsem odmítl, ačkoli ještě v této hodině, zde, ve své ložnici, když píši tuto zpověď, bych rád znal důvod, jenž mi zabránil, abych Žluté znamení strhl z hrudi a mrštil jím do ohně. Vím jistě, že jsem tak toužil učinit, přesto na mne Tessie naléhala zbytečně. Přišla noc a hodiny se vlekly... Marně jsem hledal tu inspiraci...
Kniha mne zklamala, a rád ji levně prodám náročnějšímu čtenáři než jsem já.
