Novinky v knihkupectví Kosmas

sobota 6. listopadu 2010

TEMNÝ ANDĚL

,,Nebesa,“ řekl jsem, ,,jak křehká je vaše logika! Já však nemohu využít vašeho omylu, nýbrž vás z něj musím vyvést. Již doporučení, které mi nabízíte, aniž byste mě vůbec znala, je přece nezměrným darem. Na jakou by to tedy mohlo být oplátku, kdybych od vás přijal ještě další dary? O něčem takovém nemůže být ani řeči.“
Důtklivě zvedla svůj ostrý prst a připomenula mi: ,,Logika života a logika vědy jsou dvě různé věci a ty musíš pochopit, že logika žen stojí nad vším mužským chápáním. Tak se tedy v této věci pokorně podřiď mojí logice a podej mi z truhlice pero, inkoust a papír.
...
Paní Dorotea potřásla hlavou a dívala se na mě. „Co všechno tě ještě čeká, chlapče,“ povzdechla si, „tak mladý, a už jsi kacíř. Moudrý člověk neodporuje církvi, i kdyby byl v hloubi duše úplný pohan a nevěřil v nic. Mnohem nebezpečnější je být kacíř a v něco věřit. Buď si klidně beguin, ale nauč se aspoň držet jazyk za zuby a dopřej ostatním jejich víru a nevíru.“

Můj další Waltari do sbírky. Pokud ho neznáte, doporučuju od něj Egypťana Sinuheta. Temný Anděl se nebude líbit každému. Řada historických reálií, pasáže o dlouhých a bezvýchodných náboženských disputacích o jediné slovo nejspíš kdekoho odradí, nadruhou stranu, je to Waltari a jeho mistrovská schopnost vystihnout absurdní relativitu pravdy, mocenských a životních pravidel.

"... co bylo dříve považováno za zlo, je teď dovoleno a naopak," 

OBCHODNÍK SE SNY a jiné galilejské povídky

Estrugo s ní nikdy nemluvil o lásce ani jí nevyprávěl historky plné narážek, jak to muži dělávají, když chtějí spát s nějakou dívkou. Nikdy se nedotkl ani její ruky, a přesto věděla, že po ní touží tak silně jako ona po něm. Jen jeho oči prozrazovaly touhu, neboť je z ní nespustil, kamkoliv se obrátila, díval se na její tvář a na její paže a cítila jeho pohled na své šíji, když odcházela domů. Později, když byla sama doma nebo když zalévala v sadu jabloně, i pak na sobě cítila jeho oči, jako by ji sledovaly cestou dolů z kopce, za dveře domu, když jedla nebo když se myla a chystala ulehnout.

Občas usedl do svého starého džípu a odjel na několik dní z vesnice. A i tehdy, když byl pryč, cítila jeho touhu, a přestože to bylo pošetilé, věřila, že ji jeho oči stále sledují, jako by je tu byl zanechal.
...
Ležela vedle něho obnaženější než nahá, protože té noci ze sebe shodila nejen své šaty, ale i stud, její tělo svítilo na bílém prostěradle jako lesklá měděná nádoba a její rusý podbřišek byl jako záhon pampelišek.

Po několika měsících jsem přijel domů, k rodičům. Čekal tady na mě přečtený Obchodních se sny, až ho zapíšu do deníku a Hodina čarodějnic, až ji odešlu Pavle, která si ji začlení do sbírky. O Hodině už tu byla řeč dříve, o Obchodníkovi bude pár rádků dneska, ale jen krátce. Vím, že je to trošku laciné, vybrat líbivou pasáž s erotickým nádechem z knihy, která je protkána závažnějšími tématy, jakými jsou utrpení židů, křivdy a hořkost lidského života bez ohledu na národnost, ale nemám dost odvahy to byť jen komentovat. Nejspíš by to bylo jen vytloukání prázdné slámy. V každém případě, teď už víte, že je to čtení o něčem více než jen ženském podbřišku.

neděle 31. října 2010

SPIS ODESSA

Potom nám nařídili, abychom raněně vojáky snesli z paluby a položili je do vršícího se sněhu v přístavišti. Pomáhal jsem sestupovat z můstku mladému vojákovi. Byl oslepený a oči měl zavázané špinavým cárem z podolku košile. Měl horečku a prosil, abych mu přivedl maminku. Soudím, že mu bylo kolem osmnácti.

Konečně jsme je všechny odnesli a nám vězňům přikázali, abychom nastoupili na loď. Celou naši skupinu dali do dvou skladištních prostor v podpalubí, polovinu k přídi a polovinu k zádi a byli jsme namačkáni tak, že jsme se nemohli ani pohnout. Pak zatloukli padací dveře latěmi a na loď nastupovali SS. Vypluli jsme před půlnocí, kapitán zřejmě chtěl být venku z Lotyšského zálivu před rozedněním, aby nás nevypátraly a nebombardovaly hlídkující ruské šturmoviki...

Cesta do Gdaňsku, který ležel hluboko v týle, trvala tři dny. Tři dny jsme se bez vody a jídla převalovali v podpalubí, když se loď vzpínala kolmo vzhůru a zase padala dolů. Během těch tří dnů čtvrtina ze čtyř tisíc vězňů zemřela. Neměli jsme v sobě jídlo, které bychom zvraceli, ale každý dávil z mořské nemoci. Mnoho vězňů zemřelo vyčerpáním z dávení, jiní hladem nebo zimou, někteří se udusili a další prostě ztratili vůli žít, lehli si a vzdali se Smrti. A pak loď zakotvila, padací dveře se otevřely  a závanvany ledověho větru zprudka provanuly zapáchající podpalubí.

Na nábřeží v Gdaňsku položili mrtvá těla do řad vedle živých, aby čísla souhlasila s těmi, kdo v Rize nastupovali. V SS si vždycky potrpěli na čísla.

Později jsme se dověděli, že Rusově obsadili Rigu 14. Října, kdy jsme ještě byli na moři.

Tak a stalo se. Místo toho, abych šel na Habermannův mlýn (2010, režie: Juraj Herz), jak by se slušelo, přečetl jsem si tuhle, jak by Angličan řekl, fikci. Už od mých deseti let (někdy kolem 1989) mám pocit, že se za mě Němcům někdo omlouvá. Opravdu bych nerad, aby si s tím někdo dělal zbytečnou práci. Já osobně jsem žádnému Němci neublížil a moji rodiče taky ne. Jeden děda dával za války jako kluk kameny na koleje "německým vlakům", a druhý děda se jako asi dvacetiletý mladík zúčastnil Pražského povstání. Ani jeden z nich už nežije, ale nejspíš by se za to taky neomluvili. Babička od toho dědy, co střílel v Praze, říkávala: "Byli i hodný Němci, který proti fašistům bojovali". Druhá babička se občas třásla při sirénách, protože jí to připomínalo nálety, když ji bylo osm. A tím to pro mě končí.
Nejsem si úplně jistej, jestli se z historie dokážeme poučit. Neboť se ve skutečnosti neučíme z historie samotné, ale z dějepisu a jeho učebnic. A žádnou učebnici nenapsala historie, ale všechny byly napsány lidmi. A ačkoliv krásná idea je, poučit se ze své historie, často je dějepis spíš používán k protlačování jiných zájmů.
Myslím, že skončil čas efektivní sebereflexe druhé světové války. Už mi to připomíná řeči senilního starce. Filmy, knihy a lekce historiků (nedej bože politiků), to je podle mě, naše čistě duševně vnitřní záležitost, cvičení emocí a dedukce, protože Vám tu budou jenom v kostce zprostředkovávány informace a někdy spíš hráno na city. Jediná lidská interakce je v knize nebo ve filmu dosažena v jednostranné komunikaci s autorem, myslím, to že čtete a zpracováváte jeho myšlenky a pohnutky. Bohužel, to takhle jednostranně občas bývá i ve škole. Jestli umíte trochu německy nebo anglicky zajeďte si na pár dní do Německa (s lidmi kolem padesátky se ve východním bloku domluvíte i rusky). Pozvěte potom nové přátelé domu. Tohle je totiž ten nejlepší způsob, jak získat k sousedům správný vztah. Bude to určitě inspirativní a hlavně bude to čin, nejenom spousta omluv, rad a disputací.

úterý 28. září 2010

Gemma Boveryová

Román v kostce, rychločtení. Ale jo, nebylo to tak špatný. Jenom ty nehorázný prachy za nakreslenou knížku, ach jo.

Přirozená dívka

Když se vrátil do tábora, očistil a upekl si štiku. Pak uhasil oheň, svlékl si šaty a plaval do zátoky, aby se koukl na hejno delfínů, kteří lovili cípaly. Byl sto metrů od břehu, když se vrátila tajemná helikoptéra, přelétala nízko od severu. Sammy Tigertail se neměl kam schovat, a tak se položil na vodu, pohyboval nohama jenom natolik, aby udržel bradu nad blátivými vlnami. Doufal, že ze vzduchu bude jeho tmavá hlava vypadat jako plovoucí kokos.

Lehký čtení. Zábavný, ale znám lepší a víc bych se touhle knížkou asi nezdržoval.

neděle 26. září 2010

THE MAGUS

The Prince and the Magician

Once upon a time there was a young prince, who believed in all things but three. He did not believe in princesses, he did not believe in islands, he did not believe in God. His father, King, told him that such things did not exist. As there were no princesses or islands in his domaines, and no sign of God, the young prince believed his father.

But then, one day, the prince ran away from his palace. He came to the next land. There, to his astonishment, from every coast he saw islands, and on these islands, strange and troubling creatures whom he dared not name.

"Are these real islands?" asked the young prince.
"Of course they are real islands,"said the man in evening dress.
"And those strange and troubling creatures?"
"They are all genuine and authentic princesses."
"Then God also must exist!!!" cried prince.
"I m God" replied the man in full evening dress with a bow.
The young prince returned home as quickly as he could.
"So you´re back"said his father the King."
I have seen islands, I have seen princesses, I have seen God," said the prince reproachfully.
The king was unmoved.
"Neither real islands, nor real princesses nor a real God exist."
"I saw them".
"Tell me how God was dressed".
"God was in a full evening dress."
"Were the sleaves of his coat rolled back?"
The prince rememberred that they had been. The King smiled..."that is the uniform of magician! You have been deceived."

At this, the prince returned to the next land, and went to the same shore, where once again he came upon the man in full evening dress. "My father the King told me who you are," said the young prince." You deceived me last time but not again. Now I know that those are not real islands and not real princesses because you´re magician."

The man on the shore smiled. "It´s you who are deceived, my boy. There are many real princesses and many real islands in your father's kingdom, but you are under your father's spell so you can not see them."
The little prince returned pensively home. When he saw his father he looked him in the eyes.

"Father, is it true that you´re not a real king but only a magician?"
The King smiled and rolled back his sleeves.
"Yes my son, I´m only a magician."
"Then the man on that shore was God."
"The man on that shore was another magician."
"I must know the truth.The truth beyond magic."
"There is no truth beyond magic," said the King.
The prince was full of sadness.
"I will kill myself" said the prince.

The King by magic caused death to appear. Death stood in the door and beckoned to the prince.The prince shuddered. He rememberred the beautiful but unreal princesses and unreal but beautifull islands.
"Very well" he said. "I can bear it".
"You see, my son, you too now become to be a magician" said the king.

Kniha Mág pobaví a zaujme všechny, kdo mají rádi netradiční přiběhy s hlubším, ne zcela jednoznačným smyslem. Rozvíjí tak trochu myšlenku zmíněné pohádky (ukázka z knížky), ale každý si v ní nejspíš najde "to svoje". Pro mě byla zajímavá i tím, že se mně dostala do ruky úplnou náhodou a přitom skvěle sedla k náladě daného období...

Martina Dv.

sobota 11. září 2010

PŮLKACÍŘ

ROZHOVOR MILOŠE ČERMÁKA S KARLEM KRYLEM

Když jsi v listopadu přijel, lidé tě vítali se slzami v očích. Obdivovali tě. legenda KAREl KRYL, se tyčila mezi nebem a zemí. Jaký to byl pro tebe pocit?

V první chvíli nádherný, samozřejmé. Ale pak jsem si uvědomil, že vlastně nejsem živý zpěvák, ale pomník. Dlouhodobě nepřítomný člověk se dostává do situace mrtvého. Vazba mezi ním a ostatními lidmi neexistuje. Takový člověk se nemůže zkompromitovat – například tím, že se opije v hospodě. De facto přestává existovat - nemá možnost dělat chyby, není viděn, postrádá pohled zevnitř.

Něco takového se ti stalo?

Ano. Nejprve zakázané ovoce, později chtě nechtě klasik. Podobně jako král, ke kterému nikdo nesmí, se stává výjimečným. V té chvíli vzniká z člověka pomník. S dílem klasika není možné diskutovat. Pro žijícího autora je to nesmírně svazující a nepohodlné. Dostane se do situace mrtvoly a chce se po něm, aby říkal jen to, co nenarušuje pomník.

Kdysi jsi v jednom rozhovoru řekl, že na pomník serou holubi.

Mojí první povinností, když jsem se vrátil, bylo rozbít pomník. Reagovat na dobu a komentovat ji, Pochopitelně ne každému, kdo se dal pod prápor té či oné strany, to bylo příjemné - prostě proto, že měl jiný vývoj, že se dal k jiné partaji a nebo si oblíbil člověka, kterému věří. Za každých okolností. Proti tomu samozřejmě nic nemám – ale ve chvíli, kdy se takového svatého dotknu, tak je zle.

Shrňme to: bylo třeba rozbít pomník Karla Kryla, který v téhle zemi kdysi vydal jednu desku a potom dvacet let nesměl. Který stejnou dobu mluvil z rozhlasu, ještě rušené ho, s minimální odezvou lidí, co se odvážili psát. Přesto, když se vrátil, nalezl legendu. A začal ji úmyslně bourat. Nezlob se, ale to nedává smysl.

Naopak. Dostal jsem se do pozice, v které jsem na počátku chtěl být: do funkce kritika a člověka, který poukazuje na nepopulámí věci – a je namnoze nepohodlný. A u řady lidí neoblíbený. Samozřejmě, můžu se mýlit nebo plést, říkám příjemné i nepříjemné věci, ale stále reaguju na svět. Chovám se nikoliv jako klasik, ale normální člověk.

Není celé to bourání pomníku poněkud samoúčelné! Nebuduješ si image malého zlého muže?

Proč samoúčelné? Sám jsi řekl, že bourání pomníku nedává z praktického hlediska smysl. Kdybych přistoupil na podmínky hry, mohl jsem mít nabité koncerty a tisíce prodaných desek. Rozhodl jsem se jinak.

Image si nebuduj u, protože to nemám zapotřebí. Skutečně ne. Pouze opisuju z rozhovoru lidí, s kterými se setkávám. A reaguju na různé oficiální, polooficiální nebo téměř oficiální prohlášení. Konfrontuju si vox populi s vox dei. V uvozovkách. Vox dei - tím myslím hlas mocných, který namnoze není hlasem lidu. Moje funkce není vzhledná - ale nevzdám se jí, ani za cenu přátelských nebo sentimentálních vztahů, které tu jsou z minulé doby.

Mnoha lidí jsi se dotkl. Přestali tě mít rádi. Možná si nekoupí ani tuhle knížku. Kdysi tě obdivovali a teď říkají, že jsi se zbláznil.

Ti lidé si představovali, že budu stát v řadě, v jednotném šiku s jednou vítěznou stranou – vzhledem k tomu, že jsem na začátku stál mezi vítězi. Prostě: byl jsem mezi těmi, kteří se dvacet let snažili změnit jakýsi setrvalý stav, a stalo se, že jsem s nimi stál na tribuně na Náměstí SNP, na balkóně Melantrichu ...


V poslední době je Karel Kryl (KK) opět slyšet na úzce profilovaných stanicích i komerčních rádiích, sice jen tu a tam, ale je. Možná je to jen náhoda. Možná se časy mění. Totiž v době, kdy jsem KK pro sebe objevoval, přečetl jsem o něm spoustu novinových výstřižků, které mi půjčil Honza Karlík, proposlouchal jsem většinu jeho nahrávek, pročetl nejednu jeho sbírku poezie, měl KK "psí hlavu" zatrplklého ustrnulého kašpara v protestující póze. Přestal být slyšet, protože málokdo měl chuť poslouchat rebelanta, který se v ´68 postavil na správnou stranu. Drceni vlastními problémy novorozené tržní ekonomiky neměli mnozí náladu ani čas na kritikovu skepsi, jiní pro ni neměli pochopení, protože ukazovala přímo na jejich hlavy. Takovou kritiku dokáže přijímat jen moudrý a čestný vládce. Hlupáci, loutky a hlavně lumpové se špínou na rukách a v peněženkách ji potírají a zesměšňují. Karel Kryl zemřel náhle 03. 03. 1994 a jemu podobný dosud zpívat nezačal. Zpívat otevřeně, beze strachu, aktuálně a výstižně. Duší, hlavou a srdcem. Zpívají nám skvělí zpěváci, básníci a písničkáři, lyrici a baviči. Občas dokonce zpívají o nepříjemných věcech. Naťuknou, vystrčí růžky, ale tím to končí. Půlkacíř poprvé vyšel 1993. Pořád ještě se rouhá proti lidem, kteří jsou aktivními politiky a umělci. Ještě je konkrétní aktuální a v obecné rovině takový zůstane dloouho.