Novinky v knihkupectví Kosmas

sobota 22. července 2023

ŘEKY LONDÝNA

„Pojďte sem,“ kývl na mě.

Ujistil jsem se, že vím přesně, kde mám telcskopický obušek, a zamířil
jsem k němu. Od policistů se očekává, že se budou tyčit nad občany, i nad těmi, kteří jsou jim ochotni pomáhat. Proto nosíme vysoké boty a špičaté helmv, ale když •jsem se k němu přiblížil, zjistil jsem, že ten chlap je vážně maličký, i v botách měl jen nějakých sto padesát čísel. Potlačil jsem nutkání si před ním dřepnout, abychom měli obličeje v jedné úrovni.

„Já to všechno viděl, vašnosti,” spustil muž. „Bylo to příšerný“

V Hendonu do vás hustí: než se do čehokoliv pustíte, vždycky si napřed zjistěte jméno a adresu. Vytáhl jsem si notes a propisku. Můžu se zeptat, jak se jmenujete?“

Jistěže vašnosti. Jméno mé je Nicholas Wallpenny, ale nechtějte po mně, abych vám to hláskoval, protože s abecedou jsem se nikdy důkladně neobeznámil.“

„Jste pouliční umělec?“ zeptal jsem se ho.

„Dalo by se to tak říct,“ odvětil Nicholas. „Moje kousky se zcela jistě dosud omezují na prostředí ulice. Třebaže za takovýhle studený noci bych se nebránil vnést své konání i do sevřenějších prostor. Pokud mi teda rozumíte, vašnosti.“

Na klopě měl připíchnutý odznak: cínového tančícího kostlivce. Na tak zakrslého londýnského maníka mi tenhle gotický styl moc neseděl, ale Londýn je přece hlavní kulturní město světa, kde se míchá kdeco. Zapsal jsem si Pouliční umělec.

„A teď, vážený,“ pokračoval jsem, „mi laskavě řekněte, co jste tady viděl.“

„Viděl jsem toho habaděj, vašnosti.“

„Byl jste tady i dneska pár hodin po půlnoci?“ Předpisy taky jasně stanovují, že nemáme svědkům nijak napovídat. Informace mají plynout pouze jedním směrem.

„Já jsem tady ráno, v poledne i v noci,“ prohlásil Nicholas, který určitě nechodil do stejného kurzu jako já.

„Pokud jste byl něčeho svědkem, řekl jsem, „možná by bylo lepší, kdybyste šel podat výpovědi.“

„S tím by mohla bejt určitá potíž,“ odpověděl, „anžto jsem po smrti.“ Napadlo mě, že jsem ho špatně slyšel. „Jestli máte obavu o svou bezpečnost...“

„Já už, vašnosti, žádnou obavu nemám. Vzhledem k tomu, že jsem po smrti už nějakejch sto dvacet let.“

    Občas zahlédnu v regálech knihkupectví titul a hned vím, že jsem kápnul na něco extra, na knížku, kterou budu milovat a pamatovat si ji do konce života. Je to jakoby to bylo součástí toho uměleckého celku. Vidíte přebal, který ve Vás vzbouří emoce a ty Vás už nepustí až do poslední stránky a ještě i chvíli potom, než se realita zase přihlásí, třeba tím, že Vám klapne varná konvice s horkou vodou na kafe.
    Přesně tenhle pocit jsem měl u téhle knížky jenom s tím rozdílem, že nevydržel moc dlouho. A to je i jediné, co si z ní pamatuju. Když teď vidím, že se titul vysvazkoval do obsáhlé série, vím, že to rozhodně není můj šálek čaje. Knižní seriály nemám rád. Nečtu ani Asimova, když je to série o Nadaci. Dám Vám vědět, až objevím sérii, která mi bude stát za přečtení.

NEMÁM ŽÁDNÉ JMÉNO


Abych ušetřila práci literárním historikům, chci uvést na pravou míru okolnosti, které v značně pozměněné verzi provázejí tuto útlou knížku, mezi jejíž první a poslední kapitolou uplynulo téměř čtvrt století. Impuls pro její dokončení mně dala Miep Diekmannová, s níž jsem se seznámila v roce 1966 během jejího pobytu v Praze. Tehdy jsem jí věnovala svou sbírku básní „Sto barev má duha," která v první části obsahovala také verše z připravované knihy „Nemám žádné jméno." Protože verše i část prózy byly přeloženy do němčiny R. Iltisem a přebásněny východoněmeckým básníkem Güntherem Deickem, mohla je paní Diekmannová dobře číst. Projevila velký zájem jak o básně, tak o rozepsanou prózu, ze které byly úryvky čteny na literárních besedách v NDR, a učinila mně nabídku na vydání knihy v nakladatelství Leopold v Haagu, kde vycházely její publikace. Uvítala jsem její další iniciativní postupy v přesvědčení, že jedná ve společném zájmu. Rukopis, který přeložila do holandštiny Olga Krijtová, potom paní Diekmannová ještě rozšířila o jednu kapitolu v rozsahu šesti tiskových stran /str. 120 — 125/ a graficky upravila.

Při jednání s příslušnými institucemi, vedena snahou podpořit a zjednodušit celý proces, týkající se vydání díla dvou autorek různých národností, užila, s mým souhlasem, koncepci svého většího podílu na díle, /a také svých konexí/ s ujištěním pro mne, že jde o pouhou formalitu. Nechala jsem jí ve všem volnou ruku, jako česká autorka jsem nemohla legálně dílo vydat v cizině, když předtím, bohužel, nevyšlo u nás. Vše proběhlo ústní dohodou.

Naše ústní dohoda spočívala v tom, že kniha vyjde bez doslovu, jako společné dílo, bez upřesnění partifikace každé z nás na něm. Dohodly jsme se na rovnocenném spoluautorství. Byla jsem ráda, že se kniha v co nejkratší době dostane do rukou čtenářů. U nás naděje na vydání nebyla, a když, tak v neuvěřitelně dlouhém termínu. Vypjatá mezinárodní situace a nebezpečí nové, jaderné války mi nedovolilo vyčkávat, a nevšední zájem o vydání knihy v Nizozemí byly pro mne velkou vzpruhou.

První kapitola knížky „Nemám žádné jméno" vznikla už v roce 1962, kdy jsem se
psaním začala profesionálně zabývat, ale materii k tomuto tématu jsem nosila v hlavě už od konce druhé světové války. Poznala jsem, co je to fašismus a začala jsem se touto tematikou literárně zabývat, hlavně v poezii a drobných prózách. Z mozaiky příběhů s autobiografickými prvky vzniklo dílo, které se mi podařilo dokončit až těsné před vydáním. Dávala jsem je paní Krijtové k překladu po částech.

Po podepsání smlouvy v angličtině, která mi nebyla přeložena do českého jazyka, a v domnění, že je v souladu s naší ústní dohodou, byla jsem po vydání díla nemile překvapena nejen existencí, ale hlavně obsahem doslovu, /byla to verze, kterou paní Diekmannová uplatnila při jednáních/, ve které jsem vedena jako autorka básní a hlavní protagonista, tedy jako živý hrdina, ale mrtvý autor. Později, vázána smlouvou, musela jsem už jednat ve shodě s ní. Snad bylo třeba více odvahy při rozhovorech s holandskými zástupci tisku k objasnění našeho spoluautorství — ale nešlo mi ani o nesmrtelnost, ani statky pozemské. Ostatně takové už jsou osudy knih.

G. B. Shaw: Úspěch je schopnost nechat se otravovat. /Pozn. -Schopnost, která mi chybí/

Co dodat? Je mi to líto. Život není fér a velkorysost se často nevyplácí, alespoň ne hned. Ale musím říct, že být fér je těžký. Někdy člověk dělá kompromisy, chyby, přeceňuje se a podobně. Rád bych se za to všechno omluvil každému, u koho jsem se tím, či oním způsobem provinil, ale asi by to nemělo cenu, většinu těch lidí jsem neviděl pěknou řádku let a možná ani už neuvidím, tak se zkouším poučit, naučit odpouštět, nebo aspoň zapomínat.  

MĚSÍČNÍ DENÍK

MĚSÍČNÍ DENÍK

...jediná šance, jak vypadnout z tohohle zdevastovaný ho šutru,
hrdě zvanýho Země.

22. dubna 2081, 11:13

V jedenáct byl odjezd autobusem na letiště. Nevím, proč
zrovna autobusem, když je to hned za ubytovnou a kasárny,
ale prý se báli, aby někdo nevzal roha. To mi přišlo divný,
když například naši partu tvořili samí dobrovolníci.

22. dubna 2081, 12:04

Jakmile jsem uviděl raketoplán, bylo mi jasný,  proč se velitelé transportu obávali dezerce. Zkusil jsem lomcovat dveřmi autobusu, abych se nějak dostal ven a mohl zdrhnout, ale nepovolily. Venku jsem pak zjistil, že byly zajištěný řetězy. Naběhli na nás vojáci s puškama a koordinovaně nás strkali do tý létající rakve. Tahle kraksna byla vyrobená snad ještě ve dvacátým století. Na křídlech měla patrnou kresbu starý čínský vlajky. Albert se chechtal a říkal, že jestli přežijeme tenhle let, přežijeme už všechno.

Albert je vůl.

22. dubna 2081, 14:06 

Dvě hodiny jsme seděli uvnitř raketoplánu namačkaní jako Vietnamky v ilegálním skladu. Jeden dělník dokonce omdlel a byl kolem toho docela cirkus. Vojáci s náma jednali jako s dobytkem. Asi nechápali, že jdeme budovat budoucnost a historii dohromady. Čekání bylo otravný. Všichni byli nervózní a nikdo ani nepomyslel na to, že jsme od snídaně neměli nic v hubě.

PŘÍLET

22. dubna 2081, 16:25

Právě jsme překonali zemskou orbitu. Loď se celá třese, takže
nemůžu moc psát. Mohl bych si sice deník přepnout na diktafon, ale nechci, aby někdo poslouchal mý soukromý poznámky.Ten třes je hrozne e e j. Asi taky brzo zo zo omdlím.

24. dubna 2081, 09:56

Probudil jsem se na ošetřovně. Na tlamě nasazený respirátor. Podobnou stupiditu měli na ksichtech i ošetřovatelé, kterýma se to tady jen hemžilo. Sotva jsem procitl, přiskočil ke mně jeden bílý plášť a začal hulákat na ostatní. Tři lapiduchové mě museli pevně držet a ten čtvrtý mi bodnul něco pod žebra.

24. dubna 2081, 18:31

Když jsem se probral znovu, přišel ke mně důstojník, kterýho jsem znal ze základny, a vysvětlil mi, že mě skolil posttraumatický šok, můj stav je už ale prý stabilizovaný, a jakmile absolvuju školení, můžu jít klidně do práce. Taky mi dal čerstvé vytištěný papíry, kde bylo uvedeno moje pracovní zařazení. Takže od23. dubna jsem známý jako manipulátor

Bez komentáře.