ANDĚLÉ A DÉMONI

          Nevím, jestli jste někdy slyšel o Geeus—Aroově předpokladu, podle něj se mikročástice hmoty vyznačují schopností, jakou se vyznačuje — zjednodušeně řečeno — lidská paměť. Geeus—Aroa byl malý holandskojaponský žid, bádal na sklonku minulého století v Singapuru a vydal tam obskurní knihu pod názvem „NEUJDETE SPRAVEDLNOSTI". Směs mystiky, chemie a kazatelství — podle Geeuse—Aroy je každá hmota vybavena absolutní upamatovávací schopností.
          Nejzajímavější místa té knihy byla ona, ve kterých Geeus—Aroa vyprávěl o zrcadlech. Tvrdil, že není možné, aby obraz, který zrcadlo zachytilo, z něj sklouzl a zahynul, podle něj ten obraz dále tkví na ploše zrcadla, tak jako v nás tkvějí obrazy krajin, pokojů, tváří — Jenomže zrcadlo nevypráví o minulých dějích. Stejně tak jako člověk nevypráví na potkání o tom, co ví. Podle výkladu Geeuse—Aroy každá hmota, nejen zvlášť nápadná zrcadlová deska, má podobnou schopnost reflexe a paměti. Zrnko písku si tak ukládá do své struktury, do svého mikro—vesmíru částic, svědectví o tom, co zažilo. Stejně tak jako nehet, který odstřihneme, nebo chlup, který ztratila na zahradě naše kočka. Geeus—Aroa byl ve svých metaforách velmi neuvážený a právě pro tyto metafory vzbudila jeho kniha žertovný ohlas. Já jsem se jí zabýval, protože se mi zdála důsledně šílená, paranoia holandského Japonce mi připadala jako báseň — — Podle něj jsme tedy na každém kroku sledování miliardami kamer — —a o každé vteřině našeho života je připraveno svědectví, naprosto přesně — — a naprosto neúplatné.

Strašně mě zajímalo, jestli se tahle knížka nějak podobá stejnojmenné knize Dana Browna. Pak jsem si ale uvědomil, že jsem ještě Brownovy A+D nečetl. Takže, nevím. Budu to muset dohnat. Nicméně martin Petiška alias Eduard Martin mne zase nadchl. V příběhu Strom z Vybraných příběhů profesora Kesslera je nastíněna myšlenka, že každá hmota, ať už je to člověk, strom nebo kámen, má určitou úroveň vědomí. Tentokrát se nemluví přímo o vědomí, ale o schopnosti hmoty zaznamenávat a ukládat "vjemy" ze svého okolí. Nejlépe vyjádřeno na příkladu zrcadel. Podle této teorie jsou v zrcadle uloženy obrazy, které by mohly být přehrávány jako filmy. Ale tuto schopnost mají nejen zrcadla, ale všechny objekty. Kdyby to tak bylo a my toho uměly využít, mohli bychom si přehrávat záznamy z míst trestných činů z oblečení obětí, nebo z chodníku před vyloupeným klenotnictvím. Teoreticky by si učitel mohl doma přehrát, zda se mu žáci za zády neposmívají z límce vlastní košile. Narcistická manekýnka by si po večerech mohla přehrávat dychtivé pohledy věnované jejímu zadečku ze zadní kapsy předváděných kalhot. Krásná představa :D

CO MAJÍ VĚDĚT ŽENY, ABY BYLY MILOVÁNY

Židle

          Tak tohle se mi stalo -
          Při mé svatbě.
          Měl jsem si vzít hezké děvče ze sousedství. Znal jsem je už léta a zdálo se nám, že všechno vyjde -
          Taky proč by nemělo vyjít -
          Žijeme přece na planetě Merkuru XXXVI.
          A u nás už dávno neplatí, že by se nemohli vzít ti, co se mají rádi.
          Naopak.
          Všechny překážky, které dříve stály v cestě těm, kdo se měli rádi, byly v naší části vesmíru, odbourány.
          Dokonce se sňatky u nás uzavírají neuvěřitelně snadno.
          Stačí jenom si dojít na takzvaný Úřad veřejně milostných vztahů -
          Je to vysoká budova za metropolí -
          A v ní je pohromadě všechno, co je potřeba jak k uzavření sňatku, tak i k jeho rozloučení, k okamžitému uzavření i k okamžitému rozloučení.
          neoddávají ani nerozvádějí lidé jak za starých dob.
          Všechno kyberneti.
          Kdo chce být oddán, hodí do přístroje svou kartu a za pár vteřin mu stroj na kartě potvrdí, že majitel osobní karty je ženatý nebo majitelka vdaná.
          A když se chcete rozvést -
          Zajdete zase do Úřadu veřejně milostných vztahů a svoji kartu hodíte do jiného přístroje - A už vám na ní stroj vyznačí rozvod.
          Řeklo by se, že toho budou lidé nesmírně využívat,
          ale sňatky i rozvody se na naší hvězdě naopak uzavírají daleko pozorněji.
          Snad lidem vadí, že o nich rozhoduje kybernet a nechtějí mu dávat příležitost k zásahům do svého života —
          Nebo zmoudřeli.
          Myslel jsem si, že všechno s mou svatbou proběhne ideálně -
          Moje snoubenka si pořídila krásné svatební šaty. Šedivé, upjaté, plisované. U pasu měla bílou květinu – A vydali jsme se na svatbu -Hodili jsme karty do přístroje.
          Snoubenka vypadala báječně ve svých dlouhých šatech a se svatební kyticí v náručí - až jsem litoval, že svatba trvá jen pár vteřin a že se na ni nezvou hosté jako za starých,
          prastarých, ještě dost necivilizovaných časů.
          Kolik lidí se mohlo dívat, jakou mám krásnou nevěstu -
          Dívám se na snoubenku —
          Ona na mne -
          Civilizace jistě usnadňuje život, myslím si, ale bere z něj poezii - nasloucháme šumění, jaké se stereotypně líbezně vine ze svatebníto reproduktoru —
          Snoubenka poplakává —
          Pak mě vezme za ruku a tiskne mi ji —
          Vůbec by mé -
          Vůbec by mé nenapadlo, že se může stát, co se stalo, vůbec ne.
          Přístroj zarachtá a vyhodí nám dvě karty, jí jednu, mně jednu a - já se na svou kartu jen zběžně podívám —
          Člověk si už prostě navykl důvěřovat kybernetům víc než sobě.
          Podívám se a -
          A dám se do smíchu -„Co se směješ," Snoubenka ke mně obrátí plaše uslzené oči —
          Dívám se na její svatební slzy - a směju se víc a víc —
          Ukážu jí kartu.
          Byl jste oddán s -
          V rubrice, kde mělo být jméno ženy, stojí ne jméno snoubenky, ale - slovo ŽIDLE. Snoubenka pozvedne svou kartu a začte se do ní, jí stroj nevyplnil nic - ani že je oddána s židlí.
          Díváme se na své karty -
          Usmíváme se - pěkné rozpačitě, ale - usmíváme se —
          Já už prostě mívám v důležitých okamžicích života pocit trapnosti - Je to můj životní
          styl.
          Zvykl jsem si na to.
          Když jsem promoval, uklouzl jsem a porazil kybernetického Zřízence, ten porazil kybernetického profesora, ten kybernetického rektora -Pěkně popadali.
          Jsou chytří, to ano, naše kybernetické univerzitní profesorstvo je nějak chytré, ale není dost staticky vyvážené -
          Někdy stačí jen cvrnknout, a už profesor letí — Úřady do našich profesorů rády cvrnkají. Prostě - trapasy mám v jednom kuse.
          Je to můj životní styl.
          A tak jsem se ani teď moc nedivil.
          Hned jsme se vydali do svatební kanceláře. Kyberneti -
          Všude na naší hvězdě samí kyberneti - Pročišťují, píší, prodávají -
          Hrají na lyry, tančí, prodávají teplé párky —
          Proč by neměli být kyberneti i ve svatební kanceláři,
          Kybernetka, která nás přijímala, byla vyzáblá a vysokánská, taková, řekl bych - Staropanenská           —
          Staropanenský stroj.
          Nahlédne do našich karet a řekne, že všechno je v pořádku.

Pokud bych si mohl přečíst jen jednu povídku od Martina Petišky, chtěl bych, aby to byla tahle Židle ze sbírky Co mají vědět ženy, aby byly milovány. Není nic méně pravděpodobného a zároveň více výstižného, co by lépe popsalo absurdity úředního jednání. Každý jsme to někdy zažili. Nebývá v tom sice manželka - židle, ale i tak obyčejná věc, jako nahlášená změna doručovací adresy se může změnit v tragikomickou, leč fatální záležitost.

VYBRANÁ TAJEMSTVÍ PROFESORA KESSLERA

KOHO MÁŠ DNES RÁD

Kdysi jsem četl úvahu — nemýlím-li se, jakéhosi německého filozofa, o tom, že všechna hmota kolem nás má s námi Společný základ: vědomí.
Je jen na určitém stupni probuzení, někdy vyšším, někdy nižším, ale vždy na méně vyvinutém stupni, než je naše vědomí. Tak jako my nejsme schopni poznat vědomí dejme tomu dřeva, tak strom není schopen rozeznat naše vědomí. Ve své pýše my považujeme strom za neprobuzené vědomí.
Podle té teorie jsme pak všichni rozlišeni úrovní našeho vnímání. Balvan u cesty nás také vidí a hodnotí, ale neprobuzeným, malátným vědomím, kterému nepřikládáme žádnou úlohu — stejně tak jako nikdo na celé škole neměl žádné tušení o tom, že Aljoša je svědek. Ve skutečnosti je, podle onoho snu, celý svět plný svědků, celý svět plný vědomí, které na nás dozírá.
A vidí nás strom u cesty a vidí nás škvára, po které jdeme, a rozvažuje o nás i skála na rozcestí, skála, která viděla za milióny let tolik poutníků — od trilobitů po první opice, až po nás, kteří kolem ní projíždíme v automobilu.

Myslím, tedy jsem. Vědomí je jeden z nejzáhadnějších fenoménů. Psychologie, psychiatrie a filozofie se je snaží různě definovat, ale dokud se nám nepodaří pochopit jeho vazbu na hmotu, alespoň tak, jak se to nejbystřejším z nás povedlo u energie, budeme tápat. Pokud je ovšem vědomí jen dalším z vlastností hmoty, proč by určitou úroveň vědomí nemohly mít kameny, viry, bakterie, hlístice, kočky a opice? Doposud jsem od Martina Petišky četl sci-fi. Galaxie, roboti a cestování časem. Profesor Kessler je vlastně taky trochu sci-fi, ale více o jevech, které si běžně nedokážeme vysvětlit a představit. Zabíjení myšlenkou, králíček, který se naučí psát, barva. kterou jsme dosud neviděli atd. Zní to ode mne stejně lacině, jako když řeknu, že umělá inteligence řídí sňatky v sousední galaxii, ale Petiška to umí napsat líp a hlavně dokonale využít jako nástroj k navození atmosféry a ke konfrontaci, než samotný středobod zájmu naší zvědavosti. Po čase jsem začal nadpřirozené jevy, o kterých Kessler vypráví, brát téměř jako samozřejmé a začal vnímat Wildovské glosy a bonmoty a báječně se u nich bavil. Několik jsem si jich musel vypsat.

- Protože jsem nevěděl, co tvořit, ničil jsem.

- Je asi opravdu lepší zametat než přemýšlet o tom, jak je náš život marný.

- Sylfida = éterické ženské stvoření; půvabná dívka

- Pokud se člověk usilovně věnuje jediné činnosti, dosáhne v ní neuvěřitelných výsledků snad pokaždé.

- Věděl o všem. Ale nevěděl, co si o tom mám myslet.

A ještě malý test. Víte co je to:

- Gothajský almanach

- Neurastenický = neurastenie, nervová slabost vyskytující se u různých duševních a tělesných poruch

MILENKY NAŠICH ROBOTŮ

Zloděj z roku 2222

Teda, jeden aby se už bál něco ukrást.
Nikdy jsem se nepovažoval za obyčejného zloděje, patřím mezi kasaře, teda mezi šlechtu mezi zloději.
A jsem na to jaksepatří hrdý.
Myslím, že se patří pořádně.
Byl jsem to já, který vykradl kódovou banku na Scimantionském satelitu, nejlépe střeženou banku galaxie.
Prostě, když někdo chce dostat v naší galaxii opravdu kvalitně odvedenou práci, obrátí se na mne. Na Surra Sectia.
V době, kdy je lidmi obýváno dvanáct galaxií, se jednomu jen trochu šikovnějšímu zločinci daří být nepolapitelným
Stačí -
Stačí změnit oblohu.
Měl jsem sto dvanáct různých hvězdných průkazů a vystupoval jsem pod sto dvanácti různými jmény. Rozplynul jsem se v mnohosti.
To jsem si aspoň myslel, dlouho jsem si to myslel.
Jenomže minulý měsíc za mnou přišel Gerd Ivarius, ten starý pracháč, co sbírá umění dvaadvacátého století.
Je to jeho koníček, tohle staré umění. Nechápu, co na tom má, ale to je konečně jeho věc.
Lidé mají různé perverze.

Text, který je přiložen ke google knihám od M. Petišky: PhDr. Martin Petiška 27. března 1951, Praha, pseudonym Eduard Martin, Eduard P. Martin nebo Martin P. Edwards) je český spisovatel, básník, dramatik a vydavatel, syn spisovatele Eduarda Petišky. Už během studií začal Petiška psát divadelní hry (Synové a dcery, Černobílý večer, Tři japonské hry o lásce), psát prózu i verše (sbírka veršů Můj Faust, 1975). Po dostudování se věnoval jak psaní divadelních her, scénářů, tak i psaní veršů (Nespálené deníky 1980, Báj o Omarovi, 1987, Můj Faust,...), divadelních her (Podivuhodná událost v podivuhodné rodině, 1980, tiskem i premiéra...) a próz (řada knih z oblasti sci-fi byla zahájena svazkem povídek Největší skandál v dějinách lidstva 1984, v redakci Iva Železného). Pro rozhlas vytvořil na 600 prací různých žánrů, od reportáží až po rozhlasové hry pro děti ("Veliký diamant", o životě cestovatelů Emila Holuba a Čeňka Paclta nebo hru "Oblak a meč" o antických dětech v době katastrofy v Pompejích), pro redakci Svobodné Evropy připravil na stošedesát zamyšlení. Spolupracoval i s československou televizí a filmem. Po léta vydává pravidelnou řadu Almanachů českých šlechtických rodů (projekt na tuto rodopisnou řadu vypracoval s MUDr. Františkem Lobkowiczem) a Almanachů českých šlechtických a rytířských rodů. Od sci-fi přešel k dílům ze současnosti (sbírka povídek: "Tatínku, má ďábel oči jako maminka?", kontroverzní román o klonování Ježíše Krista s názvem "??Prorok?" s doslovem Tomáše kardinála Špidlíka a román o velké povodni: "Déšt"). Pokračoval také v psaní veršů, vydávaných v četných sbírkách (např. Srdečné pozdravy z Titanicu). Jeho činnost v genealogické oblasti a v rotariánském společenství (byl prvním šéfredaktorem časopisu Good News), se projevila i v množství titulů, které se těchto dvou oborů jeho činnosti dotýkají (řada jeho publikací vydávaných knižně v angličtině a pojednávajících o Rotary... anebo např. Heraldické eseje). Dlouhá léta působí v redakční radě revue Prostor, pro kterou napsal na osmdesát esejů. Přednášel na katedře dějin a teorie divadla a na katedře bohemistiky Univerzity Karlovy a vyučoval na Univerzitě Jana Ámose Komenského tvůrčí psaní. V současné době se jeho tvorba orientuje orientuje na smysl lidského jednání v rámci společnosti a jeho hodnocení. To se reflektuje v sérii čtenářsky oblíbených knih, vydávaných Karmelitánským nakladatelstvím.

PŮJČOVNA MANŽELEK

Filatelie z roku 2300

1.

         Vy sbíráte ještě historické známky?
         Ty papírové?
         Obyčejné?
         No to jste teda výjimka. Na naší hvězdě nevím, jestli je vůbec někdo, kdo ještě sbírá ty historické. Ne že by to nebylo hezké, mne by to taky docela lákalo, ale kde tady sehnat papírovou známku? Od té doby, co se u nás přestaly používat, jako by se po nich země slehla. Je pravda, že se v některých galaxiích ještě používají, zrovna včera mi psal strýc ze 1 111. galaxie a na dopise měl takovou divnou papírovou známku — ale to už jsou jen kuriozity a strýc byl vždycky poněkud konzervativní.
         Já sbírám také známky, ale jen ty nové.
         To víte, civilizace nestojí.
         Ale můžu vám povědět, jak u nás známky začaly, ty nové, myslím. Na tuhle hvězdu přišly totiž za mého dětství. Do té doby jsme tu měli také ty primitivní zoubkované. Ty, co sbíráte vy.
         A já je sbíral jako všichni kluci na naší hvězdě —
         Víte, filatelie je na naše. m souhvězdí něco jako národní zábava. Stěží tady vůbec potkáte někoho, kdo známky jaktěživ nesbíral, nesbírá, nebo si aspoň neplánuje, že je bude sbírat, jen až bude mít trochu času
         Můj otec byl dokonce předsedou filatelistického sdružení.
         Celé hodiny vysedával s lupou nad alby a prozpěvoval si.
         Vlastně si ani pomalu nemůžu otce vybavit jinak, než jak sedí u stolu, sklání se nad albem, prozpěvuje a taktuje si lupou —
         Jednou si také tak prozpěvoval, zařazoval zrovna nové přírůstky do svého největšího galaktického alba
         —
         A v tom si zpívat přestal.
         Lupa mu vypadla z ruky.
         —
         Cvaklo to, zvedl jsem oči a viděl, že lupa leží na zemi, rozbitá —
         Otec divoce udeřil do stolu a znovu, znovu —
         Málokdy se rozčilil.
         Zato teď —
         „No, no“ —
         Do toho „no“ dal všechen despekt, jakého byl schopný. Nikdy neklel, ale do toho svého „no“ uměl dát tón jako do nejstrašnější nadávky —
         Vlastně neznám nadávku, která by v sobě nesla takový odpor jako to otcovo „no“.
         „To se pojď podívat,“ zavolal na mne.
         Přiběhl jsem k jeho albu —
         Sklonil se nad známkou, na kterou otec ukazoval pinzetou —
         Obyčejná známka. Nic zvláštního. Plachetnice a moře.
         V rohu podobizna nějakého námořníka, myslím, že to byl kapitán Cook, ano, Cook, otec se specializoval na sbírání slavných osobností z hvězdy Praotců —
         „Vidím,“ řekl jsem a divil se. Divil se, že se otec diví.
         „To je konec filatelie,“ řekl otec. Ale já už často slyšel prorokovat konec, že jsem se ani neznepokojil. To, čemu říkávají lidé konec, obvykle vůbec žádný konec není, je to jen nový začátek, ale začátek, který lidé nedokáží pochopit.
         Mému příteli, učedníkovi Hansovi, říkal jeho zaměstnavatel, knihkupec, že „nové knihy“ znamenají konec četby, slyšel jsem o všem, snad o všem v našem světě říkat, že tomu hrozí konec. Manželství, umění, sportu. A přitom vývoj šel dál, šel po těch koncích“, našlapoval na ně jako na schody a na žádném z těch schodů se nezastavoval, i když při opuštění každého stupně se našel někdo, kdo říkal, že tímto schodem schodiště končí —
         „Konec?“ Skláněl jsem se nad známku a snažil se rozeznat, co na ní mohlo otce tak rozčilit —
         A pak jsem to poznal.
         A rozčililo, okouzlilo a zděsilo mě to snad víc než otce.

Eduard Martin je jeden z pseudonymů, pod kterými kdysi začal psát a publikovat Martin Petiška, syn Eduarda Petišky. Zatímco otcova díla znám od školních let a řadíme je do klasiky, Martinovy povídky a knihy teprve objevuji a většinu lidí v mém okolí překvapí, když jim řeknu, že čtu sci-fi od Petišky mladšího. Když přeskočím tradiční klišé o vizionářství autorů sci-fi příběhů, dostanu se k tomu, co na povídkách Martina Petišky obdivuju nejvíc. V první řadě jsou to náměty a motivy příběhů a pak také čistota stylu, díky kterému se text čte tak snadno. Ženy, láska, sláva a spousta dalších klasických, základních a pro někoho na první pohled jednoduchých témat je zde skvěle zpracována v kontrastu s technicky vyspělou společností expandující do mnoha galaxií za účasti inteligentních robotů téměř nerozeznatelných od skutečných lidí. Politické kontroverze, odkazy na světové války, mocenské spády té či oné velmoci a extrémní společenské boláky tady chybí. Chybí i charismatický detektiv, série rituálních vražd a nymfomanické sexbomby. Tedy, přesně řečeno, nejsou a mně osobně ani nechybí. Naopak, v dnešní době taková knížka nebo povídka působí jako svěží vítr z hor. Vrátí mě nohama na zem a hlavou do oblak.   

NEJVĚTŠÍ SKANDÁL V DĚJINÁCH LIDSTVA

NOVÁ HVĚZDA

          Začínám si psát deník na Nové hvězdě.
          Rozhodl jsem se, že si zaznamenám setkání s člověkem, o kterém jsem vůbec nevěděl, nejen že žije, ale že vůbec kdy žil — i když jsem o něm věděl od dětství.
          Včera jsem přijel na Novou hvězdu, abych se podílel na montáži klimatizačních zařízení, která zde naše firma zavádí.
          Cestou do hotelu mi tlumočník ukázal malého suchého staříka. Spěchal po chodníku do kopce. »To je Tihamér.«
          Usmál jsem se. Pokládal jsem to samozřejmě za vtip.
          »Básník Tihamér,« dodal tlumočník.
          Nikdy mě nenapadlo, že básník Tihamér skutečně existoval. Pokládal jsem ho jen za legendu. Za vymyšlenou, téměř pohádkovou bytost, a když jsem sledoval tlumočníkův napřažený ukazováček ukazující za staříkem, který mizel v ohybu cesty, stále jsem všechno považoval za žert.
          Jako kdyby tlumočník ukázal na některého jiného chodce a řekl Don Quijote nebo baron Prášil.
          Pojem »básník Tihamér« jsem znal od dětství jako každé dítě v naší galaxii. Znal jsem říkanky o něm i Tihamérovo rozpočitadlo. Znal jsem rčení »vymýšlíš si jako Tihamér« nebo »je to lhář jako Tihamér«. I přísloví o Tihamérovi jsem pochopitelné znal. Jako všichni na mezigalaktických raketách jsem říkával »to by si ani Tihamér nevymyslel, ji kdyby přemýšlel celý den« nebo »bez Tihaméra na to nepřijde ani šéfpilot«. O hezkých dívkách jsem i já říkával »taje krásná, jako kdyby si ji vymyslel Tihamér«.
          Teprve dnes jsem se dověděl, že Tihamér opravdu žil a žije. Bylo to pro mě tak překvapivé zjištění, jako kdyby vás někdo na pláži seznámil s vousatým mužem a prohlásil, že je to Robinson Crusoe.
          A ten zarostlý rozvážný cizinec by opravdu Robinson Crusoe byl.
          Pokusím se s Tihamérem seznámit.
          Do tohohle deníku si zapíšu všeclmo, co se o něm nebo od něho dovím.
          Jak sešit nadepsat?
          Asi — Život a dílo básníka Tihaméra.

          Dlouhou dobu jsem si nedokázal představit, že bych přečetl knihu pomocí elektronické čtečky. Když si můžete vybrat, taky přeci jdete raději na film do kina. Okolnosti mne však přinutily číst z displeje. Vzal jsem si na dovolenou dva tituly a když jsem je dočetl, nezbylo mi nic jiného než se vzdát předsudků a začít číst provizorně na mobilu eknihu. Nebudu dlouho zdržovat, dopadlo to tak, že jsem si koupil čtečku s elektronickým inkoustem a skoro všude ji sebou nosím a čtu z ní. Za to, že jsem otočil o sto osmdesát stupňů může několik faktů: 1) zkusil jsem první eknihu nenásilnou cestou; 2) byla to sbírka sci-fi povídek, se kterou se způsob čtení krásně doplňoval; 3) čtečka má podsvícený displej s elektronickým inkoustem, který vypadá téměř jako papír a před spaním můžu číst a nemusím v ložnici svítit; 4) oblíbil jsem si RSS zpravodajství; a nakonec 5) se čtečkou ušetřím i peníze. Například knihy Martina Petišky stáhnete v google knihách zdarma, což byl vlastně taky rozhodující impuls k tomu, abych zkusil na začátek právě je a musím říct, že cena neodpovídá kvalitě ani prožitku. Jsem velice rád, že jsem pro sebe Martina Petišku objevil. Bezvadně se u jeho povídek bavím a hltám jednu sbírku za druhou...