1.Vy sbíráte ještě historické známky?
Ty papírové?
Obyčejné?
No to jste teda výjimka. Na naší hvězdě nevím, jestli je vůbec někdo, kdo ještě sbírá ty historické. Ne že by to nebylo hezké, mne by to taky docela lákalo, ale kde tady sehnat papírovou známku? Od té doby, co se u nás přestaly používat, jako by se po nich země slehla. Je pravda, že se v některých galaxiích ještě používají, zrovna včera mi psal strýc ze 1 111. galaxie a na dopise měl takovou divnou papírovou známku — ale to už jsou jen kuriozity a strýc byl vždycky poněkud konzervativní.
Já sbírám také známky, ale jen ty nové.
To víte, civilizace nestojí.
Ale můžu vám povědět, jak u nás známky začaly, ty nové, myslím. Na tuhle hvězdu přišly totiž za mého dětství. Do té doby jsme tu měli také ty primitivní zoubkované. Ty, co sbíráte vy.
A já je sbíral jako všichni kluci na naší hvězdě —
Víte, filatelie je na naše. m souhvězdí něco jako národní zábava. Stěží tady vůbec potkáte někoho, kdo známky jaktěživ nesbíral, nesbírá, nebo si aspoň neplánuje, že je bude sbírat, jen až bude mít trochu času
Můj otec byl dokonce předsedou filatelistického sdružení.
Celé hodiny vysedával s lupou nad alby a prozpěvoval si.
Vlastně si ani pomalu nemůžu otce vybavit jinak, než jak sedí u stolu, sklání se nad albem, prozpěvuje a taktuje si lupou —
Jednou si také tak prozpěvoval, zařazoval zrovna nové přírůstky do svého největšího galaktického alba
—
A v tom si zpívat přestal.
Lupa mu vypadla z ruky.
—
Cvaklo to, zvedl jsem oči a viděl, že lupa leží na zemi, rozbitá —
Otec divoce udeřil do stolu a znovu, znovu —
Málokdy se rozčilil.
Zato teď —
„No, no“ —
Do toho „no“ dal všechen despekt, jakého byl schopný. Nikdy neklel, ale do toho svého „no“ uměl dát tón jako do nejstrašnější nadávky —
Vlastně neznám nadávku, která by v sobě nesla takový odpor jako to otcovo „no“.
„To se pojď podívat,“ zavolal na mne.
Přiběhl jsem k jeho albu —
Sklonil se nad známkou, na kterou otec ukazoval pinzetou —
Obyčejná známka. Nic zvláštního. Plachetnice a moře.
V rohu podobizna nějakého námořníka, myslím, že to byl kapitán Cook, ano, Cook, otec se specializoval na sbírání slavných osobností z hvězdy Praotců —
„Vidím,“ řekl jsem a divil se. Divil se, že se otec diví.
„To je konec filatelie,“ řekl otec. Ale já už často slyšel prorokovat konec, že jsem se ani neznepokojil. To, čemu říkávají lidé konec, obvykle vůbec žádný konec není, je to jen nový začátek, ale začátek, který lidé nedokáží pochopit.
Mému příteli, učedníkovi Hansovi, říkal jeho zaměstnavatel, knihkupec, že „nové knihy“ znamenají konec četby, slyšel jsem o všem, snad o všem v našem světě říkat, že tomu hrozí konec. Manželství, umění, sportu. A přitom vývoj šel dál, šel po těch koncích“, našlapoval na ně jako na schody a na žádném z těch schodů se nezastavoval, i když při opuštění každého stupně se našel někdo, kdo říkal, že tímto schodem schodiště končí —
„Konec?“ Skláněl jsem se nad známku a snažil se rozeznat, co na ní mohlo otce tak rozčilit —
A pak jsem to poznal.
A rozčililo, okouzlilo a zděsilo mě to snad víc než otce.
Eduard Martin je jeden z pseudonymů, pod kterými kdysi začal psát a publikovat Martin Petiška, syn Eduarda Petišky. Zatímco otcova díla znám od školních let a řadíme je do klasiky, Martinovy povídky a knihy teprve objevuji a většinu lidí v mém okolí překvapí, když jim řeknu, že čtu sci-fi od Petišky mladšího. Když přeskočím tradiční klišé o vizionářství autorů sci-fi příběhů, dostanu se k tomu, co na povídkách Martina Petišky obdivuju nejvíc. V první řadě jsou to náměty a motivy příběhů a pak také čistota stylu, díky kterému se text čte tak snadno. Ženy, láska, sláva a spousta dalších klasických, základních a pro někoho na první pohled jednoduchých témat je zde skvěle zpracována v kontrastu s technicky vyspělou společností expandující do mnoha galaxií za účasti inteligentních robotů téměř nerozeznatelných od skutečných lidí. Politické kontroverze, odkazy na světové války, mocenské spády té či oné velmoci a extrémní společenské boláky tady chybí. Chybí i charismatický detektiv, série rituálních vražd a nymfomanické sexbomby. Tedy, přesně řečeno, nejsou a mně osobně ani nechybí. Naopak, v dnešní době taková knížka nebo povídka působí jako svěží vítr z hor. Vrátí mě nohama na zem a hlavou do oblak.
Žádné komentáře:
Okomentovat