"Co chcete?""Omlouvám se, že vás obtěžuji v neděli."
Pan Boggis podal majiteli vizitku a Rummins si ji Htrčil před nos. Druzí dva se nepohnuli, jen zašvidrali očima ve snaze si ji přečíst.
"A vo co vám jako de?" vybafnul Rummins.
Již podruhé během toho odpoledne podal pan Boggis obšírný výklad o myšlence a záměrech Společnosti za zachování vzácného nábytku.
"Tady žádnej neni," prohlásil Rummins, když malý muž skončil. "Ztrácíte čas."
"Neračte se ukvapit, pane," zvedl pan Boggis prst.
"Tohle mi naposledy řekl jeden starý statkář v Sussexu, a když mě nakonec pustil dovnitř, víte, co jsem našel? Starou umouněnou židli v rohu kuchyně, ze které se vyklubal poklad za čtyři sta liber! Poradil jsem mu, jak ji prodat, a za ty peníze si koupil nový
traktor."
"Co to vykládáte, čoveče?" zachrochtal Claud.
"V životě jsem neslyšel vo židli za čtyři stovky."
"Račte prominout," odtušil pan Boggis škrobeně, "ale v Anglii jsou desítky židlí, které mají cenu více než dvojnásobnou. A víte kde'? Zastrkané na statcích a v chalupách po• celé zemi, kde si z nich majitelé dělají schůdky nebo štafle a šlapou po nich v holinách, aby dosáhli v komoře na polici s džemem nebo aby pověsili obraz. Věřte nebo ne, milí drazí,
ale říkám vám pravdu."
Rummins znejistěle přešlápl. "Chcete říct, že nechcete nic jinýho než vejít dovnitř, stoupnout si doprostřed pokoje a rozhlídnout se?"
:o)
