TEMNÝ ANDĚL

,,Nebesa,“ řekl jsem, ,,jak křehká je vaše logika! Já však nemohu využít vašeho omylu, nýbrž vás z něj musím vyvést. Již doporučení, které mi nabízíte, aniž byste mě vůbec znala, je přece nezměrným darem. Na jakou by to tedy mohlo být oplátku, kdybych od vás přijal ještě další dary? O něčem takovém nemůže být ani řeči.“
Důtklivě zvedla svůj ostrý prst a připomenula mi: ,,Logika života a logika vědy jsou dvě různé věci a ty musíš pochopit, že logika žen stojí nad vším mužským chápáním. Tak se tedy v této věci pokorně podřiď mojí logice a podej mi z truhlice pero, inkoust a papír.
...
Paní Dorotea potřásla hlavou a dívala se na mě. „Co všechno tě ještě čeká, chlapče,“ povzdechla si, „tak mladý, a už jsi kacíř. Moudrý člověk neodporuje církvi, i kdyby byl v hloubi duše úplný pohan a nevěřil v nic. Mnohem nebezpečnější je být kacíř a v něco věřit. Buď si klidně beguin, ale nauč se aspoň držet jazyk za zuby a dopřej ostatním jejich víru a nevíru.“

Můj další Waltari do sbírky. Pokud ho neznáte, doporučuju od něj Egypťana Sinuheta. Temný Anděl se nebude líbit každému. Řada historických reálií, pasáže o dlouhých a bezvýchodných náboženských disputacích o jediné slovo nejspíš kdekoho odradí, nadruhou stranu, je to Waltari a jeho mistrovská schopnost vystihnout absurdní relativitu pravdy, mocenských a životních pravidel.

"... co bylo dříve považováno za zlo, je teď dovoleno a naopak," 

DOHRA

Před očima soudce Miemonena začali postupně ožívat obyvatelé tichého, osamělého domu. Rys strojil se k rysu, i ten starý hospodář Herman jako živý vyvstal v nadcházejícím soumraku před jeho duševním zrakem. Smyslný, neomalený stařík, který ve stařecké pošetilosti pošilhával po mladých děvčatech a chtěl za úplatu získat hříšnou lásku, se znenáhla proměňoval v tichého, málomluvného muže, který byl blízko zemi a v srdci si nesl její spravedlnost. Svým zpronevěrným, poměštělým příbuzným již nebyl s to rozumět, avšak jeho staré srdce se přimklo k pevné, osamělé ženě, která po odchodu z města jako větrem hnaná jiskra skončila tady na chátrajícím statku.

Volné pokračování "Cizinec přichází". Tohle je něco mezi "Zázračným Josefem" a "Plavovláskou", kde Josef je čtivější a Plavovláska baladičtější až tragická. Tenhle seriálek psychologických novel o dvou dílech není nic veselého, o to víc, o co je Waltari už tradičně důvěryhodný. Ale přiznejme si, že kdyby Waltari znal Mrštíkovic Maryšu, jakože ji asi neznal, tak by se do Cizince a Dohry možná nepouštěl. Nebo by alespoň neskončil, tam kde skončil, možná by tam tentokrát svůj příběh začal. Nechci nikomu prozrazovat děj. To nedělám rád. Ale myslím, že porovnání Maryši a Cizince a Dohry, je téměř dokonalé téma na středoškolskou seminárku nebo maturitní práci. Jenže tohle zadání by naopak mohlo někomu Waltariho a Mrštíky znechutit. Chápu. :o)))

CIZINEC PŘICHÁZÍ

Dívala se na muže ležícího vedle ní na na1ámaných větvičkách a usmívala se měkce pootevřenými ústy. Pak pomalu, opatrně zvedla ruku a položila ji na mužovu hruď. Zajela dlouhými, úzkými prsty pod košili a hladila mužovu pevnou, hladkou kůži. Zastavila se nad srdcem, aby ucítila jeho klidné, pravidelné údery. Ale pak se to cizí srdce pod její rukou na vteřinu zastavilo - a hned se zas rozbušilo nepravidelnými, silnými údery. Zvedla usměvavý pohled k mužově tváři a viděla, že již otevřel oči. Ne, neodešla, byla stále u něj, odpověděla měkkým úsměvem na jeho nevyslovenou otázku.
A tak se dívali jeden druhému do očí, zatímco muž se vracel z hlubokého spánku do života a žena uvěznila do své dlaně mohutné údery jeho srdce.

Krátká psychologická novela, na kterou navazuje volný pokračováním "Dohra". Pokud nejste zanícení příznivci Waltariho, nekupujte si, půjčte si.

ŠŤASTNÁ HVĚZDA

Dopis v Anttim probudil mnohé naděje a on proto ani příliš netruchlil, když ho nazítří Abu el-Kasim odvedl dó paláce a předal služebníkům Selima bin Hafse. Po mnoho dní jsem se s ním nesetkal, nepřišel ani na vyučování do madrasy, až jsem si o něj začal dělat starost. I mému psíkovi se po něm stýskalo, každý večer smutně čenichal kolem místa, kde Antti obvykle spával. Po týdnu se však Antti vrátil do našeho domu, pyšně kopl do dveří a zpíval si, takže jsem se, polekal, ža se navzdory všem svým dobrým předsevzetím zase opil. By] oblečený v soukenném kaftanu a širokých kalhotech, na hlavě měl vysoký fez a za stříbrně zdobeným pasem mu visela šavle ve stříbrné pochvě. Nejdřív se zeptal, jako by nás nepoznával:
„Co je to za chatrč a kdo jste vy, chudáci, kteří tady v potu tváře tlučete prach v hmoždíři?" zeptal se. „Proč nelíbáte zem pod mýma nohama? Jsem velitelem vojenského oddílu a i psi, když mě vidí, uctivě vtahují ocas mezi nohy!"
Voněl pižmem a byl vskutku velkolepý jako cizokrajný host. Můj psík mu bázlivě očichával boty z červené kůže. Abu el-Kasim však zbožně pozvedl ruce k nebi a řekl:
„Alláh budiž požehnán. Jistě mi po tobě Selim bin Hafs posílá dary za to, že jsem mu tě přenechal jako otroka, Antare."
Antti se přestal pitvořit á řekl svým obvyklým hlasem: „Ani mi nepřipomínej tu prašivou ovci prolezlou neřestmi, kterou nazývají sultánem. Paměť má kratší než slepice, ani na své ženy si celé roky nevzpomněl, a ty neuspokojené chudinky hořce pláčou a nemohou se dočkat osvoboditele. Tobě dary neposílá, Abu el-Kasime, protože na tebe už zapomněl a mě v těch vojenských šatech také nepoznává. Požívá totiž tolik opia, že už nerozlišuje, co je sen a co skutečnost. Já se však s přáteli rád rozdělím o to, co mám. Přijmi ode mě darem tento měšec, Abu el-Kasime."
Hodil Abu el-Kasimovi do klina měšec tak těžký, až tomu drobnému mužíčkovi podklesla kolena. Pak Antti objal mě a pak vzal do náručí mého psíka a nechal ho, aby mu olízal tváře a uši. Když mě objímal, cítil jsem v jeho dechu znatelnou stopu vína, a proto jsem s hrůzou v hlase řekl: „Antti, Antti, to brzo porušuješ svá dobrá předsevzetí a Prorokův zákaz. Což jsi už zapomněl na všechno zlo, které ti způsobilo nadměrné pití vína? Víno má sice i dobré vlastnosti, ale jak je psáno, špatné vlastnosti nad nimi převažují."
Antti na mě pohlédl očima lesklýma od vína a řekl mi: „Zákazy a příkazy koránu se mě netýkají a nebudou se na mě vztahovat, dokud budu mít na hlavě čapku a za pasem šavli. V koránu se jasně a jednoznačně říká, že nikdo opilý se nemá jít modlit mezi věřící. Ať mě vezme kamenovaný ďábel, může-li se někdo opít bez pití vína. To mi potvrdila jedna vzdělaná a chápavá dáma, která má moji plnou důvěru. To ona mi nabídla víno, aby překonala přirozenou plachost, již jsem v její společnosti cítil. Nos proto na stůl, Abu el-Kasime, zlom pečeť na soudku svého nejlepšího vína, a nevymlouvej se, protože já dobře vím, co v těch svých soudcích schováváš."
Varoval.jsem ho, ale nedbal. Sláva mu stoupla do hlavy a úplně zapomněl, jak s vínem vždycky špatně dopadl. Nezbývalo, než si dát taky pohár, abych překonal chmuru, jež se v mé duši rozhostila iiad Anttiho chováním. Když Abu el-Kasim viděl, jak vína ubývá, šel zamknout bránu a i on si pak vzal pohár.
„Nemůžu se dívat, jak rychle to drahocenné víno mizí," řekl. „Chce-li osud, aby bylo prolito hrdlem, ztratím míň, když část proliju i svým hrdlem, a když to udělám za zamčenými dveřmi mezi čtyřmi stěnami, nebude to ani hřích."
Silné víno však jeho žal nad ztrátou soudku brzy rozptýlilo. Mně se také ulevilo a už jsem se nad Anttiho pádem nermoutil, naopak jsem nedočkavě naléhal, ať nám pěkně po pořádku vypoví, co se mu přihodilo. Antti nám pak vyprávěl podivuhodný příběh:
„Když mě Abu el-Kasim předal sluhům v paláci, seděl jsem tam s hlavou v dlaních a bylo mi smutno jako vranímu mláděti, když vypadne z hnízda. Nikdo se mě neptal, jak se jmenuji a kdo byl můj otec, nikdo mi nenabídl nic k jídlu. Jen necudní chlapci po mě pokukovali namalovanýma očima, vyplazovali na mě jazyk, hrozili mi pěstí a jeden po druhém si na mě chodili sáhnout. Netrvalo však dlouho, a přišourala se ke mně nějaká stařena jménem Fatima. Utěšovala mě, že se všechno v dobré obrátí, jen když dokážu trpělivě čekat. Na nádvoří blaženosti jsem neměl přístup, ale ona mě vybídla, ať se projdu před branou a pohlédnu do zamřížovaných oken, abych se přesvědčil, že mě odtamtud sleduje pohled vlídných očí. Večer se pro mě vrátila a odvedla mě k železným dveřím, které se otevřely bez jediného zaskřípění, a odvedla mě do voňavé místnosti. Podlaha i stěny tam byly pokryté koberci, a když jsem uvnitř osaměl, už jsem nenašel cestu ven, ať jsem sebevíc nadzvedával koberce a hledal dveře." „Nic se ale nedělo," pokračoval Antti po chvíli, „a tak jsem hladový usnul na lůžku. Když jsem se probudil, byla místnost osvětlená mnoha vonnými lampami a vedle mě na kraji postele seděla žena krásná jako květ. Tvář měla zahalenou, vzdychala a v buclatých dlaních svírala mou ruku. Oslovila mě, ale já jsem „jejím slovům nerozuměl, a odpověděl jsem jí básní, kterou mi Abu el-Kasim s takovými obtížemi vtloukl do hlavy. Pak jsme prohodili několik slov zdejším franckým jazykem, což je myslí nejstarší jazyk na světě, protože nemohl vzniknout jindy než při stavbě babylonské věže. Pak, protože se pořád nic nedělo, jsem jí stáhl závoj, i když se tomu bránila, byť rozhodně ne ze všech sil. Musím říct, že ta žena byla moc krásná a moc se mi líbila, i když sedmnáct jí už zrovna nebylo. Po chvíli vešla Fatima a začala přede mě stavět mísy s mnoha vybranými lahůdkami - teď si však uvědomuji, že mám hlad a vclkou chuť na poctivé skopové a pořádnou kaši, po všech těch lahůdkách, co jsem musel sníst."
Donesl jsem mu jídlo. Měli jsme ho dost, protože po Anttiho odchodu jsme se ještě pořád nenaučili připravovat malé množství jídla a vždycky nám půl hrnce zbývalo. Abu el-Kasim nechtěl rozdat všechno chudýrn tvrdil, že i dobrota má své meze. Antti se zaradoval, když se před ním objevil známý hrnec, požehnal jídlu a pak pokračoval ve vyprávění:
„Když jsem se dosyta najedl chtěl jsem té chápavé ženě projevit přátelství a chytl jsem ji za ruku. Těžce oddechovala, a já jsem usoudil, že se to tady sluší a taky jsem začal těžce oddechovat. Fatima, když viděla, jak tam pořád jen sedíme a oddechujeme, před nás rozmrzele postavila číši a džbán vína. Ta dobrá žena mi četla z koránu a všechno mi vysvětlila lip než mnozí učenci, takže jsem překonal pochybnosti a odpor, jaký k vínu cítím, a opatrně jsem se napil. Ve společnosti té ženy jsem byl rozpačitý a doufal jsem, že mě víno trochu povzbudí. Nehodí se, abych mluvil úplně o všem, ale snad mohu říct jen tolik, že brzy jsme našli styčných míst dost a dost. Oba jsme se museli mnohokrát omýt a osvěžit jemnými voňavkami, jak přikazuje korán. Nu, abych to zkrátil: ta ochotná Fatima začala být celá nesvá a prosila nás, ať pro Alláha necháme toho neopatrného chování, protože se blíží čas ranní modlitby a kohouti už kokrhají a ona nebohá nezamhouřila oka, protože musela celou noc tahat těžká vědra s vodou po strmých schodech dolů a nahoru. Přinesla mi šaty, které mám teď na sobě, a ta pomilováníhodná žena mě přátelsky vyzvala, ať si je obleču, protože svoje hadry jsem už stejně zahodil." Antti stydlivě sklopil oči, vylovil z hrnce kost a pokračoval:
„Fatima mě chytila za ruku, odvedla mě z té místnosti bez dveří, popřála mi Alláhovo požehnání a těmi železnými dveřmi mě pustila ven. Požehnání mě neminulo - v šatech jsem našel peněženku, do níž ta ušlechtilá žena pokaždé, když se myla, strčila jeden zlatý. Z těch sedmnácti zlatých jsem dal dva věrné Fatimě, pro mě to nic nebylo a ona nám celou noc pilně posluhovala. Na nádvoří nikdo nevěnoval mým novým šatům sebemenši pozornost. Potloukal jsem se po nádvoří, ale byl jsem už trochu unavený a snad jsem měl i maličko v hlavě, vždyť jsem víc než půl roku nepožil ani kapku vína. Měl jsem za pasem šavli, a vůbec, řekl jsem si, že v kasárnách si sotva kdo povšimne, že jsem tak trošičku zbloudil z pravé cesty, a tak jsem šel na vnítřní nálvoří a v kasárnách jsem si našel prázdnou postel. A skutečně mě nikdo nepodezíral, všichni se jen uctivě klaněli a ten, kdo tam spal dřív, si rychle balil věci, sotva jsem trochu trhl rameny. A to je všechno."
Abu el-Kasim roztočil soudek, pozvedl plný měšec a pochybovačně řekl:
„Alláh je velký, tys však mluvil jen o sedmnácti zlatých a v tomto měšci je jich nejmíň sto, pokud se nepletu. A že se nepletu, má ruka je zkušená a váží lip než podvodná váha na tržišti,
Antti se na něj překvapeně podíval: „Zapomněl jsem na něco, nebo mi snad už víno tak stouplo do hlavy?" zeptal se. „Upřímně řečeno celý palác Selima bin Hafse je šílenější místo néž blázinec, protože se tam nikdo ničemu nediví a nikdo si není jist svým postavením. Selim bin Hafs je do té míry otrokem opia a svých rozmarů, že mávnutím ruky udělá z písaře pouhého nosiče vody nebo naopak nevzdělaného kuchaře povýší na pokladníka, pokud ovšem nedá rovnou srazit hlavu prvnímu, kdo mu přijde na oči, aby se přesvědčil, jestli sní, nebo bdí. Pokladna je taky v hrozném nepořádku a nezáleží vlastně na tom, jestli je pokladník poctivec nebo zloděj, protože Selim bin Hafs z něj stejně dřív nebo později udělá výběrčího poplatků na veřejných záchodcích na tržišti. Ne, opravdu už se mi nechce mluvit o tom blázinci, kde tou nejvlídnější odpovědí na přátelský pozdrav je mrazivý škleb."
Zvědavě jsme poslouchali, ale Abu el-Kasim pořád potěžkával měšec, probíral mezi prsty mastné zlaté mince a nepřestával se vyptávat:
„Mám si o tobě myslet, že jsi zloděj, Antare? Poctivým způsobem jsi přece nemohl získat takový majetek za tak krátkou dobu! Ty přede mnou pořád ještě něco tajíš, přiznej se!"
Antti upřeně pozoroval chvíli podlahu a chvíli zase strop, krmil mého psa morkem a pak roztržitě řekl: „Kde jsem to skončil, když vy mi pořád skáčete do řeči. Zjistil jsem tedy, že jsem se ze zápasníka stal příslušníkem vysokého stavu sultánova vojska, byť mi nebylo úplně jasné, co to přesně znamená. Byl jsem ovšem jedný, kdo se nad tím zamýšlel. Nikdo mi nic nepřikazoval, a aby mi čas lépe ubíhal, záčal jsem sám dávat příkazy vojákům, kteří se mi nachomýtli. Ochotně je plnili, ti chudáci, kteří přišli ze všech zemí za dobrodružstvím a nechali se obřezat, aby snadněji našli štěstí pod ženskými sukněmi, protože už měli toho líného nicneděláni plné zuby. Drží totiž ustavičně hlídky u bran paláce a v přístavu, střeží noční klid a hlídají, aby nikde nevypukl požár, jako bv to byl nějaký život pro pořádného vojáka. Selim bin Hafs je už ani nevozí na veselé lovecké výpravy na venkov, protože jednou snědl tolik opia, že pak spadl z koně. Měli proto jenom radost, když jsem se ujal velení, přikázal jim ať si vyčistí, zrezivělé arkebuzy a naučil je zápasit. Bylo novoluní a písař vyplácel žold. tak jsem šel taky, abych viděl, kdo vlastně jsem. Písař na mě jen mrkl a bez váhání mi vyplatil pět zlatých, byť většina těch chudáků odcházela jen s jedním nebo dvěma zlatými. Jejich agu jsem ještě nezahlédl ani koutkem oka, ale až ho někde chybím za rukáv, hodlám mu říct pěkně od plic pár slov.o tom, jak zanedbává svůj úřad."
I já už jsem pochopl, že antti něco tají, protože tak opilý, aby nepochopil jasnou otázku, přece jen nebyl. Proto jsem na něj udeřil: „Antti, Antti, i já si o tobě už začínám myslet jen to nejhorší! Mluvíš o pěti zlatých, ale jak se z pěti zlatých může za jediný krátký týden stát celých sto?"
Antti zrudl, uhnul očima, chvíli si mnul ruce a pak se zeptal: „Jak to je, dovoluje Prorokův zákon skutečně každému muži mít čtyiři zákonné ženy a ještě k tomu milenek, co hrdlo ráčí?"
Abu el-Kasim překvapeně tleskl a odpověděl: „To všechno Prorokův zákon vskutku dovoluje, ale jen boháč si může. dovolit víc než jednu ženu a pro chudáka je i jedna žena často až moc, protože manželky jsou nejvychytralejší tvorové na světě, a muž často dopadne jako ten mlynář, který našel poklad a svěřil se s tím tajemstvím manželce. Antare, Antare, snad ses nezbláznil a neoženil ses?"
„Bůh chraň," řekl Antti překvapeně. „Takový blázen "nejsem, ale tohle je zásadní otázka. Už jsem vám přece řekl, že mi srdce cukruje jako holubička a je mi podivuhodně do zpěvu. Zkrátka a dobře, je to tak, že sotva jsem večer prvního dne v kasárnách
vstal z modlícího koberečku, už mě tahala za rukáv Fatima a honila mě, ať jdu pokračovat v díle, které jsem minulou noc tak pěkně zahájil. Nu, a ta chápavá žena mi zase strkala do měšce celou noc zlaté peníze a já byl ráno zase o notnou hrst zlatých bohatší. Fatima, drobná žena, už byla unavená neustálým taháním vody po schodech, požádala mě proto, ať zítra přijdu rovnou do sultánových lázní. Když jsem s náručí polen na zádech vstoupil do brány, vedoucí na nádvoří blaženosti, nikdo mě nezdržoval, uctiví eunuši mi naopak ochotně ukázali cestu do lázní Tam jsem strávil příjemnou noc, neměl jsem nouzi ani o jídlo a pití, ale když se rozednilo, ta chápavá žena pozdvihla zbožné ruce k nebi a řekla mi: Alláh je veliký, a já mám dobrou a věrnou přítelkyni, která mi nevěří, když jí o tobě vyprávím. Dovol tedy, drahý Antare, řekla mi, a to si nepřidávám ani slůvko Abych s sebou svou nedůvěřivou přítelkyni zítra přivedla" „Antti," strnul jsem. „To je strašné, co tady povídáš, nevím, co o i tobě mám myslet. I kdyby se dalo odpustit, že utěšuješ zralou ženu, která trpí samotou a pokaždé tě za tvou laskavost štědře odmění, pak v žádném případě nelze odpustit, když se zapleteš do odporného smilstva i s její přítelkyní."
„Přesně to jsem říkal," bránil se Antti upřímně, „ale ta zbožná zena mi přečetla mnoho veršů z koránu a odvolávala se na svatou tradici a její svědky a svědky svědků, až se mi z toho motala hlava a nezbylo mi než uvěřit. Je to přece vzdělaná dáma, a já, nevzdělaný zápasník, jsem nemohl její slova zpochybňovat."
„Alláhu, Alláhu," povzdechl si Abu el-Kasim a zvedl ruce k nebi. Antti však celý rudý pokračoval:
„Nazítří si ta chápavá žena tedy přivedla přítelkyni. Když jsem ji viděl, nelitoval jsem, protože byla ještě zrale:ší než Amina, je-li to vůbec možné. Ani jedna si neměla proč stěžovat. Ukázalo se, že i ta druhá žena je chápavá, protože i ona mi vždycky při mytí strčila do měšce jeden zlatý. Však jsem taky pro všechny případy postavil měšec na mramorovou lavičku, aby ho měly obě na očích. Ale... ale."
Antti chvíli vzdychal a sténal a pak pokračoval: „Jak mě mohlo napadnout, že příští noc se kolem mě v lázních budou vrtět už tři ženy, jedna zralejší a krásnější než druhá. Nadřel jsem se, abych žádnou neurazil a žádné se nevěnoval víc než těm dvěma ostatním. Když však včera přivedli ještě čtvrtou, cudně zahalenou závojem, rozzlobil jsem se a řekl: Všechno má své meze."
„Tos udělal dobře," řekl Abu el-Kasim. „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, a já mám o tebe strach."
Antti se však nenechal přerušit. Lokl si vína a mluvil dál: „Takže jsem řekl, drahé dámy, všechno má své meze. Chápavá Amina mě ale umlouvala, zase mi citovala korán a jiné svaté spisy, až jsem ustoupil, protože jsem dobrosrdečný muž. Ta čtvrtá žena byla jako zralý plod plný šťávy a ostatní jí dávaly přednost, snad byly samy z neustálého omývání unavené. Ráno. když se rozednilo a na nádvoří začali kokrhat kohouti, mi chápavá Amina řekla: Máš čtyři zbožné manželky, Antare, žádnou z nich jsi nezanedbával a ke všem ses choval tak, jak přikazuje, korán. Můj měsíc se však naplňuje a já nechci, aby se ostatní těšily rozkoši v době, kdy já sama nemohu. Jdi tedy v pokoji, nádherný Antare, nezapomeň, že tě k smrti miluji a hodně jez a pij. ať jsi plný sil, až pro tebe zase pošlu. Teď se chvíli neuvidíme, a nevyčítej mi, pokud jsem nechtě zhřešila."
Jeho vyprávění mně ochromilo a nedokázal jsem ze sebe vypravit ani slovo. Abu el-Kasim přestal počítat peníze, uložil měšec, do železné truhlice a tu pečlivě zamkl. Konečně jsem promluvil:
„To je dík za všechno, Antti?" zajíkal jsem sc zlobou. „Ze všech sil jsem se snažil vést řádný život, abych ti šel přikladem, sotva tě však pustím z očí, ty upadneš do osidel prostopášnosti, před níž by obyvatelé Sodomy a Gomory bledli závistí. Nikdy bych nevěřil, jakou moc má špatná poezie! Všechno přece začalo tou básní, a Abu el-Kasim může potvrdit, že to ani nebyla žádná skutečná báseň, jen ubohá napodobenina. Chápu už, proč Prorok, jeho jméno budiž požehnáno, proklel básníky těmito slovy: Jen zbloudilci následují básníky, kteří s rozumem zmateným bloudí v každém údolí a říkají věci, které nedělají. Básníkům je však třeba přičíst k dobru, že nedělají věci, o nichž mluví. Zato ty, hloupý chudáku, hned upadneš do jejich bludů a děláš všechno, co je v básni míněno jen obrazně."
Nescházelo moc a byl bych Anttiho udeřil. Nejvíc mě mrzelo, že bez námahy získal přízeň čtyř vznešených dam a za své hříchy byl odměněn měšcem zlata, zatímco o mé přátelství nestojí žádná žena zadarmo. Špatnou náladu nerozptýlilo ani zlostné zaklepání na bránu. Stála tam Giulia, a když jsem odemkl, udeřila mě střevícem do hlavy, neboť jsem se zaposlouchal do Anttiho prostopášného vyprávění a zapomněl jsem jí jít naprotř k lázním.

Tohle je prostě klasika. Kam se na Waltariho hrabe většina většina takzvaných bestsellerů a thrillerů se spoustou pornografickýho výprodeje, se zápletkami a peprnými slovíčky kopírovanými z erotických povídek. Nic proti péčku, ale když už má člověk vepsat lechtivé povyražení do beletristickýho počinu, má to mít noblesu a úroveň.

BOSÁ KRÁLOVNA

V ten okamžik ji Erik poprvé políbí. Erik sklidí z jejích rtů nejplašší kouzlo nedotčenosti a Karin s úlekem cítí, jak se její vlastní tělo probouzí čímsi neznámým a znepokojivým a zachvívá se štěstím, jež nahání hrůzu.

Ani nevím proč mě tohle čtení bavilo. Možná, že je to tím, že mám Waltariho rád. Možná, že jeho historické romány jsou pro mě přijatelnější než školní výklady historie a tak si díky takovým knihám podvědomě kompenzuji dějepisnou dietu. Ale i tak...
Odborníci ať posuzují nakolik se Waltari držel faktů, osobně pevně věřím tomu, že ikdyby si celý román vymyslel sám, vystihl tak velmi věrohodně a spolehlivě mocenské šarvátkya jejich dopad. Zpětně si uvědomuju, že jen tohle samo o sobě by asi byla strašná nuda, ovšem v kombinaci s nahlédnutím do duše neuvěřitelně oddané Karin a milujícího, ikdyž mocí deformovaného Erika, je tenhle Waltariho první historický román mnohovrstevný a přesto čtivý a celistvý.

ZÁZRAČNÝ JOSEF

Neboli Život je Dobrodružství

Měla jsem po celý den přísně zakázáno vstoupit na onu část břehu na skalním výčnělku, kde se chystala hranice. Když jsem ji pak uviděla, trochu jsem se vyděsila, neboť oba hrdinové do puntíku využili strýčkova nemastného neslaného souhlasu „Klidně si vemte, co už se k ničemu nehodí".

Hlavní část hranice tvořil člun, který podle mě ještě zdaleka na odpis nebyl. Kromě nezbytných větví a chrastí použili ještě sud na dehet, a když se oheň pořádně rozhořel, dehet stékající po skále byl dostatečným důkazem, že sud v žádném případě nebyl ještě prázdný.

Moudře jsem však spolkla malicherné námitky a pečlivě zabalená do dek jsem se posadila na okraj skály. Hleděla jsem na bílou noc, klidnou vodní hladinu a tajemné ohně planoucí na vzdálených březích. Po hladině k nám ze vzdálenosti dobrého kilometru v nepravidelných vlnách doléhala hudba z gramofonu i veselé tóny harmoniky. - A když si ke mně nakonec uráčili přisednou t Josef s Toivem, musela jsem přiznat, že takhle krásný svatvečer jsem snad ještě nezažila. Na což oba pánové jen blahosklonně přikývli, jako by se to rozumělo samo sebou.

Když se k nám o půlnoci donesla po hladině buráci vá ozvěna výstřelů, přišlo na řadu hlavní číslo programu. Ve dne jsem zahlédla oba pány, jak cosi kutí s podivnými papírovými sáčky a slepují válce z lepenky. Teď vyšla záhada najevo: Toivo přinesl čtyři vlastnoručně vyrobené rakety ukryté v křoví.

„Musíme je zapalovat opatrně," řekl Josef a třel si přitom bradu, což byla u něho známka rozpaků. „Nemám s sebou tabulku, takže směs může být trochu silnější. Ale v podstatě jsme to snad namíchali správně."

„Ne-nemohli bychom to odložit?" zašeptala jsem třesoucím se hlasem, ale Toivovo vzteklé syknutí mě umlčelo.

„Ta první raketa je jen testovací!" uklidňoval mě Josef a připevnil raketu ke stromku, který předem oklestil. „A navíc je budeme odpalovat za pomoci zápalné šňůry, takže nám nic nehrozí, i kdyby se roztrhly."

Fííí! První raketa lenivě vylétla do výšky sotva deseti metrů, tam se na vteřinu zastavila a se vzteklým zasyčením zahučela do vody.

„Dobře, že jsme do těch ostatních dali větší nálož," okomentoval to Josef a znovu škrtl zápalkou.

Tentokrát to byla rána jako z děla - druhá raketa vyletěla vysoko nad naše hlavy a tam se rozprskla v desítky ohnivých hvězdiček. Toivo i Josef křičeli radostí, já se však třesoucími se rty modlila, abychom to ve zdraví přežili.

Když Josef odpálil třetí raketu, všimla jsem si čerstvé spáleniny na jeho pravé ruce, a považovala jsem proto za zcela malicherné říkat mu, že mám na sukni už druhou vypálenou dírku.

Horší však bylo, že ta třetí raketa nevzlétla k nebi, ale namířila si to rovnou do našeho ohně, rozmetala popel a oharky na desítky metrů daleko a jako zázrakem pak žbluňkla do vody, takže se nic horšího nestalo. S pláčem na krajíčku jsem oba pány požádala, aby tu čtvrtou už neodpalovali. Ať se nezlobí, ale nemám na to nervy.

Zase mě jednou Waltari dostal. Ještě při prvních řádcích jsem se trochu bál, že se pouštím do čtení podobného kousku, jako je Plavovláska, kterou jsem asi nedočetl, ale nakonec jsem Zázračného Josefa přelouskl na dva zátahy. Neříkám, že je to nějaký rekordmanský čtenářský výkon, protože se jedná o útlou knížečku. Jenže o čase stráveném čtením nějaké knihy stejně rozhoduje spíš to, jak mě ta knížka baví, než jak moc tlustá je. Tohle čtení mi uteklo jako voda. Místo dalšího hodnocení cituji tentokrát velice výstižnou upoutávku z přebalu: "...zápletka jak vystřižená z červené knihovny. Ale v rukou skvělého vypravěče, jímž Mika Waltari bezesporu byl, se romantický příběh o nalezení štěstí stává čímsi víc než veselou poctou nenáročné literatuře. Waltari psal svoje dílko s laskavým pochopením pro pravidla žánru, pro duši své hrdinky i pro životní touhy, které jsou stejné dnes jako před sedmdesáti lety, kdy tato skromná, a přece půvabná novela poprvé vyšla." A jen malá asociační hra závěrem tohoto záznamu; celou dobu se mi vynořovaly obrazy z černobílých filmů pro pamětníky s Oldřichem Novým a Foglarův Rikitan. Zvláštní kombinace, nemyslíte?

KRVAVÁ LÁZEŇ

Nakonec, když už jsem nedokázal překonat smutek, položil jsem hlavu ženě do klína a začal jsem hořce naříkat: „Jsem určitě zbytečný člověk, jsem sám na celém světě, protože nikdo pro mě nemá dobré slovo. Nedokážu ani uživit svou ženu. Tos udělala špatný obchod, Barbaro, když sis mě vzala za manžela. Asi by bylo nejlepší, kdybych ti zmizel ze života stejně, jako jsem se objevil.“

Pohladila mě útlou rukou po vlasech a řekla mi:“Nedělej si starosti, Mikaeli, už jsem za tebe všechno promyslela. Chceš-li odejdeme z tohoto města. Nebudu litovat, ani kdybych s tebou musela vést potulný život a náš jediný domov by byl u kořene stromu u cesty a naší střechou jasné nebe, protože tě miluji.“

Kdybych měl porovnávat s nějakou knihou, tak bych si asi vybral Haškova Švejka. Nemůžu si pomoct, ale Waltariův Mikael a Haškův Švejk jsou si mnohokrát velmi podobní. Spojuje je jejich "bezelstnost", "naivní důvěřivost" a na druhou stranu zase obdivuhodná schopnost vypořádat se s těžkými situacemi a težkým údělem ve válce zmítané Evropě. Těším se na volné pokračování této knihy "Šťastná hvězda"

EGYPŤAN SINUHET

KNIHA PRVNÍ

Lodička z rákosu

Já, Sinuhet, syn Senmuta a jeho ženy Kipy, píši tyto knihy. Nikoli proto, abych chválil faraóny, neboť jsem znechucen jejich činy. Jedině pro sebe sama píši. Ne abych lichotil bohům, ne abych lichotil králům, ne že bych se bál časů příštích, ani že bych v ně doufal. Neboť za svého života jsem tolik zkusil a tolik ztratil, že marný strach mne nemůže znepokojit a jsem znechucen nadějí na nesmrtelnost, jako jsem znechucen bohy a králi. Tedy jedině pro sebe sama píši a tím myslím se liším ode všech, kdož psali přede mnou i kdož budou psát po mně.
Neboť vše, co bylo napsáno až doposud, bylo psáno buď pro bohy nebo pro lidi. A řadím tedy faraóny také mezi lidi, protože jsou našimi bližními v nenávisti i ve strachu, ve vášni i zklamání. Ničím se od nás neliší, ikdyž se řadí tisíckrát mezi bohy. A nechť se řadí mezi bohy tisíckrát - a opět tisíckrát - jsou lidmi, jsouce posdobni druhým. Mají moc ukojit svou nenávist a uniknout svému strachu, ale tato moc je neušetří ani vášně ani zklamání. Avšak vše, co bylo napsáno, bylo psáno z rozkazu králů, nebo aby se lichotilo bohům, či aby se předkládalo lidem ošemetně k věření to, co se nikdy nestalo. Nebo dokonce, aby lidé myslili, že vše se stalo jinak, než vskutku bylo. Nebo že úžas toho či onoho na událostech je větší či menši, než vpradě byla. V tom smyslu tvrdím, že vše, co bylo napsáno od pradávných dob až po tyto dny, bylo psáno pro bohy nebo pro lidi.
Vše je opět, jak bylo dříve, a nic není nového pod sluncem, a člověk se nemění, i když se mění jeho šat, ba islova jeho řeči. Proto se domnívám, že se nebude psát jinak, než se posud psalo, neboť člověk sám se nemění. Lidé víří okolo lži jako mouchy na medovém koláči, a jako kadidlo dýmá slovo vypravěče, jenž dřepí v hnojina rohu ulice, ale lidé prchají před pravdou.

Já, Sinuhet, syn Senmuta, jsem nicméně znechucen lží ve dnech své staroby a svého zklamání. Proto píši jedině pro sebe a píši jen to, co jsem viděl na vlastní oči nebo o čem jsem se přesvědčil, že mi bylo pravdivě vypravováno...

Báječná kniha, která si mne získala hned prvními řádky. Asi jsem měl štěstí, že jsem jako první od Waltariho četl právě Sinuheta. Ačkoliv Tajemný Etrusk nebo Krvavá lázeň jsou taky dobré...