NEŽ PŘIJDE VAKOVLK

Další ukázky Diaolgů o současné vědě

SPORNÁ NADĚJE PRO VAKOVLKA

Tasmánský vakovlk (Thylacinus cynocephalus), největší vačnatá šelma, dosahoval délky až dvou metrů. Ačkoliv se občas objevují zprávy o tom, že byl spatřen někde v nepřístupných oblastech Austrálie či Nové Guineje, podle všeho ve 30. letech ve volné přírodě vyhynul. Nadějí na jeho oživení je zachovalá DNA... Nukleovou kyselinu zvířete máme dnes k dispozici díky tomu, že existují muzeální exponáty, které byly konzervovány etanolem, a ten na rozdíl od formalínu molekuly nukleových kyselin neničí. Autoři „oživovacího" projektu si to představují tak, že DNA z preparátu vložíme do vajíčka nějakého příbuzného, dosud žijícího druhu, a DNA pak „přeprogramuje" ontogenetický vývoj vajíčka směrem k vakovlkovi. Za nejnaděj-nějšího kandidáta pro oživení vakovlka se pokládá jiný vačnatec z australské oblasti, dosud žijící ďábel tasmánský (Sarcophilus laniarius).

Ze 30. let 20. století jsou dokonce k dispozici záběry posledního žijícího vakovlka, kterak čenichá a neklidně pobíhá klecí zoologické zahrady. Hned je vidět, že název šelmy není zvolen náhodně, podoba vakovlka se psem či vlkem je značná - jde o důsledek konvergence, v podobném prostředí vede evoluce často ke vzniku analogických forem (příkladem je třeba obdobný tvar těl evolučně tak vzdálených živočichů, jako je delfín a žralok).

Každopádně teprve budoucnost ukáže, zdaje film z 30. let skutečně poslední stopou, kterou na zemském povrchu zanechala vakovlčí tlapa. A když už jsme u té podoby se psem. jeden z lidí, kteří stojí za projektem oživení vakovlka, ředitel muzea v Sydney Mike Archer, dokonce předpokládá, že by tato zvířata mohl prodávat jako domácí mazlíčky.

Minulý týden se mi doneslo, že "naklonovali vakovlka"! Ne, že by to nebylo hezké, ale nevěřím tomu. Není zas tak jednoduchý naklonovat ovci, kterou můžete piplat, v pravou chvíli si z ní odebrat buňku, jakou chcete a jak "hezkou" chcete a nakonec se s malou pravděpodobností na úspěch pokusit udělat klon, který možná doroste dospělosti, ale zdaleka nebude jako "maminka". Bude trpět řadou poruch atd. A to vše se vám se štěstím podaří v úplně ideálním případě a podmínkách. Ať mi nikdo netvrdí, že naklonoval vyhynulý zvíře z kousku masa naloženýho několik desetiletí v ethanolu. Možná to jednou půjde. Možná se opravdu podaří oživit vakovlčí DNA do podoby zvířete, který bude mít na zadku pruhy. Možná. Ale teď se ptám: proč? Kvůli nápravě škod? I kdyby se narodil jeden vakovlk, i kdyby se narodili 4, stejně to celý vyhynulý druh neoživí. I když víme, že ještě žijí poslední desítky toho a onoho druhu, víme taky, že už je vlastně ortel vyřknutý. Prostě od určité chvíle není cesta zpět. A když se jí nedaří nalézt u živých, kdo by se pokoušel ji hledat u vyhynulých? Dobrá, tak je to tedy výzva pro vědu. Možná, ale v tom případě se ptám, jestli není řada jiných cílů, kde se hodí každá hlava, každý zlaťák. V žádném případě nejsem odpůrce klonování, dokonce ani manipulace s lidskou DNA mi nepřipadá jako rouhání, když bude zachraňovat a zlepšovat lidské životy. Klonování vakovlka pomocí DNA konzervované v lihu sice může přinést řadu poznatků využitelných v dalším základním i aplikovaném výzkumu, nicméně klonování vakovlka, ta myšlenka samotná, mi připadá jako rozmar. Lákavý, prestižní, náročný a zbytečný rozmar, který se vyskytuje v každé lidské činnosti, tedy i vědě.