BLAZE

           Po zápase se chlapci toulali centrem města, zevlovali a snažili se vyhýbat policistům. Stíny se už dloužily a Blazeovi kručelo v břiše. John spořádal několik hamburgerů na zápase, ale Blaze byl podívanou na hráče na hřišti - skutečné lidi se zpoceným zátylkem - příliš rozčilený, než aby jedl. Taky užasl nad těmi zástupy lidí, byly jich tisíce na jednom místě. Ale teď hlad dostal.
Vešli do úzké místnosti, kde bylo šero a jmenovalo se to tam Lindy's Steak House. Vonělo tu pivo a připálené hovězí. Ve vysokých boxech polstrovaných červenou kůží seděla spousta dvojic. Nalevo stál dlouhý barový pult, poškrábaný a odřený, ale stále svítil, jako by to dřevo zářilo. Na každém metru baru stála miska se slanými oříšky a preclíky. Za barem visely fotografie baseballových hráčů, některé podepsané, a obraz úplně nahé ženy. Muž vládnoucí za barem byl obrovský. Sklonil se k nim.
           „Co si dáte, chlapci?“
           „Ehm,“ řekl John. Poprvé za ten den vypadal, že si neví rady. „Steak!“ vyhrkl Blaze. „Dva velký steaky a k tomu mlíko.“
Velký muž se zakřenil a ukázal impozantní chrup. Vypadal, že by dokázal rozžvýkat telefonní seznam na cucky. „Máte peníze?“
           Blaze pleskl dvackou o pult.
           Velký chlap ji zvedl a zkontroloval Andyho Jacksona proti světlu.
           Škubl bankovkou mezi prsty. Pak ji sbalil. „Dobře,“ řekl.
           „Nedostanem nazpátek?“ zeptal se John.
           Velký muž odpověděl: „Ne, ale nebudete litovat.“
           Otočil se, otevřel mrazák a vytáhl dva největší, nejčervenější steaky, jaké Blaze v životě viděl. Na konci baru byl hluboký gril, a když na něj velký muž skoro pohrdavě steaky vhodil, vyskočily plameny.
           „Hicksův speciál, už se to chystá,“ hlaholil.
           Natočil pár piv, nasypal další misky s oříšky, pak udělal saláty a dal je na led. Když saláty dodělal, obrátil steaky a vrátil se k Johnovi a Blazeovi. Opřel tlapy zarudlé od mytí nádobí o bar a řekl: „Kluci, vidíte tamtoho pána u druhého konce pultu, co tam sedí docela sám?“
Blaze a John se podívali. Pán u druhého konce pultu měl na sobě úhledný modrý oblek a zachmuřeně ucucával pivo.
           „Jmenuje se Daniel J. Monahan. Detektiv Daniel J. Monahan, bostonská špička. Asi byste si s ním nechtěli popovídat o tom, jak takoví balíci jako vy dva, vašnostové, klidně vysolí dvacku za prvotřídní biftek?“
           John Cheltzman najednou vypadal, že je mu zle. Trochu se na stoličce zapotácel. Blaze natáhl ruku, aby John neupadl. V duchu se pořádně rozkročil. „Dostali jsme ty peníze ve vší počestnosti,“ prohlásil.
„Opravdu? Někoho jste ve vší počestnosti obrali? Nebo to bylo přepadení ve vší počestnosti?“
„Dostali jsme ty peníze ve vší počestnosti. Našli jsme je. A jestli to chcete Johnnymu a mně zkazit, jednu vám vrazím.“
           Muž za barem se podíval na Blazea se směsicí překvapení, obdivu a pohrdání. „Seš velkej, ale seš blázen, hochu. Zkus zatnout pěst, a pošlu tě rovnou na měsíc.“
„Jestli nám zkazíte prázdniny, jednu vám vrazím, pane.“
„Odkud jste? Z lapáku v New Hampshiru? V North Windhamu? Z Bostonu určitě ne. Máte slámu v botách.“
           „Jsme z Dětskýho domova sestry Hettonové,“ odpověděl Blaze. „Nejsme lumpové.“
Bostonský detektiv na konci barového pultu dopil pivo. Prázdnou sklenicí naznačil, že chce další. Velký muž to uviděl a pousmál se. „Ani se nehněte, vy dva. Nemusíte hned práskat do bot.“
'Velký muž přinesl Monahanovi další pivo a prohodil něco, čemu se Monahan zasmál. Znělo to drsně, nijak vesele.
           Barman a kuchař v jedné osobě se zase vrátil. „Kde má ten váš děcák být?“ Ted' mluvil k Johnovi.
„V Cumberlandu v Maine,“ odpověděl John. „Nechávají nás v pátek večer jezdit do Freeportu do kina. Na pánském záchodě jsem našel peněženku. Byly v ní peníze. Tak jsme utekli, abychom si trochu užili prázdniny, přesně jak Blaze říkal.“
           „Prostě jste jen tak náhodou našli peněženku, co?“
           „Ano, pane.“
           „A kolik bylo v té pohádkové peněžence?“
           „Asi dvě stě padesát dolarů.“
           „Ježíšku na křížku, a vsadím se, že je všechny nosíte po kapsách.“
           „Kde jinde?“ John vypadal popleteně.
           „Ježíšku na křížku,“ opakoval velký muž. Podíval se na strop z vlnitého plechu. Zakroutil očima. „A klidně to vykládáte cizímu člověkovi. Jako by se nechumelilo.“
Velký muž se předklonil s prsty roztaženými na pultu. Věk mu tvář krutě zřídil, ale krutá nebyla.
           „Věřím vám,“ prohlásil. „Máte v botách tolik slámy, že nemůžete být lháři. Ale tamhle ten policajt… chlapci, mohl bych ho na vás poštvat jako ratlíka na krysu. Seděli byste v báni a my bysme se o ty prachy šábli.“
           „Jednu vám vrazím,“ nedal se Blaze. „Jsou to naše peníze. Já a Johnny jsme je našli. Podívejte se. My v tom baráku jsme pořád a je to tam mizerný. Takový chlap jako vy, možná si myslíte, že víte hodně věcí, jenomže… ále, na tom nesejde. My si to zasloužili!“
           „Bude z tebe bouchač, až pořádně vyrosteš,“ prohodil velký muž spíš pro sebe. Pak se podíval na Johna. „Tady tvýmu kámošovi chybí ve věži pár koleček. To asi víš, co?“
John se vzpamatoval. Neřekl nic, jen klidně vracel velkému muži pohled.
           „Starej se o něho.“ Velký muž se najednou usmál. „Přiveď ho sem, až pořádně vyroste. Chci vidět, jak potom bude vypadat.“
John mu úsměv neoplatil - naopak zvážněl ještě víc - ale Blaze se uculil. Pochopil, že je to dobré.
Velký muž vytáhl dvacetidolarovku - jako by ji vyčaroval odnikud a přistrčil ji k Johnovi. „Ty steaky jsou na účet podniku, chlapci. Tohle si vezměte a běžte zítra na baseball. Jestli vám do tý doby někdo neobrátí kapsy.“
           „Šli jsme dneska,“ řekl John.
           „Bylo to dobrý?“
A John se konečně usmál. „Nic lepšího jsem v životě neviděl.“
           „Jo,“ souhlasil velký muž. „To nepochybuju. Dávej pozor na svýho kámoše.“
           „Budu.“
           „Protože kámoši držej při sobě.“
           „Já vím.“
           Velký muž přinesl steaky a Césarův salát a čerstvý hrášek a hromady hranolků a obrovské sklenice mléka. Jako zákusek dostali řezy třešňového koláče, na kterých se rozpouštěly kopečky vanilkové zmrzliny. Nejdřív jedli pomalu. Potom detektiv Monahan z bostonské elity odešel (aniž zaplatil, pokud si Blaze všiml) a oba se na jídlo vrhli. Blaze snědl dva kusy koláče a vypil tři sklenice mléka, a když velký chlap naléval Blazeovi sklenici potřetí, hlasitě se smál.

Nevím, jak to ten chlápek dělá. Píše příběhy, které se čtou lehce, i když je hlavním hrdinou třeba Blaze, u kterého vlastně nevím, co si myslet. Je to grázl nebo oběť? Asi obojí. Ta knížka Vám tuhle otázku prostě položí a nedá Vám odpověď. A teď, co s tím? Kdybyste se narodili jako Blaze a potkalo Vás to, co jeho, byli byste lepší, stejní nebo ještě horší? Jako by mi na konci té knihy bylo Blaze líto. Blaze, který má o kolečko míň, Blaze vraha a sprostého únosce mimin. Knížka "Blaze" je poněkud kontroverzní, když staví proti sobě všechny osudové křivdy, které nebožáka Blaze doženou až k bludům a křivdy, které z těchto bludů plynou. Jakoby se tím řeklo, že Blaze je v tom nevinně. Kontroverzní? Možná. Poutavě vyprávěno? Určitě. A ještě navíc, snadno se tomu věří. Nejspíš se někde něco takového opravdu stalo a jestli ne, tak se to klidně stát mohlo. Ovšem, kdybych musel volit mezi "Blaze" a "Čtyři roční doby", Blaze bych si na pustý ostrov nevzal, Čtyři roční doby jo.