KONEC VĚČNOSTI

„Je tu nová,“ odvětil. „Přišla z Času.“

„Co tady dělá?“

Operátorovu tvář přelétl lehký úsměv, který se proměnil v úšklebek.

„Je to prý šéfova sekretářka. Jmenuje se Noÿs Lambentová.“ „Díky.“ Harlan se otočil na podpatku a odešel.

První Harlanova Pozorovací akce ve 482. století proběhla hned následujícího dne, ale trvala pouhých třicet minut. Byla to pouze orientační vyjížďka, při níž se chtěl obeznámit s reáli­emi. Druhého dne trvala hodinu a půl a třetího už ji vynechal úplně.

Pracovní dobu trávil tím, že se prokousával původními zprá­vami a osvěžoval si své vědomosti o tomhle století, procvičoval si dobový jazyk a znovu přivykal tehdejšímu způsobu odívání.

482. století už prodělalo jednu Změnu skutečnosti, ale jen velice nepatrnou. Zlikvidovali pouze kliku, která si uzurpovala vládu. Zdálo se, že společnosti jako takové se změna nijak nedotkla.

Aniž si to plně uvědomoval, opět sklouzl k rutině vyhledávat ve starých hlášeních všechny informace o aristokracii. Ta pozo­rování zajisté prováděl kdysi on sám.

Ano, prováděl, ale tehdy zcela neosobně, s odstupem. Jeho údaje ji charakterizovaly jako třídu, nikoli coby jednotlivce.

Časoprostorový itinerář po něm samozřejmě nikdy nevyžado­val a ani mu nedovoloval, aby sledoval tehdejší aristokracii zblízka. Pouhý Pozorovatel neměl oprávnění pátrat po příčinách. Nyní byl sám na sebe rozladěný, že takovou zvědavost pociťuje.

V průběhu oněch tří dní spatřil tu dívku, Noÿs Lambentovou, celkem čtyřikrát. Z prvého setkání si pamatoval jen její šaty a ozdůbky. Nyní si už vybavoval, že je vysoká nějakých skoro sto sedmdesát centimetrů, asi o půl hlavy menší než on. Byla však štíhlá a držela se zpříma, takže se zdála vyšší.

Občas se mi stane, že zjistím, že jsem si z neznámých důvodů neudělal záznam ke skvělé knížce, kterou už mám dlouho přečtenou a dokonce ji mám denně na očích, protože je v knihovničce na "čestném" místě. Dneska splácím tento dluh první Asimovově knížce, kterou jsem přečetl. Na první pokus jsem měl tenkrát v knihkupectví asi vážně šťastnou ruku, protože se jedná o skvěle upředenou spleť logických posloupností, jejichž pointa Vás překvapí a nebo aspoň pobaví, pokud jste si ji dovodili sami. Parádní na tom je, že logické závěry v Asimovových příbězích nemůžete odhadnout jako vraha v televizní kriminálce, jenom protože "se Vám ten školník celou dobu nezdál", ale o to víc Vás budou bavit. Ukázka výše je vybraná naprosto náhodně. Určitě si radši přečtěte celou knížku od začátku do konce. Operátor se zarazil, velká část nadšení se vypařila.