Novinky v knihkupectví Kosmas

úterý 25. prosince 2007

KVINTET

Pořízek zvedl muži, který měl být oloupen, pravou pěst až ke tváři. Pan Patel zahlédl, jak se na zápěstí zablýskl kov. Nic neuslyšel, ale spatřil, jak se pořízkova ústa pohybují, jak cizímu muži cosi říká. Oběti nezbývalo než odevzdat peněženku, hodinky a případně i další cennosti. Když bude mít kliku, lupiči seberou kořist a utečou; třeba to i přežije ve zdraví.
Udělat to, co udělal, bylo nejspíš hloupé. Bylo jich víc a měli váhovou převahu. On byl soudě podle šedivých vlasů vyššího středního věku a kulhání naznačovalo, že se nemůže zcela volně pohybovat. Přesto se bránil.
Pan Patel uviděl, jak od mužova boku vyšvihla nesmírně rychle pravička. Jakoby se mírně protočil v bocích a ramena sebou mávla, aby vložil do rány víc síly.

Pět povídek se slušným spádem a překvapivou pointou bylo to první, co jsem od Forsytha četl. Chápu proč je tak oblíbený. Snad nejvíc se mi líbila povídka "Zázrak", ve které Forsyth píše o příhodě z druhé světové války. Zajímavé je, že téma války tady používá jen jako prostředek k vyprávění a nikoliv jako hlavní motiv a příležitost být patetický. Možná by někoho mohla odradit nepřítomnost hlubokých úvah a myšlenek. Jenže myslím, že pokud Forsythovi jeho zápletky věříte, je veškerá moudrost obsažená přímo v nich a není třeba ji nějak zvlášť "okecávat".

sobota 10. listopadu 2007

DEKAMERON



PŘÍBĚH PRVNÍ Masetto Z Lamporecchia se staví němým a stane se zahradníkem v jednom ženském klášteře, kde se jedna řeholnice přes druhou snaží, aby s ním ležela

PŘÍBĚH DRUHÝ Podkoní leží s manželkou krále Agilulfa, což Agilulf mlčky zpozo­ruje; nalezne čeledína a ostříhá ho, ostříhaný však ostříhá všechny ostatní, a tak se vyhne pohromě

PŘÍBĚH TŘETÍ Jedna zamilovaná paní přiměje pod rouškou zpovědi a nejčistšího svědomí velezbožného mnicha, aby jí nevědomky dělal kuplíře.

PŘÍBĚH ČTVRTÝ Don Felice poučí bratra Puccia, že dosáhne věčné blaženosti, jestliže vykoná jisté pokání. Bratr Puccio se kaje a don Felice si zatím dopřává s jeho manželkou

PŘÍBĚH PÁTÝ Zima daruje messeru Francescovi Vergellesimu svého koně a do­stane za to od něho dovolení promluvit s jeho paní. Protože však ona mlčí, odpovídá si sám místo ní a podle toho pak dopadne výsledek .

PŘÍBĚH šESTÝ Ricciardo Minutolo miluje manželku Filipella Fighinolfiho, a když zjistí, že je žárlivá, předstírá jí, že Filipello má být druhého dne s jeho chotí v lázni, a tak manželku Filipellovu přiměje, aby tam šla; ta ma­jíc za to, že je se svým manželem, zjistí, že meškala s Ricciardem.

PŘÍBĚH SEDMÝ Tedaldo se znesváří se svou paní a odejde z Florencie. Po nějakém čase se tam vrátí v přestrojení za poutníka. Hovoří s paní, dá jí na vědomost její omyl a zachrání před smrtí jejího manžela, kterému bylo dokázáno, že Tedalda zabil. Smíří ho pak se svými bratry a poté si moudře dopřává se svou paní

PŘÍBĚH OSMÝ F erondo požije jistého prášku a je pohřben jako mrtvý. Opat ho vy­táhne z hrobu, uvrhne do žaláře, namluví mu, že je v očistci, a do· přává si zatím s jeho ženou. Perondo posléze vstane Z mrtvých a vychová syna, jejž zplodil opat s jeho manželkou, jako svého vlastního

PŘÍBĚH DEVÁTÝ Gillette z Narbonnu vyléčí francouzského krále Z píštěle. Žádá za to Bertranda z Roussillonu za manžela, ten se s ní ožení proti své vůli, a ježto jí opovrhuje, odejde do Florencie. Tam si namlouvá jedno děvče. Gillette však lehá s ním místo ní a má s ním dva syny. Bertrand si ji potom zamiluje a žije s ní jako s manželkou .

PŘÍBĚH DESÁTÝ Alibech se stane poustevnicí a mnich Rustico ji naučí zahánět ďábla do pekla. Posléze si ji odvede Neerbal a vezme si ji za ženu .

Dekameron jsem si koupil za 99 Kč v levných knihách. Četl jsem několik málo příběhů skoro každou noc před spaním. Ze všeho nejdřív mě napadá mluvit tady o "levných knihách". Někdy se v těchto obchodech s brakem dá koupit i skvost všeho druhu. Dekameron je osvědčená klasika, při které se uchichtávají puberťáci už pár set let. Renezanci by mnohdy závidělo nejedno květinové dítko vyznávající volnou lásku :o)

úterý 30. října 2007

NEJHLOUPĚJŠÍ ANDĚL

Laskavý příběh vánočních hrůz

Autotovo varování

Jestli tuhle knížku kupujete jako dárek pro babičku, syna či dceru, měli byste vědět, že obsahuje nadávky, výživné popisy kanibalismu a souložících lidí po čtyřicítce. Takže mi to nevyčítejte. Já vás varoval.

Vánoční strom zeširoka zatočil doleva na Cypřišovou. Strážníkovi Theophilu Croweovi to přišlo poněkud podezřelé, a tak zalovil v přihrádce na palubní desce svého volva po malém modrém majáčku, položil ho na střechu a jal se strom pronásledovat. Theo si byl poměrně jistý, že někde pod tím vánočním stromem je automobil, ale v tu chvíli viděl jen koncová světla, prosvítající vzadu zpod větví. Jak tak pronásledoval strom po Cypřišové, kolem stánku s hamburgry a Mořských návnad, náčiní a kvalitních vín, odpadla z něj šiška o velikosti fotbalového míče, překutálela se přes šířku ulice a zastavila se o stojan v nedaleké benzínové pumpě.

Theo usoudil, že show musí zastavit dřív, než přijde někdo k úrazu, a na okamžik spustil - jenom na kratičké zakví1ení - sirénu. Řidič pod tím obřím stromem jednoduše nemohl pořádně vidět na cestu. Strom jel kmenem napřed, takže ty nejširší a nejhustší větve zakrývaly přední část auta. Pneumatiky stromu zakvílely, jak řidič podřadil. Zhas nul světla a smykem zahnul do Worchesterské ulice, zanechávaje za sebou záplavu šišek a svěžích, borových výfukových plynů.

Kdyby se za normálních okolností pokoušel Theovi někdo ujet, zavolal by hned na okres šerifovi a doufal by, že v okolí bude někdo z jeho lidí, kdo by mu při honičce kryl záda - ale to ho dřív vezme čert, než by jim volal, že pronásleduje prchající vánoční strom. Theo pustil sirénu na plné pecky a nejvyšší rychlostí uháněl do kopce za uprchlým jehličnanem. Ten den ho už minimálně po padesáté napadlo, že život byl mnohem jednodušší, když hulil trávu.

Zase po nějaké době jsem nadšeně slupnul knížku na pár hltů, přičemž jsem se často usmíval a v duchu hodně smál. Pokud to risknete a nebude o téhle knížce číst žádné recenze a prostě se do ní pustíte, máte velkou šanci, že vás pobaví a snad i překvapí. Ze začátku se totiž tváří jako sarkastické dílko vtipkující na účet velkoamerického maloměšťáctví, něco na způsob Sex ve městě, akorát že o stupeň drsnější formou. Ve chvíli, kdy pochopíte proč má titul "nejhloupější anděl", se dosavadní forma zvrhává v naprostý nesmysl s neodolatelným šarmem. Věta na přebalu knihy: "A co víc, Charlesi Dickensi, třes se - nadešel čas Christophera Moora." je víc než trefná...

neděle 21. října 2007

RÓNIN

Román založený na zenové báji

Když skončil, položil své velké ruce okolo misky, zhluboka se nadechl a do prázdné místnosti pronesl: "Žádné peníze." Měl velmi hluboký hlas. Zpoza něj se ozvala znavená odpověď: "Vím, vím." Podíval se přes rameno:"No tak pokračujte. Křičte. Stěžujte si. Nadávejte mi. Nic vám neudělám. Ta rýže byla dobrá."
V malém obchodě nastalo ticho a pak hlas za ním pouze řekl:"Zbabělče."
Stůle se převrátil. Miska a haši odletěly někam do kouta.
Mladý muž stál s taseným dlouhým mečem a vztekem v očích. Obchodník nijak nereagoval. Zdálo se, že se s tímto okamžikem smířil již dávno. Zeptal se: "Jíst, aniž by ses předem zeptal je způsob zbabělců, ne?" Usmál se: "Bál ses, že bych tě odmítl?"
Meč prolétl jako rozmazaná šmouha vzduchem. Dva z obchodníkových prstů spadly na zem. A ten jakoby bez citu řekl: "Doufali jsme, že budeš jiný. Náš zvěd na cestě si tím byl jist. Z této blízkosti je však obtížné vidět to, co on viděl na dálku. Chtěli jsme si koupit ochranu..." krev začala rychle kapat, on se však neustále usmíval: "Ano, ochranu před někým, jako jsi ty." Tesklivě pohlédl na ty ubohé věci na podlaze: "Ale dva prsty z deseti je malá cena za vyhnutí se tak velké chybě."
Mladý barbar zavrčel: "Tak zvedněme cenu." Když se šmouha zastavila, na zem měkce dopadla obchodníkova ruka.

Útlá knížka. S rozmlženou východní filozofií.

POJÍDAČ STÍNŮ

Příšerné vraždy ve stínu Pražského hradu

Když se stíny obou naražených na kůl slily do jednoho, Sáraj ještě zrychlila krok. Muži trčeli zpříma na dřevěných bodcích jako pár nějakých podivných stromů vlevo a vpravo na Karlově mostě, kousek před západní mosteckou věží. Sáraj musela jít rychleji, jestliže chtěla včas dorazit na místo, kde se křížily stíny mrtvých. Problém byl v jedné věci: jakmile by šla rychleji, zemřela by.

Třicetiletá válka - Praha: město obsazuje vojsko katolické ligy. Temné uličky, dvory a zákoutí však čeká ještě mnohem větší nebezpečí - strašidelný vrah, který krade stíny svých obětí. Směsice mystiky, historie, napětí, tragična a lásky. Vcelku čtivé dílko. Při troše nadhledu zajímavé, ovšem konec přeci jenom poněkud slabší. Čas strávený nad touhle knížkou nepovažuju za ztracený, ale známým bych ji nedoporučoval. Rozhodně kniha nesplnila moje očekávání jakési historické detektivky, jak se možná záměrně snažil naznačit podtitul.

pátek 28. září 2007

GOOGLE STORY

Festival Burning Man znamenal pro mnoho lidí pití alkoholu a drogy. Ne však pro Larryho a Sergeye. Ti se místo toho nechali opájet energií a dobíjeli se setkáními s výstředními cvoky, exotickými tanečníky a starými kamarády. "Je to úžasná příležitost setkat se s různými způsoby myšlení a chování lidí a všelijak s tím experimentovat," prohlásil Brad Templeton, předseda nevládní neziskové organizace Electronic Frontier Fundation (EFF, zabývá se svobodou na internetu)

Jsem nadšený uživatel googlu. Tuhle knížku jsem si nemohl nechat ujít. Věděl jsem, že to nebude žádný trhák, ale přeci jenom je to aspoň malé nakouknutí za závěs, kde se rodil nápad a uskutečnění "abecedního rejstříku internetu". Dohledat na internetu info k čemukoliv běžnému, odbornému i ostatnímu je s googlem mnohem jednodušší než kdykoliv před tím. Dějepis internetu by se klidně mohl dělit na období před a po googlu. Ať už google používáte nebo ne, stojí za to tuhle knížku prolistovat a pročíst. Neříkám, že je to klenot, bez kterého bych si svoji knihovnu nedokázal představit, ale několik užitečných věcí jsem v ní už našel a v praxi zkusil :o) Je z ní samosebou dost cítit touha po bestseleru, založená na oprávněné úvaze o googlu jako revoluční technologii vyhledávání. Pamatuju si dobu, kdy jsem hledal na internetu data k seminární práci na střední škole (bylo to kolem roku 1995), tři hodiny jsem trávil zadáváním hesel do všech možných vyhledáváčů, které tehdy byly. Dnes bych tím strávil deset minut. Svoji seminárku bych dneska hodil na svoje osobní stránky, které skoro nikdo nezná, nevadí, bez vlastního přičinění by do týdne byla dohledatelná v googlu na předních pozicích pouze zadáním přesného názvu té seminárky. Takový je google slídil...

pátek 17. srpna 2007

ŠACHOVÝ TUREK

"V tom případě v tobě Pana vzbudíme," Odpověděla Erato. Tibor zadržel dech. Obě ženy si podaly ruce a spojily tváře v dlouhém polibku. přitom musely natočit hlavy, aby do sebe péřové masky nenarážely. V plápolajícím světle vypadaly jako dva ptáci při jakémsi pozoruhodném tokání. Tiborova záda se dotkla stěny; bezděčně musel ucouvnout o krok zpátky. Ženy, které se od sebe neoddělily, znovu pohlédly na Tibora, spokojené s dojmem, který na něj jejich polibek udělal. Pak se začaly svlékat s pohledem takřka neustále upřeným na Tibora, protože věděly o kouzlu svého počínání. Tibora začala jímat závrať a s každým kusem oděvu, který obě ženy nechaly nevšímavě spadnout na zem, rostla jeho žádostivost. Vylezly na postel a zde jedna druhé rozepnuly korzet, při tom jásaly a rozkošnicky sténaly, a Tibor popocházel tu o krok vpřed, tu o krok vzad, neschopen jakékoli jasné myšlenky.
Samozřejmě, ve svém životě už viděl nahé ženy, a se dvěma se i miloval. Jeho dragouni si tehdy ve Slezku dovolili žertík a zaplatili jedné vojandě za to, že z patnáctiletého chlapce učiní muže, jeho kamarádi z toho však měli větší radost než on sám.

Pamatuju si, že když jsem poprvé hrál šachy s počítačem, což bylo v době, kdy PC měl doma na stole jen málokdo, měl jsem z toho ohromný pocit. Sednou si kdykoliv ke stolu a zahrát si hru, na kterou jinak musíte přemluvit někoho z rodiny nebo kamaráda, pro mě mělo svoje kouzlo. Dneska hraju šachy doma i na internetu, ale proti stroji jen výjimečně. Pokud hrajete s člověkem, je ve hře mnohem víc, než znalost a volba nejlepší kombinace. Můžete zapojit moment překvapení, lest, přetvářku, zkrátka strategii velmi podobnou té ze zkutečných bojů. A o tohle Vás počítač připraví. Šachový turek nikoli. Šachový turek totiž není jen šachový automat, ale je to automat, který myslí, a proto je dokonalejší než dnešní počítače. Je neuvěřitelné, že automat z doby Marie Terezie dokáže hrát šachy, že? Ještě, aby to bylo uvěřitelné... Šachový turek byl totiž podvod. Mistrovský klam. Iluze, která si získala můj obdiv, jako každý "nevinný" trik, který škodí maximálně tím, že urazí něčí ješitnost. A proto Vám tuto knihu doporučuju (sakra, je vůbec nějaká kniha, kterou nedoporučuju? :o). Z ukázky vidíte, že románek o šachovém stroji je napěchovaný erotickým dusnem, dál psychologickou zápletkou o vydírání, přátelství, naplněné i nenaplněné lásce, morálních hodnotách, kariéře, která jde přes mrtvoly atd... Je to zkrátka příjemné čtení, navíc založené na pravdě. V závěru autor vysvětluje nakolik pravdivý jeho příběh opravdu je. Děkuji mu za to a Vy si jeho přiznání nechte až na konec, nebo si šachového turka nechte na jindy :o)

středa 15. srpna 2007

PRSATÝ MUŽ A ZLODĚJ PŘÍBĚHŮ

Bylo to hezké místo ve slunečném ohbí řeky s hloučkem kokosových palem, které se nakláněly nad písčitým břehem. Jejich hostitel je ubytoval v první, hostinské části asi padesát metrů dlouhého stavení na kůlech. Druhá část byla určena mužům a majetku, třetí ženám, dětem a vaření.

Šaman Aman Lavi byl nesmírně chytrý, sympatický, a hlavně vtipný člověk. Zálibně, se šibalským úsměvem se občas podíval na Davidova prsa a lakonicky poznamenal jako ten muž na řece, co mu dal jeho druhé jméno: „Majeru mukoop,“ a druhým dechem se zeptal, proč je kmen Ček tak tlustý.

Ale tentokrát mu to Zajíc natřel. Si Lap Lap totiž cítil potřebu uhájit dobré jméno svého domova a použil nečestné zbraně:

„U nás je hrozná majnut - zima, ale opravdu velká...“ a zamyslel se,jak správně tu zimu vylíčit. „Tak velká, že z nebe padají místo vody průhledné kamínky,“ a po očku sledoval posluchače.

Úúf,“ vydechli překvapením jako na povel.

Prsatý muž potěšeně pokračoval: „A to není všechno,“ zalykal se. Vždycky se zalykal, už od dětství, když mu někdo pozorně naslouchal. To byl na vrcholu blaha. Tam byl asi prvopočátek jeho budoucí spisovatelské dráhy. To čekání na údiv, potlesk, vydechnutí, ho fascinovalo tak, že kvůli tornu dokázal i lhát. Tenkrát na ostrově, ten večer, kdy vysvětloval, proč je tak tlustý, se mu od úst doslova prášilo: „Když je moc velká zima, ptáci spadnou dolů zvětví tou velkou zimou mrtví.“

Mezi Mentawajci zavládlo vzrušení. Rychle pokračoval, že jsou známy i případy, kdy zimou zemřel (tedy zmrzl) člověk. Jenže jak říct mentawajsky „zmrzl“? Konečně se přes drobné jazykové zádrhele upoceně blížil k pointě a vítězoslavně se hrubě chytl svého tučného prsa tak, jak ho za něj chytali oni:

„A proto máme tolik sádla, abychom nezemřeli zimou.“

Uúff,“ s údivem vydechli mezi symfonií cikád uprostřed teplého večera jeho posluchači. Chvíli bylo ticho, až se ozval Aman Lavi: „Kmen Ček musí být velmi silný.“

Óó,“ přitakal Si Lap Lap radostně, aniž to na sobě nechal znát, a zadíval se do ohně. Od té doby ho jeho pralesní posluchači, s výjimkou nově příchozích, už nikdy po hrudi neplácali a jméno Prsatý muž si získalo respekt.

Dokonce mu dávali větší porce, ale jídlo se tam opravdu nedalo jíst. Poprvé mu ságo s vepřovou kůží připadalo výjimečně exotické, potom už jen zajímavé a po třicáté prvé z něho skoro zvracel. Nevýživná, první den však na povrchu křupavá a uvnitř měkká hmota mu připomínala chléb, ale druhý, nebo dokonce pátý den, protože ságo se dělá do zásoby, chutnala jako kysele zavánějící žvýkačka s kamennou krustou. Ano, to bylo asi jediné, co z unikátní mentawajské kultury nenáviděl, i když ságo je pro Mentawajce něco jako pro prérijní indiány bizon. Nostalgicky vzpomínal na Alenčiny speciality, kterými ses Veronikou vždycky nacpali k prasknutí.


Opakuju to zas a znova: mám rád příběhy. A proto, když jsem viděl v knihkupectví tenhle název o zloději příběhů, tak jsem nedokázal odolat. Navíc, skvělé recenze a označení nejlepšího současného českého románu roku... hm hm hm! No, nevím, určitě je to zajímavá knížka, celkem poutavě napsaná, ale pod nejlepším románem roku si představuju trošku lepší knihu. Aspoň trošku lepší :o) Nejvíc mě na ní zklamala kritická sebereflexe světových válek a poválečného Československa. Každý máme někoho mezi předky, kteří to vše zažili na vlastní kůži a dodnes nás to všechny ovlivňuje. Ale připadá mi, že na světě neexistuje jiný národ, než Češi, který by si toho nechal tolik líbit a pak ještě četl knihy a koukal na filmy, které jejich utrpení propírají a převrací. Osobně jsem pro tlustou čáru, která pošle do háje všechny polemisty a šťouraly i s jejich novými pohledy na dávné věci. Jsme tady a teď, a žít, psát a točit bychom měli hlavně o současnosti a budoucnosti, protože ti další, co příjdou po nás, budou zase překrucovat. A vůbec nejlepší by bylo, kdyby se v češtině víc psalo bez politických nádechů. Celkově tahle knížka vůbec není špatná, tajmeství, exotika, napětí, erotika. Vím, že další -tika je politika, ale já ji zkrátka nemusím. Doporučte mi někdo, prosím, současného českého Čapka, Haška, Shema, Waltariho, prosím...

středa 8. srpna 2007

DŮM PÁNĚ

ZÁKONY DOMU PÁNĚ

I. PACOŠI NEUMÍRAJÍ
II. PACOŠI JDOU K ZEMI
III. PŘI SRDEČNÍ ZÁSTAVĚ ZMĚŘ PULS NEJDŘÍV SÁM SOBĚ
IV. TO PACIENT JE TEN NEMOCNÝ
V. NEJPŘEDNĚJŠÍ JE UMÍSTĚNÍ
VI. NEEXISTUJE TĚLNÍ DUTINA, DO KTERÉ BY SES NEDOSTAL S POMOCÍ JEHLY ČÍSLO ČTRNÁCT A SILNÉ RUKY
VII. VĚK + BUN = DÁVKA LASIXU
VIII. VŽDYCKY TI MOHOU UBLÍŽIT VÍC
IX. JEDINÝ DOBRÝ PŘÍJEM JE MRTVÝ PŘÍJEM
X. KDYŽ NEZMĚŘÍŠ TEPLOTU, NEZJISTÍŠ HOREČKU
XI. UKAŽ MI NLŠ, KTERÝ MI PŘIDĚLÁ POUZE TROJNÁSOBEK PRÁCE, A JÁ MU ZLÍBÁM NOHY
XII. KDYŽ REZIDENT NA RADIOLOGII I NLŠ VIDÍ NA RENTGENU HRUDNÍKU LÉZI, PAK TAM ŽÁDNÁ LÉZE BÝT NEMŮŽE
XIII. POSKYTOVAT LÉKAŘSKOU PÉČI ZNAMENÁ DĚLAT CO MOŽNÁ NEJVÍCE NIČEHO

Vybrané výrazy ze slovníčku:

BUN: obsah močovinového dusíku v krvi; nepřímý ukazatel srdečního selhání
DPD BZO:
drobná postarší dáma bez zjevných obtíží: nikoli pacoška
Lasix:
lék; diuretikum; často se užívá k léčení městnavého srdečního selhání

Sedím tu nad touhle knížkou a rozhodl jsem se, že z ní už další úryvek psát nebudu. jednak je to moc práce, ale hlavně četl jsem ji už před časem a nezaznamenal jsem si žádnou pasáž, která by se jako výstižná ukázka hodila. A odbývat ji něčím narychlo nalistovaným? Není to tím, že by mě ta kniha nezaujala. Naopak. Vřele ji doporučuju. Hltal jsem ji tak, že jsem se při tom na nic jiného nesoustředil, natož abych šel pro tužku a napsal si na straně té a té je super odstavec nebo kapitola. Zákony a nepatrný zlomek slovníčku Vám jako ukázka tentokrát musí stačit. Jestli podle toho ale soudíte, že ta kniha je cynická, jako mnozí lékaři, pak se mýlíte. Pravda, občas je hrubšího zrna a občas obscénní. Jenže takový je, podle mne, i skutečný život. Ale celkově mi z ní zůstal nezapomenutelný zážitek a pocit. Člověka sice hlodá, že ve svém životě bude jednou spíš pacochem, ale když se s tímhle vyrovnáte, užijete si ji a možná si začnete užívat i trošku víc v životě. Málokterá knížka na mne měla takový vliv, jako tahle. Je v ní hořkost, je v ní humor, je v ní hodně upřímného přiznání ohledně práce, sexu, midráků, radosti, nevěry, naděje a lásky. Skoro okamžitě jsem si šel koupit volné pokračování nazvané Hora hoře. S radostí jsem zjistil, že je o něco tlustší a nakonec možná i ještě lepší. Číst Horu hoře bylo jako dolít si druhou sklenici nezvladatelně lahodného sektu. Ale o Hoře už napíšu zase jindy...

pondělí 6. srpna 2007

FRANTIŠKÁNSKÉ SPIKNUTÍ

"Un Drago," vykřikl jiný z mužů. Amata se otočila a spatřila, jak se z kopce blíží svě velké planoucí oči.
Tlupa ztuhla na místě a zírala na ten přízrak. Vtom Jacopone skočil přímo mezi ně. Hodil jednu hořící větev do tváře kopiníkovi a druhou pochodní mu podpálil šaty. Bandita zaskučel a v jednom plameni se slepě vrhl do lesa. Zbylí tři se dali na úprk po cestě směrem k Valfabrice, se supícím drakem za zády. Než je Jacopone nechal běžet, podařilo se mu podpálit ještě jeden plášť.
Sotva byli bandité z dohledu, poklekl Konrád vedle muže, jenž zaútočil na Amatu. Převrátil tělo a položil mu dlaň na krví nasáklou hruď.
"Na poslední rozhřešení je pozdě," pronesl. "Jeho duše už se odebrala do věčného domova."
"Doufám, že do Hádu," podotkla Amata.
"To jsi ho zabila ty?"
Ten náznak obdivu v jeho hlase jí zalichotil. "Nebyl to moc zdatný protivník," odpověděla. Nechala Konráda klečet vedle bandity a odběhla kus po cestě směrem k Assisi. Pak se vrátila zpět k místu boje.
"Enrico!" volala. "Enrico!" Když se přiblížil Jacopone s pochodní, spatřila na okraji křoví bezvládnou hromádku. Nedokázala se přimět k tomu, aby se jí dotkla, ale rozhodně to byl člověk. Zvedl se jí žaludek a začala se dávit.
Klesla vedle postavy na kolena. "Ne, Rico, ne!" sténala. "Přece ne i ty!"

Jak to bylo opravdu se svatým Františkem, Ježíšem, Sinuhetem, Shakespearem? Kdo ví. Osobně je mi to čím dál víc jedno. Věřím čemu chci. Věřím v lásku a v naději na dobré konce. S pravdou a spravedlností je to horší. Pravdu má každý svoji a spravedlnost asi neexistuje. Těch několik málo vzorů, které mi dosud zbyly, které si pamatuju z dějepisu, knížek a vyprávění, ty mi nikdo nevezme. Ani nejmodernější historická věda (to je spojení co?) ani televizní propaganda a většinový názor. Fuj to je zase moudra. Tak jinak. Líbila se mi, tahle knížka. Líbila se mi pro svůj příběh, styl, napětí, téma. Co naplat, napadá mě ji porovnat se Šifrou mistra Leonarda. Šifra má o dost větší spád. Ale tohle spiknutí, to ve mně zanechalo stopu. Trošku se nám sice vyrojily tituly s proticírkevní tématikou, ale tenhle titul patří určitě k těm lepším. A že se vyrojily? To bude asi spiknutí ne? Nemůžu si pomoct, ale na každým šprochu... Kdo jde ve jméně božím s dynamitem mezi lidi, hm? Kdo žehnal dělům? Kdo upálil Husa? Dávná minulost? Prdlajs. Boj o vliv zůstal jenom prostředky se měnily. Někdo řekl přibližně tohle: "Miluji všechny národy a nenávidím jejich vlády." Totéž měl říct o vírách a církvích. Kde má církev hranici mezi šíření víry a mocí? Ale nebojte, zas tak kontroverzní tahle knížka není. To jenom mě vyvolává tyhle otázky, když na ni vzpomínám.

úterý 10. července 2007

HRUBÝ PYTEL, HRUBÁ ZÁPLATA

Úplně schvácený zůstal stát na zápraží své chalupy. Nemohl popadnout dech. Pak se podíval na dveře a ztuhl hrůzou. Dveře byly dokořán a někdo v nich stál. A ten někdo byl stoprocentně mrtvý. Stál čelem do světnice a ze zad mezi lopatkami mu trčel zakrvácený kůl, který ho zasáhl do hrudi a projel tělem skrz naskrz. (pozn. dveře byly opatřeny smrtícím mechanizmem proti zlodějům, tak že proti vetřelci se vymrštil kůl přitesaný do špičky. -VP-)
S úlevou zjistil, že to není Julie. Byl to nějaký muž, asi třicetiletý. Jeho obličej mu nic neříkal. Doslova.
Pak se za ním ozval neznámý hlas: "Pan vynálezce už je doma." Znělo to naštvaně.
Otočil se za hlasem a na zlomek vteřiny spatřil další dva asi třicetileté muže. Zloději, uvědomil si, konečně. Vzápětí ho omráčil úder pěstí...

Krvavá, krvavá, krvavá knížka. Krvavá na způsob ala Tarantino, místy i vtipnější. Nevím, nakolik od Tarantina Péťa opisoval, možná kdyby ho Quentin nepředběhl s Pulp Fiction tak... Ale kašlem na originalitu, je tu čerstvá a lákavá flákota, tak hurá na ni. Nejdřív jsem se trošku lekl té brutality, ale pak jsem to celkem s chutí zhltnul. Jasně, porovnávat to třeba se Jménem Růže nebo Sofiinem Světem je docela nesmysl, ovšem když brak tak ať stojí za to. Sakra to zas píšu chvalozpěv. Mezi deset nej by se asi tahle knížka nevešla, ale do dvacítky bych to tipnul s klidem :o) Tak čtyři slova závěrem: komiksově krvavá, česká oddechovka. Jo a ještě jedna věta přece jenom, tři ze tří krásných a něžných kamarádek a kolegyň si tuto pochvalovalo. Pánové, já ženským opravdu nerozumím. Co Vy?

pátek 6. července 2007

JEDENÁCT MINUT



Svět už je takový: všichni mluví, jakoby všechno znali, ale když se jich odvážíte zeptat, nevědí nic.

Nevím, jestli je ta kniha víc o lásce nebo o sexu. Jak moc ty dvě věci k sobě patří?

Byla jednou jedna prostitutka Maria…


DARWINOVY CENY

Darwinova cena: Jak zachránit kuře

Vítěz soutěže za rok 1996

Ověřeno

31. srpna 1995, Egypt

V jižním Egyptě, ve vesnici Nazlat Imara, asi 380 km jižně od Káhiry, se utopiloncelkem šest lidí při pokusech zachránit kuře, které spadlo do studně. Osmnáctiletý farmář sestoupil do dvacet metrů hluboké studny jako první. Utopil se, zřejmě v důsledku spodního proudu, který ho stáhl dolů. Podle policie se za ním spustili jeho sestra a dva bratři, z nichž nikdo neuměl dobře plavat, a jeden po druhém se taky utopili. Pak ke studni přispěchali dva staří farmáři. Zřejmě je stáhl pod vodu stejný spodní proud. Teprve potom byla těla všech šesti ze studně vytažena.

Kuře bylo vytaženo také a celou příhodu přežilo.

Zdroj: The Associated press

Pokud tuto knihu neznáte, určitě zkuste. Budete patřit k nadšeným příznivcům nebo znechuceným odpůrcům. Můžete se smát, divit a uvažovat kam nás naše hloupost může v nejhorším případě dostat. Krátké, hutné, tragikomické příběhy plné lidské hlouposti a neštěstí nutí v prvních okamžicích ke smíchu, po chvíli k zamyšlení. Litujme hlavních hrdinů, ale smějme se okolnostem a poučme se, prosím, hlavně já.

Filmová podoba nebyla nejhorší, ale nemohla se vyrovnat literární předloze s osobitým vypravěčsko-novinářským podáním těch nádherně krátkých historek.

PODIVNÝ PŘÍPAD SE PSEM


Když mě táta vykoupal a umyl ze mě zvratky a utřel mě osuškou, odvedl mě do ložnice a oblékl mi čisté šaty.

Pak řekl, „Už jsi dneska večer něco jedl?“

Já jsem ale nic neřekl.

Pak řekl, „Můžu ti dát něco k jídlu Christophere?“

Já jsem ale zase nic nežekl.

Takže řekl, „Tak dobrá. Podívej. Já teď půjdu dát šaty a povlečení do pračky a pak se vrátím, jo?“

Seděl jsem na posteli a díval se na svoje kolena. Počítal jsem si z hlavy mocniny 2, protože mě to uklidňuje. Došel jsem ke 33 554 452, což je 2 na 25tou, což nebylo moc, protože před tím jsem už došel ke 2 na 45tou, ale mozek mi moc dobře nefungoval.

Potom se táta vrátil do pokoje a řekl, „Jak je ti? Můžu ti něco dát?“

U téhle knížky jsem si uvědomil, že občas už čtu i knihy, které bych ještě nedávno označil za nudné. Mám totiž rád hlavně příběhy. Originální, napínavé a svěží příběhy. A ačkoliv název této knihy, a přiznávám že jsem se do ní pustil hlavně kvůli tomu, že mě zaujal, vypadá jako detektivka, detektivkou vlastně ani není, alespoň ne klasickou.

Není to žádný příběh s kriminální zápletkou, detektivem, podezřelými a objasněným koncem, jako v televizi nebo u Ericha Kästnera a jeho Dvojčatech. Je to příběh o klukovi, jeho životní zápletce, o lidech kolem něj a ne-objasněném konci. Ale nepřipadal vám někdy vlastní život napínavější než nejzdařilejší detektivky? Stručně bych tenhle titul popsal jako: originální, svěží, svým způsobem napínavý, humorný (ikdyž někdy černě) a určitě tedy ne nudný.

Nečekejte strhující záplavu událostí, jako třeba v Šifře mistra Leonarda a konfrontujte vlastní zážitky s patnáctiletým autistou Christopherem, který pátrá po vrahovi sousedčina psa a přečtěte si tuto knihu. S týmž záměrem jsem si ji koupil a přečetl i já. Možná ve vás, stejně jako ve mně, zanechá tutéž vlídnou stopu se smutným úsměvem, která je životu tak vlastní.

KRVAVÁ LÁZEŇ

Nakonec, když už jsem nedokázal překonat smutek, položil jsem hlavu ženě do klína a začal jsem hořce naříkat: „Jsem určitě zbytečný člověk, jsem sám na celém světě, protože nikdo pro mě nemá dobré slovo. Nedokážu ani uživit svou ženu. Tos udělala špatný obchod, Barbaro, když sis mě vzala za manžela. Asi by bylo nejlepší, kdybych ti zmizel ze života stejně, jako jsem se objevil.“

Pohladila mě útlou rukou po vlasech a řekla mi:“Nedělej si starosti, Mikaeli, už jsem za tebe všechno promyslela. Chceš-li odejdeme z tohoto města. Nebudu litovat, ani kdybych s tebou musela vést potulný život a náš jediný domov by byl u kořene stromu u cesty a naší střechou jasné nebe, protože tě miluji.“

Kdybych měl porovnávat s nějakou knihou, tak bych si asi vybral Haškova Švejka. Nemůžu si pomoct, ale Waltariův Mikael a Haškův Švejk jsou si mnohokrát velmi podobní. Spojuje je jejich "bezelstnost", "naivní důvěřivost" a na druhou stranu zase obdivuhodná schopnost vypořádat se s těžkými situacemi a težkým údělem ve válce zmítané Evropě. Těším se na volné pokračování této knihy "Šťastná hvězda"

čtvrtek 5. července 2007

EGYPŤAN SINUHET



KNIHA PRVNÍ

Lodička z rákosu

Já, Sinuhet, syn Senmuta a jeho ženy Kipy, píši tyto knihy. Nikoli proto, abych chválil faraóny, neboť jsem znechucen jejich činy. Jedině pro sebe sama píši. Ne abych lichotil bohům, ne abych lichotil králům, ne že bych se bál časů příštích, ani že bych v ně doufal. Neboť za svého života jsem tolik zkusil a tolik ztratil, že marný strach mne nemůže znepokojit a jsem znechucen nadějí na nesmrtelnost, jako jsem znechucen bohy a králi. Tedy jedině pro sebe sama píši a tím myslím se liším ode všech, kdož psali přede mnou i kdož budou psát po mně.
Neboť vše, co bylo napsáno až doposud, bylo psáno buď pro bohy nebo pro lidi. A řadím tedy faraóny také mezi lidi, protože jsou našimi bližními v nenávisti i ve strachu, ve vášni i zklamání. Ničím se od nás neliší, ikdyž se řadí tisíckrát mezi bohy. A nechť se řadí mezi bohy tisíckrát - a opět tisíckrát - jsou lidmi, jsouce posdobni druhým. Mají moc ukojit svou nenávist a uniknout svému strachu, ale tato moc je neušetří ani vášně ani zklamání. Avšak vše, co bylo napsáno, bylo psáno z rozkazu králů, nebo aby se lichotilo bohům, či aby se předkládalo lidem ošemetně k věření to, co se nikdy nestalo. Nebo dokonce, aby lidé myslili, že vše se stalo jinak, než vskutku bylo. Nebo že úžas toho či onoho na událostech je větší či menši, než vpradě byla. V tom smyslu tvrdím, že vše, co bylo napsáno od pradávných dob až po tyto dny, bylo psáno pro bohy nebo pro lidi.
Vše je opět, jak bylo dříve, a nic není nového pod sluncem, a člověk se nemění, i když se mění jeho šat, ba islova jeho řeči. Proto se domnívám, že se nebude psát jinak, než se posud psalo, neboť člověk sám se nemění. Lidé víří okolo lži jako mouchy na medovém koláči, a jako kadidlo dýmá slovo vypravěče, jenž dřepí v hnojina rohu ulice, ale lidé prchají před pravdou.

Já, Sinuhet, syn Senmuta, jsem nicméně znechucen lží ve dnech své staroby a svého zklamání. Proto píši jedině pro sebe a píši jen to, co jsem viděl na vlastní oči nebo o čem jsem se přesvědčil, že mi bylo pravdivě vypravováno...

Báječná kniha, která si mne získala hned prvními řádky. Asi jsem měl štěstí, že jsem jako první od Waltariho četl právě Sinuheta. Ačkoliv Tajemný Etrusk nebo Krvavá lázeň jsou taky dobré...