Brněnská strašidla

Kostlivci z kapucínského kláštera

V kapucínském klášteře přikazovala řehole mnichům modlit se noční hodinky o půlnoci. Aby se mohli na noční modlení nerušeně soustředit, měli už od večera zakázány veškeré zábavy a rozptýlení. Zatímco většina mnichů ustanovení dodržovala, tři mladí kapucíni se tomu nařízení vyhýbali, jak mohli. Jejich velikou zábavou byly totiž karty, a aby je při tom náhodou někdo nepřistihl, chodili hrát mariáš do klášterní hrobky. Věděli, že tam je určitě nikdo hledat nebude.
Kapucínská hrobka měla tehdy dvě části. V první se pohřbívala do zdobených rakví těla vznešených pánů a měšťanů. v druhé části pokládali zesnulé kapucíny bez rakve přímo na holou zem. A právě do té první části ti mladí mniši chodili.
Jednou večer zaslechli vyzvánění, právě když jim šly karty nejvíce od ruky.
.Zrovna teď musí zvonit, když mi nejlíp padá karta," zlobil se jeden z mnichů.
"N ás volají a tady jich tolik zbytečně zahálí," přidal se druhý. Třetí mnich souhlasně pokýval, nahlédl do spodní hrobky a zavolal: "Kdybyste byli co k čemu, vzali byste to modlení za nás."
"Přesně tak," zasmál se první mnich. V tu chvíli však náhle zbledl. S nevýslovnou hrůzou v očích ukázal rukou do druhé hrobky a skácel se k zemi. Podívali se, co ho tak vyděsilo, ale krve by se v nich nedořezal. Tři mrtví kapucíni se tam zvedli ze země a mířili k nim.
Zbylí dva mniši na nic nečekali. Nechali karty kartami a vyběhli po schodech k východu. Na vysokém schodišti jednomu z nich uklouzla noha a zřítil se zpátky do hrobky. Když to poslední mnich uviděl, hrůzou omdlel.
Mezitím došli tři mrtví kapucíni do kostela. U sedli do lavice, kde sedávali ti tři mladí mniši, a zabrali se s ostatními do modlení.
Když skončila první část modliteb, všichni se poklonili a sundali z hlav své kapuce. Jen ti tři kapucíni si kapuce nechali.
"Copak, bratři, nevíte, co se sluší," napomenul je jeden z mnichů, který stál za nimi.
Po jeho slovech sundali pokáraní mniši kapuce a všichni ke své hrůze spatřili lebky dávno zemřelých kapucínů. Než se z toho úleku stačili vzpamatovat, kostlivci zmizeli. Několik odvážných mnichů se rozběhlo za nimi. V chodbě před vchodem do hrobky našli v mdlobách ležícího kapucína. Vzkřísili ho a on jim vypověděl, co se v hrobce stalo. Dalším dvěma už ale pomoci nemohli. První z nich z úleku zemřel a druhý si pod kamenným schodištěm zlomil vaz. Uložili je do hrobky k ostatním nebožtíkům. Třetí kapucín pak přísahal, že do konce života na karty ani nesáhne. Slib dodržel a také do hrobky se již nikdy neodvážil ani vkročit.

Velice rád čtu krátkou prózu. Není to tím, že bych nevydržel číst delší text. Slupnu i několik desítek možná i set stran za večer, když mě to baví. U krátších formátů je záruka, že ikdyž se člověk nudí, dočte započatou kapitolu, knihu nebo povídku do konce. Může se pak vrhnout na další kousek anebo odložit knížku s pocitem uzavřené kapitoly a neriskovat další zklamání a nudu. Někdy se to střídá, slabší kousky jsou oživovány zdařilejšími a tak jsem vlastně celou dobu v napětí, jestli zrovna čtu povedenou část nebo ne. Někdy je to na pytel celý od začátku do konce. Alespoň si na několika povídkách (třech i dvou) udělám obrázek a na zbytek kašlu. Ale pořád mám pocit, že jsem se dověděl konec, že znám pointu. K povedeným krátkým formátům patří určitě povídky typu "Obchodníka se sny" od Oty B. Krause, popularizační knížky jako je "klonování" od Jaroslava Petra, "Miniaturní šachové partie" Ladislava Alstera, "Co v průvodcích nebývá" od Stanislavy Jarolímkové a také zajímavosti jako jsou "Brněnská strašidla". Čte se to vše dobře před spaním, vlastně snad kromě šachových miniatur, u kterých potřebujete šachovnici a figurky, ti lepší sice jen šachovnici a ti nejlepší ani to, takže mistrům obrazotvornosti se sice nic nerozsype, když v polovině zápletky klimbnou, ale já bych bez těch rekvizit spal hned u třetího tahu. Každopádně Brněnská strašidla se bez rekvizit obejdou, pokud se v jedné z nich zrovna nenacházíte, v případě, že jste Brňák. A to je na té knížce asi nejlepší. Číst o dome a místech, které denně míjíte, máte možnost si je jít občíhnout a zjistit, jestli skutečně ze 24. na 25. května pobíhá obřanským údolím černý pes s rudě svítícíma očima nebo ne. Skoro mám chuť vzít foťák všechna ta místa z knížky vyfotit a dát do panoramia i se všemi strašidly, které se mi mihnou před objektivem :o)

Mistr a Markétka

„Dovolte, abych se představil,“ zaskřípal. „Jmenuji se Korovjev. Překvapuje vás, že tu je tma? Myslíte si snad, že šetříme? Ani nápad! Ať mi první kat, který se tu namane, třeba jeden z těch, kteří dnes o něco později budou mít tu čest líbat vaše koleno, na tomhle stojanu usekne hlavu, jestli lžu! Prostě maestro nemá rád elektrické světlo, a proto zapínáme proud na poslední chvíli. Pak ho ovšem je dostatek, věřte, možná až příliš.“
Korovjev se Markétě zalíbil na první pohled a jeho křaplavé tlachání ji uklidňovalo.
„Ne,“ odpověděla, „nejvíc ze všeho mě překvapuje, jak se tohle všecko vtěsná do obyčejného činžáku,“ a ukázala do sálu.
Korovjev se sladce usmál, až se mu roztančily na nose stíny.
„To je detail, prosím!“ vysvětloval. „Pro ty, kdo vědí o existenci čtvrté dimenze, není nic lehčího než rozšířit kteroukoliv místnost do žádoucích rozměrů. Ba co víc, madam, do libovolných rozměrů! Mimochodem,“ žvanil, až se hory zelenaly, „znával jsem lidi, kteří nejenže neměli sebemenší pojem o čtvrté dimenzi, ale kteří vůbec neměli o ničem pojem, a přesto dovedli dělat zázraky. Kupříkladu jistý občan, jak mi vyprávěli, dostal třípokojový byt na Hliněném kopci a obratem ruky, bez čtvrtého rozměru a jiných věcí, nad kterými člověku zůstává rozum stát, ho proměnil ve čtyřpokojový tak, že jeden pokoj rozdělil příčkou. Načež tenhle byt vyměnil za dva v různých moskevských čtvrtích, jeden třípokojový a druhý dvoupokojový. To máme dohromady pět místností, že ano. Třípokojový byt směnil za dva samostatné dvoupokojové a tak získal, jak ráčíte vidět, šest pokojů, pravda roztroušených porůznu po celé Moskvě. Právě když se chystal provést poslední husarský kousek - dal do novin inzerát, že vymění šest pokojů v různých moskevských čtvrtích za jeden pěti-pokojový byt na Hliněném kopci - v další činnosti mu zabránily jisté okolnosti. Není vyloučeno, že i dnes vlastní nějaké separé, jenomže - o tom vás mohu ujistit - nikoli v Moskvě. Vidíte, takový vykuk to byl, a vy tady mluvíte o čtvrtém rozměru!“

Čím to je, že některé knížky nám připadají bohatší než jiné? Jsou takzvaně nadupané různými motivy, náznaky, pravdami a sarkasmy a moudrostmi, humorem, tajemstvím a otázkami... Možná je to pouze tím, že když se nám něco opravdu líbí, jsme potom mnohem pozornější, vstřebáváme téměř vše a o každý detail se zajímáme. Naopak, když se něco jeví nezajímavé, ať už protože to opravdu nezajímavé je nebo nás trošku nespravedlivě ovlivňuje nějaká předchozí zkušenost nebo předsudek, nudíme se, knihy čteme povrchně, zklamaně je odkládáme a nevracíme se k nim, někdy ani nevíme proč, vždyť ostatním připadají přinejmenším dobré, ba skvělé. Hádejte, jak mi připadala tahle knížka :oD Nápovědou Vám budiž ukázka. Klíčová slova: symbolika, sarkasmus, absurdní pitoresknost, magie, kocour v botách, legendy, bůh. Příjemnou zábavu.

NA VĚTRNÉ HŮRCE

Ale to pominulo. Konečně, člověk se nemůže věčně přemáhat, hodní a přející lidé jsou také jen sobci! Jenže uznalejší. A když okolnosti ukázaly, že zájem jednoho není na prvním místě v myšlenkách druhého, přišel konec. Jednou se vracím ze zahrady - byl takový pěkný večer v září - s těžkým košíkem načesaných jablek. Už byla tma, měsíc se díval do dvora přes vysokou zeď a v koutech různých přístavků domu se míhaly nejasné stíny. Postavila jsem si náklad u kuchyňských dveří na schůdky a chvilku odpočívala v tom příjemném vlahém vzduchu. Tak tam stojím obrácená zády ke vchodu a dívám se na měsíček, a tu najednou zaslechnu za sebou hlas: "Jste to vy, Nelly?"
Byl to hluboký hlas, mně cizí, ale když vyslovil mé jméno, bylo v tom přece jen cosi povědomého. Plna strachu se ohlédnu, kdo to je. Vždyť dveře byly zavřené a nikoho jsem u nich neviděla, když jsem přicházela ke schůdkům. Pod přístřeškem na zápraží se něco pohnulo, popošla jsem blíž a spatřila vysokého muže v tmavých šatech, s tmavým obličejem i vlasy. Opíral se o sloup dveří a sahal po klice, jako by si chtěl sám otevřít.

NA VĚTRNÉ HŮRCE jsem si přečetl na různá doporučení. Občas se objevuje na různých literárních fórech, že je to skvělá knížka. Doporučují ji tam i středoškoláci jedním dechem napříkla s "My děti ze stanice ZOO". Prostě jsem musel vědět, čím nadchl více než 150tiletý román tolik lidí mladých i starých. Nepochybuju, že prvním háčkem, kterým je čtenář chycen je "tajuplné prostředí samoty uprostřed mokřin" a náznak děsivě magického temna. Všechny tyto čtenářsky vděčné prostředky nechávají naše podvědomí vytvářet jemnou, řekněme raději téměř neznatelnou konturu, jež obkresluje skutečná témata a motivy temnot lidské duše. Abych neprozradil příliš, napíšu už jen několik klíčových slov: emoce, křivda, msta, láska. To vše podáno mistrně a vkusně.

RUBÍN V KOUŘI

Jednoho chladného větrného dne na počátku října 1872 v samém finančním srdci Londýna předjela před budovu kanceláří firmy Lockhart a Shelby lodní přeprava elegantní drožka, z ní vystoupila mladá dívka a zaplatila drožkáři.
Mohlo jí být asi šestnáct let, byla sama a neobyčejně půvabná. Byla štíhlá a pobledlá, oblečená ve smutku, na hlavě černý, pod bradu uvázaný čepec, pod nějž si právě zasunula pramen světlých vlasů, uvolněný větrem. Na tak světlovlasou osůbku měla nezvykle tmavé hnědé oči. Jmenovala se Sally Lockhartová a v příštích patnácti minutách zabije člověka.

Starý dobrý pošmourný Londýn a jeho detektivní historky s nádechem exotiky plynoucí z britského kolonialismu. Byla to zábava, číst tuhle knížku, ačkoliv pamatuju si z ní už jenom tu atmosféru...

ELEMTÁRNÍ ČÁSTICE

Djerzinski kolem sebe nic podobného rozhodně nevy­tvořil. Atmosféra ve výzkumném středisku, které vedl, nebyla ničím méně a ničím více než atmosférou kancelář­skou. Molekulární biologové, na hony vzdálení Rimbau­dům mikroskopu, jak si je ráda představuje sentimentální veřejnost, jsou nejčastěji poctiví technici bez zvláštního na­dání, kteří čtou Le Nouvel Obseruateur a sní o dovolené v Grónsku. Výzkum v molekulární biologii si nežádá tvo­řivost ani vynalézavost; ve skutečnosti jde víceméně o na­prosto rutinní činnost, k níž stačí slušné druhořadé intelek­tuální schopnosti. Lidi dělají doktoráty a obhajují disertace, a zatím by k obsluze přístrojů stačily dva roky vysoké školy. "Když chcete mít představu o genetickém kódu," ří­kával rád Desplechin, vedoucí oddělení biologie Národ­ního střediska vědeckého výzkumu CNRS, "chcete-li poro­zumět principu syntézy proteinů, tak tam se musíte snažit, to ano. Mimochodem si všimněte, že na to první kápnul Gamow, což je fyzik. Ale co se týče rozluštění DNA, pfff. .. Luštíme, luštíme. Uděláme jednu molekulu, pak druhou. Data vložíme do počítače, počítač vypočte subsekvence. Pošleme fax do Colorada: udělají gen B27, my zase C33. Kuchařina. Občas se dostaví nevýznamný pokrok v páro­vání; většinou to stačí k tomu, aby vám dali nobelovku. Brnkačka; zábava."

Všechno se může proměnit v nudnou rutinu, malování obrazů, fotbal, sex i věda. Ovšem prezentovat to tak, že je to nuda samo o sobě, to mi připadá trošku mimo mísu. Říká se, že ten a onen rostlinný, bakteriální, dokonce lidský genom jsme přečetli. Moc se nemluví o tom, že to není úplně pravda. Něco málo kolem 1-2% z lidského genomu, které jsou tvořeny vysoce repetitivními sekvencemi nemáme dobře zmapovány. Dál, přečetli jsme zápis, ale často si s ním nevíme rady. Pořád ještě neznáme přesný počet lidských genů, ikdyž už se ke konečnému číslu svými odhady blížíme s přesností snad řádově ve stovkách. Opovrhovaná kuchařina z ukázky je ve skutečnosti stejně zodpovědná a přínosná jako iniciační nápady. Už nevíme, kdo "geniální" přesně vymyslel zmrzlinu, ale pokud ji někdo "nudný a bezvýznamný" během výroby, transportu nebo prodeje zmrší, krásně se z toho do několika hodin pose-eme. Chci vlastně říct starý známý: "Je vlastně jedno, jestli jsi pekař nebo lékař, hlavně, že svoji práci děláš poctivě a pořádně."
Podobně "cynická" a tak trošku tendenčně naivní je ta knížka celá. A končí jako úplný blábol.

DENÍK KASTELÁNA

Pátek 10. listopadu

......Dodělali jsme inventuru. Konečně. Kupodivu nic nechybí.
......Odpoledne přijel veterinář, aby naočkoval Raga proti vzteklině.
......Řekl bych, že je to takový zvířecí Mengele. Rago byl asi stejného názoru, protože si nechal sice píchnout injekci, ale potom se Ottovi \)'smekl, jakýmsi záhadným grifem si shodil náhubek a zakousl se tomu chlapovi do ruky. Měli jsme co dělat, abychom ho z něj dostali. Strašně nám vynadal. Řekl jsem mu, ať je rád, že neočkoval medvěda. To ho rozlítilo a začal mi vyhrožovat soudem. Poslal jsem ho do háje.
......Alexandr Ou mě pozval na oběd!
......Doslova řekl: "Budeme rádi, když k nám zítra přijdete na oběd." No toto.

Později…
......Nemůžu usnout. V místnosti nade mnou pořád slyším nějaké zvuky, ale nejsou to kroky, spíš jakési tupé údery. Asi bych se tam měl jít podívat.
......Jenomže to už si říKám dobrou půlhodinu, a pořád se k tomu nemůžu odhodlat. Jsem směšný. Ležím a myslím jenom na to, až se to znovu ozve. Chvilku je klid a znovu. Už jsem vymyslel několik teorií o původu těch zvuků, ale všechny jsem je postupně zavrhl. Dal jsem si ultimátum: ještě pětkrát to uslyším a jdu tam. Zlatý oči. Pořád ležím a nadávám si do pitomců a debilů.
......Já se prostě nepoznávám. Celý život se vrtám sám v sobě, pitvám každou myšlenku, abych vždycky nakonec přišel k názoru, že nic nemá smysl a všechno je úplně na hovno. Laura mi kdysi řekla: "Jsi nechutný cynický chechtal."
......Jenomže teď civím v obrovské staré ratejně a můj humor vysychá.

Oddechovka. Příjemná záležitost ke zhltnutí s dostatečnou dávkou tajemna a nadpřirozenými jevy jen lehce nad míru neuvěřitelnými. Vřele doporučuji jako osvěžující alternativu ke všem těm současným českým sebereflexivním retrospektivám, které mne už neuvěřitelně nudí.

PENZISTA

Feller si nožem pečlivě ukrojil ze šišky chleba pořádný krajíc, přinesl sýr, stejně pečlivě odkrojil kus i z něj a nůž zase zavřel.
"Co ode mě chcete?" zeptal se potom.
Komisař upíjel kávu říznutou třešňovicí stejně rozvážně, jako Feller krájel chléb a sýr. "Fellere," řekl, "od zítřka jsem v penzi a jako penzista musím mít nějaký koníček. A mým koníčkem je navštěvovat nevyřízené případy."
Feller nůž zase otevřel.
"Chcete vyřizovat svoje nevyřízený případy?" zeptal se klidně. "Do toho bych se nepouštěl." Komisař k němu natáhl prázdný hrnek. "Navštěvovat, ne vyřizovat," pronesl. "Jsem jenom zvědavý, jak se jim daří."
"Člověk nikdy pořádně neví, co vlastně chcete," reagoval Feller, nalil komisařovi kávu, přilil z láhve od chianti třešňovici a zase vzal do ruky nůž. "Jste divnej chlápek a divně mluvíte," prohlásil a ukrojil pro oba další porci sýra. "Navštěvovat svoje nevyřízený případy! Já nejsem žádnej váš nevyřízenej případ. Nevím, co ode mě chcete."
"Udělat s tebou vloupačku," odpověděl komisař.

Já tomu prostě nemůžu uvěřit, ještě jsem nenapsal ani jeden záznam ke knížkám Friedricha Dürrenmatta?! Zrovna jsem chtěl psát, že záznam jednoho oblíbence následuje další...

Dürrenmatt je klasik. Jeho "Soudce a jeho kat" a "Podezření" mají nádhernou atmosféru starých filmových detektivek. Nechci Vás navádět, ale představoval jsem si, ani nevím proč, v roli Bärlacha zamračenýho Jeana Gabina. Soudce sice zfilmován byl, ale neviděl jsem ho a Gabin tam nehrál :o). Pokud ten film někdo máte, dejte mi vědět, prosím! A tohle si taky budu muste pořídit. Poslechněte si v ukázce chraplák Rudolfa Hrušínského st.! Ale já tu píšu o úplně něčem jiném, než bych měl. A navíc v čase, kdy bych měl spát. U některých Dürrenmattových děl jsem se už ztrácel v absurdních symbolech a tohle nedokončené torzo "Penzista" mi připadá skoro jako návrat k pevnému postoji s nohama na zemi se sarkastickým absurdním rozhledem, jaký mají "Návštěva staré dámy", "Fyzikové", "Soudce a jeho kat" a život sám. Asi z toho důvodu mi "možný konec" Urse Widmera nepřipadá jako to pravé.

DOHRA

Před očima soudce Miemonena začali postupně ožívat obyvatelé tichého, osamělého domu. Rys strojil se k rysu, i ten starý hospodář Herman jako živý vyvstal v nadcházejícím soumraku před jeho duševním zrakem. Smyslný, neomalený stařík, který ve stařecké pošetilosti pošilhával po mladých děvčatech a chtěl za úplatu získat hříšnou lásku, se znenáhla proměňoval v tichého, málomluvného muže, který byl blízko zemi a v srdci si nesl její spravedlnost. Svým zpronevěrným, poměštělým příbuzným již nebyl s to rozumět, avšak jeho staré srdce se přimklo k pevné, osamělé ženě, která po odchodu z města jako větrem hnaná jiskra skončila tady na chátrajícím statku.

Volné pokračování "Cizinec přichází". Tohle je něco mezi "Zázračným Josefem" a "Plavovláskou", kde Josef je čtivější a Plavovláska baladičtější až tragická. Tenhle seriálek psychologických novel o dvou dílech není nic veselého, o to víc, o co je Waltari už tradičně důvěryhodný. Ale přiznejme si, že kdyby Waltari znal Mrštíkovic Maryšu, jakože ji asi neznal, tak by se do Cizince a Dohry možná nepouštěl. Nebo by alespoň neskončil, tam kde skončil, možná by tam tentokrát svůj příběh začal. Nechci nikomu prozrazovat děj. To nedělám rád. Ale myslím, že porovnání Maryši a Cizince a Dohry, je téměř dokonalé téma na středoškolskou seminárku nebo maturitní práci. Jenže tohle zadání by naopak mohlo někomu Waltariho a Mrštíky znechutit. Chápu. :o)))

CIZINEC PŘICHÁZÍ

Dívala se na muže ležícího vedle ní na na1ámaných větvičkách a usmívala se měkce pootevřenými ústy. Pak pomalu, opatrně zvedla ruku a položila ji na mužovu hruď. Zajela dlouhými, úzkými prsty pod košili a hladila mužovu pevnou, hladkou kůži. Zastavila se nad srdcem, aby ucítila jeho klidné, pravidelné údery. Ale pak se to cizí srdce pod její rukou na vteřinu zastavilo - a hned se zas rozbušilo nepravidelnými, silnými údery. Zvedla usměvavý pohled k mužově tváři a viděla, že již otevřel oči. Ne, neodešla, byla stále u něj, odpověděla měkkým úsměvem na jeho nevyslovenou otázku.
A tak se dívali jeden druhému do očí, zatímco muž se vracel z hlubokého spánku do života a žena uvěznila do své dlaně mohutné údery jeho srdce.

Krátká psychologická novela, na kterou navazuje volný pokračováním "Dohra". Pokud nejste zanícení příznivci Waltariho, nekupujte si, půjčte si.

ŠŤASTNÁ HVĚZDA

Dopis v Anttim probudil mnohé naděje a on proto ani příliš netruchlil, když ho nazítří Abu el-Kasim odvedl dó paláce a předal služebníkům Selima bin Hafse. Po mnoho dní jsem se s ním nesetkal, nepřišel ani na vyučování do madrasy, až jsem si o něj začal dělat starost. I mému psíkovi se po něm stýskalo, každý večer smutně čenichal kolem místa, kde Antti obvykle spával. Po týdnu se však Antti vrátil do našeho domu, pyšně kopl do dveří a zpíval si, takže jsem se, polekal, ža se navzdory všem svým dobrým předsevzetím zase opil. By] oblečený v soukenném kaftanu a širokých kalhotech, na hlavě měl vysoký fez a za stříbrně zdobeným pasem mu visela šavle ve stříbrné pochvě. Nejdřív se zeptal, jako by nás nepoznával:
„Co je to za chatrč a kdo jste vy, chudáci, kteří tady v potu tváře tlučete prach v hmoždíři?" zeptal se. „Proč nelíbáte zem pod mýma nohama? Jsem velitelem vojenského oddílu a i psi, když mě vidí, uctivě vtahují ocas mezi nohy!"
Voněl pižmem a byl vskutku velkolepý jako cizokrajný host. Můj psík mu bázlivě očichával boty z červené kůže. Abu el-Kasim však zbožně pozvedl ruce k nebi a řekl:
„Alláh budiž požehnán. Jistě mi po tobě Selim bin Hafs posílá dary za to, že jsem mu tě přenechal jako otroka, Antare."
Antti se přestal pitvořit á řekl svým obvyklým hlasem: „Ani mi nepřipomínej tu prašivou ovci prolezlou neřestmi, kterou nazývají sultánem. Paměť má kratší než slepice, ani na své ženy si celé roky nevzpomněl, a ty neuspokojené chudinky hořce pláčou a nemohou se dočkat osvoboditele. Tobě dary neposílá, Abu el-Kasime, protože na tebe už zapomněl a mě v těch vojenských šatech také nepoznává. Požívá totiž tolik opia, že už nerozlišuje, co je sen a co skutečnost. Já se však s přáteli rád rozdělím o to, co mám. Přijmi ode mě darem tento měšec, Abu el-Kasime."
Hodil Abu el-Kasimovi do klina měšec tak těžký, až tomu drobnému mužíčkovi podklesla kolena. Pak Antti objal mě a pak vzal do náručí mého psíka a nechal ho, aby mu olízal tváře a uši. Když mě objímal, cítil jsem v jeho dechu znatelnou stopu vína, a proto jsem s hrůzou v hlase řekl: „Antti, Antti, to brzo porušuješ svá dobrá předsevzetí a Prorokův zákaz. Což jsi už zapomněl na všechno zlo, které ti způsobilo nadměrné pití vína? Víno má sice i dobré vlastnosti, ale jak je psáno, špatné vlastnosti nad nimi převažují."
Antti na mě pohlédl očima lesklýma od vína a řekl mi: „Zákazy a příkazy koránu se mě netýkají a nebudou se na mě vztahovat, dokud budu mít na hlavě čapku a za pasem šavli. V koránu se jasně a jednoznačně říká, že nikdo opilý se nemá jít modlit mezi věřící. Ať mě vezme kamenovaný ďábel, může-li se někdo opít bez pití vína. To mi potvrdila jedna vzdělaná a chápavá dáma, která má moji plnou důvěru. To ona mi nabídla víno, aby překonala přirozenou plachost, již jsem v její společnosti cítil. Nos proto na stůl, Abu el-Kasime, zlom pečeť na soudku svého nejlepšího vína, a nevymlouvej se, protože já dobře vím, co v těch svých soudcích schováváš."
Varoval.jsem ho, ale nedbal. Sláva mu stoupla do hlavy a úplně zapomněl, jak s vínem vždycky špatně dopadl. Nezbývalo, než si dát taky pohár, abych překonal chmuru, jež se v mé duši rozhostila iiad Anttiho chováním. Když Abu el-Kasim viděl, jak vína ubývá, šel zamknout bránu a i on si pak vzal pohár.
„Nemůžu se dívat, jak rychle to drahocenné víno mizí," řekl. „Chce-li osud, aby bylo prolito hrdlem, ztratím míň, když část proliju i svým hrdlem, a když to udělám za zamčenými dveřmi mezi čtyřmi stěnami, nebude to ani hřích."
Silné víno však jeho žal nad ztrátou soudku brzy rozptýlilo. Mně se také ulevilo a už jsem se nad Anttiho pádem nermoutil, naopak jsem nedočkavě naléhal, ať nám pěkně po pořádku vypoví, co se mu přihodilo. Antti nám pak vyprávěl podivuhodný příběh:
„Když mě Abu el-Kasim předal sluhům v paláci, seděl jsem tam s hlavou v dlaních a bylo mi smutno jako vranímu mláděti, když vypadne z hnízda. Nikdo se mě neptal, jak se jmenuji a kdo byl můj otec, nikdo mi nenabídl nic k jídlu. Jen necudní chlapci po mě pokukovali namalovanýma očima, vyplazovali na mě jazyk, hrozili mi pěstí a jeden po druhém si na mě chodili sáhnout. Netrvalo však dlouho, a přišourala se ke mně nějaká stařena jménem Fatima. Utěšovala mě, že se všechno v dobré obrátí, jen když dokážu trpělivě čekat. Na nádvoří blaženosti jsem neměl přístup, ale ona mě vybídla, ať se projdu před branou a pohlédnu do zamřížovaných oken, abych se přesvědčil, že mě odtamtud sleduje pohled vlídných očí. Večer se pro mě vrátila a odvedla mě k železným dveřím, které se otevřely bez jediného zaskřípění, a odvedla mě do voňavé místnosti. Podlaha i stěny tam byly pokryté koberci, a když jsem uvnitř osaměl, už jsem nenašel cestu ven, ať jsem sebevíc nadzvedával koberce a hledal dveře." „Nic se ale nedělo," pokračoval Antti po chvíli, „a tak jsem hladový usnul na lůžku. Když jsem se probudil, byla místnost osvětlená mnoha vonnými lampami a vedle mě na kraji postele seděla žena krásná jako květ. Tvář měla zahalenou, vzdychala a v buclatých dlaních svírala mou ruku. Oslovila mě, ale já jsem „jejím slovům nerozuměl, a odpověděl jsem jí básní, kterou mi Abu el-Kasim s takovými obtížemi vtloukl do hlavy. Pak jsme prohodili několik slov zdejším franckým jazykem, což je myslí nejstarší jazyk na světě, protože nemohl vzniknout jindy než při stavbě babylonské věže. Pak, protože se pořád nic nedělo, jsem jí stáhl závoj, i když se tomu bránila, byť rozhodně ne ze všech sil. Musím říct, že ta žena byla moc krásná a moc se mi líbila, i když sedmnáct jí už zrovna nebylo. Po chvíli vešla Fatima a začala přede mě stavět mísy s mnoha vybranými lahůdkami - teď si však uvědomuji, že mám hlad a vclkou chuť na poctivé skopové a pořádnou kaši, po všech těch lahůdkách, co jsem musel sníst."
Donesl jsem mu jídlo. Měli jsme ho dost, protože po Anttiho odchodu jsme se ještě pořád nenaučili připravovat malé množství jídla a vždycky nám půl hrnce zbývalo. Abu el-Kasim nechtěl rozdat všechno chudýrn tvrdil, že i dobrota má své meze. Antti se zaradoval, když se před ním objevil známý hrnec, požehnal jídlu a pak pokračoval ve vyprávění:
„Když jsem se dosyta najedl chtěl jsem té chápavé ženě projevit přátelství a chytl jsem ji za ruku. Těžce oddechovala, a já jsem usoudil, že se to tady sluší a taky jsem začal těžce oddechovat. Fatima, když viděla, jak tam pořád jen sedíme a oddechujeme, před nás rozmrzele postavila číši a džbán vína. Ta dobrá žena mi četla z koránu a všechno mi vysvětlila lip než mnozí učenci, takže jsem překonal pochybnosti a odpor, jaký k vínu cítím, a opatrně jsem se napil. Ve společnosti té ženy jsem byl rozpačitý a doufal jsem, že mě víno trochu povzbudí. Nehodí se, abych mluvil úplně o všem, ale snad mohu říct jen tolik, že brzy jsme našli styčných míst dost a dost. Oba jsme se museli mnohokrát omýt a osvěžit jemnými voňavkami, jak přikazuje korán. Nu, abych to zkrátil: ta ochotná Fatima začala být celá nesvá a prosila nás, ať pro Alláha necháme toho neopatrného chování, protože se blíží čas ranní modlitby a kohouti už kokrhají a ona nebohá nezamhouřila oka, protože musela celou noc tahat těžká vědra s vodou po strmých schodech dolů a nahoru. Přinesla mi šaty, které mám teď na sobě, a ta pomilováníhodná žena mě přátelsky vyzvala, ať si je obleču, protože svoje hadry jsem už stejně zahodil." Antti stydlivě sklopil oči, vylovil z hrnce kost a pokračoval:
„Fatima mě chytila za ruku, odvedla mě z té místnosti bez dveří, popřála mi Alláhovo požehnání a těmi železnými dveřmi mě pustila ven. Požehnání mě neminulo - v šatech jsem našel peněženku, do níž ta ušlechtilá žena pokaždé, když se myla, strčila jeden zlatý. Z těch sedmnácti zlatých jsem dal dva věrné Fatimě, pro mě to nic nebylo a ona nám celou noc pilně posluhovala. Na nádvoří nikdo nevěnoval mým novým šatům sebemenši pozornost. Potloukal jsem se po nádvoří, ale byl jsem už trochu unavený a snad jsem měl i maličko v hlavě, vždyť jsem víc než půl roku nepožil ani kapku vína. Měl jsem za pasem šavli, a vůbec, řekl jsem si, že v kasárnách si sotva kdo povšimne, že jsem tak trošičku zbloudil z pravé cesty, a tak jsem šel na vnítřní nálvoří a v kasárnách jsem si našel prázdnou postel. A skutečně mě nikdo nepodezíral, všichni se jen uctivě klaněli a ten, kdo tam spal dřív, si rychle balil věci, sotva jsem trochu trhl rameny. A to je všechno."
Abu el-Kasim roztočil soudek, pozvedl plný měšec a pochybovačně řekl:
„Alláh je velký, tys však mluvil jen o sedmnácti zlatých a v tomto měšci je jich nejmíň sto, pokud se nepletu. A že se nepletu, má ruka je zkušená a váží lip než podvodná váha na tržišti,
Antti se na něj překvapeně podíval: „Zapomněl jsem na něco, nebo mi snad už víno tak stouplo do hlavy?" zeptal se. „Upřímně řečeno celý palác Selima bin Hafse je šílenější místo néž blázinec, protože se tam nikdo ničemu nediví a nikdo si není jist svým postavením. Selim bin Hafs je do té míry otrokem opia a svých rozmarů, že mávnutím ruky udělá z písaře pouhého nosiče vody nebo naopak nevzdělaného kuchaře povýší na pokladníka, pokud ovšem nedá rovnou srazit hlavu prvnímu, kdo mu přijde na oči, aby se přesvědčil, jestli sní, nebo bdí. Pokladna je taky v hrozném nepořádku a nezáleží vlastně na tom, jestli je pokladník poctivec nebo zloděj, protože Selim bin Hafs z něj stejně dřív nebo později udělá výběrčího poplatků na veřejných záchodcích na tržišti. Ne, opravdu už se mi nechce mluvit o tom blázinci, kde tou nejvlídnější odpovědí na přátelský pozdrav je mrazivý škleb."
Zvědavě jsme poslouchali, ale Abu el-Kasim pořád potěžkával měšec, probíral mezi prsty mastné zlaté mince a nepřestával se vyptávat:
„Mám si o tobě myslet, že jsi zloděj, Antare? Poctivým způsobem jsi přece nemohl získat takový majetek za tak krátkou dobu! Ty přede mnou pořád ještě něco tajíš, přiznej se!"
Antti upřeně pozoroval chvíli podlahu a chvíli zase strop, krmil mého psa morkem a pak roztržitě řekl: „Kde jsem to skončil, když vy mi pořád skáčete do řeči. Zjistil jsem tedy, že jsem se ze zápasníka stal příslušníkem vysokého stavu sultánova vojska, byť mi nebylo úplně jasné, co to přesně znamená. Byl jsem ovšem jedný, kdo se nad tím zamýšlel. Nikdo mi nic nepřikazoval, a aby mi čas lépe ubíhal, záčal jsem sám dávat příkazy vojákům, kteří se mi nachomýtli. Ochotně je plnili, ti chudáci, kteří přišli ze všech zemí za dobrodružstvím a nechali se obřezat, aby snadněji našli štěstí pod ženskými sukněmi, protože už měli toho líného nicneděláni plné zuby. Drží totiž ustavičně hlídky u bran paláce a v přístavu, střeží noční klid a hlídají, aby nikde nevypukl požár, jako bv to byl nějaký život pro pořádného vojáka. Selim bin Hafs je už ani nevozí na veselé lovecké výpravy na venkov, protože jednou snědl tolik opia, že pak spadl z koně. Měli proto jenom radost, když jsem se ujal velení, přikázal jim ať si vyčistí, zrezivělé arkebuzy a naučil je zápasit. Bylo novoluní a písař vyplácel žold. tak jsem šel taky, abych viděl, kdo vlastně jsem. Písař na mě jen mrkl a bez váhání mi vyplatil pět zlatých, byť většina těch chudáků odcházela jen s jedním nebo dvěma zlatými. Jejich agu jsem ještě nezahlédl ani koutkem oka, ale až ho někde chybím za rukáv, hodlám mu říct pěkně od plic pár slov.o tom, jak zanedbává svůj úřad."
I já už jsem pochopl, že antti něco tají, protože tak opilý, aby nepochopil jasnou otázku, přece jen nebyl. Proto jsem na něj udeřil: „Antti, Antti, i já si o tobě už začínám myslet jen to nejhorší! Mluvíš o pěti zlatých, ale jak se z pěti zlatých může za jediný krátký týden stát celých sto?"
Antti zrudl, uhnul očima, chvíli si mnul ruce a pak se zeptal: „Jak to je, dovoluje Prorokův zákon skutečně každému muži mít čtyiři zákonné ženy a ještě k tomu milenek, co hrdlo ráčí?"
Abu el-Kasim překvapeně tleskl a odpověděl: „To všechno Prorokův zákon vskutku dovoluje, ale jen boháč si může. dovolit víc než jednu ženu a pro chudáka je i jedna žena často až moc, protože manželky jsou nejvychytralejší tvorové na světě, a muž často dopadne jako ten mlynář, který našel poklad a svěřil se s tím tajemstvím manželce. Antare, Antare, snad ses nezbláznil a neoženil ses?"
„Bůh chraň," řekl Antti překvapeně. „Takový blázen "nejsem, ale tohle je zásadní otázka. Už jsem vám přece řekl, že mi srdce cukruje jako holubička a je mi podivuhodně do zpěvu. Zkrátka a dobře, je to tak, že sotva jsem večer prvního dne v kasárnách
vstal z modlícího koberečku, už mě tahala za rukáv Fatima a honila mě, ať jdu pokračovat v díle, které jsem minulou noc tak pěkně zahájil. Nu, a ta chápavá žena mi zase strkala do měšce celou noc zlaté peníze a já byl ráno zase o notnou hrst zlatých bohatší. Fatima, drobná žena, už byla unavená neustálým taháním vody po schodech, požádala mě proto, ať zítra přijdu rovnou do sultánových lázní. Když jsem s náručí polen na zádech vstoupil do brány, vedoucí na nádvoří blaženosti, nikdo mě nezdržoval, uctiví eunuši mi naopak ochotně ukázali cestu do lázní Tam jsem strávil příjemnou noc, neměl jsem nouzi ani o jídlo a pití, ale když se rozednilo, ta chápavá žena pozdvihla zbožné ruce k nebi a řekla mi: Alláh je veliký, a já mám dobrou a věrnou přítelkyni, která mi nevěří, když jí o tobě vyprávím. Dovol tedy, drahý Antare, řekla mi, a to si nepřidávám ani slůvko Abych s sebou svou nedůvěřivou přítelkyni zítra přivedla" „Antti," strnul jsem. „To je strašné, co tady povídáš, nevím, co o i tobě mám myslet. I kdyby se dalo odpustit, že utěšuješ zralou ženu, která trpí samotou a pokaždé tě za tvou laskavost štědře odmění, pak v žádném případě nelze odpustit, když se zapleteš do odporného smilstva i s její přítelkyní."
„Přesně to jsem říkal," bránil se Antti upřímně, „ale ta zbožná zena mi přečetla mnoho veršů z koránu a odvolávala se na svatou tradici a její svědky a svědky svědků, až se mi z toho motala hlava a nezbylo mi než uvěřit. Je to přece vzdělaná dáma, a já, nevzdělaný zápasník, jsem nemohl její slova zpochybňovat."
„Alláhu, Alláhu," povzdechl si Abu el-Kasim a zvedl ruce k nebi. Antti však celý rudý pokračoval:
„Nazítří si ta chápavá žena tedy přivedla přítelkyni. Když jsem ji viděl, nelitoval jsem, protože byla ještě zrale:ší než Amina, je-li to vůbec možné. Ani jedna si neměla proč stěžovat. Ukázalo se, že i ta druhá žena je chápavá, protože i ona mi vždycky při mytí strčila do měšce jeden zlatý. Však jsem taky pro všechny případy postavil měšec na mramorovou lavičku, aby ho měly obě na očích. Ale... ale."
Antti chvíli vzdychal a sténal a pak pokračoval: „Jak mě mohlo napadnout, že příští noc se kolem mě v lázních budou vrtět už tři ženy, jedna zralejší a krásnější než druhá. Nadřel jsem se, abych žádnou neurazil a žádné se nevěnoval víc než těm dvěma ostatním. Když však včera přivedli ještě čtvrtou, cudně zahalenou závojem, rozzlobil jsem se a řekl: Všechno má své meze."
„Tos udělal dobře," řekl Abu el-Kasim. „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, a já mám o tebe strach."
Antti se však nenechal přerušit. Lokl si vína a mluvil dál: „Takže jsem řekl, drahé dámy, všechno má své meze. Chápavá Amina mě ale umlouvala, zase mi citovala korán a jiné svaté spisy, až jsem ustoupil, protože jsem dobrosrdečný muž. Ta čtvrtá žena byla jako zralý plod plný šťávy a ostatní jí dávaly přednost, snad byly samy z neustálého omývání unavené. Ráno. když se rozednilo a na nádvoří začali kokrhat kohouti, mi chápavá Amina řekla: Máš čtyři zbožné manželky, Antare, žádnou z nich jsi nezanedbával a ke všem ses choval tak, jak přikazuje, korán. Můj měsíc se však naplňuje a já nechci, aby se ostatní těšily rozkoši v době, kdy já sama nemohu. Jdi tedy v pokoji, nádherný Antare, nezapomeň, že tě k smrti miluji a hodně jez a pij. ať jsi plný sil, až pro tebe zase pošlu. Teď se chvíli neuvidíme, a nevyčítej mi, pokud jsem nechtě zhřešila."
Jeho vyprávění mně ochromilo a nedokázal jsem ze sebe vypravit ani slovo. Abu el-Kasim přestal počítat peníze, uložil měšec, do železné truhlice a tu pečlivě zamkl. Konečně jsem promluvil:
„To je dík za všechno, Antti?" zajíkal jsem sc zlobou. „Ze všech sil jsem se snažil vést řádný život, abych ti šel přikladem, sotva tě však pustím z očí, ty upadneš do osidel prostopášnosti, před níž by obyvatelé Sodomy a Gomory bledli závistí. Nikdy bych nevěřil, jakou moc má špatná poezie! Všechno přece začalo tou básní, a Abu el-Kasim může potvrdit, že to ani nebyla žádná skutečná báseň, jen ubohá napodobenina. Chápu už, proč Prorok, jeho jméno budiž požehnáno, proklel básníky těmito slovy: Jen zbloudilci následují básníky, kteří s rozumem zmateným bloudí v každém údolí a říkají věci, které nedělají. Básníkům je však třeba přičíst k dobru, že nedělají věci, o nichž mluví. Zato ty, hloupý chudáku, hned upadneš do jejich bludů a děláš všechno, co je v básni míněno jen obrazně."
Nescházelo moc a byl bych Anttiho udeřil. Nejvíc mě mrzelo, že bez námahy získal přízeň čtyř vznešených dam a za své hříchy byl odměněn měšcem zlata, zatímco o mé přátelství nestojí žádná žena zadarmo. Špatnou náladu nerozptýlilo ani zlostné zaklepání na bránu. Stála tam Giulia, a když jsem odemkl, udeřila mě střevícem do hlavy, neboť jsem se zaposlouchal do Anttiho prostopášného vyprávění a zapomněl jsem jí jít naprotř k lázním.

Tohle je prostě klasika. Kam se na Waltariho hrabe většina většina takzvaných bestsellerů a thrillerů se spoustou pornografickýho výprodeje, se zápletkami a peprnými slovíčky kopírovanými z erotických povídek. Nic proti péčku, ale když už má člověk vepsat lechtivé povyražení do beletristickýho počinu, má to mít noblesu a úroveň.

DĚTI OSUDU

..........„Na těch se vozí sůl, obilí, látky a všechno možný další zboží," vysvětloval Jan Jakub. „Ty čluny jsou třicet metrů dlouhý. Tamhle vepředu je pár menších, možná tak dvaceti metrových. A ty ptáci kolem jsou racci. Tamhle naproti je ostrov Lindau. Tak, teď musíme dál. Vody ještě uvidíte dost." Jan Jakub se opřel do berlí a nasadil pořádné tempo.
..........Přes Leiblach vedl široký dřevěný můstek. V malé budce seděl tlustý celník. Měl tam místo jen na dvě židle, stůl, malou skříň a prastará železná kamna. Rozvážně a vědom si své důležitosti se protáhl dveřmi. Stejně rozvážně si zapnul ošoupanou uniformu a nasadil služební čepici.
..........„Tak, tak, to zas někdo míří do krásného Švábska, kde je alespoň něco k jídlu," pozdravil pohrdavě Jana Jakuba a jeho otrhaný houfec.
..........„Blbče nenažraná! Ty máš jídla dost, to je na tom tvým panděru vidět. Co jsi za pitomce, že si děláš legraci z dětský bídy," pomyslel si zuřivě Jan Jakub.
..........„Ukažte pasy!" vyštěkl celník nevlídně.
..........„Mám je v ruksaku," odpověděl Jan Jakub a pokoušel se tvářit přívětivě. Vytáhl balíček papírů a podal je úředníkovi. Ten je blahosklonně přijal a odešel s nimi zpátky do domku. Tam si sedl, rozložil všechno pěkně na stůl, nasadil si cvikr na masitý nos a začal dokumenty pečlivě třídit. Dívky vpravo, chlapce vlevo.
..........Jan Jakub přihlížel zpola otevřenými dveřmi, kypěl v něm vražedný vztek a tušil, že se tentokrát už nedokáže ovládnout. Odbelhal se rovnou proti dveřím, vzal berli pod paži jako kopí a vší silou praštil do dveří, až s hlasitým třeskem narazily do zdi. Celník překvapeně vyskočil a chytil se za hruď.
..........„Co to má znamenat?" zaburácel Jan Jakub. „Hledáte nějakýho vraha nebo zločince? Musíme se ještě dnes dostat za Bósenreutin, už je pěkně zima a světlo taky už dlouho nebude. Děti ještě nevědí, kde budou spát, a vy tady rovnáte papíry? To chcete kontrolovat každý dítě? Krucinál práce, přece stačí, že pasy jsou v pořádku. Stačí zkontrolovat počet!"
..........Celník začal také nadávat a řval, že ho nechá na místě zavřít. Jan Jakub na něj hulákal, že je mu to úplně fuk. Ať si ho klidně zavře, ale o děti se pak bude muset postarat sám, ale třeba by je mohl zavřít taky, to by aspoň měly střechu nad hlavou.
..........Úředník se snažil něco blábolit o povinnostech a pořádku. Jan Jakub ho nenechal domluvit. Udeřil vztekle berlí o stůl, že se až odštípl kus dřeva a část pasů spadla na zem. „Podívej, dělej svoji práci nebo nás všechny zavři, ale už konečně něco dělej!" řval na celníka, který se mezitím začal pořádně potit.
..........Popleteně sesbíral papíry, spočítal je a zeptal se, kolik těch dětí je.
..........„Devatenáct," zasyčel Jan Jakub. Celník se jich najednou snažil co nejrychleji zbavit. Nenávistně vtiskl Janu Jakubovi neuspořádanou změť dokumentů do ruky a nadával, že s takovou nestydatostí se ve službě ještě nesetkal. Voják vzal pasy, beze slova je sbalil, schoval do ruksaku a odkráčel, aniž by celníkovi věnoval jediný pohled.
..........Zapadající slunce zabarvilo mraky a vrcholky hor do purpurových a oranžových tónů, jezero se ponořilo do temnoty a průvod dětí odbočil na cestu mířící lesem do Bosenreutinu. Vedle malého kostela stál domek, v jehož okně ještě hořelo světlo. Jan Jakub zaklepal na okno. Ven vyšla stará, shrbená žena, která jim řekla, že už to není daleko.

Hezká knížka.

KONEC PANA Y

Tinkturu připravíte následovně:

Jeden díl Carbo vegetabilis, to jest rostlinné uhlí v 1000. centesimální homeopatické potenci, ve skleněné retortě či baňce smísit s 99 díly svěcené vody a směs desetkrát promíchat.

f. d., 1893

Všechno beru. Chcete se dostat do mysli někoho jiného, vypijte břečku (recept v ukázce), ok beru. Vědomí je hmota, ok beru. Všemi těmito úvahami a představami byla tahle knížka zajímavá, ale v jednom prostě nesouhlasím. A to je, že zbytečně trápíme myšky v laboratořích. Klidně utrápím 1000 myší za jednoho zachráněnýho člověka, a pořád budu klidně spát. Jinak knížka zábavná, fantaskní, přisprostlá a mediálně nadhodnocená (viz upoutávky na přebalu a u webových knihkupců).

SOFIIN SVĚT

RAJSKA ZAHRADA
... když se to tak vezme, muselo jednou něco vzniknout z ničeho ...

Sofie Amundsenová se vracela ze školy. První úsek cesty šla se spolužačkou Janou. Mluvily spolu o robotech. Jana prohlásila, že podle ní lidský mozek funguje jako složitý počítač. Sofie s ní tak úplně nesouhlasila. Člověk je přece něco víc než stroj, ne?
U velké samoobsluhy se rozdělily. Sofie bydlela na samém konci rozlehlé zahradní čtvrti a měla to do školy skoro dvakrát tak daleko než Jana. Jako by jejich dům stál na konci světa, protože za zahradou už nebylo nic,jen hluboký les.
Sofie zabočila do Jetelové ulice, která se na konci prudce stáčela, a zatáčce se říkalo Kapitánova. Lidé tudy vlastně chodili jenom v sobotu a v neděli.
Byl jeden z prvních květnových dnů. V některých zahradách vyrazily pod ovocnými stromy věnce narcisů. Břízy už dostávaly tenoučký zelený háv.
Není to zvláštní, jak 'v tuhle roční dobu všechno začíná růst? Čím to je, že se z neživé země, jakmile se trochu zahřeje a zbaví posledních zbytků sněhu, po celých tunách valí zelená hmota?
Když Sofie otevírala branku, nakoukla do schránky. Zpravidla tam nacházela různé reklamní letáky a velké úřední obálky pro matku. Sofie tu hromadu vždycky položila v kuchyni na stůl a šla se nahoru do svého pokoje učit.
Otci občas přišel nějaký dopis z banky, ale on stejně nebyl žádný normální otec. Sofiin otec byl kapitán na velkém naftovém tankeru a většinu roku trávil mimo domov. Když někdy pobyl pár týdnů doma, chodil v pantoflích po domě a snažil se Sofii a mámě zpřijemňovat život. Ale když vyjel na moře, hodně se jim vzdálil.
Dnes ležel ve schránce jenom jeden dopis -a byl pro Sofii. Na obálce stálo "Sofie Amundsenová, Jetelová 3". To bylo všechno, odesílatel žádný. Dokonce ani známka.
Jakmile za sebou Sofie zavřela vrátka, obálku otevřela. Jediné, co v ní našla, byl lístek, stejně velký jako obálka. Bylo na něm napsáno:
Kdo jsi?
Nic jiného. Chybělo oslovení, chyběl podpis, stála tam jenom ta dvě rukou psaná slova s velkým otazníkem na konci.

Jedna z nejlepších knížek, jakou jsem kdy četl. Je to sice už dlouho a je to asi dobře. Bylo to moje první setkání s filozofií. Nedávno jsem si Sofiin svět koupil, protože jsem ho kdysi četl jako půjčovaný z knihovny a vím, že ji budu číst minimálně ještě jednou, už jen pro porovnání, jestli se mi bude zase tak líbit jako tenkrát.

PŘÍBĚHY NEČEKANÝCH KONCŮ

"Co chcete?"
"Omlouvám se, že vás obtěžuji v neděli."
Pan Boggis podal majiteli vizitku a Rummins si ji Htrčil před nos. Druzí dva se nepohnuli, jen zašvidrali očima ve snaze si ji přečíst.
"A vo co vám jako de?" vybafnul Rummins.
Již podruhé během toho odpoledne podal pan Boggis obšírný výklad o myšlence a záměrech Společnosti za zachování vzácného nábytku.
"Tady žádnej neni," prohlásil Rummins, když malý muž skončil. "Ztrácíte čas."
"Neračte se ukvapit, pane," zvedl pan Boggis prst.
"Tohle mi naposledy řekl jeden starý statkář v Sussexu, a když mě nakonec pustil dovnitř, víte, co jsem našel? Starou umouněnou židli v rohu kuchyně, ze které se vyklubal poklad za čtyři sta liber! Poradil jsem mu, jak ji prodat, a za ty peníze si koupil nový
traktor."
"Co to vykládáte, čoveče?" zachrochtal Claud.
"V životě jsem neslyšel vo židli za čtyři stovky."
"Račte prominout," odtušil pan Boggis škrobeně, "ale v Anglii jsou desítky židlí, které mají cenu více než dvojnásobnou. A víte kde'? Zastrkané na statcích a v chalupách po• celé zemi, kde si z nich majitelé dělají schůdky nebo štafle a šlapou po nich v holinách, aby dosáhli v komoře na polici s džemem nebo aby pověsili obraz. Věřte nebo ne, milí drazí,
ale říkám vám pravdu."
Rummins znejistěle přešlápl. "Chcete říct, že nechcete nic jinýho než vejít dovnitř, stoupnout si doprostřed pokoje a rozhlídnout se?"

:o)

MY DĚTI ZE STANICE ZOO

Pár dní jsem Atzeho neviděla. A teď jsem četla v novinách, co se s ním v poslední době dělo. Už minulej tejden si píchnu! moc silnou dávku a skončil v nemocnici. Jeho přítelkyně Simona si prořízla tepny. Oba je zachránili. Den před svou smrti šel Atze na policii a prásknul tam všechny dýlery, který znal, taky dvě holky, kterejm se říkalo dvojčata a který měly vždycky nejčistší fet. Pak ještě napsal dopis na rozloučenou v novinách ho otiskli: "Skončím teď svůj život, protože herák jako já způsobuje svým příbuzným a přátelům jen neštěstí, starosti, hořkost a zoufalství. Neničí jen sám sebe, ale taky všechny okolo. Děkuji svým milým rodičům a své malé babičce. Fyzicky už neexistuju. Herák, to je to nejhorší, čím se člověk může stát. Ale kdo žene lidi, kteří přicházejí na svět mladí a plní chuti do života, do neštěstí? Tento dopis chce být varováním pro všechny, kteří budou někdy stát před rozhodnutím: Co kdybych to taky vyzkoušel? Hlupáci, podívejte se na mě. Teď už budeš mít po starostech, Simono, měj se
dobře. "
Ležela jsem ve svý posteli a myslela si: Tak to byl tvůj první kluk, který ho jsi měla ráda. A teď je v rakvi. Nemohla jsem ani brečet. Jako by ve mně všechno vyschlo.
Příští den na Kudammu Atzeho nikdo neoplakával. Heráci nebrečej. Některý na něho byli dokonce pěkně naštvaný, protože spoustě lidí dlužil prachy a protože prásknul dobrý dýlery, který měli vždycky čistej fet. Teď je zašili.
Nejšílenější na tom všem bylo, že jeho přítelkyně Simona, která si v životě nevzala háčko a vždycky se snažila Atzeho přemluvit, aby toho nechal, si tejden po jeho smrti začala píchat. Po několika tejdnech se vykašlala na svý povolání zdravotní sestry a začala s prostitucí.
Lufo zemřel přesně za rok, v lednu 1978, na předávkování háčkem.
S Atzeho smrtí jsem ztratila svou krásnou představu o herácký hvězdě, která umí zacházet s háčkem.

Nedávno umřel kluk, kterýho jsem znal ze školy a žákovských lyžařských závodů. Pašoval drogy v žaludku a balíček mu prý uvnitř těla praskl.

SLAVNÉ HISTORKY ZBOJNICKÉ

FRIDRICH FERDINAND RIESENFELDT
PODVODNÍK

Koncem 17. století nastoupil v Jihlavě do úřadu solního kasíra Fridrich Ferdinand Riesenfeldt. O svobodného, pohledného a zazobaného mladíka, který navíc pocházel z velkého vídeňského světa, se začaly zajímat téměř všechny slečny na vdávání i obstarožní vdovy nad hrobem. Nesourodá ženská společnost však měla jedno společné, tučné konto.
Riesenfeldt nevynechal jedinou příležitost, kdy se mohl před jihlavskými maloměšťáky předvést. Dámy očima hladově hltaly Riesenfeldtovu postavu, vždy vkusně oděnou do posledních výstřelků módy korunované širokým kloboukem s drahocenným pérem. "Učiněný kavalír," ochaly nadšeně a jejich panské doprovody zase oceňovaly Riesenfeldtovu štědrost. Mladý solní výběrčí totiž nehleděl na tolar a mnohdy pohostil za vlastní celou společnost.
Ne všichni však byli z Riesenfeldta paf. Malá hrstka jihlavských měšťanů sedla s brkem k listu papíru a začala počítat. Avšak, ať počítala, jak počítala, stále se nemohla dopočítat. Riesenfeldtovy královské výdaje jim nějak neštymovaly s jeho ubohými úředními příjmy.
Když šťouralové přednesli výsledky, svých počtů zbytku jihlavské smetánky, byli jednohlasně odbyti. "Slyšel jsem, že má ve Vídni obrovské úspory," oponoval jeden Riesenfeldtův obdivovatel. "Ano, ano," přidal se druhý. "A navíc zdědil veliké jmění." "Žere vás sprostá závist," uzavřel věc třetí a šťouralové odešli s nepořízenou.
Nevzdali se však a zkusili štěstí o dům dál. Obrátili se na samotnou Vídeň, kde začas zjistili, jak na tom Riesenfeldt opravdu je. "Já jsem to tušil," vykřikoval spokojeně jeden šťoural. "Žádné jmění ani úspory. Je chudý jako kostelní myš."
Šťouralové opět sebevědomě předstoupili před Jihlavany a předložili jim výsledky svého pátrání. Tentokrát je měšťané neodbyli tak rázně jako prve. Mnozí Riesenfeldta ještě bránili, ale část už byla na vážkách.
Riesenfeldtovi začala hořet jihlavská půda pod nohama.
Ve městě se potichounku šuškalo, že solního kasíra čeká revize. Jakmile kontrolní komise zahájila přezkoumávání Riesenfeldtových účtů, začal výběrčí balit kufry. A když kontroloři dospěli k zdrcujícímu výsledku, opouštěl Riesenfeldt zrovna město. Manko v solní pokladně činilo 31 601 zlatých a 45 krejcarů, plus dalších 38 000 zlatých soukromého dluhu.
Sotva se skandál dostal na veřejnost, slečinky, paničky i vdovy se jedna po druhé v mdlobách kácely k zemi a podvedení pánové brunátní v obličeji zlostně cupovali klobouky. Solní kasír Fridrich Ferdinand Riesenfeldt byl bleskurychle odsouzen k smrti provazem. Avšak poprava nemohla být řádně vykonána, protože podle předchozího očekávání se odsouzenec na popra~ viště nedostavil. Jihlavští radní proto nechali vyrobit cedulku s Riesenfeldtovýmjménem, kterou kat přibil na šibenici.
Uběhla nějaká doba a z Plzně přišla zpráva, že se hledaný Riesenfeldt před časem skrýval ve městě. Ale jak rychle se objevil, stejně rychle i zmizel, a tak i Plzeňanům zůstaly prázdné ruce. Nenechali se však zahanbit a po vzoru Jihlavských vyrobili podobnou tabulku, kterou také přibili na šibenici.
Fridrich Ferdinand Riesenfeldt nebyl nikdy dopaden a pravděpodobně se ztratil někam do bezpečí za hranice. Zbyla po něm jen zlomená srdce uplakaných jihlavských žen a pár cedulek, pomalu rezivějících na šibenicích.

Hihi, škoda, že tenhle zvyk s cedulkami na šibenicích se nedochoval dodnes. Když se zlodějské jméno dvakrát třikrát propere ve hlavních zprávách, za čas si to stejně nikdo nepamatuje a pak se třeba začne znovu objevovat v souvislosti se senátem nebo na ještě méně nápadnějším skladišti politických a jiných mrtvol. Zato taková šibenice plná cedulek na Václaváku. to by byl panečku totem...

MSTITEL

... na poručíka byl povýšen ve Vietnamu, když vstupoval do 1. ženijního praporu divize Big Red One. Nechal se zlákat k Tunelovým krysám a vzhledem ke své hodnosti se stal Krysou číslo šest, když jeho předchůdce odletěl domů. Před sebou měl ještě devět měsíců z požadované roční služby, o dva měsíce méně než Dexter.
Během jednoho měsíce se však ukázalo, že jakmile se ti dva vydají do tunelů, jejich role se obrátí. Jezevec se podřídil Krtkovi a uznal, že mladý muž s letitými zkušenostmi z ulic a stavenišť New Jersey má jakýsi smysl pro nebezpečí, pro tichou hrozbu za nejbližším rohem a pach nastražené výbušniny, smysl, který nelze nahradit žádným univerzitním diplomem a jenž jim možná zachrání život.
Ještě než oba přišli do Vietnamu, americké vrchní velení dospělo k názoru, že snahy o rozbití soustavy tunelů napadrť s pomocí výbušnin jsou ztrátou času. Vyprahlý laterit byl moc tvrdý a systém příliš složitý. Neustálé zahýbání chodeb způsobovalo, že dosah výbušné síly byl omezený a zcela nedostatečný.
Proběhly pokusy o zaplavení tunelů, ale voda prostě unikla podlahami. Kvůli vodním uzávěrům neuspěl ani plyn. Bylo rozhodnuto, že jediný způsob, jak nepřítele přinutit k boji, je sestoupit do podzemí a zkusit vyhledat centrální síť celé válečné zóny C Vietkongu.
Panovalo přesvědčení, že tato síť leží kdesi v chodbách mezi severním výběžkem Železného trojúhelníku u soutoku řek Saigon a Thi Tinh a lesy Boi Loi u kambodžské hranice. Najít velitelství, zlikvidovat nejvyšší důstojníky a zmocnit se značného množství zpravodajských materiálů, které se pod zemí musely nacházet tak zněl úkol, jehož splnění by mělo nepředstavitelný význam.
Velitelství se ve skutečnosti rozkládalo pod lesy Ho Bo, dále ve vnitrozemí na břehu řeky Saigon, a nebylo nikdy objeveno. Ale kdykoli tankdozery nebo římské pluhy odkryly další vchod do podzemí, Tunelové krysy sestoupily do pekla, aby prozkoumaly situaci.
Šachty byly bez výjimky svislé a představovaly první nebezpečí. Spustit se dolů po nohou znamenalo vystavit dolní polovinu těla partyzánovi, který mohl v tunelu číhat. Ten by s potěšením vrazil hrot bambusového oštěpu, připomínající jehlu, hluboko do slabin nebo břicha houpajícího se amerického vojáka a vzápětí se kvapem ztratil do tmy. Než by umírajícího Američana vytáhli na povrch, přičemž by se konec oštěpu otíral o stěny a hrot páral střeva, šance na přežití by byly minimální.
Jít dolů po hlavě znamenalo riskovat, že se kopí, bajonet nebo kulka z bezprostřední blízkosti zaryjí do spodní části krku.
Nejbezpečnější bylo spouštět se pomalu, pak seskočit poslední metr a půl a okamžitě začít střílet, pokud člověk v tunelu zaznamenal sebemenší pohyb. Na dně šachty ovšem mohly být větve a listí, zakrývající jámu s ostrými bambusovými bodci. Ty pevně držely v zemi a měly otrávené hroty, které jako nůž projely podrážkou, chodidlem a nártem. Kvůli speciálně vyřezávaným špičkám se stěží daly vytáhnout. Také setkání s nimi přežil jen málokdo.
Jakmile se voják dostal do tunelu a plížil se vpřed, hrozilo nebezpečí, že by za nejbližším rohem mohl čekat partyzán či spíše past s výbušninou. Ty byly sestrojovány s velkou vynalézavostí a před dalším postupem musely být zneškodněny.
Některé hrůzné zážitky vůbec nesouvisely s Vietkongem. Pokud je nevyrušila přítomnost člověka, v jeskyních se přes den zdržovali kaloni jeskynní a netopýři černovousí. Stejně tomu bylo s obřími pavouky běžníky, kterých bylo na stěnách tolik, že se zdánlivě chvěly pohybem. Ještě více bylo bodavých mravenců.

Každej chlap, co příjde do cizí země s puškou v ruce, není voják, ale bandita.

ŽÁDNÉ STOPY

"To už je asi měsíc stará věc," řekl. "Co s tím má být?"
"Lituji, že vás vyrušuji v neděli ráno," řekl Chadwick.
"Ale to už je riziko, které musíme všichni podstoupit. Víte, v tom článku jste mě očernil, a hodně povážlivě. Velice jste mě poškodil v mé práci i společenském ži-
votě."
Brent se pořád ještě tvářil zaraženě, ale teď se do jeho
výrazu vmísilo i značné podráždění.
"Kdo proboha jste?" zeptal se.
"Promiňte, jmenuji se William Chadwick."
Po vyslechnutí toho jména Gaylord Brent konečně pochopil, koho má před sebou, a rozhněval se teď doopravdy.
"Poslyšte," řekl, "takhle si přece nemůžete přijít ke
mně domů a stěžovat si tady. Na to jsou patřičné cesty. Budete se muset obrátit na svého advokáta, ať napíše ... " "To už jsem udělal," přerušil ho Chadwick. "Ale nebylo mi to nic platné. Zkoušel jsem taky promluvit s šéfredaktorem, ale nepřijal mě. A tak jsem přišel za vámi."
"To je neslýchané," zaprotestoval Gaylord Brent a už
se chystal, že zavře dveře.
"Víte, já pro vás něco mám," řekl mu Chadwick mírně. Brent se s rukou na klice zarazil.
"A co?" zeptal se.
"Tohle," řekl mu Chadwick.
pozvedl přitom pravou ruku se zaťatou pěstí a pevně,
i když nijak zvlášť prudce, udeřil Gaylorda Brenta do špičky nosu. Rána nebyla dost tvrdá, aby zlomila kost nebo poškodila chrupavčitou přepážku, ale Gaylord Brent po ní krok ustoupil, hlasitě vykřikl a chytil se rukou za nos. Do očí mu vhrkly slzy a začal vdechovat první kapky řinoucí se krve. Na vteřinu se podíval na Chadwicka, jako kdyby měl před sebou šílence, a pak zabouchl dveře. Chadwick uslyšel v chodbě pádící kroky.

Deseti povídkám, poprvé vydaným 1972, neubral čas nic z jejich napětí ani atraktivnosti témat.

BOSÁ KRÁLOVNA

V ten okamžik ji Erik poprvé políbí. Erik sklidí z jejích rtů nejplašší kouzlo nedotčenosti a Karin s úlekem cítí, jak se její vlastní tělo probouzí čímsi neznámým a znepokojivým a zachvívá se štěstím, jež nahání hrůzu.

Ani nevím proč mě tohle čtení bavilo. Možná, že je to tím, že mám Waltariho rád. Možná, že jeho historické romány jsou pro mě přijatelnější než školní výklady historie a tak si díky takovým knihám podvědomě kompenzuji dějepisnou dietu. Ale i tak...
Odborníci ať posuzují nakolik se Waltari držel faktů, osobně pevně věřím tomu, že ikdyby si celý román vymyslel sám, vystihl tak velmi věrohodně a spolehlivě mocenské šarvátkya jejich dopad. Zpětně si uvědomuju, že jen tohle samo o sobě by asi byla strašná nuda, ovšem v kombinaci s nahlédnutím do duše neuvěřitelně oddané Karin a milujícího, ikdyž mocí deformovaného Erika, je tenhle Waltariho první historický román mnohovrstevný a přesto čtivý a celistvý.

SACHSOVA NEMOC

67 ZE STARÉHO SEŠITU

Život ve dvou, to nejčastěji není život v páru, zato je to život ve věčném sváru, život dvou magorů. Zažil jsem tolik dvojic, co k sobě nepasovaly, současně nevraživých a laskavých, jediné, o co jim šlo, byla moc - prosadit si barvu kanape, dlažbu v koupelně, vybrat dětem jméno a oblečky, odmítnout potěšení ve jménu povinnosti, ukrást si z radosti ve jménu osobní svobody, odvrhnout touhu druhého a ospravedlnit si vlastní frustrace, nechat se jím zjebat nalevo napravo a pak mu odpustit a o to lépe ho s velkodušností a pochopením spoutat.
V obecné mytologii žít ve dvojici, ženit se a plodit děti rovná se „vytvořit opravdovou rodinu, o které jsme snili a kterou jsme nikdy neměli". V reálu to znamená především zreprodukovat tu špatnou, ze které jsme vyšli, v ještě zkarikovanějším podání zreastaurovat tu zpropadenou famílii, na kterou jsme kdysi plivali, dodat zdání legitimnosti příležitostí či konvencí pomýlenému spojení.
Zažil jsem nekonečně víc konvenčních manželství než konvenčních potratů.
Ve většině dvojic jeden druhého nesnáší a hlavně ať to zůstane, jak to je. Materiální, symbolická, sociální a citová závislost je pro jednoho i pro druhého taková, že se odmítají odloučit, neboť vědí, že to, co se jim nepodaří udělat společně, nebudou s to udělat v jednom. Život ve dvojici je přece o tolik pohodlnější než samota. Je tu možnost mít vlastní bydlení, jedno auto do práce a druhé na víkendy, je tu možnost cestovat za sluncem a s sebou si brát toho svého gigola nebo kurvičku, co se s nima beztak chrápe den co den (je to tak nebezpečné, tak riskantní šoustat jen tak nazdařbůh!), je tu možnost uzavírat půjčky s výhodnými úroky, navštěvovat jiné dvojice, a přitom neprobouzet lítost ani nechcípat žárlivostí (aspoň ne hned), je tu možnost dělat děti, vypadat společensky spořádaně, normálně, vypadat jako všichni.
A tak založit si společnou domácnost často znamená zařídit si to. Ženíme se s prsatýma blondýnama s prdelí jak kobyla, aby se nepoznalo, že jsme homosexuálové, navalujeme na sebe služební závazky, abychom se ukonejšili, že jsme v životě nevystavili obraz nebo nedokončili román, uzavíráme si tučné životní pojistky (s dvojnásobnou pojistnou částkou pro případ úmrtí při autonehodě), abychom se zbavili pocitu viny za to,j že dost nemilujeme svoji starou a haranty.
Oženit se znamená protáhnout se úzkým profilem, vlézt si do flašky s formalínem, kde nakonec dopadneme jako nedonošený plod, nehotový, zardoušený, zavřený, navěky mumifikovaný jedinec, navěky bez lásky, navěky vypovězený ze života.
Všichni mluví o lásce, a přitom jsou to všechno jenom ujednání. Rozdílné, někdy i neslučitelné naděje vepsané mezi řádky jednoho a téhož seznamu svatebních darů. Přemrštěná očekávání, která, jak dobře víme, není ten druhý s to naplnit.
Všichni mluví o důvěře, a přitom je to všechno jenom přetvářka, maska, lež. Uvnitř dvojice, tam si je každý sám pro sebe, jinými slovy, je to válka.
A ten vůbec nejsilnější cit, to je často pohrdání.

68 PAULÍNE KASSEROVÁ

Odložím sešit. Bruno mě od stolu sleduje.
„Teď mi řeknete, že jsem mizera, když něco takového píšu a když vám to dávám číst..."
Zavrtím hlavou. Přikleknu si k němu, on se sehne, čelem se mi opře o rameno a já mu do ucha pošeptám:
„Když mi něco říkáte, poslouchám vás. Když mi dáváte něco číst, snažím se pochopit, co je za tím... Tak, jako to Vy umíte s tčmi, kdo za vámi chodí... Věnujete svůj čas to-niu, že posloucháte, co vám lidé svěřují, a přitom byste neničí mít právo psát?"
Zvedne hlavu a podívá se na mě.
„Vy nemáte strach?"
„Strach! Z čeho? Z toho, co si myslíte? Z toho. co píšete? Váš náhled na život, to je jedna věc. Vaše pohledy, vaše slova, vaše posunky určené mně, to je věc druhá. Já vím, kdo jste. Jste muž, kterého miluju a který miluje mě. To, co píšete, mi nemůže ublížit."
Hrdlo se mu stáhne. Zamží se mu oči.
„Vy věříte, že psaní... léčí?"

Dobrá knížka. Chvilku sice trvá než si zvyknete na neobvyklou perspektivu vypravěčů (každý chvilku tahá pilku a snad nikdy nevypráví sám hlavní hrdina Bruno), ale pak už Vás příběhy pohltí a dočtete jedním dechem a mrazením v zádech, protože je to čtení místy až moc pravdivé a tím pádem životně cynické.

ÚDOLÍ TYRANNOSAURA

„Mluvil jsem s pár jeho zákazníky a uznávají ho jak odborníci přes koně, tak i staří rančeři. Manželka provozuje jezdeckou školu pro děti." „Nějaký záznam?"
„Nic než pár drobností v pubertě, ten chlap je čistý." „A McBride?" „Taky čistý."
„A co byly ty drobnosti'?"
„Záznamy se měly vymazat, ale víš, jak to chodí. Podíváme se... Hloupý žertík s vozem hnoje a ředitelem střední školy..." Probíral se dál papíry. „Vyjel si na cizím koni... zlomil při rvačce někomu nos."
Jeho bratři?"
„Philip žije v New Yorku, je kurátorem Metropolitního muzea umění, nic neobvyklého. Vernon se právě oženil s právnickou speciali¬zující se na životní prostředí, žije v Connecticutu jako muž v domác¬nosti a stará se o dítě, zatímco jeho žena chodí do práce. Měl pár drob¬ných malérů s financemi, ale to už je dávno, a od doby, co dědil, taky nic."
„Kolik kdo dostal?"
„Zdá se, že se rozdělili rovným dílem a po dani jim zbylo každému devadesát milionů."
Willer jen hvízdnul. „To si pak člověk říká - že ať ten chlap hledá na náhorních plošinách cokoliv, rozhodně to nebude jen pro peníze, co?"
„Já nevím, šéfe. Spousta hlavounů, co mají stovky milionů, přece ris¬kuje vězení kvůli pár tisícovkám navíc. Je to jako nemoc."
„Máš pravdu," přikývl Willer, překvapený Hernandezovým bystrým úsudkem. Jenže ten Broadbent na takový typ vůbec nevypadá. Neroz¬hazuje peníze. Pracuje, i když by vůbec nemusel. Máme tu člověka, který vstane třeba ve dvě v noci, jen aby strčil ruku krávě do zadku a vydělal si tím čtyřicet babek. Chybí nám pár kousků do celkové sklá¬dačky."
„Máš pravdu."
„Co nového o tom mrtvém?"
Ještě ho neidentifikovali. Pracuje se na tom, zubní záznamy, otisky prstů. Chvíli potrvá, než všechno proženeme systémem." „A ten mnich? Sledujete ho?"
Jistě. Má pestrou minulost. Syn admirála Johna Mortimera Forda, podtajemníka námořnictva v Eisenhowerově vládě. Studia v Andoveru a na Harvardu, specializace na antropologii, skončil s vyznamenáním. Pak šel na MIT a získal doktorát v kybernetice, ať už to znamená cokoliv. Poznal svou ženu, vzali se, oba vstoupili do CIA - a pak už nic, přesně jak jsi říkal. Ti hoši berou utajení smrtelně vážně. Zjistil jsem jen, že dělal nějakou špionáž, která se týkala šifrování a počítačů, ženu mu zavraždili v Kambodži. Odešel ze služby a stal se mnichem. Prostě se sebral a všechno opustil včetně domu za milion dolarů, absurdně velkých bankovních kont, garáže plné starožitných jaguárů... Prostě neuvěřitelné."
Prostě slušnej thriller. Čtivě napsaný, s neotřelým ústředním motivem, napínavý, s dobrým tempem a několika odvážnými spekulacemi. Když už komerční záležitosti, tak tohoto typu.

ZPOVĚĎ SÉRIOVÝCH VRAHŮ

VRAZI Z INTERNETU

Jakmile si taková individua navyknou na internet, začínají navazovat se svými virtuálními protějšky vztahy, které považují za naprosto reálné. Tito lidé se zpravidla stylizují do různých póz, aby zakryli své duševní nebo fyzické nedostatky. A tak se ze setkání lidí závislých na chatu stává mítink podivínů, kteří s sebou nesou náklad svých drobných úchylek.

Téda, nečekal jsem bůhvíco, ale podobné odstavečky mě úplně rozkopaly. Nechci nijak zlehčovat závažnost internetové kriminality, ale podobná tvrzení jsou zkrátka vařením z vody. Když zpověď, čekal jsem citace, rozhovory, ale kdepak. Jedna pani na internetu povídala a včera psali v novinách. Asi tak bych shrnul tuhle investigativní publikaci.

KAFKA NA POBŘEŽÍ

...Nejdu rychleji, než musím, nejdu pomaleji, než je nutné...

...Sakura si znovu do sluchátka vzdychne. Velice zhluboka a zásadně. „Hele, když se zamiluje někdo v tvým věku, tak to většinou fakt moc reálný nebejvá, ale když je mimo realitu i ta osoba, do který ses zamiloval, tak z toho nic moc dobrýho nekouká. Je ti to jasný?"...

O Kafce na pobřeží jsem hodně slyšel, ale vyprávění předčilo samotnou mírně, řekl bych, surrealistickou knihu.

ZÁZRAČNÝ JOSEF

Neboli Život je Dobrodružství

Měla jsem po celý den přísně zakázáno vstoupit na onu část břehu na skalním výčnělku, kde se chystala hranice. Když jsem ji pak uviděla, trochu jsem se vyděsila, neboť oba hrdinové do puntíku využili strýčkova nemastného neslaného souhlasu „Klidně si vemte, co už se k ničemu nehodí".

Hlavní část hranice tvořil člun, který podle mě ještě zdaleka na odpis nebyl. Kromě nezbytných větví a chrastí použili ještě sud na dehet, a když se oheň pořádně rozhořel, dehet stékající po skále byl dostatečným důkazem, že sud v žádném případě nebyl ještě prázdný.

Moudře jsem však spolkla malicherné námitky a pečlivě zabalená do dek jsem se posadila na okraj skály. Hleděla jsem na bílou noc, klidnou vodní hladinu a tajemné ohně planoucí na vzdálených březích. Po hladině k nám ze vzdálenosti dobrého kilometru v nepravidelných vlnách doléhala hudba z gramofonu i veselé tóny harmoniky. - A když si ke mně nakonec uráčili přisednou t Josef s Toivem, musela jsem přiznat, že takhle krásný svatvečer jsem snad ještě nezažila. Na což oba pánové jen blahosklonně přikývli, jako by se to rozumělo samo sebou.

Když se k nám o půlnoci donesla po hladině buráci vá ozvěna výstřelů, přišlo na řadu hlavní číslo programu. Ve dne jsem zahlédla oba pány, jak cosi kutí s podivnými papírovými sáčky a slepují válce z lepenky. Teď vyšla záhada najevo: Toivo přinesl čtyři vlastnoručně vyrobené rakety ukryté v křoví.

„Musíme je zapalovat opatrně," řekl Josef a třel si přitom bradu, což byla u něho známka rozpaků. „Nemám s sebou tabulku, takže směs může být trochu silnější. Ale v podstatě jsme to snad namíchali správně."

„Ne-nemohli bychom to odložit?" zašeptala jsem třesoucím se hlasem, ale Toivovo vzteklé syknutí mě umlčelo.

„Ta první raketa je jen testovací!" uklidňoval mě Josef a připevnil raketu ke stromku, který předem oklestil. „A navíc je budeme odpalovat za pomoci zápalné šňůry, takže nám nic nehrozí, i kdyby se roztrhly."

Fííí! První raketa lenivě vylétla do výšky sotva deseti metrů, tam se na vteřinu zastavila a se vzteklým zasyčením zahučela do vody.

„Dobře, že jsme do těch ostatních dali větší nálož," okomentoval to Josef a znovu škrtl zápalkou.

Tentokrát to byla rána jako z děla - druhá raketa vyletěla vysoko nad naše hlavy a tam se rozprskla v desítky ohnivých hvězdiček. Toivo i Josef křičeli radostí, já se však třesoucími se rty modlila, abychom to ve zdraví přežili.

Když Josef odpálil třetí raketu, všimla jsem si čerstvé spáleniny na jeho pravé ruce, a považovala jsem proto za zcela malicherné říkat mu, že mám na sukni už druhou vypálenou dírku.

Horší však bylo, že ta třetí raketa nevzlétla k nebi, ale namířila si to rovnou do našeho ohně, rozmetala popel a oharky na desítky metrů daleko a jako zázrakem pak žbluňkla do vody, takže se nic horšího nestalo. S pláčem na krajíčku jsem oba pány požádala, aby tu čtvrtou už neodpalovali. Ať se nezlobí, ale nemám na to nervy.

Zase mě jednou Waltari dostal. Ještě při prvních řádcích jsem se trochu bál, že se pouštím do čtení podobného kousku, jako je Plavovláska, kterou jsem asi nedočetl, ale nakonec jsem Zázračného Josefa přelouskl na dva zátahy. Neříkám, že je to nějaký rekordmanský čtenářský výkon, protože se jedná o útlou knížečku. Jenže o čase stráveném čtením nějaké knihy stejně rozhoduje spíš to, jak mě ta knížka baví, než jak moc tlustá je. Tohle čtení mi uteklo jako voda. Místo dalšího hodnocení cituji tentokrát velice výstižnou upoutávku z přebalu: "...zápletka jak vystřižená z červené knihovny. Ale v rukou skvělého vypravěče, jímž Mika Waltari bezesporu byl, se romantický příběh o nalezení štěstí stává čímsi víc než veselou poctou nenáročné literatuře. Waltari psal svoje dílko s laskavým pochopením pro pravidla žánru, pro duši své hrdinky i pro životní touhy, které jsou stejné dnes jako před sedmdesáti lety, kdy tato skromná, a přece půvabná novela poprvé vyšla." A jen malá asociační hra závěrem tohoto záznamu; celou dobu se mi vynořovaly obrazy z černobílých filmů pro pamětníky s Oldřichem Novým a Foglarův Rikitan. Zvláštní kombinace, nemyslíte?

AUTOSTOP.CZ

Tomáš ještě chvíli čeká na Filipovu odpověď. Když nic nepřichází, pokračuje ve svém filozofujícím tónu sám. „Tak. Jenže tenkrát ve druháku jsem si myslel, že to jde - skloubit postel i lidské kvality. Chtěl jsem najít klíče i s klíčníkem. Che, naivka! Opustil jsem Marcelu a hledal dál. Nějakej ideál! Kterej by byl obstál ve zkouškách milování, ale s kterým bych si dokázal představit i večery nad vínem a zajímávej život. Hledal jsem, šukal, nacházel a rozcházel se."

Audina právě míjí odbočku na Písek. Ani Filip, ani Tomáš tuto skutečnost nekomentují. Oba jsou plně zaujati svými úvahami. Řidič shrnuje poslední léta studií i vstup do dospělosti jako čas postupného prozření a přijetí kompromisů. „Mám teď ženu a tři malé dcerky," dokončuje dlouhý monolog. „Žena je fajn. Normální, příjemná paní. A je s ní docela legrace. Vím už, že ideál neexistuje a moje manželka je to nejlepší, co si můžu přát," konstatuje Tomáš. A pak si vzdychne. „Jenže co - sakra - dělat, když se ti po letech ozve taková ženská jako Marcela?"

Stopařské příběhy několika letních dní. Osobně autostop zrovna nemiluju. Svěřujete se při něm do rukou někoho, koho vůbec neznáte a nejspíš nemá žádnou kvalifikaci pro převoz lidí. Řidič zase spoléhá na slušnost lidí, které bere. Přesto jsem několikrát stopoval. Někdy z nouze jindy takzvaně na čundru. A při hodnocení téhle knížky musím s lítostí říct, že moje stopování bylo záživnější než tahle sbírka příhod. Není špatná, ale čekal jsem víc.

ZABIT U RESAKY

Nejlepším vojákem našeho štábu byl Herman Bray-le, jeden ze dvou pobočníků velitele. Nevím, kde ho generál sebral, nejspíš u jednoho pluku z Ohia. Než nastoupil, nikdo z nás ho neznal. Nebylo to divné, neboť ani dva z nás nepřišli z jednoho státu, natož z jednoho města. Generál soudil, že zařazení k jeho štábu je vyznamenání, které je nutno udílet moudře, aby nevyvolalo žárlivost u jednotky — případně nerozvrátilo jednotu celé Unie! Proto nevybíral členy štábu ze svých důstojníků, ale získával je jakýmisi triky z jiných brigád. Vzhledem k moudrému výběru, měl generál kolem sebe tak výtečné muže, že se jejich rodiny či přátelé z mládí mohli nadýmat pýchou.
Poručík Brayle byl vysoký šest stop, krásně rostlý, světlovlasý se šedomodrýma očima, jaké mívají odvážní muži. Pečoval o svou uniformu i tehdy, kdy to jiní důstojníci zanedbávali, a proto byl výraznou a nepřehlédnutelnou osobností. Měl vždy způsoby gentlemana, měl vtip a rozmysl dobrého studenta a srdce lva. Bylo mu asi třicet let.

Že prý má být A. Bierce následovníkem E. A. Poea. Jistě, určitá spřízněnost stylu je tu znát, ale od následovníka bych čekal tu samou nebo ještě vyšší úroveň. Myslím, že přiblížit se Poeovi se povedlo v jedné nebo dvou povídkách. V ostatních, kam se na něj hrabe. Tou první je titulní povídka Zabit u Resaky, tu druhou si doledejte už třeba sami :o) .

NEBESKÝ FOTBAL A JINÉ POVÍDKY

„Toto je osoba téměř nadpřirozená, pan Bernard Shaw; nemohl jsem ho nakreslit lépe, neboť pořád se hýbe a povídá. Je ohromně vysoký, tenký a rovný, vypadá polo jako Pán Bůh a polo jako velmi zlomyslný satyr, který však tisíciletou sublimací ztratil všechno přírodní. Má bílé vlasy, bílou bradu a velmi růžovou pleť, nelidsky jasné oči, silný a bojovný nos, něco rytířského z Dona Quijota, něco apoštolského a něco, co si dělá legraci ze všeho na světě, i ze sebe sama; jakživ jsem neviděl bytost tak neobyčejnou. Povídá spoustu zajímavých věcí a naslouchat mu je rozkoš spojená s hrůzou." (Karel Čapek)

POMSTA ZÁZRAKEM

Byl to špinavý, opilý, rouhavý darebák. A co horšího, mám za to, že byl ateista; nikdy totiž nechodil na mši a o Jeho Svatosti mluvil ještě nevybíravěji, než o královně. Měl bych se ještě zmínit, že to byl zarytý rebel, který se chvástal tím, že se jeho dědeček zúčastnil povstání v osmadevadesátém a že jeho otec bojoval pod Smithem 0'Brienem. Nakonec se mu přezdívalo Pekelník Billy a ve vsi ho považovali za výlupek vší špatnosti.
Jistě je Vám známo, že náš hřbitov, umístěný na severním břehu řeky, je v celé zemi proslulý jako místo posledního odpočinku jeptišek sv. Uršuly, poustevníka z Four Mile Water a mnoha dalších svatých lidí. Žádný protestant se nikdy neodvážil domáhat svého zákonného práva být tam pohřben, třebaže za mého působení dva ve farnosti zemřeli. Před třemi týdny tento Fitzgerald zemřel, byv stižen mrtvicí při pití; když bylo oznámeno, že bude pochován na hřbitově, nastalo ve vsi velké pobouření. Tělo bylo třeba hlídat, aby je nikdo neukradl a nepochoval na rozcestí. Místní obyvatelé byli silně zklamáni, když se dozvěděli, že pohřbu nijak nemohu zabránit, i když jsem samozřejmě odmítl konat při něm jakékoli obřady. Žádal jsem je však, aby pohřeb nerušili, a tak byl Fitzgerald 14. července pozdě večer, dlouho po povolené době, pohřben. K žádným nepokojům nedošlo. Druhého dne ráno lidé shledali, že se hřbitov přemístil na jižní břeh řeky a že na severním břehu zůstal jen ten jediný nový hrob; a tak je tomu dodnes. Zesnulí světci nechtěli ležet pohromadě s hříšníkem.

G. B. Shaw mi hodně připomínal Čapka a jeho povídky. Proto asi ne náhodou je Čapkovo slovo na přebalu. Víc toho asi nedodám. Knížečka útlá, občas satiricky nabroušená. Jako například ta představa, že se celý hřbitov přes noc odstěhuje, aby světci nemuseli ležet s ateistou :o))) to se mi moc líbí.