Chci napsat jenom větičku ohledně malého antikvarátu. Svého času jsem napsal několik málo článků do rubriky o knihách do studentského časopisu. Jsem líný ten text celý znovu formátovat a třídit do jednotlivých příspěvků pro tento blog podle autorů. A tak se tady několik málo příspěvků objeví pod hlavičkou malého antikvariátu. Tolik na vysvětlenou...
V minulém Malém antikvariátu jsem citoval z Nezvala. Vzpomínáte? "...obracím se k těm, kdož se občas rádi zastavují jako já nad mystériem určitých dvorů, sklepení, letohrádků a smyček mysli kolem tajemného.” Zůstaňme tedy ještě pro tentokrát u věcí magických, „klepajících na okraj směšného a bezcenného”. Náš matikář a zástupce ředitele gymnázia v jedné osobě, člověk s einsteinovským úsměvem (asi to dělal ten knírek) a přimhouřenými víčky působil na své okolí důstojným odstupem, bez kterého zástupce nepřežije ani den. Ten člověk snad i MHD dobíhal s potřebnou zdrženlivostí a rozmyslem. Takový byl na první pohled. Ve skutečnosti patřil k těm učitelům, kterým se stávalo, že jsme na hodině probírali oblíbenou muziku, nematematické problémy akademické i mimoškolní. Jedna z matikářových neakademických historek vyprávěla o...: „V minulé životy nevěřím, ale asi jsem byl kdysi táborita. Zdál se mi totiž velmi realistický sen, jak chodím po nějakém městě. Nebyly tam žádné asfaltky, nic takového. Udusaná hlína, starobylé domy. A pak jsem byl jednou na dovolené poblíž Tábora.Samozřejmě, že jsme se jeli do Tábora také podívat. Zjistil jsem, že to tam znám a přitom jsem byl v Táboře poprvé v životě. Věděl jsem přibližně,co bude za rohem a kam asi tak vedeta a ta ulice. Pamatoval jsem si to podle snu. Rozpomínal jsem se dokonce na nějaké detaily, že jsem postál u nějakého rohu a prohlížel si to tam. Dokonce jsem to nároží potom hledala našel!”Karel Čapek v „Českém románu”(Melantrich 1969) Olgy Scheinpflugové: „...zajímavý výklad obraznosti, tohle se mně taky zdává, chcete-li vědět. A často. Jednou to dokonce dostalo mnohem určitější tvář než nějaký instinkt nebo tušení. Před léty jsem se potloukal po Francii, kde jsem hledal za málo peněz hodně dojmů.Bylo to u Marseille, taková malá vesnička, vyprahlá a trochu špinavá, jako bývají jižní venkovy. Sta podobných jsem od té doby viděl, ale na prahu této mě cosi zarazilo. Šel jsem bílou cestou mezi rovnými domy s hlavou vyjevenou a srdcem prudce tlukoucím,až jsem se styděl, jak vyvádělo pod mým mužským kabátem. Věděl jsem přesně a s naprostou jistotou, že už jsem tu někdy byl, ba že tu znám vlastně každý kout, záhyb ulice, skupenství kopců na modrém řezu obzoru. Támhle je krám se smíšeným zbožím, říkal jsem si a kousek dál je temná kovárna. Kdysi tam stávali na třech sedlaní koně... teď ještě kaplička a za její zdí stranou vesnická kašna na tlučení prádla. Došel jsem k nim se zatajeným dechem, potom bílém a ozářeném dláždění francouzského venkova. Byl jsem si podivně a nepříjemně jist. Snad jsem tu kdysi žil, anebo jsem tuto ves znal ze svých snů či nevysvětlitelných představ každý kout a ohyb cesty snad i zvuk zvonku na kupcových dveřích. Smál jsem se předem každé hloupé výpomoci duchařinou. Proč by, k čertu, nemohly být věci nevysvětlitelné, proč se hloupý člověk pořád všetečně pokouší přijít všemu na kloub?”Až tak konkrétní zkušenost nemám, ale několik velkých náhod jsem už zažil. Bylo to vloni, měl jsem krátce před zkouškou z bezobratlých živočichů.Několik set latinských názvů malých zvířátek, kterým česky souhrnně říkáme havěť, tj. breberky,pavoučci, žížaly, housenky a stonožky,červíci suchozemští, sladkovodní i mořští, pardon, ještě mouchy a komáři atd. Po čtrnácti dnech, kdy mi začaly splývat dny a noci a kdy jsem nevěděl, zda se mi skripta o žouželích zdají nebo se opravdu učím, jsem zahlédl v obchoďáku útlou knížečku„Milenci na jednu noc” (Ivan Klíma, Československý spisovatel, Praha1964). Najedl jsem se a šel do studovny MZK. Objednal jsem si ten titul, že budu slimáky prokládat šťavnatějším zábavným čtením.Ve studovně ticho jako v chrámu,na mém stole leží okopírovaná skripta,včera jsem se učil brachiopoda, dneska zkouším cubozoa, ale zrovna jich mám tak akorát a začínám prokládat.Otevřu a čtu: ”Lingula,” sakra to mi něco říká, čtu dál: „Menza byla dlouhá a bezútěšná, hluboko v podzemí...”mám jisté tušení, ale pokračuju jakoby nic: „...Biologie rezervováno,”tušení se začíná potvrzovat a poslední kapkou je odstavec: „Lingula, odříkával si tiše, třída brachiopoda, skořápky se otvírají nebo zavírají v přední volné části plášťových okrajů, jsou do nich zapuštěny štětiny. Jako celá tato skupina červů, má i lingula blízké vztahy k řádu phoronis...” Charakteristiku linguly (mořský bezobratlý živočich) jsem ke zkoušce uměl dobře,ale bohužel jsem „náhodou” dostal jinou třídu a vyhazov. Tak mě napadá, jestli byste se neměli radši učit než číst Malou frontu ;)) Pokud jste dočetli až sem, tak ten zbytek už stojí za dokončení.Kolik se toho už napsalo o pyramidách, trepanacích lebek vestarověku, o vzniku života, o tajemství duše, o vraždách Jacka rozparovače, o neuvěřitelné genialitě nejednoho skladatele, fyzika, matematika, lékaře, ale taky genialitě podvodníků a zlodějů.„I věda má záhady stejně závažné,jako je věšení odsouzenců nebo otázky autorství. Byl na počátku velký třesk,nebo černá díra? Kam se poděli dinosauři? Změní se směr víru vody,která vám vytéká z vany, když váš koráb překročí rovník? ... Proč jsou filozofové s myslí ostrou jako břitva beznadějně tupohlaví, pokud jde o jejich tělo? Je pojídání lidí skutečně nesprávné? Proč ženy nerodí vždycky jenom děti? Proč jsme posedlí freudovskou psychologií, ale máme jen velmi mlhavou představu, co to vůbec je?Proč jsou doktoři tak mizerní vrazi? ... Je smutné, že medicína má ještě víc zlověstných mystérií v příčinách chorob jež zabíjejí, mrzačí nebo nás připravují o rozum. ... Tu a tam oplzle, ale doufám, že nikdy ne tak, abych ji zneuctil, odhalím před vámi nejpozoruhodnější záhady své profese.” (Richard Gordon: Medicínské záhady, Baronet, Praha 1997).Gordonem to dneska zakončíme.Ukázku „Jak se propána dělá ženská obřízka?”z druhé části Gordonovy knihy „Záhadné zvyklosti” sibudete moci přečíst na webu Mf (student.muni.cz). A dost už oplzlostí i záhad.
Nakonec, když už jsem nedokázal překonat smutek, položil jsem hlavu ženě do klína a začal jsem hořce naříkat: „Jsem určitě zbytečný člověk, jsem sám na celém světě, protože nikdo pro mě nemá dobré slovo. Nedokážu ani uživit svou ženu. Tos udělala špatný obchod, Barbaro, když sis mě vzala za manžela. Asi by bylo nejlepší, kdybych ti zmizel ze života stejně, jako jsem se objevil.“
