NEZLOMNÝ

PŘEDMLUVA

Všude kolem sebe viděl jenom vodu, nic než vodu.
Bylo 23. června 1943. Na vlnách uprostřed nekonečného Tichého oceánu se houpal malý gumový člun a moře ho unášelo na západ. Ve člunu ležel natažený napříč bombometčík amerického letectva a olympijský běžec Louie Zamperini. Spolu s ním byl ve člunu četař, střelec z jejich letounu, a ve druhém člunu, který byl připoután k prvnímu, ležel další člen osádky s hrozivou ránou na čele. Jejich těla byla vyhublá na kost, spálená sluncem a žlutá od barvy, která se uvolňovala z rozkládajícího se člunu. Kolem líně kroužili žraloci, otírali se hřbety o dna člunů a čekali.
Ve člunech strávili už dvacet sedm dní. Ve vleku rovníkového proudu urazili nejméně tisíc mil a čluny je zanesly hluboko do vod kontrolovaných Japonci. Gumový povrch už začínal být houbovitý a byl z něho cítit nasládlý pach spáleniny. Trosečníci měli těla plná mokvavých boláků od slané vody, a rty jim tak natekly, že se dotýkaly chřípí a brady. Celé dny trávili tím, že upírali oči k obloze, zpívali „White Christmas“ a blábolili o jídle. Nikdo na ně nikde nečekal. Byli sami a kolem jen čtyřiašedesát milionů čtverečních mil oceánu.
Ještě před měsícem patřil šestadvacetiletý Zamperini k nejlepším běžcům světa. Mnozí mu prorokovali, že brzy zaběhne míli pod čtyři minuty a zdolá tak jednu velikou hranici ve sportu. V této chvíli tělo někdejšího olympionika nevážilo víc než padesát kilo a slavné nohy ho už neunesly. A jeho rodina tam někde daleko ho téměř jistě pokládala za mrtvého.
Ráno sedmadvacátého dne uslyšeli v dálce vrčení. Tenhle zvuk pozná každý letec: vrtule. Jejich zraky zachytily na obloze nepatrný záblesk, ano, bylo to letadlo, vysoko nad jejich hlavami. Zamperini vystřelil dvě signální rakety a rozhodil do vody značkovací barvivo: kolem člunů se rychle šířil jasně oranžový kruh. Letadlo pokračovalo v letu a pomalu zmizelo z dohledu. Muži zmalomyslněli. Pak se vrčení ozvalo znovu a letoun se vracel. Osádka je uviděla!
Trosečníci křičeli a mávali vyzáblými zažloutlými pažemi, hlasy zesláblé žízní. Letadlo sestoupilo k hladině a proletělo nad čluny. Zamperini viděl siluety letců rýsující se na pozadí blankytné modři.
Pak se ozval ohlušující rachot. Voda jako by se náhle vařila a čluny se rozhoupaly. Kulomety. Tohle nebyl americký záchranný letoun. Byl to japonský bombardér.
Muži se vrhli do moře, zavěsili se pod čluny a zděšeně se krčili před kulkami, které prorážely gumu a projížděly vodou jako stříbřité čáry těsně kolem jejich tváří. Zuřivá palba pokračovala, pak uslyšeli ještě několik štěkavých ran a bombardér se vzdaloval. Muži se vydrápali zpátky do člunu, dosud z větší části naplněného vzduchem. Letoun se naklonil, opsal oblouk a pomalu mířil k nim. Když sestoupil dolů, Zamperini viděl ústí kulometů mířících přímo na ně.
Ohlédl se na ostatní členy osádky. Byli příliš slabí, nedokázali už vlézt zpátky do vody. Zůstali ležet na dně člunu, rukama si zakrývali hlavu. Zamperini se svezl přes okraj člunu sám.
Někde tam dole čekali žraloci. Pružně mrskli těly a zamířili nahoru, k člověku pod člunem.

Krásná kniha. Film jsem ještě neviděl a těším se na porovnání. Do ukázky jsem vybral předmluvu, abych nic neprozrazoval předem. Až dočtete knihu, možná zagooglujte třeba Zamperini nebo Matsuhiro Watanabe.  

MILENKY NAŠICH ROBOTŮ

Zloděj z roku 2222

Teda, jeden aby se už bál něco ukrást.
Nikdy jsem se nepovažoval za obyčejného zloděje, patřím mezi kasaře, teda mezi šlechtu mezi zloději.
A jsem na to jaksepatří hrdý.
Myslím, že se patří pořádně.
Byl jsem to já, který vykradl kódovou banku na Scimantionském satelitu, nejlépe střeženou banku galaxie.
Prostě, když někdo chce dostat v naší galaxii opravdu kvalitně odvedenou práci, obrátí se na mne. Na Surra Sectia.
V době, kdy je lidmi obýváno dvanáct galaxií, se jednomu jen trochu šikovnějšímu zločinci daří být nepolapitelným
Stačí -
Stačí změnit oblohu.
Měl jsem sto dvanáct různých hvězdných průkazů a vystupoval jsem pod sto dvanácti různými jmény. Rozplynul jsem se v mnohosti.
To jsem si aspoň myslel, dlouho jsem si to myslel.
Jenomže minulý měsíc za mnou přišel Gerd Ivarius, ten starý pracháč, co sbírá umění dvaadvacátého století.
Je to jeho koníček, tohle staré umění. Nechápu, co na tom má, ale to je konečně jeho věc.
Lidé mají různé perverze.

Text, který je přiložen ke google knihám od M. Petišky: PhDr. Martin Petiška 27. března 1951, Praha, pseudonym Eduard Martin, Eduard P. Martin nebo Martin P. Edwards) je český spisovatel, básník, dramatik a vydavatel, syn spisovatele Eduarda Petišky. Už během studií začal Petiška psát divadelní hry (Synové a dcery, Černobílý večer, Tři japonské hry o lásce), psát prózu i verše (sbírka veršů Můj Faust, 1975). Po dostudování se věnoval jak psaní divadelních her, scénářů, tak i psaní veršů (Nespálené deníky 1980, Báj o Omarovi, 1987, Můj Faust,...), divadelních her (Podivuhodná událost v podivuhodné rodině, 1980, tiskem i premiéra...) a próz (řada knih z oblasti sci-fi byla zahájena svazkem povídek Největší skandál v dějinách lidstva 1984, v redakci Iva Železného). Pro rozhlas vytvořil na 600 prací různých žánrů, od reportáží až po rozhlasové hry pro děti ("Veliký diamant", o životě cestovatelů Emila Holuba a Čeňka Paclta nebo hru "Oblak a meč" o antických dětech v době katastrofy v Pompejích), pro redakci Svobodné Evropy připravil na stošedesát zamyšlení. Spolupracoval i s československou televizí a filmem. Po léta vydává pravidelnou řadu Almanachů českých šlechtických rodů (projekt na tuto rodopisnou řadu vypracoval s MUDr. Františkem Lobkowiczem) a Almanachů českých šlechtických a rytířských rodů. Od sci-fi přešel k dílům ze současnosti (sbírka povídek: "Tatínku, má ďábel oči jako maminka?", kontroverzní román o klonování Ježíše Krista s názvem "??Prorok?" s doslovem Tomáše kardinála Špidlíka a román o velké povodni: "Déšt"). Pokračoval také v psaní veršů, vydávaných v četných sbírkách (např. Srdečné pozdravy z Titanicu). Jeho činnost v genealogické oblasti a v rotariánském společenství (byl prvním šéfredaktorem časopisu Good News), se projevila i v množství titulů, které se těchto dvou oborů jeho činnosti dotýkají (řada jeho publikací vydávaných knižně v angličtině a pojednávajících o Rotary... anebo např. Heraldické eseje). Dlouhá léta působí v redakční radě revue Prostor, pro kterou napsal na osmdesát esejů. Přednášel na katedře dějin a teorie divadla a na katedře bohemistiky Univerzity Karlovy a vyučoval na Univerzitě Jana Ámose Komenského tvůrčí psaní. V současné době se jeho tvorba orientuje orientuje na smysl lidského jednání v rámci společnosti a jeho hodnocení. To se reflektuje v sérii čtenářsky oblíbených knih, vydávaných Karmelitánským nakladatelstvím.

PŮJČOVNA MANŽELEK

Filatelie z roku 2300

1.

         Vy sbíráte ještě historické známky?
         Ty papírové?
         Obyčejné?
         No to jste teda výjimka. Na naší hvězdě nevím, jestli je vůbec někdo, kdo ještě sbírá ty historické. Ne že by to nebylo hezké, mne by to taky docela lákalo, ale kde tady sehnat papírovou známku? Od té doby, co se u nás přestaly používat, jako by se po nich země slehla. Je pravda, že se v některých galaxiích ještě používají, zrovna včera mi psal strýc ze 1 111. galaxie a na dopise měl takovou divnou papírovou známku — ale to už jsou jen kuriozity a strýc byl vždycky poněkud konzervativní.
         Já sbírám také známky, ale jen ty nové.
         To víte, civilizace nestojí.
         Ale můžu vám povědět, jak u nás známky začaly, ty nové, myslím. Na tuhle hvězdu přišly totiž za mého dětství. Do té doby jsme tu měli také ty primitivní zoubkované. Ty, co sbíráte vy.
         A já je sbíral jako všichni kluci na naší hvězdě —
         Víte, filatelie je na naše. m souhvězdí něco jako národní zábava. Stěží tady vůbec potkáte někoho, kdo známky jaktěživ nesbíral, nesbírá, nebo si aspoň neplánuje, že je bude sbírat, jen až bude mít trochu času
         Můj otec byl dokonce předsedou filatelistického sdružení.
         Celé hodiny vysedával s lupou nad alby a prozpěvoval si.
         Vlastně si ani pomalu nemůžu otce vybavit jinak, než jak sedí u stolu, sklání se nad albem, prozpěvuje a taktuje si lupou —
         Jednou si také tak prozpěvoval, zařazoval zrovna nové přírůstky do svého největšího galaktického alba
         —
         A v tom si zpívat přestal.
         Lupa mu vypadla z ruky.
         —
         Cvaklo to, zvedl jsem oči a viděl, že lupa leží na zemi, rozbitá —
         Otec divoce udeřil do stolu a znovu, znovu —
         Málokdy se rozčilil.
         Zato teď —
         „No, no“ —
         Do toho „no“ dal všechen despekt, jakého byl schopný. Nikdy neklel, ale do toho svého „no“ uměl dát tón jako do nejstrašnější nadávky —
         Vlastně neznám nadávku, která by v sobě nesla takový odpor jako to otcovo „no“.
         „To se pojď podívat,“ zavolal na mne.
         Přiběhl jsem k jeho albu —
         Sklonil se nad známkou, na kterou otec ukazoval pinzetou —
         Obyčejná známka. Nic zvláštního. Plachetnice a moře.
         V rohu podobizna nějakého námořníka, myslím, že to byl kapitán Cook, ano, Cook, otec se specializoval na sbírání slavných osobností z hvězdy Praotců —
         „Vidím,“ řekl jsem a divil se. Divil se, že se otec diví.
         „To je konec filatelie,“ řekl otec. Ale já už často slyšel prorokovat konec, že jsem se ani neznepokojil. To, čemu říkávají lidé konec, obvykle vůbec žádný konec není, je to jen nový začátek, ale začátek, který lidé nedokáží pochopit.
         Mému příteli, učedníkovi Hansovi, říkal jeho zaměstnavatel, knihkupec, že „nové knihy“ znamenají konec četby, slyšel jsem o všem, snad o všem v našem světě říkat, že tomu hrozí konec. Manželství, umění, sportu. A přitom vývoj šel dál, šel po těch koncích“, našlapoval na ně jako na schody a na žádném z těch schodů se nezastavoval, i když při opuštění každého stupně se našel někdo, kdo říkal, že tímto schodem schodiště končí —
         „Konec?“ Skláněl jsem se nad známku a snažil se rozeznat, co na ní mohlo otce tak rozčilit —
         A pak jsem to poznal.
         A rozčililo, okouzlilo a zděsilo mě to snad víc než otce.

Eduard Martin je jeden z pseudonymů, pod kterými kdysi začal psát a publikovat Martin Petiška, syn Eduarda Petišky. Zatímco otcova díla znám od školních let a řadíme je do klasiky, Martinovy povídky a knihy teprve objevuji a většinu lidí v mém okolí překvapí, když jim řeknu, že čtu sci-fi od Petišky mladšího. Když přeskočím tradiční klišé o vizionářství autorů sci-fi příběhů, dostanu se k tomu, co na povídkách Martina Petišky obdivuju nejvíc. V první řadě jsou to náměty a motivy příběhů a pak také čistota stylu, díky kterému se text čte tak snadno. Ženy, láska, sláva a spousta dalších klasických, základních a pro někoho na první pohled jednoduchých témat je zde skvěle zpracována v kontrastu s technicky vyspělou společností expandující do mnoha galaxií za účasti inteligentních robotů téměř nerozeznatelných od skutečných lidí. Politické kontroverze, odkazy na světové války, mocenské spády té či oné velmoci a extrémní společenské boláky tady chybí. Chybí i charismatický detektiv, série rituálních vražd a nymfomanické sexbomby. Tedy, přesně řečeno, nejsou a mně osobně ani nechybí. Naopak, v dnešní době taková knížka nebo povídka působí jako svěží vítr z hor. Vrátí mě nohama na zem a hlavou do oblak.