NEZLOMNÝ

PŘEDMLUVA

Všude kolem sebe viděl jenom vodu, nic než vodu.
Bylo 23. června 1943. Na vlnách uprostřed nekonečného Tichého oceánu se houpal malý gumový člun a moře ho unášelo na západ. Ve člunu ležel natažený napříč bombometčík amerického letectva a olympijský běžec Louie Zamperini. Spolu s ním byl ve člunu četař, střelec z jejich letounu, a ve druhém člunu, který byl připoután k prvnímu, ležel další člen osádky s hrozivou ránou na čele. Jejich těla byla vyhublá na kost, spálená sluncem a žlutá od barvy, která se uvolňovala z rozkládajícího se člunu. Kolem líně kroužili žraloci, otírali se hřbety o dna člunů a čekali.
Ve člunech strávili už dvacet sedm dní. Ve vleku rovníkového proudu urazili nejméně tisíc mil a čluny je zanesly hluboko do vod kontrolovaných Japonci. Gumový povrch už začínal být houbovitý a byl z něho cítit nasládlý pach spáleniny. Trosečníci měli těla plná mokvavých boláků od slané vody, a rty jim tak natekly, že se dotýkaly chřípí a brady. Celé dny trávili tím, že upírali oči k obloze, zpívali „White Christmas“ a blábolili o jídle. Nikdo na ně nikde nečekal. Byli sami a kolem jen čtyřiašedesát milionů čtverečních mil oceánu.
Ještě před měsícem patřil šestadvacetiletý Zamperini k nejlepším běžcům světa. Mnozí mu prorokovali, že brzy zaběhne míli pod čtyři minuty a zdolá tak jednu velikou hranici ve sportu. V této chvíli tělo někdejšího olympionika nevážilo víc než padesát kilo a slavné nohy ho už neunesly. A jeho rodina tam někde daleko ho téměř jistě pokládala za mrtvého.
Ráno sedmadvacátého dne uslyšeli v dálce vrčení. Tenhle zvuk pozná každý letec: vrtule. Jejich zraky zachytily na obloze nepatrný záblesk, ano, bylo to letadlo, vysoko nad jejich hlavami. Zamperini vystřelil dvě signální rakety a rozhodil do vody značkovací barvivo: kolem člunů se rychle šířil jasně oranžový kruh. Letadlo pokračovalo v letu a pomalu zmizelo z dohledu. Muži zmalomyslněli. Pak se vrčení ozvalo znovu a letoun se vracel. Osádka je uviděla!
Trosečníci křičeli a mávali vyzáblými zažloutlými pažemi, hlasy zesláblé žízní. Letadlo sestoupilo k hladině a proletělo nad čluny. Zamperini viděl siluety letců rýsující se na pozadí blankytné modři.
Pak se ozval ohlušující rachot. Voda jako by se náhle vařila a čluny se rozhoupaly. Kulomety. Tohle nebyl americký záchranný letoun. Byl to japonský bombardér.
Muži se vrhli do moře, zavěsili se pod čluny a zděšeně se krčili před kulkami, které prorážely gumu a projížděly vodou jako stříbřité čáry těsně kolem jejich tváří. Zuřivá palba pokračovala, pak uslyšeli ještě několik štěkavých ran a bombardér se vzdaloval. Muži se vydrápali zpátky do člunu, dosud z větší části naplněného vzduchem. Letoun se naklonil, opsal oblouk a pomalu mířil k nim. Když sestoupil dolů, Zamperini viděl ústí kulometů mířících přímo na ně.
Ohlédl se na ostatní členy osádky. Byli příliš slabí, nedokázali už vlézt zpátky do vody. Zůstali ležet na dně člunu, rukama si zakrývali hlavu. Zamperini se svezl přes okraj člunu sám.
Někde tam dole čekali žraloci. Pružně mrskli těly a zamířili nahoru, k člověku pod člunem.

Krásná kniha. Film jsem ještě neviděl a těším se na porovnání. Do ukázky jsem vybral předmluvu, abych nic neprozrazoval předem. Až dočtete knihu, možná zagooglujte třeba Zamperini nebo Matsuhiro Watanabe.