Stopařův průvodce galaxií

„Babylonská rybka," odříkával tiše Stopařův průvodce Galaxií; „je malá, žlutá a trochu se podobá pijavici. Je to snad nejpodivnější tvor ve vesmíru. Živi se myšlenkovou energií, přijímanou nikoliv od svého nositele, nýbrž z okolí. Absorbuje a zpracovává na živiny veškeré podvědomé frekvence této myšlenkové energie. Do mysli nositele vypouští své exkrementy v podobě telepatické matrice, vzniklé spojením vědomých myšlenkových frekvencí s nervovými signály přijímanými z řečových center mozku, který je vysílá. Praktický důsledek toho všeho je, že když si vsunete babylonskou rybku do ucha, okamžitě rozumíte čemukoliv, ať je to řečeno jakoukoliv formou jazyka. Řečová schémata, která skutečně slyšíte, se dekódují podle myšlenkové matrice, již do vaší mysli uložila babylonská rybka.
Skutečnost, že se něco tak nepředstavitelně užitečného mohlo vyvinout pouhou náhodou, je tak bizarně nepravděpodobnou shodou okolností, že někteří myslitelé se rozhodli považovat to za konečný a nezvratný důkaz Boží neexistence. Argumentace vypadá následovně: ‚Odmítám prokazovat svou existenci,' praví Bůh, ‚protože důkaz je v rozporu s vírou, a bez víry nejsem nic.'
‚Jenže,' namítne člověk, ,babylonská rybka, to byla smrtelná chyba. Nemohla by se přece vyvinout náhodou. To je důkaz, že existuješ, a tudíž, podle tvého vlastního tvrzení, neexistuješ. Q. E. D.'
‚Ach jo, to mě nenapadlo,' řekne Bůh a promptně zmizí v obláčku logiky.
,To to ale bylo snadné,' říká si člověk, a coby přídavek dokáže, že černé je bílé, a na nejbližším přechodu pro chodce ho zajede auto.

[...]

Všichni dávno víme jednu důležitou věc: skoro nic není takové, jak se to jeví. Tak například na planetě Zemi se člověk vždycky domníval, že je inteligentnější než delfín, protože toho tolik dokázal (kolo, New York, války atd.), kdežto delfíni odjakživa nedělali nic jiného, než se mrskali ve vodě a vůbec si užívali. A naopak — delfíni byli odevždy přesvědčeni, že jsou daleko inteligentnější než člověk, a to z přesně stejných důvodů.
Zvláštní je, že delfíni už delší dobu věděli o zkáze hrozící planetě Zemi. Podnikli řadu pokusů upozornit lidstvo na nebezpečí, většina jejich pokusů o komunikaci byla však mylně vykládána jako legrační snaha ždrchat do fotbalových míčů nebo pištěním loudit pamlsky. A tak to delfíni nakonec vzdali a krátce před příchodem Vogonů opustili vlastními silami Zemi. Poslední sdělení delfínů lidem bylo mylně chápáno jako mimořádně dokonalý pokus o dvojité salto vzad skrz kruh, doprovázené pískáním americké hymny. Ve skutečnosti však zpráva zněla: „Sbohem, a dík za všechny ty ryby."

Předhodil jsem Vám dvě ukázky ze "Stopařova průvodce", prvního dílu z celé pentalogie. Jsem zvědavý, jestli další čtyři pokračování budou tak skvělé, jako byla první část. Vlastně nemám, co bych víc dodal. Pokud Vás ukázky nezaujaly, asi se Vám knížka líbit nebude a naopak. Od začátku do konce mne Dougles Adams bavil svým sarkasmem zakrojeným do absurdit, se kterými jsme se už častokrát tak smířili, že nám bez nadhledu ani absurdní nepřipadají. A tak si říkám, že tohle "SCI-FI" vlastně vrací lidi na Zem :) 

Ručníkový den

Halucinace

Můj kolega, psychoterapeut doktor B., mi vyprávěl příběh desetiletého chlapce, který se ráno probudil a spatřil, jak se „v nohách postele vznáší paní oblečená v modrých šatech a obklopená zářivým světlem”:

Představila se jako „strážný anděl”, hovořila měkkým a něžným hlasem. Chlapec se vyděsil a rozsvítil lampičku u postele v domnění, že obraz zmizí. Žena však visela ve vzduchu dál. Vyběhl tedy z pokoje a vzbudil rodiče.

Ti se snažili dítě uklidnit a tvrdili, že to byl jen sen. Ale nepřesvědčili ho. Nedávalo mu to smysl. Rodina nebyla věřící a obraz anděla byl pro něj cizí. Začal zakoušet všudypřítomný pocit strachu a vyvinula se u něj nespavost — bál se, že se probudí a znovu tu ženu uvidí. Rodiče a učitelé říkali, že chlapec je nervózní, nesoustředěný, že se straní vrstevníků a do ničeho se nezapojuje. Rodiče zavolali dětskému lékaři, který ho poslal na psychiatrické vyšetření a doporučil psychoterapii.

Chlapec dosud neměl žádné poruchy chování, spánkové potíže ani somatické onemocnění a působil vyrovnaně. Dobře využil terapeutických sezení, při nichž se vytrvale... snažil porozumět tornu, co se událo. Začal tu příhodu chápat jako druh halucinace, která se běžně objevuje krátce po procitnutí.

Doktor B. dodal: „Ačkoli jsou hypnopompické halucinace mezi zdravými, vyrovnanými jedinci značně rozšířené, mohou způsobovat trauma. A potom je zásadní prozkoumat význam a dosah takového jevu pro daného jedince.”

Oliver Sacks je léty prověřený autor. Je to sice odborník, neurolog, jehož knihy čtou medici, studenti psychiatrie a psychologové, ale srozumitelný zůstává i laikům. Když jsem knížku Halucinace objevil, byl jsem  z nového titulu od Sackse nadšený, koupil ho, přečetl a nebyl zklamán. Je skoro neuvěřitelný, co všechno může člověka postihnout - myslím tím teď hlavně změny vnímání, halucinace apod. Jak si třeba může člověk plést manželku s věšákem? Nebo vnímat jenom pravou polovinu věcí, tváří, postav, prostě všeho jenom půl? Nebo, věděli jste, že pro správnou funkci končetinové protézy je téměř nezbytné, aby si ji osvojila fantómová končetina? Je prostě skvělý si číst a dovědět se něco, o čem jste měli mlhavou nebo hodně omezenou představu a přitom se to vyskytuje relativně často kolem Vás. A ještě jedna věc mě napadla, že se vlastně člověk čas od času možná cítí uražen, protože do něj někdo strčil, ale ve skutečnosti si Vás ten někdo třeba jenom spletl s věšákem, nebo Vás vnímal půl.  

Co s námi bude? Stručná historie příštích 20 let

Den kdy došla ropa

      Stanley Meyer si myslel, že je mužem, který osvobodí lidstvo od ropy. Pro dva ze tří svých spolustolovníků byl však mužem, který musí zemřít, aby svět dál jezdil na benzin.

      U stolu v restauraci Cracker Barrel v ohijském Grove City s nimi seděl ještě Meyerův bratr. Když si všichni připili — Stanley Meyer měl ve sklenici jen rybízový džus, chytil se konstruktér za krk a vypotácel se ke dveřím. Než se tam dostal, zhroutil se a začal zvracet.

     „Co se děje?!” vykřikl bratr.

     „Otrávili mě,” řekl vynálezce a to byla jeho poslední slova.

     Pitva ukázala, že příčinou smrti bylo krvácení do mozku v důsledku prasklé výdutě na jedné z cév, ale lidé kolem Meyera si myslí, že i lékaři mohli být součástí grandiózního spiknutí. Možná za nitky tahali výrobci automobilů, možná šéfové ropných gigantů, možná také Arabové, jejichž země bohatnou z ropy. A možná všichni dohromady.

     Stanley Meyer byl totiž vynálezce a tvrdil, že zkonstruoval motor na vodu. Už před časem odmítl miliardovou nabídku šejků z Perského zálivu, aby jim vynález prodal a oni ho mohli uložit k ledu. Večer 20. března 1998 se sešel na večeři se dvěma belgickými investory, kteří mu měli poskytnout padesát milionů dolarů na výrobu prvního prototypu auta na vodu.

     Místo peněz mu podstrčili jed, který ho na místě zabil.

     Tak takto vidí Meyerovu smrt zastánci konspiračních teorií. Pravda je však taková, že vynálezce byl odsouzen za podvody, jeho řešení vodního motoru je na internetu a podle odborníků je nesmyslné, o čemž svědčí i to, že za ty roky po Meyerově smrti nikdo nedokázal motor sestavit ani podle návodu.

     Mýtus o smrti novodobého Johna Browna, jenž chtěl lidstvo osvobodit od ropného otroctví a zaplatil za to životem, však kráčí dál.

     Příběhy, jako je ten jeho, znovu ožívají pokaždé, když ceny benzinu letí vzhůru a experti s gustem zveřejňují nové odhady, kdy definitivně dojde ropa.

My už máme představu, jak by ten okamžik vypadal. Daly nám ji tři dny v Itálii.

Ti rozhněvaní muži přijeli v pondělí ráno, vlastně by bylo příhodnější říct, že se zastavili. A během následujících desítek hodin předvedli svět bez ropy.

     Stále si myslíme, že tím nejhorším by byla nepojízdná auta. Omyl. Kdyby došla ropa, hlavním problémem by byl hlad. Přišel by rychle, už po několika dnech.

     Možná to vypadá jako přitažené za vlasy. Ale když se v pondělí 10. prosince 2007 zastavilo na šest stovek italských kamionů a zablokovalo autostrády, dálniční nájezdy a hlavní hraniční přechody, Italové také netušili, jaká řetězová reakce se tím spouští.

     Do úterního rána bylo šedesát procent benzinových pump bez paliva, ale tím to teprve začínalo. Protože doprava je ochromena, nefunguje zásobování. Čerstvé maso, mléko, ovoce a zelenina najednou nejsou. Regály jsou prázdné. „Od včerejška nedorazilo žádné zboží,” říká manažér jednoho supermarketu v centru Říma jménem Ruggero Giannini. „Tváří v tvář takové situaci jsme bezmocní.”

Aby si zákazníci udělali zásoby, začínají ve velkém skupovat těstoviny, sůl a mouku.

     Do večera nedostatek nafty zastavuje trajekty, na nichž lidé chtějí jako obvykle odjet z práce domů. U čerpacích stanic, jež ještě mají co prodávat, se tvoří hodinové fronty. Vatikán na své jediné benzinové pumě zavádí příděly, které omezuje jen na několik litrů. Podobně to dělají i jiní pumpaři; obvykle řidiči smějí tankovat za dvacet euro. Všichni, jejichž provoz závisí na dodávkách pohonných hmot, od leteckých společností přes záchranku až po výrobce školních svačin, začínají oprašovat krizové plány.

     V Kampánii stojí popelářská auta. V Miláně šéf hračkářského obchodu Citta del Sole zaznamenává „významný pokles prodeje a zákazníků”, což si vysvětluje tím, že rodiče šetří benzin na naléhavější věci, než je ježdění do hračkářství.

     Automobilka Fiat, jež náhle nemůže dovážet výrobní díly, dává v úterý odpoledne volno dvaadvaceti tisícům dělníků s tím, že v následujících dnech jich nechá doma všech padesát tisíc. V prohlášení uvádí, že stávka drasticky omezuje konkurenceschopnost celé země.

     Ale nedostatek jídla je nejnaléhavější. Ve středu ráno je hlavní římské tržiště, kam lidé chodí pro čerstvé ovoce a zeleninu, bez zboží i zákazníků. Italská agrární komora propočítá, že zemědělci každý den přicházejí o 73 milionů eur. Kromě toho jsou ohroženy dodávky krmiva pro dobytek. Svaz potravinářů odhaduje denní ztráty na 214 milionů eur a rybářská asociace oznamuje, že jen ve stojících kamionech zahnívají ryby za jednačtyřicet milionů.

     „Je to špatné. Nemají tady zeleninu, ovoce ani mléko,” lamentuje čtyřicetiletá Římanka Giovanna Passoová. „Pro mé děti je to katastrofa.” Jiní lidé říkali, že „začal chaos” a „skutečná paralýza”.

     Tak takto na tom byla Itálie po několika desítkách hodin, když ji stávkující řidiči kamionů odstřihli od pohonných hmot. Všechno, citáty i fakta, lze najít během chvíle na internetu.

     Bohaté a dobře organizované zemi stačily na vyražení dechu tři dny. Pak se kamiony rozjely a do týdne byl život zase doice a primissima.

     Ale co kdyby to zašlo ještě dál?

     V roce 1973 Arabové vyhlásili ropné embargo. V kolektivní paměti už z něj zůstaly jen fotky rodin, projíždějících se v neděli na kolech po uzavřených německých autobahnech, jako by to celé byla kdovíjaká kratochvíle. A také poznámka pod čarou, že od té doby automobilky začaly vyrábět malá auta s nízkou spotřebou.

Báječná knížka od Milana Vodičky, který ji prezentoval v Show Jana Krause. Krásně jsem se u ní bavil a spolknul jsem ji na na tři hlty. Ačkoliv slovo "zábavná" je u kapitol o hladu, žízni, epidemiích a vymírání druhů poněkud nevhodné. Dobře tak řekněme, že je čtivá. Vždycky, když jsem se začetl, měl jsem pocit, že jsem vytáhl paty z baráku a porozhlídl se po světě. Teď i trošku do budoucnosti. Určitě se nenaplní všechny předpovědi, ale stejně jsem měl spíš pocit, že cennější je, že jsem se dověděl zajímavé informace o současných jevech a rizicích, ať už to v budoucnu dopadne jakkoliv. Doporočuju a jako tip: viděl jsem ji ve slevě za třetinovou cenu... 

BLAZE

           Po zápase se chlapci toulali centrem města, zevlovali a snažili se vyhýbat policistům. Stíny se už dloužily a Blazeovi kručelo v břiše. John spořádal několik hamburgerů na zápase, ale Blaze byl podívanou na hráče na hřišti - skutečné lidi se zpoceným zátylkem - příliš rozčilený, než aby jedl. Taky užasl nad těmi zástupy lidí, byly jich tisíce na jednom místě. Ale teď hlad dostal.
Vešli do úzké místnosti, kde bylo šero a jmenovalo se to tam Lindy's Steak House. Vonělo tu pivo a připálené hovězí. Ve vysokých boxech polstrovaných červenou kůží seděla spousta dvojic. Nalevo stál dlouhý barový pult, poškrábaný a odřený, ale stále svítil, jako by to dřevo zářilo. Na každém metru baru stála miska se slanými oříšky a preclíky. Za barem visely fotografie baseballových hráčů, některé podepsané, a obraz úplně nahé ženy. Muž vládnoucí za barem byl obrovský. Sklonil se k nim.
           „Co si dáte, chlapci?“
           „Ehm,“ řekl John. Poprvé za ten den vypadal, že si neví rady. „Steak!“ vyhrkl Blaze. „Dva velký steaky a k tomu mlíko.“
Velký muž se zakřenil a ukázal impozantní chrup. Vypadal, že by dokázal rozžvýkat telefonní seznam na cucky. „Máte peníze?“
           Blaze pleskl dvackou o pult.
           Velký chlap ji zvedl a zkontroloval Andyho Jacksona proti světlu.
           Škubl bankovkou mezi prsty. Pak ji sbalil. „Dobře,“ řekl.
           „Nedostanem nazpátek?“ zeptal se John.
           Velký muž odpověděl: „Ne, ale nebudete litovat.“
           Otočil se, otevřel mrazák a vytáhl dva největší, nejčervenější steaky, jaké Blaze v životě viděl. Na konci baru byl hluboký gril, a když na něj velký muž skoro pohrdavě steaky vhodil, vyskočily plameny.
           „Hicksův speciál, už se to chystá,“ hlaholil.
           Natočil pár piv, nasypal další misky s oříšky, pak udělal saláty a dal je na led. Když saláty dodělal, obrátil steaky a vrátil se k Johnovi a Blazeovi. Opřel tlapy zarudlé od mytí nádobí o bar a řekl: „Kluci, vidíte tamtoho pána u druhého konce pultu, co tam sedí docela sám?“
Blaze a John se podívali. Pán u druhého konce pultu měl na sobě úhledný modrý oblek a zachmuřeně ucucával pivo.
           „Jmenuje se Daniel J. Monahan. Detektiv Daniel J. Monahan, bostonská špička. Asi byste si s ním nechtěli popovídat o tom, jak takoví balíci jako vy dva, vašnostové, klidně vysolí dvacku za prvotřídní biftek?“
           John Cheltzman najednou vypadal, že je mu zle. Trochu se na stoličce zapotácel. Blaze natáhl ruku, aby John neupadl. V duchu se pořádně rozkročil. „Dostali jsme ty peníze ve vší počestnosti,“ prohlásil.
„Opravdu? Někoho jste ve vší počestnosti obrali? Nebo to bylo přepadení ve vší počestnosti?“
„Dostali jsme ty peníze ve vší počestnosti. Našli jsme je. A jestli to chcete Johnnymu a mně zkazit, jednu vám vrazím.“
           Muž za barem se podíval na Blazea se směsicí překvapení, obdivu a pohrdání. „Seš velkej, ale seš blázen, hochu. Zkus zatnout pěst, a pošlu tě rovnou na měsíc.“
„Jestli nám zkazíte prázdniny, jednu vám vrazím, pane.“
„Odkud jste? Z lapáku v New Hampshiru? V North Windhamu? Z Bostonu určitě ne. Máte slámu v botách.“
           „Jsme z Dětskýho domova sestry Hettonové,“ odpověděl Blaze. „Nejsme lumpové.“
Bostonský detektiv na konci barového pultu dopil pivo. Prázdnou sklenicí naznačil, že chce další. Velký muž to uviděl a pousmál se. „Ani se nehněte, vy dva. Nemusíte hned práskat do bot.“
'Velký muž přinesl Monahanovi další pivo a prohodil něco, čemu se Monahan zasmál. Znělo to drsně, nijak vesele.
           Barman a kuchař v jedné osobě se zase vrátil. „Kde má ten váš děcák být?“ Ted' mluvil k Johnovi.
„V Cumberlandu v Maine,“ odpověděl John. „Nechávají nás v pátek večer jezdit do Freeportu do kina. Na pánském záchodě jsem našel peněženku. Byly v ní peníze. Tak jsme utekli, abychom si trochu užili prázdniny, přesně jak Blaze říkal.“
           „Prostě jste jen tak náhodou našli peněženku, co?“
           „Ano, pane.“
           „A kolik bylo v té pohádkové peněžence?“
           „Asi dvě stě padesát dolarů.“
           „Ježíšku na křížku, a vsadím se, že je všechny nosíte po kapsách.“
           „Kde jinde?“ John vypadal popleteně.
           „Ježíšku na křížku,“ opakoval velký muž. Podíval se na strop z vlnitého plechu. Zakroutil očima. „A klidně to vykládáte cizímu člověkovi. Jako by se nechumelilo.“
Velký muž se předklonil s prsty roztaženými na pultu. Věk mu tvář krutě zřídil, ale krutá nebyla.
           „Věřím vám,“ prohlásil. „Máte v botách tolik slámy, že nemůžete být lháři. Ale tamhle ten policajt… chlapci, mohl bych ho na vás poštvat jako ratlíka na krysu. Seděli byste v báni a my bysme se o ty prachy šábli.“
           „Jednu vám vrazím,“ nedal se Blaze. „Jsou to naše peníze. Já a Johnny jsme je našli. Podívejte se. My v tom baráku jsme pořád a je to tam mizerný. Takový chlap jako vy, možná si myslíte, že víte hodně věcí, jenomže… ále, na tom nesejde. My si to zasloužili!“
           „Bude z tebe bouchač, až pořádně vyrosteš,“ prohodil velký muž spíš pro sebe. Pak se podíval na Johna. „Tady tvýmu kámošovi chybí ve věži pár koleček. To asi víš, co?“
John se vzpamatoval. Neřekl nic, jen klidně vracel velkému muži pohled.
           „Starej se o něho.“ Velký muž se najednou usmál. „Přiveď ho sem, až pořádně vyroste. Chci vidět, jak potom bude vypadat.“
John mu úsměv neoplatil - naopak zvážněl ještě víc - ale Blaze se uculil. Pochopil, že je to dobré.
Velký muž vytáhl dvacetidolarovku - jako by ji vyčaroval odnikud a přistrčil ji k Johnovi. „Ty steaky jsou na účet podniku, chlapci. Tohle si vezměte a běžte zítra na baseball. Jestli vám do tý doby někdo neobrátí kapsy.“
           „Šli jsme dneska,“ řekl John.
           „Bylo to dobrý?“
A John se konečně usmál. „Nic lepšího jsem v životě neviděl.“
           „Jo,“ souhlasil velký muž. „To nepochybuju. Dávej pozor na svýho kámoše.“
           „Budu.“
           „Protože kámoši držej při sobě.“
           „Já vím.“
           Velký muž přinesl steaky a Césarův salát a čerstvý hrášek a hromady hranolků a obrovské sklenice mléka. Jako zákusek dostali řezy třešňového koláče, na kterých se rozpouštěly kopečky vanilkové zmrzliny. Nejdřív jedli pomalu. Potom detektiv Monahan z bostonské elity odešel (aniž zaplatil, pokud si Blaze všiml) a oba se na jídlo vrhli. Blaze snědl dva kusy koláče a vypil tři sklenice mléka, a když velký chlap naléval Blazeovi sklenici potřetí, hlasitě se smál.

Nevím, jak to ten chlápek dělá. Píše příběhy, které se čtou lehce, i když je hlavním hrdinou třeba Blaze, u kterého vlastně nevím, co si myslet. Je to grázl nebo oběť? Asi obojí. Ta knížka Vám tuhle otázku prostě položí a nedá Vám odpověď. A teď, co s tím? Kdybyste se narodili jako Blaze a potkalo Vás to, co jeho, byli byste lepší, stejní nebo ještě horší? Jako by mi na konci té knihy bylo Blaze líto. Blaze, který má o kolečko míň, Blaze vraha a sprostého únosce mimin. Knížka "Blaze" je poněkud kontroverzní, když staví proti sobě všechny osudové křivdy, které nebožáka Blaze doženou až k bludům a křivdy, které z těchto bludů plynou. Jakoby se tím řeklo, že Blaze je v tom nevinně. Kontroverzní? Možná. Poutavě vyprávěno? Určitě. A ještě navíc, snadno se tomu věří. Nejspíš se někde něco takového opravdu stalo a jestli ne, tak se to klidně stát mohlo. Ovšem, kdybych musel volit mezi "Blaze" a "Čtyři roční doby", Blaze bych si na pustý ostrov nevzal, Čtyři roční doby jo.

VANISHED

         
          After Task left for his golf tournament, I ran the footage from Gloucester Road. Sun poured through the window of the spare room, the air still, the heat prickling against my skin. I felt the familiar buzz that came at the start of a case. The lack of onboard footage was a problem, but not an insurmountable one. I'd just have to work around it.
          Onscreen, there was a time clock in the bottom left, with the date adjacent to that. It was 5.30 a.m. In the video, there was no one in shot. Off to the left, the District line platform was visible; on the right were two Circle line tracks, one for westbound trains, one for eastbound. At 5.38, a woman entered the shot, walked to the middle of the platform and stood there checking her phone. Three minutes later, more people joined her. Then more. By 6 a.m., the station was starting to get busy.
          I grabbed the timeline on the video window and dragged it right, stopping at 6.50. By now, the station was in full flow, people filing off the trains, but mostly filing on. The camera above the entrance to the platform gave a good view. If the Wrens' house was half a mile from the Tube station, and he was averaging two miles per hour, Sam would enter at about 7.20, and be in shot by 7.30.
He took a little longer.
          At 7.45 a.m., he emerged on to the eastbound platform, moving in a mass of bodies. It was incredibly busy, even for a weekday morning. At one stage, he got stuck behind an old couple - tourists - who looked shell-shocked by the carnage unfolding around them, but eventually he found a space on the platform, about two lines back from the edge. He was holding a takeaway coffee in his left hand, which was why he must have taken longer to get to the station, and a briefcase in his right. The coffee was interesting. It suggested a routine; as if this day wasn't that different from any other and he hadn't been expecting any surprises. And yet, in the washed-out colours of the CCTV footage, he looked even worse than in the photo Julia had given me: paler, thinner, his eyes dark smudges against his face. He just stood there the whole time, staring into space. Did you have a pIan? I thought. Or did you onfy decide to take off once you were on the Tube?
The train emerged from the edge of the shot, its doors opening, and the scramble began. You could tell the regular commuters: they barged their way on to the train, eyes fixed on the doors, everyone around them expendable. Sam was the same. When someone tried to move in front of him, he shuffied into their line of sight.
          Then he was on the train.
          The doors closed.
          And the train was gone from shot.
          I got up, poured myself a glass of water, returned and loaded up the second video - South Kensington - and fast-forwarded it. Sam's train had left Gloucester Road at 7.51; two minutes later it was pulling in to South Kensingtone. I leaned in, trying to get a handle on the chaos. Like Gloucester Road, the platform was packed: shoulder to shoulder, men and women stood on its edges, jostling as the train doors opened.
A second's lull, and then people started pouring out. I shifted even closer to the screen and pressed Pause. This time, I edged it on manually using the cursor keys. The camera was about three-quarters of the way down the platform, and was taking in about 80 per cent of the train. At Gloucester Road, Sam had boarded the second carriage from the front, so - unless he'd spent the two-minute journey sprinting from one end of the train to the other, barging commuters out of the way - he would be visible if he got off.
But he didn't get off.
          The whole place was jammed. I played it and replayed it a couple of rimes just to be sure, but there was still no signof rum.
          It was the same story at Sloane Square.
          At Victoria, it was going to be even harder to pick mm out. It doubled up as a mainline starion, so the platform was just a sea of heads. Then I saw something else: a group of men and women, all dressed in the same red T-shirts, all holding placards.
          A demonstration.
          I downsized the video file and googled  '16 December protest'. The top hit was a report from the Guardian ahout a march on Parliament hy opponents of the government's spending cuts. I remembered it. Authoriries had asked that protesters 'use the Circle line, and commuters, tourists and everyone else use the District. The warning looked to have heen heeded hy some, hut not all. And certainly not hy Sama If he'd planned his escape beforehand, he couldn't have picked a hetter day.
          I checked Victoria's footage, without any sign of him, then moved on to the next stop, St James's Park. More protesters. More commuters. The same thing: train arrived, no sign of Sam, train departed. Next I loaded up Westminster. Zipping forward to just after 8 a.m., I hit Play. Sam's train wouldn't be arriving for another five minutes, but I wanted to get a sense of how it was before his arrival.
          Westminster was a battlefield: a sea of faces, a mass of -, bodies. Basicaliy the perfect place to instigate an escape plan. The doors opened. I watched closely, every head, every face, while my mind continued to turn things over.
          The station had been set up to funnel people off and away from the trains as fast as possible. In the middle, one of the exits had a sign on the wall next to it that said: PROTESTERS EXIT HERE. At the far end of the station, I could just about make out another sign above another exit: NON-PROTESTERS EXIT HERE. The attempt to smooth traflic How hadn't worked: the platform was jammed with people not moving at all.
          As Sam's train emerged into the station, I hit Pause and inched it on again with the right cursor. When the doors opened it was like a dam breaking: people poured out - almost fell out - a mix of suited executives, tourists looking lost, and legions of red shirts, all heading for the march. The wave of movement had been too fast, and scattered in too many directions, to keep track of properly, so I stopped the video before it got any further, dragged the slider back sixty seconds and started again.
          This time I went even more slowly. I knew which carriage Sam had been in, so kept my attention fixed on it as the doors slid open. A ton of people spilt out – but not Sam.

Moje první knížka v anglickém originále. Doporučuju pro mírně pokročilé, je srozumitelná a docela čtivá i bez slovníku. Jednou jsem v Londýně strávil 14 dní. Čas od času se tam vracím. S takovou je mnohem snazší se s knihou ztotožnit, když znáte místní reálie, tedy aspoň ty, o kterých se v románu mluví. MIND THE GAP!  

PODVOJNÁ HRA

              Žena, se kterou jsem žil přes pětačtyřicet let, se včera odpoledne zastřelila.
K tomu alespoň dospěla policie; a já hraji roli smutnícího vdovce s nadšením a úspěšně. Život se Sárou mě naučil sebeklamu, který jsem bral - stejně jako ona - coby vynikající výcvik pro klamání druhých. Samozřejmě vím, že nic podobného neudělala. Moje manželka byla příliš duševně vyrovnaná a příliš pevně zakotvená v přítomnosti, než aby ji napadlo na sebe vztáhnout ruku. Jsem toho názoru, že nikdy ani nepřemítala o tom, co provedla. Pocitu viny nebyla schopná.
To já jsem ji zabil.

            A neměl jsem k tomu takové důvody, jaké byste snad očekávali. Chápejte, naše manželství nebylo nešťastné, ani zdaleka ne. Sára byla - až do včerejška - báječná a milující manželka, protože v jistých ohledech byla nesmírně svědomitá. Je to směšné, že? Jak naprosto protikladné mravní normy mohou v člověku koexistovat, aniž by jej to zřejmě znepokojovalo. Moje manželka byla, přinejmenším navenek, vždy oddaná, korektní a důstojná. "Neúnavně a věrně sloužila tomuto ostrovu a jeho obyvatelům," tak nějak to o ní řekne kaplan, až ta chvíle nadejde; a bude mít pravdu. Sára měla mnoho ctností, mezi nimiž tou hlavní byl neochvějný smysl pro povinnost; vykonávala ji důstojně a tím tomu dodávala na eleganci. Právě proto na ni budou vzpomínat.

                 A neschovávala si důstojnost jen sama pro sebe: dokázala to zařídit, aby životy těch, kdo se dostali do její blízkosti, byly rovněž důstojné: důstojné, spořádané a bezpečné. Bylo to samozřejmě bezpečí v jejím pojetí, ale když jsem si ji bral, přivítal bych bezpečí v pojetí kohokoli, a to platilo i dál, po celých čtyřicet pět let. 

                 Kdybyste mě znali, ani by vás nenapadlo, že jsem schopen zavraždit. A koneckonců ani já sám se nepovažuji za člověka uvyklého násilí - a na tom myslím skutečnost, že jsem zabil Sáru, nic nezmění, Za těch více než sedmdesát let, co jsem na tomhle světě, jsem se naučil znát své chyby - a sklon k násilí, alespoň tomu fyzickému, mezi nimi není. Zabil jsem svou ženu, protože si tak žádala spravedlnost, a získal jsem tím pocit, že spravedlnosti bylo konečně svým způsobem učiněno zadost. Anebo ne? Trápí mě pochybnosti; staré rány se znovu otevírají. Má posedlost hříchem a trestem, kterou jsem tak nedokonale před dávnou dobou uložil k odpočinku, se vrací. Přistihl jsem se při úvahách o tom, jaké mám právo Sáru soudit, o tom, jak podstatně rázněji budu souzen já za to, že jsem soudil ji; že jsem ji soudil a potrestal způsobem, kterým jsem nikdy nebyl souzen a potrestán sám. 

                 Nemuselo to tak daleko dojít; nemusel jsem se to nikdy dozvědět. Jenže Sáru odhalil její neúprosný smysl pro manželskou povinnost. Kdyby byla jen o trošku méně ohleduplná, trošku méně svědomitá, nemusela teď být po smrti. Ona totiž pořádala na moje sedmdesáté narozeniny tajenou oslavu; ne že by takové přípravy mohly tady na ostrově zůstat v tajnosti dlouho. Také nezůstaly. O tom, že se něco peče, jsem věděl měsíc, možná déle. A dojalo mě to. Jenže mám k oslavám zvláštní vztah. Nerad vidím, když na ně zve nájemce, a nerad na nich vidím některé z podlézavějších Sářiných přátel. Bylo tedy víc než přirozené, že jsem chtěl vidět seznam pozvaných, abych mohl trousit poznámky a dát najevo, co si přeji. 

K prohledání jejího psacího stolu jsem zvolil poslední pondělní odpoledne, protože byla pryč, dohlížela, jak rozšiřují pokladnu pro návštěvníky. A zcela náhodně jsem našel zásuvku, ve které to celé ty roky měla. 

Ještě teď, když je mrtvá a málem i pohřbená, mi z té arogance naskakuje husí kůže.

Znáte ten zásah, když Vám neznámá holka ve vlaku padne do oka na první pohled a ještě se na Vás usměje, jenom vteřinku po tom, kdy si všimla, že na ni zíráte s pokleslou bradou? Takhle na mne zapůsobily první dvě stránky, prolog, z knihy "Podvojná hra", která se na zadní straně přebalu prezentuje jako "detektivka, thriller, milostný příběh, děsivé intriky, život v Praze". Bum. Zásah číslo dvě: "...v Praze"! Stojím v tom knihkupectví, právě jsem zhltnul parádní prolog a na zadní straně přebalu zjišťuji, že autor Richard Mason, absolvent College v Oxfordu žil na počátku 90. let dva roky v Praze, kde čerpal inspiraci pro svůj román. Více příslibů pěkného zážitku jsem nepotřeboval. Včera v noci jsem ji dočetl. Ve skutečnosti v ní o Praze zas tak moc nebylo. Jeden z vedlejších dějových motivů se opravdu odehrával v Praze. 

" !!! Další text prozrazuje pointu knihy !!! "
Je to "spoiler", který Vám odpoví na otázku, PROČ to udělal.
Je to moje snaha doplnit prolog o zjištění, ke kterému jsem dospěl při čtení zbytku knihy.

Hlavní postava James a jeho dva přátelé Ella a Eric pobývali v Praze, v bytě po nedávno zesnulé Ericově tetě, Močáryové, která si libovala ve starožitnostech, obrazech a sama malovala. James v Praze zdokonaluje svoji hru na housle na konzervatoři u Eduarda Mendla. Je od Masona hezké, že o Praze píše, ale to je asi všechno, co bych k tomu řekl. Nijak zvlášť jsem se s Masonovým obrazem Prahy neztotožnil. Eric po návratu z Prahy spáchal sebevraždu, protože se nešťastně zamiloval do Jamese, který ho sice celou dobu považoval za blízkého přítele, nicméně Jamesovou osudovou a opětovanou láskou je Ella. James je komplikovaná povaha a za podíl na Ericově osobní tragedii sám sebe trestá tak, že s Ellou zpřetrhá kontakty na několik let. Ella je další komplikovaná osobnost, možná proto se k sobě s Jamesem hodí, a veškerou nepřízeň osudu, která se podle všeho v její šlechtické rodině dědí po matce, a na které se pase bulvár, završuje Jamesovo ignorování. Protože Ellin otec včas pochopil situaci a poznal, že taklhe by to s Ellou mohlo špatně skončit, rozjede se za Jamesem, aby ho přemluvil k setkání s Ellou nebo aspoň korespondenci. V Jamesovi se blok z Ericovi tragedie zlomí a převládne potlačovaná láska k Elle. A když už vypadá, že všechno dobře skončí. Ella zavraždí svého otce. Jamesem to otřese a nakonec si za ženu vezme Ellinu sestru Sáru. Až na povahu jsou si Ella a Sára velmi podobné. Nicméně Ella je vroucí živel, rebelka a inspirace. Sára je chladná, vypočítavá a "bezpečná". Ella umírá ve vězení a poslední dopis pro Jamese roztrhá Sára před ním na malé kousky a hodí je do moře s tím, že je pro něj samotného lepší poslední pomatený vzkaz od bláznivé vražedkyně vůbec nečíst a neriskovat vlastní psychické zdraví. Asi už víte, proč James na stará kolena Sáru zastřelil. Sára zabila otce a vše nastražila tak, aby to vypadalo na Ellu. Pomstila starou křivdu, které se na ni Ella dopustila, když ji přebrala zbožňovaného Charlieho a pak ho sama odkopla. Sáře se zhroutil svět. Ztratila svého vysněného muže kvůli sestře, která ho jen využila. Ta bolest, ta potupa. Teď o všechno připravila Ellu Sára. O svobodu, o Jamese, o dědictví, o život...

Nepřevypravuji knížky často a zřídkakdy prozradím pointu, ve svém blogu jsem to udělal poprvé. K téhle knížce se mi to vyloženě hodí. Poslední třetinu už jsem četl stylem rychločtení. Projížděl jsem text a jen odhadoval význam odstavců. Soustředil jsem pečlivé čtení jen na odstavce, které mi připadaly důležité, k věci. Prolog sám o sobě je skvělý, ale je jiný než zbytek knihy. Neříkám, že ten zbytek je špatný, je prostě jiný a netroufám si ho více hodnotit. Prolog ve mně vzbudil zvědavost, měl spád a má hluboký punc originality. A tyhle tři rysy mi ve zbytku knihy chyběly čím dál víc. Začíná to celé jako neotřelá detektivka vyprávěná z pohledu vraha, který má pro svou upřímnost a odevzdanost čtenářovy sympatie nebo alespoň pochopení. Jenže dál se tak už nepokračuje. Dočetl jsem do konce, protože jsem chtěl vědět skutečný důvod, proč Sára zemřela. Chtěl jsem vědět, jestli mě "Podvojná hra" zasáhne znovu. Chtěl jsem, aby zasáhla. Ale už to znovu nepřišlo. Stejně si myslím, že ten prolog je skvělý a proto ho sem dávám. A snaha psát o Praze se taky cení.

Fin Mika Waltari

Pokusme se teď odpovědět na otázku, co mají Waltariho velké historické romány společného...

1. Cesty
Jsou to svým způsobem pikareskní romány. Všechny romány se odehrávají na cestách a v řadě z nich má vážný hlavní hrdina komického druha, protihráče. Motiv cest souvisí ale také s tím, že hrdina nemá nikde domov, je na světě "cizincem". Tak Egypťan Sinuhet odchází, ba vlastně prchá z Egypta a putuje po Babylonii, říši Chetitů, Krétě... Hrdina Krvavé lázně a Šťastné hvězdy Mikael odchází spolu se svým druhem, silákem Antíim, z Finska a pak s nimi poznáváme mnoho evropských zemí: Svédsko, Dánsko, Německo, Švýcarsko, Francii, Španělsko, Itálii, Uhry  a také Orient: především Istanbul, ale i Persii, Alžír... Hrdna Temného anděla písař Jan putuje přes Francii, Basilej, Itálii, Recko (kde navštěvuje slavný klášter na hoře Athos) do Konstantinopole (těsně před tím, než byla dobyta osmanskými Turky a stala se Istanbulem). Není divu, že si Waltari oblíbil formu pikareskního románu. Sám cestování miloval, vydával se na cesty, kdykoliv měl peníze a příležitost, už v mládí si oblíbil Paříž a Istanbul, později, V padesátých letech 20. století, jezdil do Itálie, navštívil Izrael, Spanělsko... Napsal dva cestopisy či deníky z cest, Vlak osamělého muže a Cestu do Istanbulu, ale téma cest, cestování, cizích zemí, se objevuje v mnoha jeho dílech. Waltari velmi dobře zachycuje atmosféru míst, "genia loci" nejenom cizích zemí, ale zrovna tak Helsinek kde se rovněž odehrává řada jeho děl.

Na Waltariho cestovatelské touze není vlastně nic nepochopitelného a nic k vysvětlování: je to únik ze spořádané, pracovité až nudné všednosti do vzdálených zemí, je to únik před vyčerpávající prací, je to jistě i únik před finskou zimou a tmou, touha překonat izolovanost malé země na okraji Evropy. Cestování je pro Waltariho zároveň prací. Při cestách sbírá materiál pro svá díla, poznává atmosféru cizích měst a zemí...

2. Osamění 
Hlavní hrdina je často sirotek, dítě neznámých rodičů, bastard. Jeho skutečný původ je přitom zahalen tajemstvím a naznačuje se, že hrdina pochází z hodně vysokých kruhů, Egypťan Sinuhet připluje ke svým adoptivním rodičům v košiku po Nilu a jeho rysy napovídají vznešený původ, Mikael z Krvavé lázně je nemanželské dítě, patrně syn neznámého dánského vojáka, což mu brání v církevní kariéře, Jan z Pádu Cařihradu je zdánlivě syn chudého řeckého běžence z Avignonu, ale ve skutečnosti má nárok na byzantský trůn, hrdina Tajemného Etruska Turms je lukumo, vyvolený velekněz a vládce. Myslím, že ani po vysvětlení tohoto motivu nemusíme ve Waltariho životě dlouho pátrat. Mika Waltari v pěti letech osiřel, náhle mu zemřel otec. Do té doby Mika žil ve vážené a materiálně víceméně zabezpečené rodině - a najednou se octl sám, přesněji řečeno sama zůstala jeho mladá matka se třemi malými dětmi, musela si sehnat zaměstnání, musela využívat pomoci příbuzných a přátel, během prázdninových po bytů v různých rodinách Mika jistě poznal, že být chudý příbuzný není nic radostného.

3. Moc 
Hrdina se později překvapivě snadno dostává do blízkého kontaktu s mocnými tohoto světa, stává se jejich rádcem, jediným člověkem, jemuž říkají pravdu, a on je často obdivuje. Hrdina získává majetek a vysoké postavení. Lékař Sinuhet se sbližuje s faraonem Achnatonem, jeho vojevůdcem Haremhebem i všemi dalšími vládci při svém putování písař Jan z Temného anděla se stává důvěrnikem osmanského sultána Mehmeda Dobyvatele, Mikael ve Štastné hvězdě se stává rádcem nejvyššího úředníka Osmanské říše, velkovezíra Ibrahima, získává v osmanských službách bohatství a vysoké postavení, často se stýká i se samotným sultánem Sulejmanem. Nezapomínejme, že tito přátelé a rádci mocných jsou nedávní chudí sirotci a opovrhovaní bastardi. Téma člověka, který vzdoruje osudu, který se vlastním úsilím vypracuje, tvrdou prací získá spkojený život a uznání lidí - to je téma důležité nejen pro Waltariho (Je to vlastně leitmotiv celé jeho autobiografické trilogie), ale Je to i Jedno ze základních témat finské literatury, dokonce se to dá označit za "finský sen" (i když v současných sociálních evropsko-unijních podmínkách už pracovitost přestává být v takové vážnosti jako dřív). Je to i Waltariho příběh. V mládí, ještě ve svých dvaceti letech byl odkázaný na laskavou pomoc příbuzných a přátel, a ve středním věku, po čtyřicítce, je z něj světově uznávaný spisovatel, podle Jeho romanu se točí holywoodsky film, Egypt'an Sinuhet je překládán do řady jazyků. Být autorem předlohy k holywoodskému filmu samozřejmě není }ediné měřítko úspěchu a mnoho intelektuálů nad filmovou verzí Smuheta aSI ohrne nos, ale přece jen - kolika spisovatelům Z malých zemí se něco takového podaří?

4. Bod zlomu 
Ve všech románech se objevuje téma zlomového bodu, rozsáhlé změny. V Egypt'anu Sinuhetovi je tím zlomovým bodem víra v nového boha Atona, kterou nastoluje nový faraon Achnaton (a která velmi připomíná křest'anství, protože na rozdíl od dřívějšího mnohobožství je to víra v jednoho boha). V Krvavé lázni a Št'astné hvězdě Mikael přijímá islám - a to, co je v prvním díle nahlíženo z perspektivy křest'anské Evropy, je v druhém díle lí¬čeno už z pohledu islámské Osmanské říše. V Temném andělovi a Pádu Cařihradu je ten zlom nejvýraznější - z Konstantinopole se stane Istanbul, z křesťanské metropole se stane islámská, z chrámu Boží moudrosti mešita Aija Sofia, a to vše vlastně bě¬hem jediného dne. V Jeho království je oním bodem zlomu Kris¬tovo ukřižování a vzkříšení, víra, že přichází nový svět. To nejvíc odkazuje k době vzniku románů, kdy se ve Finsku v řadě ohledů rázně změnila situace v dúsledku prohrané druhé světové války - během jednoho dne se z včerejšího spojence (Německa) stal nepřítel a z odvěkého nepřítele (Sovětského svazu) oficiálně milovaný přítel a na dlouhou dobu se změnila jak zahraničně politická orientace Finska, tak atmosféra ve společnosti. K podobnému zlomu, byt' možná ne tak dramaticky jasnému a vyhraněnému, došlo ve 20. století v historii mnoha malých evropských národů, ať už to souviselo s druhou světovou válkou (baltské země, nástup komunismu ve střední a východní Evropě) nebo naopak s pádem komunismu a rozpadem Sovětského svazu na začátku 90. let (rozpad Jugoslávie, situace v Čečně aj.). Zlom není vždy změnou k horšímu, ale malé národy ho většinou nemohou příliš ovlivnit, proto se musí naučit přežít za všech okolností. I to je vyznění Waltariho historických románů - možná pesimistické, možná cynické, možná realistické, a je to jedno z možných vysvětlení Waltariho slávy a obliby.

5. Boje a násilí 
Ve všech románech se bojuje, ať už jde o velká válečná tažení pohraniční. šarvátky, vzpoury a povstání, bitvy. Zajímavé je, že vesměs nejde o Jednu konkrétní válku, natožpak takovou, kde by byla Jedna strana Jednoznačně v právu a druhá v neprávu. V Egypťanu Sinuhetovi Sýrie a Chetité bojují proti Egyptu a egyptský lid se bouří proti faraonovi, v Temném andělovi se Osmané chystají dobýt Byzanc, ale křesťanské země, místo aby se proti nepříteli spojily, se handrkují o to, kdo bude mít větší vliv, čí víra převáží, západní nebo východní, pochází Duch svatý z Otce a Syna, nebo z Otce skrze Syna. V Krvavé lázni bojuje v Evropě v 16. století opravdu každý s každým: švédští šlechtici vedení Gustavem Vasou proti dánskému králi Kristiánovi, v Německu bojuje Martin Luther proti katolické církvi, sedláci, opojení jeho ucemm, bOJuJI v selske válce proti zeměpánům, španělský císař Karel V. z dynastie Habsburků bojuje s papežem i s Francií. V druhém díle, Sťastné hvězdě, se boje přesouvají do Orientu, sultán Sulejman Nádherný připravuje ovládnutí Evropy a světa táhne na Vídeň, pak do Persie, vede boje v severní Africe - a nesmíme zapomínat na vnitřní boje a nesváry, v Tajemném Etruskovi bojují Řekové proti Peršanům, Etruskové a Kartáginci proti Rekům a Rímanům. Ani tady není třeba hledat inspirační zdroj příliš dlouho. Romány vznikly po ,druhé světové válce, v níž všichni bojovali proti vsem a z finskeho pohledu nebylo úplně jasné, na čí straně je právo a spravedlnost. Navíc Waltari už v dětství zažil krutou občanskou válku v roce 1918, i v ní nejvíc trpěli nevinní lidé. S boji a válkami souvisí i to, že ve Waltariho historických románech se casto dosti naturalisticky popisuje násilí, objevují se tam scény plné krvé a mučení...

6. Odmítnutí ideologií 
Všechny romány obsahují jasnou a výraznou kritiku jakýchkoli ideologií, které v zájmu tak zvaných vyšších cílů manipulují s životy obyčejných lidí, posílají je do bitev a na smrt. Hlasateli oněch zdánlivě ušlechtilých idejí jsou často příslušníci tajných bratrstev, kteří se cítí být nadřazeni obyčejným malým lidem.

7. Hodné a zlé ženy 
Ve všech románech vystupuje jako hrdinova partnerka hodná žena a zlá žena. S hodnou ženou to dopadá špatně - umírá často dost drastickým způsobem, hrdinova láska k ní nedojde naplnění. I hodné ženy jsou většinou nějak problematické. Zlá žena je krásná, ale je to neblaze osudová žena, femme fatale. V Egypt'anu Sinuhetovi je zlou ženou krásná Nefernefernefer. Sinuhet se kvůli jejímu objetí (jehož se pak stejně sotva dočká) zřekne adoptivních rodičů, prodá jejich dům i hrob, je nucen uprchnout z Egypta. Hodnou ženou je Minea, zasvěcená krétskému bohu ale ta je zabita dřív, než se její láska k Sinuhetovi naplní. V Tajemném Etruskovi je zlou ženou Turmsova manželka kněžka Arsinoé, a hodnou ženou otrokyně Hanna. V křesťanském románu Jeho království není tak snadné najít zlou ženu, respektive není tu tak jasne vykreslena, ale i tady můžeme rysy zlé ženy vidět v Markově římské přítelkyni Tullii, a hodnou ženou je mladičká tanečnice Mynna. V dvojrománu Krvavá lázeň a Št'astná hvězda...

8. Čarodějnictví
Ve všech románech se objevuje nadpřirozeno, mystika, čarodějnictví, a na druhé straně také hluboký vztah k Bohu (nebo v dílech, odehrávajících se před křesťanstvím, k něčemu vyššímu, co řídí náš život) a náboženství. To by nemuselo být v historických románech neobvyklé, ale pro Waltariho (či přesněji řečeno pro hrdiny jeho románů) jsou nadpřirozené věci, vymykající se běžnému chápání, normální součást života, nevysvětlují se, prostě JSou, a vztah k Bohu není jen povinný kolorit historických románů, ale niterný a hluboký prožitek. Zájem o mystiku, extázi, provází Waltariho od mládí, od dob studentské práce o lásce pozemské a lásce nebeské. Kvůli mystice a extázi ho přitahovala i jiná náboženství než přísné luteránství - katolicismus a islám. Waltarimu byl blízký ekumenický pohled, snilo splynutí všech náboženství a zanechání sporů tak, jak to v závěru Krvavé lázně vyjadřuje maurský učenec v habsburském Španělsku v 16. století.

9. Optimismus 
Ač to po předchozích osmi bodech bude znít asi paradoxně, Waltariho romány jsou optimistické, a to je možná hlavní důvod jejich velké obliby. Autor věří, že každý obyčejný lidský život má cenu, že člověku je dobře mezi "sobě podobnými", že lidstvo pomalu, skoro neznatelně, spletitými cestami, ale přece jen směřuje k dobru. A romány také obsahují humor, byť v různé míře. Waltari přikládal velký význam vyznění svých románů, ale ve zcela konkrétním smyslu - posledním stránkám, epilogům, posledním větám, protože právě ty si čtenář odnáší.

Dobrá knížka! Štíhlá, výstižná, nevyhýbá se kontroverzním tématům a nepříjemným pravdám a chytře je naťukává. Rozhodně výborně doplnila moji vlastní čtenářskou zkušenost s Waltari(m). Obecně objasňuje spoustu zajímavých souvislostí, inspirací, postřehů a Waltariho myšlenek ve spojitosti s jeho romány a životem. Je to ideální inspirace pro středoškolskou seminárku. Taky Vám může dobře posloužit výběrovou bibliografií českých překladů a v neposlední řadě Vás možná zaujmou soukromé fotky MW. Nevím, jestli je to klasický životopis, vlastně jsem nikdy žádný nečetl, až tenhle, a ten mě bavil.


P.S.:  Za zmínku ještě stojí 21. podzimní knižní veletrh

Co vyprávějí šumavské smrčiny - Průvodce lesními ekosystémy Šumavy

Dnes místo ukázky celá kniha


Doposud jsem ve svém čtenářském deníku publikoval nový záznam, až když jsem knížku sám přečetl. Tentokrát udělám výjimku. Už teď je mi totiž jasný, že náš život řídí politici a je zase ovládají peníze a prospěch, jenže se nejedná o prospěch dlouhodobý a náš, nýbrž okamžitý a výhradně jejich. (pozn.: odkazy níže v textu vážně nejsou reklama :o)


O knize Co vyprávějí šumavské smrčiny jeden z jejích autorů, docent Jaroslav Vrba, v rozhovoru s Hanou Soukupovou: "Cílem tédleté knížky by mělo být, dostat poznatky současné světové i české vědy a výzkumu na Šumavě mezi veřejnost a samozřejmě bychom byli rádi, i kdyby si to přečetli politici, je otázka, jestli ty názory budou pro ně akceptovatelné..."
Celý rozhovor mezi 9. a 25. minutou zde.


Zde si můžete místo ukázky stáhnout legální elektronickou verzi celé knihy včetně krásných fotografií: Co vyprávějí šumavské smrčiny. Autoři se vzdali nároku na honorář z prodeje, pod podmínkou, že e-kniha bude volně distribuovatelná. Samozřejmě je možné si ji i koupit v papírové podobě.


Argumenty odborné veřejnosti, petice a otevřené dopisy nejsou respektovány. Současná situace mi připomíná to známé: "Když chceš něco vytřískat, musí se kácet!"


Přestože se jedná o jedinečnou příležitost, kdy výsledky objektivního základního výzkumu v ČR mohou být dále využívány a ověřovány v praxi, jsou tyto v konečné fázi tiše poodstrčeny nebo šoupnuty pod zámek do sklepa a místo nich se dál  vyprávějí mýty a politikaří. Mediální pozornost na sebe nakonec strhnou aktivisté místo vědců,  a tak nakonec věda a zdravý názor hrají vedlejší role ve frašce o selském rozumu, dukátech a vlivu. 


Veřejně se začínají ozývat hlasy za zrušení parku.


Nebát se a nekrást!

TEMNÝ ANDĚL

,,Nebesa,“ řekl jsem, ,,jak křehká je vaše logika! Já však nemohu využít vašeho omylu, nýbrž vás z něj musím vyvést. Již doporučení, které mi nabízíte, aniž byste mě vůbec znala, je přece nezměrným darem. Na jakou by to tedy mohlo být oplátku, kdybych od vás přijal ještě další dary? O něčem takovém nemůže být ani řeči.“
Důtklivě zvedla svůj ostrý prst a připomenula mi: ,,Logika života a logika vědy jsou dvě různé věci a ty musíš pochopit, že logika žen stojí nad vším mužským chápáním. Tak se tedy v této věci pokorně podřiď mojí logice a podej mi z truhlice pero, inkoust a papír.
...
Paní Dorotea potřásla hlavou a dívala se na mě. „Co všechno tě ještě čeká, chlapče,“ povzdechla si, „tak mladý, a už jsi kacíř. Moudrý člověk neodporuje církvi, i kdyby byl v hloubi duše úplný pohan a nevěřil v nic. Mnohem nebezpečnější je být kacíř a v něco věřit. Buď si klidně beguin, ale nauč se aspoň držet jazyk za zuby a dopřej ostatním jejich víru a nevíru.“

Můj další Waltari do sbírky. Pokud ho neznáte, doporučuju od něj Egypťana Sinuheta. Temný Anděl se nebude líbit každému. Řada historických reálií, pasáže o dlouhých a bezvýchodných náboženských disputacích o jediné slovo nejspíš kdekoho odradí, nadruhou stranu, je to Waltari a jeho mistrovská schopnost vystihnout absurdní relativitu pravdy, mocenských a životních pravidel.

"... co bylo dříve považováno za zlo, je teď dovoleno a naopak," 

OBCHODNÍK SE SNY a jiné galilejské povídky

Estrugo s ní nikdy nemluvil o lásce ani jí nevyprávěl historky plné narážek, jak to muži dělávají, když chtějí spát s nějakou dívkou. Nikdy se nedotkl ani její ruky, a přesto věděla, že po ní touží tak silně jako ona po něm. Jen jeho oči prozrazovaly touhu, neboť je z ní nespustil, kamkoliv se obrátila, díval se na její tvář a na její paže a cítila jeho pohled na své šíji, když odcházela domů. Později, když byla sama doma nebo když zalévala v sadu jabloně, i pak na sobě cítila jeho oči, jako by ji sledovaly cestou dolů z kopce, za dveře domu, když jedla nebo když se myla a chystala ulehnout.

Občas usedl do svého starého džípu a odjel na několik dní z vesnice. A i tehdy, když byl pryč, cítila jeho touhu, a přestože to bylo pošetilé, věřila, že ji jeho oči stále sledují, jako by je tu byl zanechal.
...
Ležela vedle něho obnaženější než nahá, protože té noci ze sebe shodila nejen své šaty, ale i stud, její tělo svítilo na bílém prostěradle jako lesklá měděná nádoba a její rusý podbřišek byl jako záhon pampelišek.

Po několika měsících jsem přijel domů, k rodičům. Čekal tady na mě přečtený Obchodních se sny, až ho zapíšu do deníku a Hodina čarodějnic, až ji odešlu Pavle, která si ji začlení do sbírky. O Hodině už tu byla řeč dříve, o Obchodníkovi bude pár rádků dneska, ale jen krátce. Vím, že je to trošku laciné, vybrat líbivou pasáž s erotickým nádechem z knihy, která je protkána závažnějšími tématy, jakými jsou utrpení židů, křivdy a hořkost lidského života bez ohledu na národnost, ale nemám dost odvahy to byť jen komentovat. Nejspíš by to bylo jen vytloukání prázdné slámy. V každém případě, teď už víte, že je to čtení o něčem více než jen ženském podbřišku.

SPIS ODESSA

Potom nám nařídili, abychom raněně vojáky snesli z paluby a položili je do vršícího se sněhu v přístavišti. Pomáhal jsem sestupovat z můstku mladému vojákovi. Byl oslepený a oči měl zavázané špinavým cárem z podolku košile. Měl horečku a prosil, abych mu přivedl maminku. Soudím, že mu bylo kolem osmnácti.

Konečně jsme je všechny odnesli a nám vězňům přikázali, abychom nastoupili na loď. Celou naši skupinu dali do dvou skladištních prostor v podpalubí, polovinu k přídi a polovinu k zádi a byli jsme namačkáni tak, že jsme se nemohli ani pohnout. Pak zatloukli padací dveře latěmi a na loď nastupovali SS. Vypluli jsme před půlnocí, kapitán zřejmě chtěl být venku z Lotyšského zálivu před rozedněním, aby nás nevypátraly a nebombardovaly hlídkující ruské šturmoviki...

Cesta do Gdaňsku, který ležel hluboko v týle, trvala tři dny. Tři dny jsme se bez vody a jídla převalovali v podpalubí, když se loď vzpínala kolmo vzhůru a zase padala dolů. Během těch tří dnů čtvrtina ze čtyř tisíc vězňů zemřela. Neměli jsme v sobě jídlo, které bychom zvraceli, ale každý dávil z mořské nemoci. Mnoho vězňů zemřelo vyčerpáním z dávení, jiní hladem nebo zimou, někteří se udusili a další prostě ztratili vůli žít, lehli si a vzdali se Smrti. A pak loď zakotvila, padací dveře se otevřely  a závanvany ledověho větru zprudka provanuly zapáchající podpalubí.

Na nábřeží v Gdaňsku položili mrtvá těla do řad vedle živých, aby čísla souhlasila s těmi, kdo v Rize nastupovali. V SS si vždycky potrpěli na čísla.

Později jsme se dověděli, že Rusově obsadili Rigu 14. Října, kdy jsme ještě byli na moři.

Tak a stalo se. Místo toho, abych šel na Habermannův mlýn (2010, režie: Juraj Herz), jak by se slušelo, přečetl jsem si tuhle, jak by Angličan řekl, fikci. Už od mých deseti let (někdy kolem 1989) mám pocit, že se za mě Němcům někdo omlouvá. Opravdu bych nerad, aby si s tím někdo dělal zbytečnou práci. Já osobně jsem žádnému Němci neublížil a moji rodiče taky ne. Jeden děda dával za války jako kluk kameny na koleje "německým vlakům", a druhý děda se jako asi dvacetiletý mladík zúčastnil Pražského povstání. Ani jeden z nich už nežije, ale nejspíš by se za to taky neomluvili. Babička od toho dědy, co střílel v Praze, říkávala: "Byli i hodný Němci, který proti fašistům bojovali". Druhá babička se občas třásla při sirénách, protože jí to připomínalo nálety, když ji bylo osm. A tím to pro mě končí.

Nejsem si úplně jistej, jestli se z historie dokážeme poučit. Neboť se ve skutečnosti neučíme z historie samotné, ale z dějepisu a jeho učebnic. A žádnou učebnici nenapsala historie, ale všechny byly napsány lidmi. A ačkoliv krásná idea je, poučit se ze své historie, často je dějepis spíš používán k protlačování jiných zájmů.

Myslím, že skončil čas efektivní sebereflexe druhé světové války. Už mi to připomíná řeči senilního starce. Filmy, knihy a lekce historiků (nedej bože politiků), to je podle mě, naše čistě duševně vnitřní záležitost, cvičení emocí a dedukce, protože Vám tu budou jenom v kostce zprostředkovávány informace a někdy spíš hráno na city. Jediná lidská interakce je v knize nebo ve filmu dosažena v jednostranné komunikaci s autorem, myslím, to že čtete a zpracováváte jeho myšlenky a pohnutky. Bohužel, to takhle jednostranně občas bývá i ve škole. Jestli umíte trochu německy nebo anglicky zajeďte si na pár dní do Německa (s lidmi kolem padesátky se ve východním bloku domluvíte i rusky). Pozvěte potom nové přátelé domu. Tohle je totiž ten nejlepší způsob, jak získat k sousedům správný vztah. Bude to určitě inspirativní a hlavně bude to čin, nejenom spousta omluv, rad a disputací.

Gemma Boveryová

Román v kostce, rychločtení. Ale jo, nebylo to tak špatný. Jenom ty nehorázný prachy za nakreslenou knížku, ach jo.

Přirozená dívka

Když se vrátil do tábora, očistil a upekl si štiku. Pak uhasil oheň, svlékl si šaty a plaval do zátoky, aby se koukl na hejno delfínů, kteří lovili cípaly. Byl sto metrů od břehu, když se vrátila tajemná helikoptéra, přelétala nízko od severu. Sammy Tigertail se neměl kam schovat, a tak se položil na vodu, pohyboval nohama jenom natolik, aby udržel bradu nad blátivými vlnami. Doufal, že ze vzduchu bude jeho tmavá hlava vypadat jako plovoucí kokos.

Lehký čtení. Zábavný, ale znám lepší a víc bych se touhle knížkou asi nezdržoval.

THE MAGUS

The Prince and the Magician

Once upon a time there was a young prince, who believed in all things but three. He did not believe in princesses, he did not believe in islands, he did not believe in God. His father, King, told him that such things did not exist. As there were no princesses or islands in his domaines, and no sign of God, the young prince believed his father.

But then, one day, the prince ran away from his palace. He came to the next land. There, to his astonishment, from every coast he saw islands, and on these islands, strange and troubling creatures whom he dared not name.

"Are these real islands?" asked the young prince.
"Of course they are real islands,"said the man in evening dress.
"And those strange and troubling creatures?"
"They are all genuine and authentic princesses."
"Then God also must exist!!!" cried prince.
"I m God" replied the man in full evening dress with a bow.
The young prince returned home as quickly as he could.
"So you´re back"said his father the King."
I have seen islands, I have seen princesses, I have seen God," said the prince reproachfully.
The king was unmoved.
"Neither real islands, nor real princesses nor a real God exist."
"I saw them".
"Tell me how God was dressed".
"God was in a full evening dress."
"Were the sleaves of his coat rolled back?"
The prince rememberred that they had been. The King smiled..."that is the uniform of magician! You have been deceived."

At this, the prince returned to the next land, and went to the same shore, where once again he came upon the man in full evening dress. "My father the King told me who you are," said the young prince." You deceived me last time but not again. Now I know that those are not real islands and not real princesses because you´re magician."

The man on the shore smiled. "It´s you who are deceived, my boy. There are many real princesses and many real islands in your father's kingdom, but you are under your father's spell so you can not see them."
The little prince returned pensively home. When he saw his father he looked him in the eyes.

"Father, is it true that you´re not a real king but only a magician?"
The King smiled and rolled back his sleeves.
"Yes my son, I´m only a magician."
"Then the man on that shore was God."
"The man on that shore was another magician."
"I must know the truth.The truth beyond magic."
"There is no truth beyond magic," said the King.
The prince was full of sadness.
"I will kill myself" said the prince.

The King by magic caused death to appear. Death stood in the door and beckoned to the prince.The prince shuddered. He rememberred the beautiful but unreal princesses and unreal but beautifull islands.
"Very well" he said. "I can bear it".
"You see, my son, you too now become to be a magician" said the king.

Kniha Mág pobaví a zaujme všechny, kdo mají rádi netradiční přiběhy s hlubším, ne zcela jednoznačným smyslem. Rozvíjí tak trochu myšlenku zmíněné pohádky (ukázka z knížky), ale každý si v ní nejspíš najde "to svoje". Pro mě byla zajímavá i tím, že se mně dostala do ruky úplnou náhodou a přitom skvěle sedla k náladě daného období...

Martina Dv.

PŮLKACÍŘ

ROZHOVOR MILOŠE ČERMÁKA S KARLEM KRYLEM

Když jsi v listopadu přijel, lidé tě vítali se slzami v očích. Obdivovali tě. legenda KAREl KRYL, se tyčila mezi nebem a zemí. Jaký to byl pro tebe pocit?

V první chvíli nádherný, samozřejmé. Ale pak jsem si uvědomil, že vlastně nejsem živý zpěvák, ale pomník. Dlouhodobě nepřítomný člověk se dostává do situace mrtvého. Vazba mezi ním a ostatními lidmi neexistuje. Takový člověk se nemůže zkompromitovat – například tím, že se opije v hospodě. De facto přestává existovat - nemá možnost dělat chyby, není viděn, postrádá pohled zevnitř.

Něco takového se ti stalo?

Ano. Nejprve zakázané ovoce, později chtě nechtě klasik. Podobně jako král, ke kterému nikdo nesmí, se stává výjimečným. V té chvíli vzniká z člověka pomník. S dílem klasika není možné diskutovat. Pro žijícího autora je to nesmírně svazující a nepohodlné. Dostane se do situace mrtvoly a chce se po něm, aby říkal jen to, co nenarušuje pomník.

Kdysi jsi v jednom rozhovoru řekl, že na pomník serou holubi.

Mojí první povinností, když jsem se vrátil, bylo rozbít pomník. Reagovat na dobu a komentovat ji, Pochopitelně ne každému, kdo se dal pod prápor té či oné strany, to bylo příjemné - prostě proto, že měl jiný vývoj, že se dal k jiné partaji a nebo si oblíbil člověka, kterému věří. Za každých okolností. Proti tomu samozřejmě nic nemám – ale ve chvíli, kdy se takového svatého dotknu, tak je zle.

Shrňme to: bylo třeba rozbít pomník Karla Kryla, který v téhle zemi kdysi vydal jednu desku a potom dvacet let nesměl. Který stejnou dobu mluvil z rozhlasu, ještě rušené ho, s minimální odezvou lidí, co se odvážili psát. Přesto, když se vrátil, nalezl legendu. A začal ji úmyslně bourat. Nezlob se, ale to nedává smysl.

Naopak. Dostal jsem se do pozice, v které jsem na počátku chtěl být: do funkce kritika a člověka, který poukazuje na nepopulámí věci – a je namnoze nepohodlný. A u řady lidí neoblíbený. Samozřejmě, můžu se mýlit nebo plést, říkám příjemné i nepříjemné věci, ale stále reaguju na svět. Chovám se nikoliv jako klasik, ale normální člověk.

Není celé to bourání pomníku poněkud samoúčelné! Nebuduješ si image malého zlého muže?

Proč samoúčelné? Sám jsi řekl, že bourání pomníku nedává z praktického hlediska smysl. Kdybych přistoupil na podmínky hry, mohl jsem mít nabité koncerty a tisíce prodaných desek. Rozhodl jsem se jinak.

Image si nebuduj u, protože to nemám zapotřebí. Skutečně ne. Pouze opisuju z rozhovoru lidí, s kterými se setkávám. A reaguju na různé oficiální, polooficiální nebo téměř oficiální prohlášení. Konfrontuju si vox populi s vox dei. V uvozovkách. Vox dei - tím myslím hlas mocných, který namnoze není hlasem lidu. Moje funkce není vzhledná - ale nevzdám se jí, ani za cenu přátelských nebo sentimentálních vztahů, které tu jsou z minulé doby.

Mnoha lidí jsi se dotkl. Přestali tě mít rádi. Možná si nekoupí ani tuhle knížku. Kdysi tě obdivovali a teď říkají, že jsi se zbláznil.

Ti lidé si představovali, že budu stát v řadě, v jednotném šiku s jednou vítěznou stranou – vzhledem k tomu, že jsem na začátku stál mezi vítězi. Prostě: byl jsem mezi těmi, kteří se dvacet let snažili změnit jakýsi setrvalý stav, a stalo se, že jsem s nimi stál na tribuně na Náměstí SNP, na balkóně Melantrichu ...

V poslední době je Karel Kryl (KK) opět slyšet na úzce profilovaných stanicích i komerčních rádiích, sice jen tu a tam, ale je. Možná je to jen náhoda. Možná se časy mění. Totiž v době, kdy jsem KK pro sebe objevoval, přečetl jsem o něm spoustu novinových výstřižků, které mi půjčil Honza Karlík, proposlouchal jsem většinu jeho nahrávek, pročetl nejednu jeho sbírku poezie, měl KK "psí hlavu" zatrplklého ustrnulého kašpara v protestující póze. Přestal být slyšet, protože málokdo měl chuť poslouchat rebelanta, který se v ´68 postavil na správnou stranu. Drceni vlastními problémy novorozené tržní ekonomiky neměli mnozí náladu ani čas na kritikovu skepsi, jiní pro ni neměli pochopení, protože ukazovala přímo na jejich hlavy. Takovou kritiku dokáže přijímat jen moudrý a čestný vládce. Hlupáci, loutky a hlavně lumpové se špínou na rukách a v peněženkách ji potírají a zesměšňují. Karel Kryl zemřel náhle 03. 03. 1994 a jemu podobný dosud zpívat nezačal. Zpívat otevřeně, beze strachu, aktuálně a výstižně. Duší, hlavou a srdcem. Zpívají nám skvělí zpěváci, básníci a písničkáři, lyrici a baviči. Občas dokonce zpívají o nepříjemných věcech. Naťuknou, vystrčí růžky, ale tím to končí. Půlkacíř poprvé vyšel 1993. Pořád ještě se rouhá proti lidem, kteří jsou aktivními politiky a umělci. Ještě je konkrétní aktuální a v obecné rovině takový zůstane dloouho.