NEBESKÝ FOTBAL A JINÉ POVÍDKY

„Toto je osoba téměř nadpřirozená, pan Bernard Shaw; nemohl jsem ho nakreslit lépe, neboť pořád se hýbe a povídá. Je ohromně vysoký, tenký a rovný, vypadá polo jako Pán Bůh a polo jako velmi zlomyslný satyr, který však tisíciletou sublimací ztratil všechno přírodní. Má bílé vlasy, bílou bradu a velmi růžovou pleť, nelidsky jasné oči, silný a bojovný nos, něco rytířského z Dona Quijota, něco apoštolského a něco, co si dělá legraci ze všeho na světě, i ze sebe sama; jakživ jsem neviděl bytost tak neobyčejnou. Povídá spoustu zajímavých věcí a naslouchat mu je rozkoš spojená s hrůzou." (Karel Čapek)

POMSTA ZÁZRAKEM

Byl to špinavý, opilý, rouhavý darebák. A co horšího, mám za to, že byl ateista; nikdy totiž nechodil na mši a o Jeho Svatosti mluvil ještě nevybíravěji, než o královně. Měl bych se ještě zmínit, že to byl zarytý rebel, který se chvástal tím, že se jeho dědeček zúčastnil povstání v osmadevadesátém a že jeho otec bojoval pod Smithem 0'Brienem. Nakonec se mu přezdívalo Pekelník Billy a ve vsi ho považovali za výlupek vší špatnosti.
Jistě je Vám známo, že náš hřbitov, umístěný na severním břehu řeky, je v celé zemi proslulý jako místo posledního odpočinku jeptišek sv. Uršuly, poustevníka z Four Mile Water a mnoha dalších svatých lidí. Žádný protestant se nikdy neodvážil domáhat svého zákonného práva být tam pohřben, třebaže za mého působení dva ve farnosti zemřeli. Před třemi týdny tento Fitzgerald zemřel, byv stižen mrtvicí při pití; když bylo oznámeno, že bude pochován na hřbitově, nastalo ve vsi velké pobouření. Tělo bylo třeba hlídat, aby je nikdo neukradl a nepochoval na rozcestí. Místní obyvatelé byli silně zklamáni, když se dozvěděli, že pohřbu nijak nemohu zabránit, i když jsem samozřejmě odmítl konat při něm jakékoli obřady. Žádal jsem je však, aby pohřeb nerušili, a tak byl Fitzgerald 14. července pozdě večer, dlouho po povolené době, pohřben. K žádným nepokojům nedošlo. Druhého dne ráno lidé shledali, že se hřbitov přemístil na jižní břeh řeky a že na severním břehu zůstal jen ten jediný nový hrob; a tak je tomu dodnes. Zesnulí světci nechtěli ležet pohromadě s hříšníkem.

G. B. Shaw mi hodně připomínal Čapka a jeho povídky. Proto asi ne náhodou je Čapkovo slovo na přebalu. Víc toho asi nedodám. Knížečka útlá, občas satiricky nabroušená. Jako například ta představa, že se celý hřbitov přes noc odstěhuje, aby světci nemuseli ležet s ateistou :o))) to se mi moc líbí.

NEŽ PŘIJDE VAKOVLK

Další ukázky Diaolgů o současné vědě

SPORNÁ NADĚJE PRO VAKOVLKA

Tasmánský vakovlk (Thylacinus cynocephalus), největší vačnatá šelma, dosahoval délky až dvou metrů. Ačkoliv se občas objevují zprávy o tom, že byl spatřen někde v nepřístupných oblastech Austrálie či Nové Guineje, podle všeho ve 30. letech ve volné přírodě vyhynul. Nadějí na jeho oživení je zachovalá DNA... Nukleovou kyselinu zvířete máme dnes k dispozici díky tomu, že existují muzeální exponáty, které byly konzervovány etanolem, a ten na rozdíl od formalínu molekuly nukleových kyselin neničí. Autoři „oživovacího" projektu si to představují tak, že DNA z preparátu vložíme do vajíčka nějakého příbuzného, dosud žijícího druhu, a DNA pak „přeprogramuje" ontogenetický vývoj vajíčka směrem k vakovlkovi. Za nejnaděj-nějšího kandidáta pro oživení vakovlka se pokládá jiný vačnatec z australské oblasti, dosud žijící ďábel tasmánský (Sarcophilus laniarius).

Ze 30. let 20. století jsou dokonce k dispozici záběry posledního žijícího vakovlka, kterak čenichá a neklidně pobíhá klecí zoologické zahrady. Hned je vidět, že název šelmy není zvolen náhodně, podoba vakovlka se psem či vlkem je značná - jde o důsledek konvergence, v podobném prostředí vede evoluce často ke vzniku analogických forem (příkladem je třeba obdobný tvar těl evolučně tak vzdálených živočichů, jako je delfín a žralok).

Každopádně teprve budoucnost ukáže, zdaje film z 30. let skutečně poslední stopou, kterou na zemském povrchu zanechala vakovlčí tlapa. A když už jsme u té podoby se psem. jeden z lidí, kteří stojí za projektem oživení vakovlka, ředitel muzea v Sydney Mike Archer, dokonce předpokládá, že by tato zvířata mohl prodávat jako domácí mazlíčky.

Minulý týden se mi doneslo, že "naklonovali vakovlka"! Ne, že by to nebylo hezké, ale nevěřím tomu. Není zas tak jednoduchý naklonovat ovci, kterou můžete piplat, v pravou chvíli si z ní odebrat buňku, jakou chcete a jak "hezkou" chcete a nakonec se s malou pravděpodobností na úspěch pokusit udělat klon, který možná doroste dospělosti, ale zdaleka nebude jako "maminka". Bude trpět řadou poruch atd. A to vše se vám se štěstím podaří v úplně ideálním případě a podmínkách. Ať mi nikdo netvrdí, že naklonoval vyhynulý zvíře z kousku masa naloženýho několik desetiletí v ethanolu. Možná to jednou půjde. Možná se opravdu podaří oživit vakovlčí DNA do podoby zvířete, který bude mít na zadku pruhy. Možná. Ale teď se ptám: proč? Kvůli nápravě škod? I kdyby se narodil jeden vakovlk, i kdyby se narodili 4, stejně to celý vyhynulý druh neoživí. I když víme, že ještě žijí poslední desítky toho a onoho druhu, víme taky, že už je vlastně ortel vyřknutý. Prostě od určité chvíle není cesta zpět. A když se jí nedaří nalézt u živých, kdo by se pokoušel ji hledat u vyhynulých? Dobrá, tak je to tedy výzva pro vědu. Možná, ale v tom případě se ptám, jestli není řada jiných cílů, kde se hodí každá hlava, každý zlaťák. V žádném případě nejsem odpůrce klonování, dokonce ani manipulace s lidskou DNA mi nepřipadá jako rouhání, když bude zachraňovat a zlepšovat lidské životy. Klonování vakovlka pomocí DNA konzervované v lihu sice může přinést řadu poznatků využitelných v dalším základním i aplikovaném výzkumu, nicméně klonování vakovlka, ta myšlenka samotná, mi připadá jako rozmar. Lákavý, prestižní, náročný a zbytečný rozmar, který se vyskytuje v každé lidské činnosti, tedy i vědě.

„Sedni si co nejpohodlněji můžeš a třikrát se zhluboka nadechni, aby sis trochu pročistil tělo. Uvolni se. Nechej své údy ztěžknout. Uvědom si jejich tíhu. Až budeš vědět, že tvé tělo má pohodlí a je uvolněné, přestaň si jej všímat. Tvůj dech má přirozený rytmus. Není třeba žádného úsilí k tomu, aby ses nadechl či vydechl. Tvé tělo si s tím dobře poradí samo. Klidně pozoruj, jak vzduch proudí do tvých plic a zase vychází ven. Jako příliv a odliv proudí tam a zpět, tam a zpět. Hlavou se ti budou honit myšlenky a tvé uši budou slyšet zvuky, nechej je však unášet tím proudem. Dovnitř a ven, dovnitř a ven. Nyní je začni počítat. Jeden nádech, druhý, třetí, až do deseti. Jestliže se zamyslíš nad něčím jiným a zapomeneš počítat, začni úplně znovu."

Nenapočítal jsem ani do tří, když mé myšlenky jako šípy začaly zasahovat moji mysl.

Putování za bájnou horou. Vyprávění ve stylu Coelhova Alchymisty. Dá se to přečíst jedním dechem jako vyzobat krabičku lentilek nebo se to dá meditativně číst skoro větu po větě jako Taoistický cvičení :o)) Trošku zlehčuju, protože mě zas tak moc tydle filozofický výlevy neberou, ale schválně do kolika napočítáte napoprvé vy? ;o)