MUŽ, KTERÝ HLEDAL PRAVDU

EVANGELIUM PODLE MRTVÉHO

Postavila se před něj. „Tak co si o tom myslíte?" Randall zvedl složku a pak ji položil na noční stolek. „Ten materiál..."
„Ne o materiálu... O mně!"
Randall mimoděk zvedl obočí, když Naomi přistoupila blíž a posadila se vedle něj na postel.
„O vás?" vypravil ze sebe překvapeně.
Otočila se k němu zády. „Budete tak laskavý a rozepnete mi zip?" zeptala se zastřeným hlasem.
Nahmátl pod jejími vlasy poutko zipu, zatáhl za ně a pak pomalu rozepínal její šaty, dokud jezdec nedorazil až úplně dolů. Nylonové šaty se rozevřely a odhalily Naominu páteř a lehce opálenou pleť. Neměla podprsenku a neviděl ani kalhotky.
Stále ještě k němu byla otočená zády. „Šokuje vás to?" zeptala se ho a v jejím hlasu zaznívalo vzrušení. „Nemám žádné spodní prádlo." Otočila se a nyní hleděla Randallovi přímo do tváře. Rozepnuté šaty jí při rychlém pohybu sklouzly z ramen. „Vzrušu­je vás to?"
Randalla se zmocnil až příliš velký úžas, než aby jej to, co prožíval, mohlo doopravdy vzrušit. A zatímco na ženu zmateně hleděl, stahovala si Naomi z paží rukávy šatů. Když ruce konečně uvolnila, spustila je volně podél těla a horní část šatů jí spadla až k pasu. Nakonec roztáhla obnažené paže a pár odkrytých ňader získal rázem pevnější tvar. Vypadalo to, jako by větší část povrchu každého prsu pokrývaly hnědé okrouhlé bradavky.
Randall cítil, jak ho zaplavuje žár rozlévající se až do stehen.
„Vzrušuju tě?" zeptala se Naomi se zatajeným dechem.
Její ruka mu zajela mezi nohy a prstem mu začala třít vnitřní stranu levého stehna. Cítil, jak mu penis pod rukou Naomi stále roste. Její dlaň jej svírala, dokud nedosáhl plné erekce.
„Tohle miluju," zašeptala. „Miluju to. Udělej mi to taky. Pojď na to! Dělej!"
Objal Naomi jednou rukou, přitáhl ji k sobě a volnou dlaní jí zajel pod šaty, až ucítil teplou kůži. Chvíli bloudil prsty po její noze, dokud nenarazil na ochlupení. „Naomi," zamumlal. „To je..."
„Počkej, Steve, sundám ti šaty."
s její pomocí se rychle vysvlékl. Když odkládal slipy, zahlédl, jak Naomi vyklouzla z vlastních šatů a je už úplně nahá. V okamžiku leželi vedle sebe tvářemi obráceni k sobě. Když se ale pokusil přitisknout její tělo k svému, její záda se prohnula a ona ucukla.

Od malička mám rád biblické příběhy. Chytřejší vítězí nad silnějším, nevyléčitelně nemocní se uzdravují, všechny ty magický záležitosti... Něco na tom přeci musí být, když se to stalo jedním z pilířů celé evropské kultury. Skoro věřím i tomu, že tohle křesťanství už máme natolik v krvi, že se s ním rodíme, že to není jen kulturní vliv a síla výchovy. Vlastně jsem bibli nikdy nepřečetl, ikdyž jsme ji asi měli na seznamu povinné četby na střední. Nejsem katolík ani žádný jiný člen nějaké církve. Ale slovům o odplatě a druhé tváři, kameni a chlebu se věří snadno. Hůř se tím člověk řídí. A pak tu máme film Stigmata, Brownovu Šifru a rázem záplavu podobných knih a produktů. Nakolik je to marketingová reflexe a nakolik opravdová změna, taková něco jako lidová reforma víry? Těžko říct. Já osobně věřím v lásku a lidskou dobrotu. A věřím, že bůh je spíš pod každým kamenem, který zvednou lidský ruce, než ve zlatým poháru s mešním vínem. Irvingu Wallaceovi u nás vyšel ještě další román s podobnou tématikou "Zázrak". Po zkušenosti s mužem hledajícího pravdu musím uznat, že Wallace je brilantní vypravěč, který dokáže udržet čtenářovu pozornost. Když už jsem si kolem někde poloviny knihy začal říkat, že to začíná být nuda, hned na další straně se to znovu rozjelo s vyššími obrátkami a neočekávaným směrem. Naproti tomu, od knih občas čekám i hlubší zážitek než jen detektivku na poutavé téma. Proto říkám, že tahle knížka je dobrá. Přívlastek skvělá si nachávám pro jinou (možná "Zázrak"?). Nevím. Ale doporučuju, jednoznačně ano, protože tuším, že tahle knížka hraje na správný straně a minimálně evokuje otázky, který bychom si měli vyjasňovat častěji.

SATAN, CANTOR A NEKONEČNO

Čarování nebo logika?

Když antropolog Abercrombie poprvé vstoupil na půdu Ostrova poctivců a padouchů, cítil přitom hryzavou předtuchu něčeho, co dosud nezažil. Věděl už, že na ostrově bydlí lidé, kteří dokáží člověka pořádně poplést. Dělí se na poctivce - ti se vyznačují tím, že jsou stoprocentně pravdomluvní - a padouchy, kteří pokaždé lžou. „Jak se o tomto ostrově dovím něco pravdivého," přemýšlel s obavami Abercrombie, „když ani nevím, kdo lže a kdo říká pravdu?"
Abercrombie věděl, že ze všeho nejdříve si bude muset najít nějakého přítele, zkrátka někoho, o kom bude vědět, že mu pokaždé říká pravdu. Když tedy potkal skupinku tří domorodců, pomyslel si: „Tady je pro mne šance! Snad se mi podaří najít alespoň jednoho poctivce!" Abychom mohli o domorodcích mluvit jmény, dejme tomu, že se jmenují Aleš, Bedřich a Cyril. Abercrombie se nejprve zeptal Aleše: „Jsou Bedřich a Cyril oba poctivci?" Aleš mu odpověděl: „Ano." Abercrombie se dále zeptal: „Je Bedřich poctivec?" k jeho velkému překvapení Aleš odpověděl: „Ne." Je Cyril poctivec nebo padouch?

Abercrombie věděl, že nejdříve musí určit, jakou povahu (tj. zda se jedná o poctivce nebo padoucha) má Aleš a Bedřich. Aleš je zřejmě padouch. Žádný poctivec totiž nemůže tvrdit, že Bedřich a Cyril jsou oba poctivci, a přitom popřít, že Bedřich samotný je poctivec. Proto obě Alešovy odpovědi byly nepravdivé. A protože Aleš - o němž víme, že lže - popřel, že Bedřich je poctivec, musí Bedřich ve skutečnosti být poctivec. Jelikož Aleš tvrdil, že Bedřich a Cyril jsou oba poctivci, nemůže být pravda, že jsou oba poctivci, ale přinejmenším jeden z nich je padouch. Bedřich ale není padouch (jak jsme právě dokázali), proto je padouch Cyril.

K R. M. Smullyanovi se vždycky rád vracím. Narozdíl od něj nejsem žádný mistr logiky. A tím spíš ho mám radši, a jsem mu vděčný za jeho zábavnou formu používanou tam, kde spousta jiných učitelů je suchopárná a nudně veledůležitá. Myslím, že podobným způsobem by se logika měla učit už na základní škole. Pak by byla škola hrou a asi bychom v ní byli připravováni pro život lépe. Vždyť určitě je lepší řadě věcí rozumět než umět desetkrát tolik pouze vyjmenovat. Nakonec i vyjmenovaná slova jsou bez porozumění vlastně skoro k ničemu. Stokrát milejší je mi člověk, který ví, že "5 a 5 je deset a co z toho plyne" a na druhou stranu tápe, jaký i/y napsat ve slově vikář, než vydrilovaný mistr pravopisu a projevu, zneužívající logické klamy pro prospěch spolustraníků ale HLAVNĚ svůj vlastní. Ach jo, od logiky k politice, to jsem to zas dotáhl... Vždyť tyhle dva jevy se při řešení našich problémů a budoucnosti tak moc liší a často si doslova až krvavě odporují. Jenže tenhle závěr je pro ukončení komentáře Smullyanovy knihy naprosto nevhodný, protože z jeho knížek čiší moudrost, radost, elegance, hravost a naděje. Naděje, že se logika stane každodenní prostou záležitostí každého z nás včetně veřejného působení politiků. (Jo tenhle závěr už ujde... :oD)

MILÁČCI, MÁTE SE NAČ TĚŠIT!

Bismarck byl krásný kus: černá a světle hnědá srst se mu jen leskla, měl širokou, mohutnou hlavu a svalnaté tělo, z něhož vyzařovala síla.
Naopak pan Dumbrill byl útlý, vytáhlý mužík, jemuž z ramen visel šedivý kabát jako křídla volavky. Bylo jasné, že pánem je pes. Jen mě zahlédl, vyrazil přes vyšetřovnu a zuřivě cenil zuby a slintal.
„No tak, chovej se trochu vánočně!" vykřikl jsem a uskočil nazpět a připlácí jsem se ke stěně.
Páně Dumbrillovy výkřiky „K noze! K noze!" zanikly ve víru, v němž se s Bismarckem ocitl - byla to změť rukou, nohou, pracek a psího vodítka, které se mezi nimi naprosto beznadějně zauzlovalo. Pan Dumbrill zavrávoral a klesl na židli, Bismarcka měl uvězněného mezi koleny a jak majitel, tak pes vypadali, že už je nikdy nikdo nerozmotá.
„No to se výborně hodí," prohlásila Lucy, která právě vstoupila a mezi palcem a ukazováčkem držela pořádný kus krystalové sody a v oku jí plálo odhodlání.
Přistoupila k Bismarckovi. „Otevři tlamu!" poručila mu a zvrátila mu hlavu dozadu.
Zastrašen jejím nebojácným přístupem, pes povolil čelist aspoň na tak dlouho, aby mu Lucy mohla strčit hrudku sody za kořen jazyka. Pak bylo slyšet cvaknutí zubů, jak mu tlamu zavřela a energicky mu masírovala jícen.
„Spolkni to, ty zvíře! Spolkni!"
Jak pan Dumbrill, takjájsme naprázdno polkli, aza chviličku bylo slyšet i hlasité polknutí od Bismarcka. „No to bych prosila," řekla Lucy.
Nasadila zase ten svůj pohled - „Lucčí pohled" plný odhodlání, kterým dávala najevo, že to myslí vážně a nestrpí odpor. Měla navrch. Rozhodně neskrývala svoje přednosti. Přímo vyzařovala sebedůvěru. Já jsem se ocitl beznadějně v jejím stínu.
Bismarckovi začala jít od huby pěna.
„Propáníčka, snad nedostane záchvat?" zvolal zděšeně pan Dumbrill a možná ze samých sympatií se i jemu v koutcích úst objevila pěna.
„Ne, určitě bude v pořádku," prohlásila pevně Lucy, vymotala vodítko a odvedla Bismarcka od jeho třesoucího se pána. „Teď nám ho tady nechte, a my na něj dohlédneme."
„Proč?" vykřikl chraptivě pan Dumbrill s pohledem upřeným na mne.
Měl jsem na jazyku, že počkáme, jestli Bismarck ponožku vy-zvrátí, a kdyby ne, že by mu to mohlo zablokovat střeva - jako myš Evě - a že bychom mu ji pak museli odstranit operativně. Ale zachytil jsem Lucyin pohled a uvědomil si, že tahle informace by pana Dumbrilla rozhodila ještě víc.
„Abychom se přesvědčili, že ponožku vyzvrátí," řekl jsem.
Zatímco Lucy vedla Bismarcka na oddělení, vyprovodil jsem pana Dumbrilla ven a řekl mu, ať si přestane dělat starosti, jde domů a vychutná si svátečního krocana. Což mě upamatovalo na mražené kuře, které na mě čekalo U Vrbiček. Když jsem se celý skleslý vracel na oddělení, zaslechl jsem hlasité říhnutí. Rozběhl jsem se po chodbě.
„Povedlo se?"
Lucy pozpátku vycházela z Bismarckova kotce. Narovnala se, zavřela dvířka a obrátila se ke mně. „Koukej... koukej!" volala vítězoslavně a zvedla natrávenou červenou ponožku.
„Teď ale vážně nevím, kam ji pověsíme," zažertoval jsem. Úleva, kterou jsem pocítil, spadala na vrub ani ne tak vyvržené ponožce jako úsměvu, kterým se rozjasnil Lucyin obličej.
Když si potěšený pan Dumbrill později pro Bismarcka přijel, podal nám podobnou červenou ponožku - ale tahle se boulila lahví šampaňského.

Co k ukázce dodat? Snad jen, že Bismarck je rotvajler. A že rotvajleři jsou krásní a milí psi. Jsou to ovšem také v průměru 40 až 50 kg velké svalnaté šelmy, které se mohou bez řádné pozornosti změnit v opravdu nebezpečné tvory. Jenže tohle platí pro každého psa bez rozdílu rasy. Na druhou stranu, lže. kdo tvrdí, že rotvajleři jsou agresivní bojové plemeno. Kdo jednou choval rotvajlera, málokdy chce příště jiné plemeno, protože "rotvajler je klidný, vyrovnaný pes. Vyznačuje se oddaností, odvahou a odolností. Při dobrém vedení se lehce podrobuje výcviku.." tento citát a více o RTW nejdete tady a já se teď vrátím ke knihám. Tahle humorně laděná vec plná veterinářských peripetií mě moc bavila. Ani jsem se nerozkoukal a už jsem ji měl v sobě... Pokud vás zaujala ukázka, jednoznačně doporučuju! Ta knížka je taková celá a přitom každá kapitola je trošku jiná, takže se pravděpodobně nudit nebudete.