Novinky v knihkupectví Kosmas

pondělí 11. února 2008

ŠIFRA MISTRA LEONARDA

Fakta:

Převorství sionské - evropská tajná společnost, založená roku 1099 - je skutečnou organizací. V roce 1975 byly v pařížské Bibliotheque Nationale objeveny dokumenty známé pod označením Les Dossiers Secrets, v nichž byla uvedena jména řady členů Převorství sionského, včetně sira Isaac Newtona, Botticelliho, Victora Huga a Leonarda da Vinci.

Vatikánská prelatura, známá jako Opus Dei (Dílo Boží),je hluboce oddanou, ale kontroverzní katolickou skupinou, která se stala předmětem mnoha policejních vyšetřování v souvislosti se zprávami o vymývání mozků, nátlaku a nebezpečné praxi zvané sebeumrtvování. Opus Dei nedávno dokončilo stavbu svého Národního ústředí na 243 Lexington Avenue v New York City v hodnotě 47 milionů dolarů.

Veškeré popisy uměleckých děl, architektury a tajných rituálů v tomto románu přesně odpovídají skutečnosti.

Prolog

Dlouholetý správce muzea Jacques Sauniere se vpotácel klenutou chodbou do Velké galerie. Zamířil k nejbližší malbě, kterou uviděl. Třiasedmdesátiletý muž se zachytil pozlaceného Caravaggiova rámu takovou silou, až se mistrovské dílo uvolnilo ze stěny a Sauniere se pod tíhou obrazu zhroutil naznak.
Přesně podle jeho očekávání se nedaleko s hromovým zaduněním zavřela ocelová brána a zablokovala vstup. Parketová podlaha se zachvěla. Kdesi v dálce se rozezvučelo poplašné zařízení.
Správce ležel chvíli bez hnutí a lapal po dechu. Ještě pol~ád jsem naživu. Vylezl zpod obrazu a rozhlédl se kolem sebe, kam by se mohl ukrýt.
Děsivě blízko se ozval hlas. "Nehýbej se."
Správce strnul tak, jak byl- vkleče na všech čtyřech - a pomalu otočil hlavu.
Pouhých pět metrů od něho, hned za uzavřenou bránou, na něj ocelovou mříží shlížela obrovská útočníkova silueta. Byl to mohutný a vysoký muž, s pletí bledou jako duch a prořídlými bílými vlasy. Uprostřed růžových duhovek bylo vidět temně rudé zornice. Albín vytáhl z kabátu pistoli a...

Ikdyž bych mohl dávat jako ukázku nejednu zdařilou pasáž, dal jsem úvod knihy, abyste mohli hned potom pokračovat sami. Okolo šifry se toho napsalo a napovídalo už hodně. Já jen přidávám, že se mi líbila a stojí za přečtení. Radši ji čtěte a pak jděte na film, rozhodně nikoliv naopak nebo jen samotný film. Brownovi se povedl vážně moc pěkný kousek, po ketrém touží každý, kdo píše "nejen" pro peníze. Napsal knížku, která se hodně dobře prodává a dokonce je i duchaplná a s jakýmsi posláním. Skoro nemám odvahu číst nějaký další jeho titul.

ALCHYMICKÉ DÍTĚ A JINÉ POVÍDKY


Vitalianus Vlaštovka mu podává pravici na rozloučenou a hotoví se k odchodu.
"Mám zde tarotové karty," ozývá se za ním náhle. "Zamíchejte balíček a jednu si vytáhněte, pane Vlaštovko!"
Pan Fabricius mu ukazuje vějíř karet. Vitalianus pomalu natahuje ruku a jednu si vybírá.
"Podívejte se na ni, ale neukazujte mi ji." Otáčí kartu v dlani. Jeto číslo třináct. Smrt.
Pan Fabricius odsouvá španělskou stěnu a Vitalianus opět spatřuje Lampu. V ústech drží kartu. Nyní ji pomalým, nepřirozeným pohybem uchopil a Vitalianus vidí obrázek Blázna. Pan Fabricius k Lampovi přiskakuje, kartu mu bere a vtiskává ji Vitalianovi do ruky. Ten poté vkládá Smrt zpět mezi karty. Pan Fabricius staví před Lampu stěnu a pak uchopiv karty prudce jimi o ni mrští. Karty vylétly a rozsypaly se po zemi. Vitalianus Vlaštovka se shýbá a počíná je sbírat. Smrt však mezi nimi není. A tu pan Fabricius zástěnu opět odhrnuje a Vitalianus spatřuje svou kartu v ústech Lampových.

Nehledejte tady nic víc než pobavení z lehkého a humorného čtení. Ale ani humor tu není nijak zvlášť hřmící. Pokud bych měl přirovnávat k jinému dílku, tak bych asi uvedl Očekávání. Historky tu máme z neurčité doby, klidně i současné, protože alchymisté byli, jsou a budou, dokud si někdo bude myslet, že vyrobí zlato z olova kladivem nebo elixírem. Jako nejzdařilejší se mi zdála povídka Lampa, ze které je ukázka. Tak když na tuhle knížku náhodou narazíte, přečtěte si Lampu a snad se zasmějete jako já, když si s posledními řádky povídky živě představíte jak se dá s Lampou sledovat fotbalový zápas...

HODINA ČARODĚJNIC


Digitální hodiny v kuchyni tichounce tikaly a v okamžiku, kdy se na nich
pohnula čísla, ukázaly tři hodiny a pět minut ráno.
Koutkem oka zahlédla pohyb. Neotočila se, aby viděla, co to je. Ani se nepohnula, jen pomalu stočila oči směrem nalevo a uviděla postavu muže stojícího na západní terase.
Byl štíhlý, měl bledý obličej a tmavé vlasy. V jeho postoji nebylo nic výhrůžného nebo záludného. Stál tam vzpřímeně, ruce spuštěné podél těla. Zřejmě ho neviděla úplně jasně, protože jeho šaty se jí zdály neodpovídající okolnostem: elegantní, nad míru šitý oblek.
Dostávala čím dál tím větší vztek, i když uvažovala velice chladně a střízlivě. Představovala si, jak se tam asi dostal. Rozhodně ne dveřmi na terasách. Projít tlustým sklem taky nemohl. Moc ráda by na něj vystřelila, jenomže to by udělala díru do skleněné stěny. On by na ni samozřejmě mohl také vystřelit. Ale proč? Vetřelci chtějí dovnitř. Mimo to věděla, že ji už určitě viděl, že ji právě v této chvíli pozoruje.
Pomalu otočila hlavu. Přestože se mu obývací pokoj musel zdát utopený ve tmě, nebylo pochyb, že se díval přímo na ni.
Jeho drzost ji rozzuřila. Zalil ji pocit zvyšujícího se nebezpečí. Chladně pozorovala, jak se přibližoval ke sklu.
"Jen pojď, ty svině. S radostí tě odprásknu," šeptala a vlasy se jí naježily.
Po těle jí přejelo nádherné mrazení. Chtěla ho zabít, ať už to byl kdokoli, lupič, zloděj nebo blázen. Přála si ho kulkou z osmatřicítky smést z terasy. Nebo ho prostě zabít svou silou.
Pomalu oběma rukama zvedala zbraň. Namířila přímo na něj, s pažemi nataženýma tak, jak ji to učil Chase.
Nezastrašilo ho to, stále se na ni díval. I přes obrovský vztek Rowan udivilo,
co teď rozeznávala do všech podrobností: tmavé vlnité vlasy, hubený, bílý, AI sinalý obličej s výrazem smutku nebo úpěnlivé prosby. Pootočil hlavu takovým způsobem, jako by se chystal promluvit, o něco ji požádat.
Kdo to, proboha, může být? pomyslela si. Pomalu jí docházela nepřiměřenost celé situace, a zároveň ji napadla nepravděpodobná myšlenka. Je to něco jiného, než jak to na první pohled vypadá. Vždyť se dívám na zjevení! Její vztek ustupoval strachu. Začala se bát.
Tmavé oči ji zapřísahaly. Zvedl bílé ruce a prsty se dotkl skla.
Nemohla se ani pohnout, ani promluvit. A pak, rozzuřená svou bezmocností a strachem, zakřičela: "Táhni zpátky! Třeba do pekla!" Její hlas zněl v prázdném domě dutě a děsivě.
Vetřelec zprůsvitněl, jako kdyby reagoval na její výkřik, a nakonec se zcela
rozplynul. To ji úplně zmátlo a dorazilo. Nic po něm nezůstalo. Rowan zírala na děsivě prázdnou terasu.

U téhle knihy jsem se rozhodl založit ve svém čtenářském deníku, v tomto blogu novou rubriku: totální zklamání. Budu takto označovt knížky, u který jednoznačně doporučím si je nekupovat. Neříkám, že budu psát: "nečtěte to", ale rozhodně budu říkat:"nevyhazujte za to prachy." Tuhle knížku jsem koupil v antikvariátu za osm pětek. Prodám ji v aukru a budu rád, když si ji někdo koupí za korunku a poštovné. Myslel jsem, že se dovím něco o čarodějnicích, že budu porovnávat s "Kladivem", přečtu si o tajemnu atd. Místo toho jsem po patnácti stránkách začal nelítostně přeskakovat odstavce, číst jenom přímou řeč, protože tak rozblácené čtivo jsem nemohl strávit. Mno a když jsem se v poslední čtvrtině zase konečně začetl, když už to dostalo zase spád a začalo se něco dít, skončilo to. Bez pointy, bez sebemenšího vysvětlení a rozřešení. Pak jsem si všiml římské I na obalu. No dobrá, ale knížky snad nejsou televizní seriály, které si vás otevřenými konci zavazují k dalšímu sledování. Sorry paní Riceová, ale tohle fakt fuj! A přitom, jak je z ukázky patrné, potenciál by tu byl. Ale nic naplat, příslib strhujícího na dramatické okamžiky bohatého románu, který by odpovídal na otázky, zda dnes existují čarodějnice, tak tenhle román se zkrátka nekoná. A další díl kvůli tomu fakt shánět nebudu...