Digitální hodiny v kuchyni tichounce tikaly a v okamžiku, kdy se na nich
pohnula čísla, ukázaly tři hodiny a pět minut ráno.
Koutkem oka zahlédla pohyb. Neotočila se, aby viděla, co to je. Ani se nepohnula, jen pomalu stočila oči směrem nalevo a uviděla postavu muže stojícího na západní terase.
Byl štíhlý, měl bledý obličej a tmavé vlasy. V jeho postoji nebylo nic výhrůžného nebo záludného. Stál tam vzpřímeně, ruce spuštěné podél těla. Zřejmě ho neviděla úplně jasně, protože jeho šaty se jí zdály neodpovídající okolnostem: elegantní, nad míru šitý oblek.
Dostávala čím dál tím větší vztek, i když uvažovala velice chladně a střízlivě. Představovala si, jak se tam asi dostal. Rozhodně ne dveřmi na terasách. Projít tlustým sklem taky nemohl. Moc ráda by na něj vystřelila, jenomže to by udělala díru do skleněné stěny. On by na ni samozřejmě mohl také vystřelit. Ale proč? Vetřelci chtějí dovnitř. Mimo to věděla, že ji už určitě viděl, že ji právě v této chvíli pozoruje.
Pomalu otočila hlavu. Přestože se mu obývací pokoj musel zdát utopený ve tmě, nebylo pochyb, že se díval přímo na ni.
Jeho drzost ji rozzuřila. Zalil ji pocit zvyšujícího se nebezpečí. Chladně pozorovala, jak se přibližoval ke sklu.
"Jen pojď, ty svině. S radostí tě odprásknu," šeptala a vlasy se jí naježily.
Po těle jí přejelo nádherné mrazení. Chtěla ho zabít, ať už to byl kdokoli, lupič, zloděj nebo blázen. Přála si ho kulkou z osmatřicítky smést z terasy. Nebo ho prostě zabít svou silou.
Pomalu oběma rukama zvedala zbraň. Namířila přímo na něj, s pažemi nataženýma tak, jak ji to učil Chase.
Nezastrašilo ho to, stále se na ni díval. I přes obrovský vztek Rowan udivilo,
co teď rozeznávala do všech podrobností: tmavé vlnité vlasy, hubený, bílý, AI sinalý obličej s výrazem smutku nebo úpěnlivé prosby. Pootočil hlavu takovým způsobem, jako by se chystal promluvit, o něco ji požádat.
Kdo to, proboha, může být? pomyslela si. Pomalu jí docházela nepřiměřenost celé situace, a zároveň ji napadla nepravděpodobná myšlenka. Je to něco jiného, než jak to na první pohled vypadá. Vždyť se dívám na zjevení! Její vztek ustupoval strachu. Začala se bát.
Tmavé oči ji zapřísahaly. Zvedl bílé ruce a prsty se dotkl skla.
Nemohla se ani pohnout, ani promluvit. A pak, rozzuřená svou bezmocností a strachem, zakřičela: "Táhni zpátky! Třeba do pekla!" Její hlas zněl v prázdném domě dutě a děsivě.
Vetřelec zprůsvitněl, jako kdyby reagoval na její výkřik, a nakonec se zcela
rozplynul. To ji úplně zmátlo a dorazilo. Nic po něm nezůstalo. Rowan zírala na děsivě prázdnou terasu.
U téhle knihy jsem se rozhodl založit ve svém čtenářském deníku, v tomto blogu novou rubriku: totální zklamání. Budu takto označovt knížky, u který jednoznačně doporučím si je nekupovat. Neříkám, že budu psát: "nečtěte to", ale rozhodně budu říkat:"nevyhazujte za to prachy." Tuhle knížku jsem koupil v antikvariátu za osm pětek. Prodám ji v aukru a budu rád, když si ji někdo koupí za korunku a poštovné. Myslel jsem, že se dovím něco o čarodějnicích, že budu porovnávat s "Kladivem", přečtu si o tajemnu atd. Místo toho jsem po patnácti stránkách začal nelítostně přeskakovat odstavce, číst jenom přímou řeč, protože tak rozblácené čtivo jsem nemohl strávit. Mno a když jsem se v poslední čtvrtině zase konečně začetl, když už to dostalo zase spád a začalo se něco dít, skončilo to. Bez pointy, bez sebemenšího vysvětlení a rozřešení. Pak jsem si všiml římské I na obalu. No dobrá, ale knížky snad nejsou televizní seriály, které si vás otevřenými konci zavazují k dalšímu sledování. Sorry paní Riceová, ale tohle fakt fuj! A přitom, jak je z ukázky patrné, potenciál by tu byl. Ale nic naplat, příslib strhujícího na dramatické okamžiky bohatého románu, který by odpovídal na otázky, zda dnes existují čarodějnice, tak tenhle román se zkrátka nekoná. A další díl kvůli tomu fakt shánět nebudu...
Vitalianus Vlaštovka mu podává pravici na rozloučenou a hotoví se k odchodu.
