Když mě táta vykoupal a umyl ze mě zvratky a utřel mě osuškou, odvedl mě do ložnice a oblékl mi čisté šaty.
Pak řekl, „Už jsi dneska večer něco jedl?“
Já jsem ale nic neřekl.
Pak řekl, „Můžu ti dát něco k jídlu Christophere?“
Já jsem ale zase nic nežekl.
Takže řekl, „Tak dobrá. Podívej. Já teď půjdu dát šaty a povlečení do pračky a pak se vrátím, jo?“
Seděl jsem na posteli a díval se na svoje kolena. Počítal jsem si z hlavy mocniny 2, protože mě to uklidňuje. Došel jsem ke 33 554 452, což je 2 na 25tou, což nebylo moc, protože před tím jsem už došel ke 2 na 45tou, ale mozek mi moc dobře nefungoval.
Potom se táta vrátil do pokoje a řekl, „Jak je ti? Můžu ti něco dát?“
U téhle knížky jsem si uvědomil, že občas už čtu i knihy, které bych ještě nedávno označil za nudné. Mám totiž rád hlavně příběhy. Originální, napínavé a svěží příběhy. A ačkoliv název této knihy, a přiznávám že jsem se do ní pustil hlavně kvůli tomu, že mě zaujal, vypadá jako detektivka, detektivkou vlastně ani není, alespoň ne klasickou.
Není to žádný příběh s kriminální zápletkou, detektivem, podezřelými a objasněným koncem, jako v televizi nebo u Ericha Kästnera a jeho Dvojčatech. Je to příběh o klukovi, jeho životní zápletce, o lidech kolem něj a ne-objasněném konci. Ale nepřipadal vám někdy vlastní život napínavější než nejzdařilejší detektivky? Stručně bych tenhle titul popsal jako: originální, svěží, svým způsobem napínavý, humorný (ikdyž někdy černě) a určitě tedy ne nudný.
Nečekejte strhující záplavu událostí, jako třeba v Šifře mistra Leonarda a konfrontujte vlastní zážitky s patnáctiletým autistou Christopherem, který pátrá po vrahovi sousedčina psa a přečtěte si tuto knihu. S týmž záměrem jsem si ji koupil a přečetl i já. Možná ve vás, stejně jako ve mně, zanechá tutéž vlídnou stopu se smutným úsměvem, která je životu tak vlastní.
Vítěz soutěže za rok 1996
