OCELOVÉ JESKYNĚ

Kapitola 1

Rozhovor s komisařem

          Když Lije Baley došel ke svému stolu, uvědomil si, že se R. Sammy na něj divá pln očekávání.

          Klidné rysy obličeje mu ztvrdly. „Co chcete?“

          „Šéf chce s vámi mluvit, Lije. Ihned. Jakmile se objevíte.“

          „Dobrá.“

          R. Sammy se nehnul z místa.

          Baley řekl: „Můžete jít!“

          R. Sammy se otočil na podpatku a odešel po své práci. Baley si podrážděně pomyslel, proč tu práci nemůže dělat člověk. Chvíli prohlížel obsah tabákového váčku a v duchu počítal. Při dvou dýmkách denně by to mohl vydržet do příštího přídělu. Pak opustil své ohrazené místo (před dvěma lety tento kout, ohrazený zábradlím, přímo nenáviděl) a přešel celou místnost. Simpson zvedl hlavu od svého registrátoru, když šel Baley kolem něho.

          „Šéf chce s tebou mluvit, Lije.“

          „Vím. Už mi to řekl R. Sammy.“

          Páska, hustě pokrytá kódovanými znaky, se nepřetržitě odvíjela z nitra registrátoru, jak tento nevelký přístroj prohledával a rozbíral svou paměť, aby získal žádanou informaci, obsaženou v drobných chvějivých vzorcích na lesklé hladině rtuti.

 

Páska hustě pokrytá kódovanými znaky... Kdo dneska pamatuje počítače s papírovou děrnou páskou? V tom se Asimov netrefil. Zatímco k robotům, kteří v Asimovových knihách ožívají, máme nejspíš ještě hodně daleko, tyhle technické podružnosti jsme už desetkrát překonali, i když některé technologie nečekaně nabírají druhý dech. Tak třeba magnetické pásky, magneťáky, kazeťáky sice dávno zmizely z našich obýváků, ale stále jsou využívané tam, kde je potřeba ukládat archiv a zálohu velkých dat. Když to shrnu, Asimov je geniální tím, jak nám otevírá prožitky v technologiích, které ještě nemáme a asi dlouho mít nebudeme, jestli vůbec někdy, ale nedokázal odhadnout přežití nebo alternativu tehdy nejmodernějších vymožeností.

POKLADY SVĚTA

Pro toho, kdo má kousek mandragory, nebo dokonce mandragoru celou, je nález skříňky s klenoty nebo truhly plné dukátů prostě dětská hračka. Máme samozřejmě na mysli mandragoru kouzelnou. Terapeutické vlastnosti mandragory lékařské jsou sice všeobecně známy, ale jinak tato prostá lilkovitá rostlina nikdy nezpůsobila žádný zázrak, ani když na sebe vzala lidskou podobu.

Zato kouzelná mandragora tuto podobu má — má obličej, nohy, ruce, paže a dokonce i pohlaví. Tyto antropomorfní mandragory rostou v severní Africe, na Sicílii a na Sardinii, ale zasvěcenci je sbírají výhradně pod šibenicí, kde mají vyrůstat z krve nebo séra oběšencova. Později se duše nebožtíkova může vtělit do kořene mandragory a obdařit ji skutečným životem. Získání mandragory je samozřejmě velice složité a je nutné postupovat podle přesných a přísných pravidel.

Především je třeba kořen co možná nejvíce obnažit, aniž se ho člověk dotkne (pod trestem smrti !), tak aby se dal zcela bez námahy vytáhnout. Potom se kolem něho utáhne smyčka a druhý konec provazu se přiváže k obojku psa. Stačí psa švihnout, ten se dá na útěk, a tak vytáhne ze země rostlinu, která se pak sebere a zabalí do kusu rubáše z nějakého nebožtíka. Pes se tak stane nevinnou obětí „sběru“, protože zahyne místo kouzelníka.

Tato mandragora vypadá jako malý človíček, jehož se sluší dobře živit a prokazovat mu ty největší pocty. Má se uložit do skleněné nádoby, která se v noci vystaví měsíčním paprskům, a vedle něho se mají nachystat různé pamlsky. Takto chovaná bytůstka časem povyroste, nejvýše do velikosti jedné stopy.

Pokud bude majitel a pán mandragory zachovávat tato pravidla, má zajištěné štěstí v lásce i všem podnikání. Chce-li hledat poklad, má rostlinnou bytůstku vzít s sebou a kolem předpokládané skrýše vyrýt nebo křídou nakreslit velký magický kruh. Hledat se má za bezvětrné noci, když je luna v úplňku nebo v první čtvrti. Mandragora se dá do pohybu a zavede svého pána přesně tam, kde je poklad ukryt.

Takový byl tedy způsob hledání pokladů v dobách tmářství, ještě ne tak docela minulých, neboť zaříkávání, proutkařství, černá magie a používání mandragory mají pořád ještě dost vášnivých stoupenců, ochotných v zájmu závratného příštího bohatství obětovat i značný obnos ze své kapsy.

Moderní hledači však dávají přednost vědečtějším postupům. Rozmach podmořského rybolovu pochopitelně musel ovlivnit i hledání podmořských a nepřímo i suchozemských pokladů, protože empirické metody nahradil vědeckými postupy, využívajícími magnetických a elektronických přístrojů a také skafandrů.

Poklade můj nejdražší, jsem tak rád, že tě mám. Je dobře, že to zatím asi jenom sotva tušíš.

ŘEKY LONDÝNA

„Pojďte sem,“ kývl na mě.

Ujistil jsem se, že vím přesně, kde mám telcskopický obušek, a zamířil
jsem k němu. Od policistů se očekává, že se budou tyčit nad občany, i nad těmi, kteří jsou jim ochotni pomáhat. Proto nosíme vysoké boty a špičaté helmv, ale když •jsem se k němu přiblížil, zjistil jsem, že ten chlap je vážně maličký, i v botách měl jen nějakých sto padesát čísel. Potlačil jsem nutkání si před ním dřepnout, abychom měli obličeje v jedné úrovni.

„Já to všechno viděl, vašnosti,” spustil muž. „Bylo to příšerný“

V Hendonu do vás hustí: než se do čehokoliv pustíte, vždycky si napřed zjistěte jméno a adresu. Vytáhl jsem si notes a propisku. Můžu se zeptat, jak se jmenujete?“

Jistěže vašnosti. Jméno mé je Nicholas Wallpenny, ale nechtějte po mně, abych vám to hláskoval, protože s abecedou jsem se nikdy důkladně neobeznámil.“

„Jste pouliční umělec?“ zeptal jsem se ho.

„Dalo by se to tak říct,“ odvětil Nicholas. „Moje kousky se zcela jistě dosud omezují na prostředí ulice. Třebaže za takovýhle studený noci bych se nebránil vnést své konání i do sevřenějších prostor. Pokud mi teda rozumíte, vašnosti.“

Na klopě měl připíchnutý odznak: cínového tančícího kostlivce. Na tak zakrslého londýnského maníka mi tenhle gotický styl moc neseděl, ale Londýn je přece hlavní kulturní město světa, kde se míchá kdeco. Zapsal jsem si Pouliční umělec.

„A teď, vážený,“ pokračoval jsem, „mi laskavě řekněte, co jste tady viděl.“

„Viděl jsem toho habaděj, vašnosti.“

„Byl jste tady i dneska pár hodin po půlnoci?“ Předpisy taky jasně stanovují, že nemáme svědkům nijak napovídat. Informace mají plynout pouze jedním směrem.

„Já jsem tady ráno, v poledne i v noci,“ prohlásil Nicholas, který určitě nechodil do stejného kurzu jako já.

„Pokud jste byl něčeho svědkem, řekl jsem, „možná by bylo lepší, kdybyste šel podat výpovědi.“

„S tím by mohla bejt určitá potíž,“ odpověděl, „anžto jsem po smrti.“ Napadlo mě, že jsem ho špatně slyšel. „Jestli máte obavu o svou bezpečnost...“

„Já už, vašnosti, žádnou obavu nemám. Vzhledem k tomu, že jsem po smrti už nějakejch sto dvacet let.“

    Občas zahlédnu v regálech knihkupectví titul a hned vím, že jsem kápnul na něco extra, na knížku, kterou budu milovat a pamatovat si ji do konce života. Je to jakoby to bylo součástí toho uměleckého celku. Vidíte přebal, který ve Vás vzbouří emoce a ty Vás už nepustí až do poslední stránky a ještě i chvíli potom, než se realita zase přihlásí, třeba tím, že Vám klapne varná konvice s horkou vodou na kafe.

    Přesně tenhle pocit jsem měl u téhle knížky jenom s tím rozdílem, že nevydržel moc dlouho. A to je i jediné, co si z ní pamatuju. Když teď vidím, že se titul vysvazkoval do obsáhlé série, vím, že to rozhodně není můj šálek čaje. Knižní seriály nemám rád. Nečtu ani Asimova, když je to série o Nadaci. Dám Vám vědět, až objevím sérii, která mi bude stát za přečtení.