NOČNÍ SMĚNA

Noční Příboj

Když byl ten chlap mrtvej a pach spálenýho masa se rozptýlil ve vzduchu, všichni jsme se vrátili na pláž. Corey měl takovej ten radiomagneťák velikosti kufru, do kterýho se dává asi čtyřicet baterií. Nedalo se říct, že by měl dokonalej zvuk, ale rozhodně hrál hlasitě. Corey byl prachatej i před A6, ale takovýhle krámy už neletěly. I ten jeho velkej radiomagneťák nebyl nic víc než hezká veteš. Daly se na něm chytit jen dvě stanice. Ta první byla WKDM z Portsmouthu — moderoval tam nějakej buranskej dýdžej, náboženskej fanatik. Přehrál desku Perryho Coma, přednesl mod¬litbu, něco zahulákal, pak čet z Knihy žalmů (každej žalm zakončoval slovem „selah", zrovinka jako James Dean ve filmu Na východ od ráje) a pak zase hulákal. Jednou zpíval nakřáplým hlasem „Svážíme snopy" a my s Needlesem jsme mohli zešílet.
Massachusettská stanice byla lepší, ale tu jsme chytali jen večer a v noci. Byla tam parta mladejch, myslím, že převzali frekvenci WRKO nebo WBZ, když odtud všichni odešli nebo pomřeli. Používali srandovní volací znaky jako WKOKS nebo KUND nebo WA6 a podobně. Fakt srandovní, až jste se váleli smíchy. No a tuhle stanici jsme poslouchali, když jsme se vraceli na pláž. Já se ved za ruku se Susie, před náma šli Kelly a Joan a Needles už nám zmizel z dohledu za kopec. Poslední šel Corey a pohupoval rádiem. Stouni zpívali „Angie".
„Miluješ mě?" ptala se Susie. „Nic víc nechci vědět, jen jestli mě miluješ." Susie se o tom potřebovala neustále ujišťovat. Byl jsem její medvídek.
„Ne," odpověděl jsem. Začínala tloustnout, a pokud by žila dost dlouho, což bylo nepravděpodobný, byla by úplně rozteklá. Už teď byla oplácaná v ksichtě.
„Jseš odpornej," řekla a dala si ruku na tvář. Nalakovaný nehty se matně zaleskly ve svitu měsíce, kterej vyšel asi před hodinou.
„To se zas rozbrečíš?"
„Drž hubu!" Zase už málem brečela.
Za vrcholem kopce jsem se zastavil. Vždycky se musím zastavit. Před A6 byla tohle veřejná pláž. Samej turista, výletník, usmrkaný dítě a tlustá bába s opálenejma předloktíma. V písku se válely papírky od bonbónů a špejle od nanuků a ve směsici pachů z výfukovejch plynů, mořskejch řas a opalovacího oleje Coppertone se tam muckali krásný lidi.
Teď byly všechny odpadky pryč. Sežralo je moře, do jednoho, jen tak mimochodem, jako spolykáte hrst karamelovýho popkornu s burákama. Už nebyli žádný lidi, který by se sem vrátili a znovu to zasvinili. Jenom my, a nás nebylo dost, abysme tu nadělali velkej bordel. A taky jsme asi měli rádi tu pláž — což jsme jí právě nepřinesli oběť? I Susie, ta malá mrcha s tlustou prdelí v brusinkovejch zvonech.
Písek byl bílej a zvlněnej v dunách a dělila ho jen hranice přílivu —pokroucený přadena mořskejch řas, chaluh, kusy naplavenýho dříví. Měsíc přišil všemu kolem inkoustově zbarvený půlkruhový stíny. Asi padesát yardů od šaten stála bílá konstrukce věže pobřežní hlídky a ukazovala k obloze jako vztyčenej prst.
A příboj, noční příboj vrhal na pláž spousty mořský pěny a vytrvale útočil na pláž po celý její dýlce, kam oko dohlídlo. Včera touhle dobou mohla ta voda bejt na půl cesty z Anglie.
„Tak to byla ,Angie` od Stounů," řekl nakřáplej hlas z rádia. „Tenhle starej flák jste určitě sežrali a možná jste se z něj i vosypali. Hlásí se vám Bobby. Dneska večer měl vysílat Fred, ale ten dostal chřipku a je celej vopuchlej." Susie se zahihňala, eště měla na řasách slzy. Vyrazil jsem k pláži trochu rychlejc, aby se uklidnila.
„Počkej!" zavolal Corey. „Bernie? Počkej, Bernie!"
Chlápek v rádiu přečetl pár sprostejch limericků a nějaká holka v pozadí se ptala, kam dal pivo. Něco jí odpověděl, ale to už jsme byli na pláži. Ohlíd jsem se, co Corey. Jako obvykle se klouzal z kopce po prdeli a vypadal tak komicky, až mi ho bylo trochu líto.
„Pojd' se proběhnout," řekl jsem Susie. „Proč?"

Plác jsem ji po zadku, až vyjekla. „Protože běhání je dobrý."

A tak jsme běželi. Opožd'ovala se, funěla jako kůň a volala na mě, ať zpomalím, ale já si jí nevšímal. Vítr mi hvízdal kolem uší a odhrnoval mi vlasy z čela. Ve vzduchu jsem cítil ostrej, štiplavej pach soli. Příboj bušil do pobřeží. Vlny byly jako zpěněný černý sklo. Skopl jsem gumový sandály a dusal po písku bos bez ohledu na úlomky mušlí. Krev mi burácela v žilách.

A už tu byla chajda a Needles už byl v ní a Kelly s Joan stáli vedle ní a drželi se za ruce a koukali na moře. Já udělal kotrmelec a ucítil jsem písek za košilí a chytil jsem se Kellyho za nohy. Spadl na mě a vyválel mi obličej v písku. Joan se tomu smála.

Vstali jsme a zakřenili se na sebe. Susie vzdala běh a plahočila se k nám. Corey už ji málem dohnal.

„To byl teda fajrák," řekl Kelly.

„Myslíš, že přijel až z New Yorku, jak říkal?" zeptala se Joan.

„To nevím." Nechápal jsem, proč by na tom mělo záležet. Když jsme ho našli, seděl za volantem velkýho lincolna, byl v polobezvědomí a naříkal. Hlavu měl nateklou jak fotbalovej míč a krk jako buřt. Měl superchřipku a moc času už mu stejně nezbejvalo. A tak jsme ho vzali na kopec nad pláží a spálili ho. Říkal, že se jmenuje Alvin Sackheim. Pořád volal babičku. Myslel, že je to Susie. To ji bůhvíproč rozesmálo. Susie se vždycky smála pitomostem.

To, že ho spálíme, vymyslel Corey, ale začalo to jako sranda. Na koleji čet spoustu knížek o čarodějnictví a černý magii, a tak nám ve tmě vedle toho lincolna řek, že když přineseme oběť temnejm božstvům, třeba nás ochráněj před A6.

Nikdo z nás těm kecům samozřejmě nevěřil, ale postupně byl náš hovor pořád vážnější. Bylo to něco novýho, a tak jsme to nakonec udělali. Tam nahoře jsme ho připoutali k takový tý pozorovací rouře — jak tam za jasnýho dne hodíte deseticent a vidíte až k portlandskýmu majáku. Připoutali jsme ho vlastníma páskama a pak jsme se rozešli hledat nějaký chroští a naplavený dříví jako děti, který hrajou nějakej novej druh hry na schovku. Celou dobu, co jsme hromadili dříví, tam Alvin Sackheim stál připoutanej a drmolil ke svý babičce.

Některé ty povídky jsou lepší než jejich románové a filmové adaptace, ale některé jsou jak pro desetiletý kluky. Třeba ty oživlý Náklaďáky, nebo démonem posedlý šroťák, kterej se utrhl ze řetězu. To mi připadá, že autor zkouší, co všechno jeho čtenáři vydrží, když naivní nápady oblíkne do strašidelný formy. Na druhou stranu je tam převaha povedených kousků na usmířenou, Prokletí Jeruzalému, Noční příboj, Jahodové jaro a ještě třeba Muž, který miloval květiny.

POVÍDKY TOALETNÍ

Pařez

„No, já už tam ale nedělám. Vykopli mě a nechci o tom mluvit.“ „A kde jako děláš?“
„No, právě. Teď zrovna momentálně nikde, zejtra mám bejt v jednu u nějaký báby na pracáku.“
„Ty vole, ty seš nezaměstnanej? A z čeho jako žiješ?“
„Měl jsem trochu úspory a dělal nějakou brigádu, ale teď už s úsporama končím a žádná brigáda není k mání, takže blbý. A to je právě ten důvod, proč jsem se s tebou chtěl sejít,“ rozhodl se Radek, že to nebude dál protahovat. „Chtěl jsem tě poprosit o pomoc, jestli bys mi nepůjčil nějaký peníze, že jsme na tom teď dost blbě.“ A bylo to venku.
„Jestli bych ti nepůjčil nějaké peníze, že jste na tom blbě?“ opakoval nevěřícně Richard. „A kdo to je jako my? Co si tě pamatuju, byl jsi pořád single a na žádnej vážnej vztah to nevypadalo. Nebo se něco Změnilo?“
„Změnilo a dost.“
„Oženil ses?“
„No, to zrovna ne.“
„To sem si oddych, už jsem myslel, že ti jeblo!“
„Ale žiju s jednou holkou a máme malý dítě.“
„No, to mě poser, pár měsíců se nevidíme a z japíka a playboye je najednou nezaměstnanej, co má na krku holku s dítětem, a po mně chce, abych mu půjčil svoje těžce vydělaný prachy, aby to mohl živit. Nejsi na palici? A je to dítě vůbec tvoje?“
„Neser, jasně že je moje! A když tě to tak zajímá, tak když otěhotněla, tak to jsem práci měl, a až pak se stal ten průser. A neviděli jsme se rok a půl, ono to docela letí. Chtěl jsem jenom pár tisíc, tak pade, mám slíbenej nějakej flek, tak bych ti to do půl roku vrátil. Co by ti to udělalo, máš prachů jak šlupek a víš, že bych ti to určitě dal, znáš mě přece.“
„Hele sorry, Radku, to nejde, nemůžu ti půjčit. Dovedeš si představit, jaký jsem měl výdaje s tím letadlem a už mám na kontě jen posledního ušmudlanýho melouna, a když ho rozměnim, určitě ho rozfofruju, znám se. Hele, ty to zvládneš, já ti věřim, jo a to pivo je tedy na mě, když jsi na tom tak blbě.“
„Hmmm, tak ty nechceš rozměňovat posledního melouna, abys pomohl kamarádovi? Jak dlouho se známe, dvacet let?“ startoval se Radek a trochu nevěřícně, trochu zoufale, ale stále s větší nenávistí ho probodával očima.
„Počkej, Radku, neblbni, najdeš přece nějaký řešení, už jsi projel weby s nabídkama míst? Tam určitě něco bude!“ pokoušel se Richard

tlumit vášně a projevit účast, aby kamaráda uklidnil. „Vždyť jsi šikovnej, znám tě léta, pro tebe přece nemůže bejt problém nějakou práci najít...“

„Tak hele, Ríšo!“ přerušil ho, sáhl do kapsy a vytáhl zmuchlanou a ošumělou dvoustovku, která řečí těla vypovídala, že je jediná a opuštěná, žádné sestřičky ani bratříčky nemá, že je taková poslední Mohykánka, a hodil ji na stůl.

„To je za to pivo, protože vod takovýho zmrda, jakým ses stal, bych si pivo platit nenechal.“

Richardovi ztvrdly rysy.

„Vezmi si toho svýho posranýho melouna, letadlo, a nevim co eště, a narvi si to do tý svojí tlustý prdele!“ Radek vstal, že odejde, ale ještě pokračoval. „Víš, měl jsem kdysi takovýho divnýho kamaráda, byl o padesát let starší než já, už je mrtvej. Byl to Žid, za války prošel koncentrákama a za bolševika kriminálama, tak měl docela přehled a byl chytrej a sem tam po mně házel životní moudra, měl na to nárok. A ten vždycky tvrdil: Pamatuj, že v nouzi dá ti radu každej přítel, málokterej ale mouky pytel. Já tak úplně chytrej nejsem, ale jestli ty říkáš štěstí tomu, že máš prachy, zlatý hodinky a ten řetěz na krku, se kterym vypadáš, že tě právě vykopli od kolotoče, tak jsi idiot! I když jsem na tom teď blbě, tak s tebou bych neměnil. Jsi konzumní chudák, je mi tě líto. Čau!“

„A neříkal taky ten tvůj velemoudrej Žid,“ křičel za ním Richard, „že když pučíš peníze příteli, přídeš nejen o peníze, ale i o něho?“

Radek se zastavil, vrátil se ke stolu a už tak nějak s nadhledem v klidu pronesl:

„O kámoše už jsi přišel, tak si aspoň užij ty prachy, Harpagone zasranej!“ Otočil se a definitivně odešel.

Richard za ním ještě něco hulákal, jeho už to ale nezajímalo, ani se neotočil, jen zvedl předloktí se vztyčeným prostředníčkem a vyšel z hospody.

Richard zůstal u stolu, pokukoval po lidech kolem, někteří hádku pozorovali, ale nic neříkali, tak sklopil zrak a věnoval svoji pozornost pivním táckům. Pak zvedl půllitr se zbytkem piva, dopil a praštil jím o desku stolu. Zachmuřeně vytáhl z kapsy bankovky stočené do ruličky a přetažené gumičkou. Rozbalil je a hluboko mezi modrými našel pár zelených, které hodil na stůl ke zmuchlané Radkově dvoustovce. Odhadl, že dýško bude tučný, a to bylo v pořádku, zasloužili si to. Zvedl se k odchodu a pro sebe si zamumlal:

„Ať de do prdele i s tou svojí starou, blbec.“

Tahle knížka měla spád. Občas trošku retro, občas trošku naturalistická a občas víc porno. Jinak ale asi celkem pravdivý jádro, který je občas ověnčený nadsázkou. 

CO MAJÍ VĚDĚT ŽENY, ABY BYLY MILOVÁNY

Židle

          Tak tohle se mi stalo -
          Při mé svatbě.
          Měl jsem si vzít hezké děvče ze sousedství. Znal jsem je už léta a zdálo se nám, že všechno vyjde -
          Taky proč by nemělo vyjít -
          Žijeme přece na planetě Merkuru XXXVI.
          A u nás už dávno neplatí, že by se nemohli vzít ti, co se mají rádi.
          Naopak.
          Všechny překážky, které dříve stály v cestě těm, kdo se měli rádi, byly v naší části vesmíru, odbourány.
          Dokonce se sňatky u nás uzavírají neuvěřitelně snadno.
          Stačí jenom si dojít na takzvaný Úřad veřejně milostných vztahů -
          Je to vysoká budova za metropolí -
          A v ní je pohromadě všechno, co je potřeba jak k uzavření sňatku, tak i k jeho rozloučení, k okamžitému uzavření i k okamžitému rozloučení.
          neoddávají ani nerozvádějí lidé jak za starých dob.
          Všechno kyberneti.
          Kdo chce být oddán, hodí do přístroje svou kartu a za pár vteřin mu stroj na kartě potvrdí, že majitel osobní karty je ženatý nebo majitelka vdaná.
          A když se chcete rozvést -
          Zajdete zase do Úřadu veřejně milostných vztahů a svoji kartu hodíte do jiného přístroje - A už vám na ní stroj vyznačí rozvod.
          Řeklo by se, že toho budou lidé nesmírně využívat,
          ale sňatky i rozvody se na naší hvězdě naopak uzavírají daleko pozorněji.
          Snad lidem vadí, že o nich rozhoduje kybernet a nechtějí mu dávat příležitost k zásahům do svého života —
          Nebo zmoudřeli.
          Myslel jsem si, že všechno s mou svatbou proběhne ideálně -
          Moje snoubenka si pořídila krásné svatební šaty. Šedivé, upjaté, plisované. U pasu měla bílou květinu – A vydali jsme se na svatbu -Hodili jsme karty do přístroje.
          Snoubenka vypadala báječně ve svých dlouhých šatech a se svatební kyticí v náručí - až jsem litoval, že svatba trvá jen pár vteřin a že se na ni nezvou hosté jako za starých,
          prastarých, ještě dost necivilizovaných časů.
          Kolik lidí se mohlo dívat, jakou mám krásnou nevěstu -
          Dívám se na snoubenku —
          Ona na mne -
          Civilizace jistě usnadňuje život, myslím si, ale bere z něj poezii - nasloucháme šumění, jaké se stereotypně líbezně vine ze svatebníto reproduktoru —
          Snoubenka poplakává —
          Pak mě vezme za ruku a tiskne mi ji —
          Vůbec by mé -
          Vůbec by mé nenapadlo, že se může stát, co se stalo, vůbec ne.
          Přístroj zarachtá a vyhodí nám dvě karty, jí jednu, mně jednu a - já se na svou kartu jen zběžně podívám —
          Člověk si už prostě navykl důvěřovat kybernetům víc než sobě.
          Podívám se a -
          A dám se do smíchu -„Co se směješ," Snoubenka ke mně obrátí plaše uslzené oči —
          Dívám se na její svatební slzy - a směju se víc a víc —
          Ukážu jí kartu.
          Byl jste oddán s -
          V rubrice, kde mělo být jméno ženy, stojí ne jméno snoubenky, ale - slovo ŽIDLE. Snoubenka pozvedne svou kartu a začte se do ní, jí stroj nevyplnil nic - ani že je oddána s židlí.
          Díváme se na své karty -
          Usmíváme se - pěkné rozpačitě, ale - usmíváme se —
          Já už prostě mívám v důležitých okamžicích života pocit trapnosti - Je to můj životní
          styl.
          Zvykl jsem si na to.
          Když jsem promoval, uklouzl jsem a porazil kybernetického Zřízence, ten porazil kybernetického profesora, ten kybernetického rektora -Pěkně popadali.
          Jsou chytří, to ano, naše kybernetické univerzitní profesorstvo je nějak chytré, ale není dost staticky vyvážené -
          Někdy stačí jen cvrnknout, a už profesor letí — Úřady do našich profesorů rády cvrnkají. Prostě - trapasy mám v jednom kuse.
          Je to můj životní styl.
          A tak jsem se ani teď moc nedivil.
          Hned jsme se vydali do svatební kanceláře. Kyberneti -
          Všude na naší hvězdě samí kyberneti - Pročišťují, píší, prodávají -
          Hrají na lyry, tančí, prodávají teplé párky —
          Proč by neměli být kyberneti i ve svatební kanceláři,
          Kybernetka, která nás přijímala, byla vyzáblá a vysokánská, taková, řekl bych - Staropanenská           —
          Staropanenský stroj.
          Nahlédne do našich karet a řekne, že všechno je v pořádku.

Pokud bych si mohl přečíst jen jednu povídku od Martina Petišky, chtěl bych, aby to byla tahle Židle ze sbírky Co mají vědět ženy, aby byly milovány. Není nic méně pravděpodobného a zároveň více výstižného, co by lépe popsalo absurdity úředního jednání. Každý jsme to někdy zažili. Nebývá v tom sice manželka - židle, ale i tak obyčejná věc, jako nahlášená změna doručovací adresy se může změnit v tragikomickou, leč fatální záležitost.