VYBRANÁ TAJEMSTVÍ PROFESORA KESSLERA

KOHO MÁŠ DNES RÁD

Kdysi jsem četl úvahu — nemýlím-li se, jakéhosi německého filozofa, o tom, že všechna hmota kolem nás má s námi Společný základ: vědomí.
Je jen na určitém stupni probuzení, někdy vyšším, někdy nižším, ale vždy na méně vyvinutém stupni, než je naše vědomí. Tak jako my nejsme schopni poznat vědomí dejme tomu dřeva, tak strom není schopen rozeznat naše vědomí. Ve své pýše my považujeme strom za neprobuzené vědomí.
Podle té teorie jsme pak všichni rozlišeni úrovní našeho vnímání. Balvan u cesty nás také vidí a hodnotí, ale neprobuzeným, malátným vědomím, kterému nepřikládáme žádnou úlohu — stejně tak jako nikdo na celé škole neměl žádné tušení o tom, že Aljoša je svědek. Ve skutečnosti je, podle onoho snu, celý svět plný svědků, celý svět plný vědomí, které na nás dozírá.
A vidí nás strom u cesty a vidí nás škvára, po které jdeme, a rozvažuje o nás i skála na rozcestí, skála, která viděla za milióny let tolik poutníků — od trilobitů po první opice, až po nás, kteří kolem ní projíždíme v automobilu.

Myslím, tedy jsem. Vědomí je jeden z nejzáhadnějších fenoménů. Psychologie, psychiatrie a filozofie se je snaží různě definovat, ale dokud se nám nepodaří pochopit jeho vazbu na hmotu, alespoň tak, jak se to nejbystřejším z nás povedlo u energie, budeme tápat. Pokud je ovšem vědomí jen dalším z vlastností hmoty, proč by určitou úroveň vědomí nemohly mít kameny, viry, bakterie, hlístice, kočky a opice? Doposud jsem od Martina Petišky četl sci-fi. Galaxie, roboti a cestování časem. Profesor Kessler je vlastně taky trochu sci-fi, ale více o jevech, které si běžně nedokážeme vysvětlit a představit. Zabíjení myšlenkou, králíček, který se naučí psát, barva. kterou jsme dosud neviděli atd. Zní to ode mne stejně lacině, jako když řeknu, že umělá inteligence řídí sňatky v sousední galaxii, ale Petiška to umí napsat líp a hlavně dokonale využít jako nástroj k navození atmosféry a ke konfrontaci, než samotný středobod zájmu naší zvědavosti. Po čase jsem začal nadpřirozené jevy, o kterých Kessler vypráví, brát téměř jako samozřejmé a začal vnímat Wildovské glosy a bonmoty a báječně se u nich bavil. Několik jsem si jich musel vypsat.

- Protože jsem nevěděl, co tvořit, ničil jsem.

- Je asi opravdu lepší zametat než přemýšlet o tom, jak je náš život marný.

- Sylfida = éterické ženské stvoření; půvabná dívka

- Pokud se člověk usilovně věnuje jediné činnosti, dosáhne v ní neuvěřitelných výsledků snad pokaždé.

- Věděl o všem. Ale nevěděl, co si o tom mám myslet.

A ještě malý test. Víte co je to:

- Gothajský almanach

- Neurastenický = neurastenie, nervová slabost vyskytující se u různých duševních a tělesných poruch

NEZLOMNÝ

PŘEDMLUVA

Všude kolem sebe viděl jenom vodu, nic než vodu.
Bylo 23. června 1943. Na vlnách uprostřed nekonečného Tichého oceánu se houpal malý gumový člun a moře ho unášelo na západ. Ve člunu ležel natažený napříč bombometčík amerického letectva a olympijský běžec Louie Zamperini. Spolu s ním byl ve člunu četař, střelec z jejich letounu, a ve druhém člunu, který byl připoután k prvnímu, ležel další člen osádky s hrozivou ránou na čele. Jejich těla byla vyhublá na kost, spálená sluncem a žlutá od barvy, která se uvolňovala z rozkládajícího se člunu. Kolem líně kroužili žraloci, otírali se hřbety o dna člunů a čekali.
Ve člunech strávili už dvacet sedm dní. Ve vleku rovníkového proudu urazili nejméně tisíc mil a čluny je zanesly hluboko do vod kontrolovaných Japonci. Gumový povrch už začínal být houbovitý a byl z něho cítit nasládlý pach spáleniny. Trosečníci měli těla plná mokvavých boláků od slané vody, a rty jim tak natekly, že se dotýkaly chřípí a brady. Celé dny trávili tím, že upírali oči k obloze, zpívali „White Christmas“ a blábolili o jídle. Nikdo na ně nikde nečekal. Byli sami a kolem jen čtyřiašedesát milionů čtverečních mil oceánu.
Ještě před měsícem patřil šestadvacetiletý Zamperini k nejlepším běžcům světa. Mnozí mu prorokovali, že brzy zaběhne míli pod čtyři minuty a zdolá tak jednu velikou hranici ve sportu. V této chvíli tělo někdejšího olympionika nevážilo víc než padesát kilo a slavné nohy ho už neunesly. A jeho rodina tam někde daleko ho téměř jistě pokládala za mrtvého.
Ráno sedmadvacátého dne uslyšeli v dálce vrčení. Tenhle zvuk pozná každý letec: vrtule. Jejich zraky zachytily na obloze nepatrný záblesk, ano, bylo to letadlo, vysoko nad jejich hlavami. Zamperini vystřelil dvě signální rakety a rozhodil do vody značkovací barvivo: kolem člunů se rychle šířil jasně oranžový kruh. Letadlo pokračovalo v letu a pomalu zmizelo z dohledu. Muži zmalomyslněli. Pak se vrčení ozvalo znovu a letoun se vracel. Osádka je uviděla!
Trosečníci křičeli a mávali vyzáblými zažloutlými pažemi, hlasy zesláblé žízní. Letadlo sestoupilo k hladině a proletělo nad čluny. Zamperini viděl siluety letců rýsující se na pozadí blankytné modři.
Pak se ozval ohlušující rachot. Voda jako by se náhle vařila a čluny se rozhoupaly. Kulomety. Tohle nebyl americký záchranný letoun. Byl to japonský bombardér.
Muži se vrhli do moře, zavěsili se pod čluny a zděšeně se krčili před kulkami, které prorážely gumu a projížděly vodou jako stříbřité čáry těsně kolem jejich tváří. Zuřivá palba pokračovala, pak uslyšeli ještě několik štěkavých ran a bombardér se vzdaloval. Muži se vydrápali zpátky do člunu, dosud z větší části naplněného vzduchem. Letoun se naklonil, opsal oblouk a pomalu mířil k nim. Když sestoupil dolů, Zamperini viděl ústí kulometů mířících přímo na ně.
Ohlédl se na ostatní členy osádky. Byli příliš slabí, nedokázali už vlézt zpátky do vody. Zůstali ležet na dně člunu, rukama si zakrývali hlavu. Zamperini se svezl přes okraj člunu sám.
Někde tam dole čekali žraloci. Pružně mrskli těly a zamířili nahoru, k člověku pod člunem.

Krásná kniha. Film jsem ještě neviděl a těším se na porovnání. Do ukázky jsem vybral předmluvu, abych nic neprozrazoval předem. Až dočtete knihu, možná zagooglujte třeba Zamperini nebo Matsuhiro Watanabe.  

MILENKY NAŠICH ROBOTŮ

Zloděj z roku 2222

Teda, jeden aby se už bál něco ukrást.
Nikdy jsem se nepovažoval za obyčejného zloděje, patřím mezi kasaře, teda mezi šlechtu mezi zloději.
A jsem na to jaksepatří hrdý.
Myslím, že se patří pořádně.
Byl jsem to já, který vykradl kódovou banku na Scimantionském satelitu, nejlépe střeženou banku galaxie.
Prostě, když někdo chce dostat v naší galaxii opravdu kvalitně odvedenou práci, obrátí se na mne. Na Surra Sectia.
V době, kdy je lidmi obýváno dvanáct galaxií, se jednomu jen trochu šikovnějšímu zločinci daří být nepolapitelným
Stačí -
Stačí změnit oblohu.
Měl jsem sto dvanáct různých hvězdných průkazů a vystupoval jsem pod sto dvanácti různými jmény. Rozplynul jsem se v mnohosti.
To jsem si aspoň myslel, dlouho jsem si to myslel.
Jenomže minulý měsíc za mnou přišel Gerd Ivarius, ten starý pracháč, co sbírá umění dvaadvacátého století.
Je to jeho koníček, tohle staré umění. Nechápu, co na tom má, ale to je konečně jeho věc.
Lidé mají různé perverze.

Text, který je přiložen ke google knihám od M. Petišky: PhDr. Martin Petiška 27. března 1951, Praha, pseudonym Eduard Martin, Eduard P. Martin nebo Martin P. Edwards) je český spisovatel, básník, dramatik a vydavatel, syn spisovatele Eduarda Petišky. Už během studií začal Petiška psát divadelní hry (Synové a dcery, Černobílý večer, Tři japonské hry o lásce), psát prózu i verše (sbírka veršů Můj Faust, 1975). Po dostudování se věnoval jak psaní divadelních her, scénářů, tak i psaní veršů (Nespálené deníky 1980, Báj o Omarovi, 1987, Můj Faust,...), divadelních her (Podivuhodná událost v podivuhodné rodině, 1980, tiskem i premiéra...) a próz (řada knih z oblasti sci-fi byla zahájena svazkem povídek Největší skandál v dějinách lidstva 1984, v redakci Iva Železného). Pro rozhlas vytvořil na 600 prací různých žánrů, od reportáží až po rozhlasové hry pro děti ("Veliký diamant", o životě cestovatelů Emila Holuba a Čeňka Paclta nebo hru "Oblak a meč" o antických dětech v době katastrofy v Pompejích), pro redakci Svobodné Evropy připravil na stošedesát zamyšlení. Spolupracoval i s československou televizí a filmem. Po léta vydává pravidelnou řadu Almanachů českých šlechtických rodů (projekt na tuto rodopisnou řadu vypracoval s MUDr. Františkem Lobkowiczem) a Almanachů českých šlechtických a rytířských rodů. Od sci-fi přešel k dílům ze současnosti (sbírka povídek: "Tatínku, má ďábel oči jako maminka?", kontroverzní román o klonování Ježíše Krista s názvem "??Prorok?" s doslovem Tomáše kardinála Špidlíka a román o velké povodni: "Déšt"). Pokračoval také v psaní veršů, vydávaných v četných sbírkách (např. Srdečné pozdravy z Titanicu). Jeho činnost v genealogické oblasti a v rotariánském společenství (byl prvním šéfredaktorem časopisu Good News), se projevila i v množství titulů, které se těchto dvou oborů jeho činnosti dotýkají (řada jeho publikací vydávaných knižně v angličtině a pojednávajících o Rotary... anebo např. Heraldické eseje). Dlouhá léta působí v redakční radě revue Prostor, pro kterou napsal na osmdesát esejů. Přednášel na katedře dějin a teorie divadla a na katedře bohemistiky Univerzity Karlovy a vyučoval na Univerzitě Jana Ámose Komenského tvůrčí psaní. V současné době se jeho tvorba orientuje orientuje na smysl lidského jednání v rámci společnosti a jeho hodnocení. To se reflektuje v sérii čtenářsky oblíbených knih, vydávaných Karmelitánským nakladatelstvím.