PŮJČOVNA MANŽELEK

Filatelie z roku 2300

1.

         Vy sbíráte ještě historické známky?
         Ty papírové?
         Obyčejné?
         No to jste teda výjimka. Na naší hvězdě nevím, jestli je vůbec někdo, kdo ještě sbírá ty historické. Ne že by to nebylo hezké, mne by to taky docela lákalo, ale kde tady sehnat papírovou známku? Od té doby, co se u nás přestaly používat, jako by se po nich země slehla. Je pravda, že se v některých galaxiích ještě používají, zrovna včera mi psal strýc ze 1 111. galaxie a na dopise měl takovou divnou papírovou známku — ale to už jsou jen kuriozity a strýc byl vždycky poněkud konzervativní.
         Já sbírám také známky, ale jen ty nové.
         To víte, civilizace nestojí.
         Ale můžu vám povědět, jak u nás známky začaly, ty nové, myslím. Na tuhle hvězdu přišly totiž za mého dětství. Do té doby jsme tu měli také ty primitivní zoubkované. Ty, co sbíráte vy.
         A já je sbíral jako všichni kluci na naší hvězdě —
         Víte, filatelie je na naše. m souhvězdí něco jako národní zábava. Stěží tady vůbec potkáte někoho, kdo známky jaktěživ nesbíral, nesbírá, nebo si aspoň neplánuje, že je bude sbírat, jen až bude mít trochu času
         Můj otec byl dokonce předsedou filatelistického sdružení.
         Celé hodiny vysedával s lupou nad alby a prozpěvoval si.
         Vlastně si ani pomalu nemůžu otce vybavit jinak, než jak sedí u stolu, sklání se nad albem, prozpěvuje a taktuje si lupou —
         Jednou si také tak prozpěvoval, zařazoval zrovna nové přírůstky do svého největšího galaktického alba
         —
         A v tom si zpívat přestal.
         Lupa mu vypadla z ruky.
         —
         Cvaklo to, zvedl jsem oči a viděl, že lupa leží na zemi, rozbitá —
         Otec divoce udeřil do stolu a znovu, znovu —
         Málokdy se rozčilil.
         Zato teď —
         „No, no“ —
         Do toho „no“ dal všechen despekt, jakého byl schopný. Nikdy neklel, ale do toho svého „no“ uměl dát tón jako do nejstrašnější nadávky —
         Vlastně neznám nadávku, která by v sobě nesla takový odpor jako to otcovo „no“.
         „To se pojď podívat,“ zavolal na mne.
         Přiběhl jsem k jeho albu —
         Sklonil se nad známkou, na kterou otec ukazoval pinzetou —
         Obyčejná známka. Nic zvláštního. Plachetnice a moře.
         V rohu podobizna nějakého námořníka, myslím, že to byl kapitán Cook, ano, Cook, otec se specializoval na sbírání slavných osobností z hvězdy Praotců —
         „Vidím,“ řekl jsem a divil se. Divil se, že se otec diví.
         „To je konec filatelie,“ řekl otec. Ale já už často slyšel prorokovat konec, že jsem se ani neznepokojil. To, čemu říkávají lidé konec, obvykle vůbec žádný konec není, je to jen nový začátek, ale začátek, který lidé nedokáží pochopit.
         Mému příteli, učedníkovi Hansovi, říkal jeho zaměstnavatel, knihkupec, že „nové knihy“ znamenají konec četby, slyšel jsem o všem, snad o všem v našem světě říkat, že tomu hrozí konec. Manželství, umění, sportu. A přitom vývoj šel dál, šel po těch koncích“, našlapoval na ně jako na schody a na žádném z těch schodů se nezastavoval, i když při opuštění každého stupně se našel někdo, kdo říkal, že tímto schodem schodiště končí —
         „Konec?“ Skláněl jsem se nad známku a snažil se rozeznat, co na ní mohlo otce tak rozčilit —
         A pak jsem to poznal.
         A rozčililo, okouzlilo a zděsilo mě to snad víc než otce.

Eduard Martin je jeden z pseudonymů, pod kterými kdysi začal psát a publikovat Martin Petiška, syn Eduarda Petišky. Zatímco otcova díla znám od školních let a řadíme je do klasiky, Martinovy povídky a knihy teprve objevuji a většinu lidí v mém okolí překvapí, když jim řeknu, že čtu sci-fi od Petišky mladšího. Když přeskočím tradiční klišé o vizionářství autorů sci-fi příběhů, dostanu se k tomu, co na povídkách Martina Petišky obdivuju nejvíc. V první řadě jsou to náměty a motivy příběhů a pak také čistota stylu, díky kterému se text čte tak snadno. Ženy, láska, sláva a spousta dalších klasických, základních a pro někoho na první pohled jednoduchých témat je zde skvěle zpracována v kontrastu s technicky vyspělou společností expandující do mnoha galaxií za účasti inteligentních robotů téměř nerozeznatelných od skutečných lidí. Politické kontroverze, odkazy na světové války, mocenské spády té či oné velmoci a extrémní společenské boláky tady chybí. Chybí i charismatický detektiv, série rituálních vražd a nymfomanické sexbomby. Tedy, přesně řečeno, nejsou a mně osobně ani nechybí. Naopak, v dnešní době taková knížka nebo povídka působí jako svěží vítr z hor. Vrátí mě nohama na zem a hlavou do oblak.   

TYGŘÍK VASKA

          Mimo Pavlíka byl ještě někdo, kdo dovoloval, aby ho Vaska česal. Byl to tatínek. Po ránu si často vyšli s Vaskou do zahrady. Tam si spolu hráli a zápasili. Vaska se chytil tatínkovy holínky a tak se za ním smýkal po zemi.

          Pak si otec sedl na lavičku, Vaska si sedl za něj, přidržel si ho tlapou a lízal mu vlasy.

          Vaska nedal otci ani chvilku pokoj a někdy ho už pořádně omrzel. Když si otec vyšel do zahrady něco přečíst, Vaska jen ho zahlédne, už se k němu potichoučku krade za keři. Otec se usadí na nizoučké lavičce a zahloubá se do čtení. Vtom udělá Vaska skok! Vyrazí mu knihu, popadne ji do zubů a už s ní uhání do pokoje. A jak směšně si po cestě poskakuje!

          Ale Vaska pořád nezlobil. Někdy byl i užitečný. Jednou se stala takováhle příhoda. Tatínka navštívil podomní obchodník a stále na něj naléhal, aby si koupil cestovní postel, zouvák, nějakou zvláštní tornu na cesty po horách a ještě nějaké podobné věci. Otec měl dodělat jakousi naléhavou práci a opravdu nevěděl, jak by se dotěrného hosta zbavil. Vtom se do tatínkova pokoje vřítil ohromnými skoky Vaska. Hledal otce po celém bytě, teď ho konečně našel. Obchodník, jak ho uviděl, zbledl.

           „Co je to?“ zeptal se třesoucími rty.

           „To je taková velká kočka, tygr,“ odpověděl klidně otec.

           „Ty-gr? Tak já… Na shledanou…“

Letos jsem přečetl 49 knih, které nějakým způsobem zapadly do škatulek čtenářské výzvy 2016. Kniha s názvem začínajícím stejným písmenem jako moje křestní jméno, kniha přečtená za jediný den a podobně (jedna kniha - přeložená do angličtiny, mi zbývá k úplnému splnění výzvy). Jedno zadání výzývalo k přečtení knihy, kterou jsem četl jako dítě. Nevzpomínám si, že bych nějakou knihu četl dvakrát. Knih je tolik a času málo, tak proč se vracet? Na splnění tohoto úkolu jsem se netěšil. Ale splnil jsem ho a vůbec toho nelituji, protože jsem objevil další kousek zajímavé informace, která mi donedávna unikala. Jednou o víkendu jsem navštívil rodiče a po báječném obědě jsem k jejich překvapení vytáhl z knihovničky Tygříka Vasku. Našel jsem ho téměř okamžitě. Vanilkově žlutá barva desek a tygr na titulní straně se mi vryl nesmazatelně do paměti. Pamatuji si, že už jako děcku mně tahle sbírka příběhů o domácích a ochočených mazlíčcích učarovala z velké části díky ilustracím. Ty barvy, prostor, lehkost a smysl pro detail jsou prostě úžasný. Autorem těch ilustrací je Mirko Hanák. Někdy mám pocit, když se na jeho obrázky koukám, že vidím ty tahy štětcem v navlhčeném povrchu papíru přímo vznikat před mýma očima. A ikdyž se stopa rozpíjí jen na ploše, nabývá objemu a tvaru, který nakonec s posledním detailem ožívá. 

SLAVNÉ PŘÍPADY INTERPOLU

PŘÍPAD ZÁHADNÉHO DOKTORA PRAUNA

          „Šli jsme nahoru,“ vypověděl později Vogel. „Nejdřív po příjezdové cestě, pak jsme zabočili na postranní pěšinu. Snažil jsem se dostat k některému oknu. Ale mezi závěsy jsem našel jen maličkou škvírku a tak jsem viděl akorát, že se uvnitř svítí. Ale nahlédl jsem oknem do garáže. Stál v ní doktorův sportovní mercedes. Šel jsem k hlavnímu vchodu vily a už jsem se ani nesnažil zvonit, rovnou jsem začal bušit na dveře. Zbytečně. Pak mi ještě napadlo zkusit otevřít některé ze skleněných dveří, které vedly na terasu. Jedny povolily. Vešel jsem dovnitř...“
          „Potom jsme utíkali k vozu a rychle jsme jeli na policii,“ přerušila ho ošetřovatelka Meyerová.
          Dojeli do Feldafingu na stanici zemské policie. Řekli, co se stalo. Strážmistr ve službě chvíli telefonoval, pak jim řekl, aby se klidně vrátili domů, že je zavolají, až je budou potřebovat. Později se ukázalo, že strážmistr mluvil se svým šéfem, kriminálním komisařem Georgem Kottem, oznámil mu, že ve vile doktora Prauna leží dvě mrtvoly, zeptal se, co má dělat a vyslechl podivnou odpověď:
          „Pošlete ty lidi domů, ráno se tam podíváme.“
          V případu dvojnásobné vraždy ve vile u Starnbergského jezera zahráli špatnou roli nešikovní policisté, ale i soudní úředníci. Jednali ledabyle nebo předpojatě v zájmu někoho neznámého. Je sice pravda, že bylo po půlnoci, ale kriminalisté jsou snad zvyklí rychle se obléct, skočit do vozu a okamžitě vyjet k případu. Komisař Kott však jen zívl, mávl rukou, že se to nezblázní a teprve druhý den ráno pověřil vyšetřením případu strážmistra kriminální služby Karla Rodatuse.

Borovičkův styl se mi líbí. Je věcný, čtivý a jde se rovnou k věci. Borovička si sice ponechává určitý prostor pro autorskou licenci, který je využit k osobním úvahám, ale vyjádření střízlivého názoru činí s kapkou umírněnosti a zdrženlivosti, nikoliv však cestou ustrašeného alibismu. Nikdy jsem si žádný z "jeho" slavných případů neověřoval někde jinde, jako kdybych Borovičkovi důvěřoval bez nutnosti prověřovat. Možná je to tím důvěryhodným stylem, ze kterého čpí spíše zkušenosti kriminalisty než spisovatele, autora bestsellerových detektivek. Některé slavné případy interpolu jsou v duchu Dobrodružství kriminalistiky, typicky, když zapeklitý případ těžkého zločinu je vyřešen díky vynalézavosti a zlepšení forenzních postupů, které nakonec přejdou do dobrého standardu policejní praxe. Jiné případy této knihy se takovému schematu vymykají. Čím? Brutalitou morbidních zločinů, nejednoznačným závěrem a nespravedlivě odsouzenými. Podobně, jako z Kladiva na čarodějnice i z této knihy plyne, že svět je místo se spoustou křivd a jejich viníci občas spravedlnosti uniknou a dokonce se stává, že místo na útěku dožívají v blahobytu a uznání.

P. S.: Už jsem tu jeden záznam o Borovičkovi měl a je legrační, jak jsou si oba komentáře podobné, skoro jakobych sám od sebe opisoval.