Halucinace

Můj kolega, psychoterapeut doktor B., mi vyprávěl příběh desetiletého chlapce, který se ráno probudil a spatřil, jak se „v nohách postele vznáší paní oblečená v modrých šatech a obklopená zářivým světlem”:

Představila se jako „strážný anděl”, hovořila měkkým a něžným hlasem. Chlapec se vyděsil a rozsvítil lampičku u postele v domnění, že obraz zmizí. Žena však visela ve vzduchu dál. Vyběhl tedy z pokoje a vzbudil rodiče.

Ti se snažili dítě uklidnit a tvrdili, že to byl jen sen. Ale nepřesvědčili ho. Nedávalo mu to smysl. Rodina nebyla věřící a obraz anděla byl pro něj cizí. Začal zakoušet všudypřítomný pocit strachu a vyvinula se u něj nespavost — bál se, že se probudí a znovu tu ženu uvidí. Rodiče a učitelé říkali, že chlapec je nervózní, nesoustředěný, že se straní vrstevníků a do ničeho se nezapojuje. Rodiče zavolali dětskému lékaři, který ho poslal na psychiatrické vyšetření a doporučil psychoterapii.

Chlapec dosud neměl žádné poruchy chování, spánkové potíže ani somatické onemocnění a působil vyrovnaně. Dobře využil terapeutických sezení, při nichž se vytrvale... snažil porozumět tornu, co se událo. Začal tu příhodu chápat jako druh halucinace, která se běžně objevuje krátce po procitnutí.

Doktor B. dodal: „Ačkoli jsou hypnopompické halucinace mezi zdravými, vyrovnanými jedinci značně rozšířené, mohou způsobovat trauma. A potom je zásadní prozkoumat význam a dosah takového jevu pro daného jedince.”

Oliver Sacks je léty prověřený autor. Je to sice odborník, neurolog, jehož knihy čtou medici, studenti psychiatrie a psychologové, ale srozumitelný zůstává i laikům. Když jsem knížku Halucinace objevil, byl jsem  z nového titulu od Sackse nadšený, koupil ho, přečetl a nebyl zklamán. Je skoro neuvěřitelný, co všechno může člověka postihnout - myslím tím teď hlavně změny vnímání, halucinace apod. Jak si třeba může člověk plést manželku s věšákem? Nebo vnímat jenom pravou polovinu věcí, tváří, postav, prostě všeho jenom půl? Nebo, věděli jste, že pro správnou funkci končetinové protézy je téměř nezbytné, aby si ji osvojila fantómová končetina? Je prostě skvělý si číst a dovědět se něco, o čem jste měli mlhavou nebo hodně omezenou představu a přitom se to vyskytuje relativně často kolem Vás. A ještě jedna věc mě napadla, že se vlastně člověk čas od času možná cítí uražen, protože do něj někdo strčil, ale ve skutečnosti si Vás ten někdo třeba jenom spletl s věšákem, nebo Vás vnímal půl.  

Co s námi bude? Stručná historie příštích 20 let

Den kdy došla ropa

      Stanley Meyer si myslel, že je mužem, který osvobodí lidstvo od ropy. Pro dva ze tří svých spolustolovníků byl však mužem, který musí zemřít, aby svět dál jezdil na benzin.

      U stolu v restauraci Cracker Barrel v ohijském Grove City s nimi seděl ještě Meyerův bratr. Když si všichni připili — Stanley Meyer měl ve sklenici jen rybízový džus, chytil se konstruktér za krk a vypotácel se ke dveřím. Než se tam dostal, zhroutil se a začal zvracet.

     „Co se děje?!” vykřikl bratr.

     „Otrávili mě,” řekl vynálezce a to byla jeho poslední slova.

     Pitva ukázala, že příčinou smrti bylo krvácení do mozku v důsledku prasklé výdutě na jedné z cév, ale lidé kolem Meyera si myslí, že i lékaři mohli být součástí grandiózního spiknutí. Možná za nitky tahali výrobci automobilů, možná šéfové ropných gigantů, možná také Arabové, jejichž země bohatnou z ropy. A možná všichni dohromady.

     Stanley Meyer byl totiž vynálezce a tvrdil, že zkonstruoval motor na vodu. Už před časem odmítl miliardovou nabídku šejků z Perského zálivu, aby jim vynález prodal a oni ho mohli uložit k ledu. Večer 20. března 1998 se sešel na večeři se dvěma belgickými investory, kteří mu měli poskytnout padesát milionů dolarů na výrobu prvního prototypu auta na vodu.

     Místo peněz mu podstrčili jed, který ho na místě zabil.

     Tak takto vidí Meyerovu smrt zastánci konspiračních teorií. Pravda je však taková, že vynálezce byl odsouzen za podvody, jeho řešení vodního motoru je na internetu a podle odborníků je nesmyslné, o čemž svědčí i to, že za ty roky po Meyerově smrti nikdo nedokázal motor sestavit ani podle návodu.

     Mýtus o smrti novodobého Johna Browna, jenž chtěl lidstvo osvobodit od ropného otroctví a zaplatil za to životem, však kráčí dál.

     Příběhy, jako je ten jeho, znovu ožívají pokaždé, když ceny benzinu letí vzhůru a experti s gustem zveřejňují nové odhady, kdy definitivně dojde ropa.

My už máme představu, jak by ten okamžik vypadal. Daly nám ji tři dny v Itálii.

Ti rozhněvaní muži přijeli v pondělí ráno, vlastně by bylo příhodnější říct, že se zastavili. A během následujících desítek hodin předvedli svět bez ropy.

     Stále si myslíme, že tím nejhorším by byla nepojízdná auta. Omyl. Kdyby došla ropa, hlavním problémem by byl hlad. Přišel by rychle, už po několika dnech.

     Možná to vypadá jako přitažené za vlasy. Ale když se v pondělí 10. prosince 2007 zastavilo na šest stovek italských kamionů a zablokovalo autostrády, dálniční nájezdy a hlavní hraniční přechody, Italové také netušili, jaká řetězová reakce se tím spouští.

     Do úterního rána bylo šedesát procent benzinových pump bez paliva, ale tím to teprve začínalo. Protože doprava je ochromena, nefunguje zásobování. Čerstvé maso, mléko, ovoce a zelenina najednou nejsou. Regály jsou prázdné. „Od včerejška nedorazilo žádné zboží,” říká manažér jednoho supermarketu v centru Říma jménem Ruggero Giannini. „Tváří v tvář takové situaci jsme bezmocní.”

Aby si zákazníci udělali zásoby, začínají ve velkém skupovat těstoviny, sůl a mouku.

     Do večera nedostatek nafty zastavuje trajekty, na nichž lidé chtějí jako obvykle odjet z práce domů. U čerpacích stanic, jež ještě mají co prodávat, se tvoří hodinové fronty. Vatikán na své jediné benzinové pumě zavádí příděly, které omezuje jen na několik litrů. Podobně to dělají i jiní pumpaři; obvykle řidiči smějí tankovat za dvacet euro. Všichni, jejichž provoz závisí na dodávkách pohonných hmot, od leteckých společností přes záchranku až po výrobce školních svačin, začínají oprašovat krizové plány.

     V Kampánii stojí popelářská auta. V Miláně šéf hračkářského obchodu Citta del Sole zaznamenává „významný pokles prodeje a zákazníků”, což si vysvětluje tím, že rodiče šetří benzin na naléhavější věci, než je ježdění do hračkářství.

     Automobilka Fiat, jež náhle nemůže dovážet výrobní díly, dává v úterý odpoledne volno dvaadvaceti tisícům dělníků s tím, že v následujících dnech jich nechá doma všech padesát tisíc. V prohlášení uvádí, že stávka drasticky omezuje konkurenceschopnost celé země.

     Ale nedostatek jídla je nejnaléhavější. Ve středu ráno je hlavní římské tržiště, kam lidé chodí pro čerstvé ovoce a zeleninu, bez zboží i zákazníků. Italská agrární komora propočítá, že zemědělci každý den přicházejí o 73 milionů eur. Kromě toho jsou ohroženy dodávky krmiva pro dobytek. Svaz potravinářů odhaduje denní ztráty na 214 milionů eur a rybářská asociace oznamuje, že jen ve stojících kamionech zahnívají ryby za jednačtyřicet milionů.

     „Je to špatné. Nemají tady zeleninu, ovoce ani mléko,” lamentuje čtyřicetiletá Římanka Giovanna Passoová. „Pro mé děti je to katastrofa.” Jiní lidé říkali, že „začal chaos” a „skutečná paralýza”.

     Tak takto na tom byla Itálie po několika desítkách hodin, když ji stávkující řidiči kamionů odstřihli od pohonných hmot. Všechno, citáty i fakta, lze najít během chvíle na internetu.

     Bohaté a dobře organizované zemi stačily na vyražení dechu tři dny. Pak se kamiony rozjely a do týdne byl život zase doice a primissima.

     Ale co kdyby to zašlo ještě dál?

     V roce 1973 Arabové vyhlásili ropné embargo. V kolektivní paměti už z něj zůstaly jen fotky rodin, projíždějících se v neděli na kolech po uzavřených německých autobahnech, jako by to celé byla kdovíjaká kratochvíle. A také poznámka pod čarou, že od té doby automobilky začaly vyrábět malá auta s nízkou spotřebou.

Báječná knížka od Milana Vodičky, který ji prezentoval v Show Jana Krause. Krásně jsem se u ní bavil a spolknul jsem ji na na tři hlty. Ačkoliv slovo "zábavná" je u kapitol o hladu, žízni, epidemiích a vymírání druhů poněkud nevhodné. Dobře tak řekněme, že je čtivá. Vždycky, když jsem se začetl, měl jsem pocit, že jsem vytáhl paty z baráku a porozhlídl se po světě. Teď i trošku do budoucnosti. Určitě se nenaplní všechny předpovědi, ale stejně jsem měl spíš pocit, že cennější je, že jsem se dověděl zajímavé informace o současných jevech a rizicích, ať už to v budoucnu dopadne jakkoliv. Doporočuju a jako tip: viděl jsem ji ve slevě za třetinovou cenu... 

BLAZE

           Po zápase se chlapci toulali centrem města, zevlovali a snažili se vyhýbat policistům. Stíny se už dloužily a Blazeovi kručelo v břiše. John spořádal několik hamburgerů na zápase, ale Blaze byl podívanou na hráče na hřišti - skutečné lidi se zpoceným zátylkem - příliš rozčilený, než aby jedl. Taky užasl nad těmi zástupy lidí, byly jich tisíce na jednom místě. Ale teď hlad dostal.
Vešli do úzké místnosti, kde bylo šero a jmenovalo se to tam Lindy's Steak House. Vonělo tu pivo a připálené hovězí. Ve vysokých boxech polstrovaných červenou kůží seděla spousta dvojic. Nalevo stál dlouhý barový pult, poškrábaný a odřený, ale stále svítil, jako by to dřevo zářilo. Na každém metru baru stála miska se slanými oříšky a preclíky. Za barem visely fotografie baseballových hráčů, některé podepsané, a obraz úplně nahé ženy. Muž vládnoucí za barem byl obrovský. Sklonil se k nim.
           „Co si dáte, chlapci?“
           „Ehm,“ řekl John. Poprvé za ten den vypadal, že si neví rady. „Steak!“ vyhrkl Blaze. „Dva velký steaky a k tomu mlíko.“
Velký muž se zakřenil a ukázal impozantní chrup. Vypadal, že by dokázal rozžvýkat telefonní seznam na cucky. „Máte peníze?“
           Blaze pleskl dvackou o pult.
           Velký chlap ji zvedl a zkontroloval Andyho Jacksona proti světlu.
           Škubl bankovkou mezi prsty. Pak ji sbalil. „Dobře,“ řekl.
           „Nedostanem nazpátek?“ zeptal se John.
           Velký muž odpověděl: „Ne, ale nebudete litovat.“
           Otočil se, otevřel mrazák a vytáhl dva největší, nejčervenější steaky, jaké Blaze v životě viděl. Na konci baru byl hluboký gril, a když na něj velký muž skoro pohrdavě steaky vhodil, vyskočily plameny.
           „Hicksův speciál, už se to chystá,“ hlaholil.
           Natočil pár piv, nasypal další misky s oříšky, pak udělal saláty a dal je na led. Když saláty dodělal, obrátil steaky a vrátil se k Johnovi a Blazeovi. Opřel tlapy zarudlé od mytí nádobí o bar a řekl: „Kluci, vidíte tamtoho pána u druhého konce pultu, co tam sedí docela sám?“
Blaze a John se podívali. Pán u druhého konce pultu měl na sobě úhledný modrý oblek a zachmuřeně ucucával pivo.
           „Jmenuje se Daniel J. Monahan. Detektiv Daniel J. Monahan, bostonská špička. Asi byste si s ním nechtěli popovídat o tom, jak takoví balíci jako vy dva, vašnostové, klidně vysolí dvacku za prvotřídní biftek?“
           John Cheltzman najednou vypadal, že je mu zle. Trochu se na stoličce zapotácel. Blaze natáhl ruku, aby John neupadl. V duchu se pořádně rozkročil. „Dostali jsme ty peníze ve vší počestnosti,“ prohlásil.
„Opravdu? Někoho jste ve vší počestnosti obrali? Nebo to bylo přepadení ve vší počestnosti?“
„Dostali jsme ty peníze ve vší počestnosti. Našli jsme je. A jestli to chcete Johnnymu a mně zkazit, jednu vám vrazím.“
           Muž za barem se podíval na Blazea se směsicí překvapení, obdivu a pohrdání. „Seš velkej, ale seš blázen, hochu. Zkus zatnout pěst, a pošlu tě rovnou na měsíc.“
„Jestli nám zkazíte prázdniny, jednu vám vrazím, pane.“
„Odkud jste? Z lapáku v New Hampshiru? V North Windhamu? Z Bostonu určitě ne. Máte slámu v botách.“
           „Jsme z Dětskýho domova sestry Hettonové,“ odpověděl Blaze. „Nejsme lumpové.“
Bostonský detektiv na konci barového pultu dopil pivo. Prázdnou sklenicí naznačil, že chce další. Velký muž to uviděl a pousmál se. „Ani se nehněte, vy dva. Nemusíte hned práskat do bot.“
'Velký muž přinesl Monahanovi další pivo a prohodil něco, čemu se Monahan zasmál. Znělo to drsně, nijak vesele.
           Barman a kuchař v jedné osobě se zase vrátil. „Kde má ten váš děcák být?“ Ted' mluvil k Johnovi.
„V Cumberlandu v Maine,“ odpověděl John. „Nechávají nás v pátek večer jezdit do Freeportu do kina. Na pánském záchodě jsem našel peněženku. Byly v ní peníze. Tak jsme utekli, abychom si trochu užili prázdniny, přesně jak Blaze říkal.“
           „Prostě jste jen tak náhodou našli peněženku, co?“
           „Ano, pane.“
           „A kolik bylo v té pohádkové peněžence?“
           „Asi dvě stě padesát dolarů.“
           „Ježíšku na křížku, a vsadím se, že je všechny nosíte po kapsách.“
           „Kde jinde?“ John vypadal popleteně.
           „Ježíšku na křížku,“ opakoval velký muž. Podíval se na strop z vlnitého plechu. Zakroutil očima. „A klidně to vykládáte cizímu člověkovi. Jako by se nechumelilo.“
Velký muž se předklonil s prsty roztaženými na pultu. Věk mu tvář krutě zřídil, ale krutá nebyla.
           „Věřím vám,“ prohlásil. „Máte v botách tolik slámy, že nemůžete být lháři. Ale tamhle ten policajt… chlapci, mohl bych ho na vás poštvat jako ratlíka na krysu. Seděli byste v báni a my bysme se o ty prachy šábli.“
           „Jednu vám vrazím,“ nedal se Blaze. „Jsou to naše peníze. Já a Johnny jsme je našli. Podívejte se. My v tom baráku jsme pořád a je to tam mizerný. Takový chlap jako vy, možná si myslíte, že víte hodně věcí, jenomže… ále, na tom nesejde. My si to zasloužili!“
           „Bude z tebe bouchač, až pořádně vyrosteš,“ prohodil velký muž spíš pro sebe. Pak se podíval na Johna. „Tady tvýmu kámošovi chybí ve věži pár koleček. To asi víš, co?“
John se vzpamatoval. Neřekl nic, jen klidně vracel velkému muži pohled.
           „Starej se o něho.“ Velký muž se najednou usmál. „Přiveď ho sem, až pořádně vyroste. Chci vidět, jak potom bude vypadat.“
John mu úsměv neoplatil - naopak zvážněl ještě víc - ale Blaze se uculil. Pochopil, že je to dobré.
Velký muž vytáhl dvacetidolarovku - jako by ji vyčaroval odnikud a přistrčil ji k Johnovi. „Ty steaky jsou na účet podniku, chlapci. Tohle si vezměte a běžte zítra na baseball. Jestli vám do tý doby někdo neobrátí kapsy.“
           „Šli jsme dneska,“ řekl John.
           „Bylo to dobrý?“
A John se konečně usmál. „Nic lepšího jsem v životě neviděl.“
           „Jo,“ souhlasil velký muž. „To nepochybuju. Dávej pozor na svýho kámoše.“
           „Budu.“
           „Protože kámoši držej při sobě.“
           „Já vím.“
           Velký muž přinesl steaky a Césarův salát a čerstvý hrášek a hromady hranolků a obrovské sklenice mléka. Jako zákusek dostali řezy třešňového koláče, na kterých se rozpouštěly kopečky vanilkové zmrzliny. Nejdřív jedli pomalu. Potom detektiv Monahan z bostonské elity odešel (aniž zaplatil, pokud si Blaze všiml) a oba se na jídlo vrhli. Blaze snědl dva kusy koláče a vypil tři sklenice mléka, a když velký chlap naléval Blazeovi sklenici potřetí, hlasitě se smál.

Nevím, jak to ten chlápek dělá. Píše příběhy, které se čtou lehce, i když je hlavním hrdinou třeba Blaze, u kterého vlastně nevím, co si myslet. Je to grázl nebo oběť? Asi obojí. Ta knížka Vám tuhle otázku prostě položí a nedá Vám odpověď. A teď, co s tím? Kdybyste se narodili jako Blaze a potkalo Vás to, co jeho, byli byste lepší, stejní nebo ještě horší? Jako by mi na konci té knihy bylo Blaze líto. Blaze, který má o kolečko míň, Blaze vraha a sprostého únosce mimin. Knížka "Blaze" je poněkud kontroverzní, když staví proti sobě všechny osudové křivdy, které nebožáka Blaze doženou až k bludům a křivdy, které z těchto bludů plynou. Jakoby se tím řeklo, že Blaze je v tom nevinně. Kontroverzní? Možná. Poutavě vyprávěno? Určitě. A ještě navíc, snadno se tomu věří. Nejspíš se někde něco takového opravdu stalo a jestli ne, tak se to klidně stát mohlo. Ovšem, kdybych musel volit mezi "Blaze" a "Čtyři roční doby", Blaze bych si na pustý ostrov nevzal, Čtyři roční doby jo.