Co s námi bude? Stručná historie příštích 20 let

Den kdy došla ropa

      Stanley Meyer si myslel, že je mužem, který osvobodí lidstvo od ropy. Pro dva ze tří svých spolustolovníků byl však mužem, který musí zemřít, aby svět dál jezdil na benzin.

      U stolu v restauraci Cracker Barrel v ohijském Grove City s nimi seděl ještě Meyerův bratr. Když si všichni připili — Stanley Meyer měl ve sklenici jen rybízový džus, chytil se konstruktér za krk a vypotácel se ke dveřím. Než se tam dostal, zhroutil se a začal zvracet.

     „Co se děje?!” vykřikl bratr.

     „Otrávili mě,” řekl vynálezce a to byla jeho poslední slova.

     Pitva ukázala, že příčinou smrti bylo krvácení do mozku v důsledku prasklé výdutě na jedné z cév, ale lidé kolem Meyera si myslí, že i lékaři mohli být součástí grandiózního spiknutí. Možná za nitky tahali výrobci automobilů, možná šéfové ropných gigantů, možná také Arabové, jejichž země bohatnou z ropy. A možná všichni dohromady.

     Stanley Meyer byl totiž vynálezce a tvrdil, že zkonstruoval motor na vodu. Už před časem odmítl miliardovou nabídku šejků z Perského zálivu, aby jim vynález prodal a oni ho mohli uložit k ledu. Večer 20. března 1998 se sešel na večeři se dvěma belgickými investory, kteří mu měli poskytnout padesát milionů dolarů na výrobu prvního prototypu auta na vodu.

     Místo peněz mu podstrčili jed, který ho na místě zabil.

     Tak takto vidí Meyerovu smrt zastánci konspiračních teorií. Pravda je však taková, že vynálezce byl odsouzen za podvody, jeho řešení vodního motoru je na internetu a podle odborníků je nesmyslné, o čemž svědčí i to, že za ty roky po Meyerově smrti nikdo nedokázal motor sestavit ani podle návodu.

     Mýtus o smrti novodobého Johna Browna, jenž chtěl lidstvo osvobodit od ropného otroctví a zaplatil za to životem, však kráčí dál.

     Příběhy, jako je ten jeho, znovu ožívají pokaždé, když ceny benzinu letí vzhůru a experti s gustem zveřejňují nové odhady, kdy definitivně dojde ropa.

My už máme představu, jak by ten okamžik vypadal. Daly nám ji tři dny v Itálii.

Ti rozhněvaní muži přijeli v pondělí ráno, vlastně by bylo příhodnější říct, že se zastavili. A během následujících desítek hodin předvedli svět bez ropy.

     Stále si myslíme, že tím nejhorším by byla nepojízdná auta. Omyl. Kdyby došla ropa, hlavním problémem by byl hlad. Přišel by rychle, už po několika dnech.

     Možná to vypadá jako přitažené za vlasy. Ale když se v pondělí 10. prosince 2007 zastavilo na šest stovek italských kamionů a zablokovalo autostrády, dálniční nájezdy a hlavní hraniční přechody, Italové také netušili, jaká řetězová reakce se tím spouští.

     Do úterního rána bylo šedesát procent benzinových pump bez paliva, ale tím to teprve začínalo. Protože doprava je ochromena, nefunguje zásobování. Čerstvé maso, mléko, ovoce a zelenina najednou nejsou. Regály jsou prázdné. „Od včerejška nedorazilo žádné zboží,” říká manažér jednoho supermarketu v centru Říma jménem Ruggero Giannini. „Tváří v tvář takové situaci jsme bezmocní.”

Aby si zákazníci udělali zásoby, začínají ve velkém skupovat těstoviny, sůl a mouku.

     Do večera nedostatek nafty zastavuje trajekty, na nichž lidé chtějí jako obvykle odjet z práce domů. U čerpacích stanic, jež ještě mají co prodávat, se tvoří hodinové fronty. Vatikán na své jediné benzinové pumě zavádí příděly, které omezuje jen na několik litrů. Podobně to dělají i jiní pumpaři; obvykle řidiči smějí tankovat za dvacet euro. Všichni, jejichž provoz závisí na dodávkách pohonných hmot, od leteckých společností přes záchranku až po výrobce školních svačin, začínají oprašovat krizové plány.

     V Kampánii stojí popelářská auta. V Miláně šéf hračkářského obchodu Citta del Sole zaznamenává „významný pokles prodeje a zákazníků”, což si vysvětluje tím, že rodiče šetří benzin na naléhavější věci, než je ježdění do hračkářství.

     Automobilka Fiat, jež náhle nemůže dovážet výrobní díly, dává v úterý odpoledne volno dvaadvaceti tisícům dělníků s tím, že v následujících dnech jich nechá doma všech padesát tisíc. V prohlášení uvádí, že stávka drasticky omezuje konkurenceschopnost celé země.

     Ale nedostatek jídla je nejnaléhavější. Ve středu ráno je hlavní římské tržiště, kam lidé chodí pro čerstvé ovoce a zeleninu, bez zboží i zákazníků. Italská agrární komora propočítá, že zemědělci každý den přicházejí o 73 milionů eur. Kromě toho jsou ohroženy dodávky krmiva pro dobytek. Svaz potravinářů odhaduje denní ztráty na 214 milionů eur a rybářská asociace oznamuje, že jen ve stojících kamionech zahnívají ryby za jednačtyřicet milionů.

     „Je to špatné. Nemají tady zeleninu, ovoce ani mléko,” lamentuje čtyřicetiletá Římanka Giovanna Passoová. „Pro mé děti je to katastrofa.” Jiní lidé říkali, že „začal chaos” a „skutečná paralýza”.

     Tak takto na tom byla Itálie po několika desítkách hodin, když ji stávkující řidiči kamionů odstřihli od pohonných hmot. Všechno, citáty i fakta, lze najít během chvíle na internetu.

     Bohaté a dobře organizované zemi stačily na vyražení dechu tři dny. Pak se kamiony rozjely a do týdne byl život zase doice a primissima.

     Ale co kdyby to zašlo ještě dál?

     V roce 1973 Arabové vyhlásili ropné embargo. V kolektivní paměti už z něj zůstaly jen fotky rodin, projíždějících se v neděli na kolech po uzavřených německých autobahnech, jako by to celé byla kdovíjaká kratochvíle. A také poznámka pod čarou, že od té doby automobilky začaly vyrábět malá auta s nízkou spotřebou.

Báječná knížka od Milana Vodičky, který ji prezentoval v Show Jana Krause. Krásně jsem se u ní bavil a spolknul jsem ji na na tři hlty. Ačkoliv slovo "zábavná" je u kapitol o hladu, žízni, epidemiích a vymírání druhů poněkud nevhodné. Dobře tak řekněme, že je čtivá. Vždycky, když jsem se začetl, měl jsem pocit, že jsem vytáhl paty z baráku a porozhlídl se po světě. Teď i trošku do budoucnosti. Určitě se nenaplní všechny předpovědi, ale stejně jsem měl spíš pocit, že cennější je, že jsem se dověděl zajímavé informace o současných jevech a rizicích, ať už to v budoucnu dopadne jakkoliv. Doporočuju a jako tip: viděl jsem ji ve slevě za třetinovou cenu... 

BLAZE

           Po zápase se chlapci toulali centrem města, zevlovali a snažili se vyhýbat policistům. Stíny se už dloužily a Blazeovi kručelo v břiše. John spořádal několik hamburgerů na zápase, ale Blaze byl podívanou na hráče na hřišti - skutečné lidi se zpoceným zátylkem - příliš rozčilený, než aby jedl. Taky užasl nad těmi zástupy lidí, byly jich tisíce na jednom místě. Ale teď hlad dostal.
Vešli do úzké místnosti, kde bylo šero a jmenovalo se to tam Lindy's Steak House. Vonělo tu pivo a připálené hovězí. Ve vysokých boxech polstrovaných červenou kůží seděla spousta dvojic. Nalevo stál dlouhý barový pult, poškrábaný a odřený, ale stále svítil, jako by to dřevo zářilo. Na každém metru baru stála miska se slanými oříšky a preclíky. Za barem visely fotografie baseballových hráčů, některé podepsané, a obraz úplně nahé ženy. Muž vládnoucí za barem byl obrovský. Sklonil se k nim.
           „Co si dáte, chlapci?“
           „Ehm,“ řekl John. Poprvé za ten den vypadal, že si neví rady. „Steak!“ vyhrkl Blaze. „Dva velký steaky a k tomu mlíko.“
Velký muž se zakřenil a ukázal impozantní chrup. Vypadal, že by dokázal rozžvýkat telefonní seznam na cucky. „Máte peníze?“
           Blaze pleskl dvackou o pult.
           Velký chlap ji zvedl a zkontroloval Andyho Jacksona proti světlu.
           Škubl bankovkou mezi prsty. Pak ji sbalil. „Dobře,“ řekl.
           „Nedostanem nazpátek?“ zeptal se John.
           Velký muž odpověděl: „Ne, ale nebudete litovat.“
           Otočil se, otevřel mrazák a vytáhl dva největší, nejčervenější steaky, jaké Blaze v životě viděl. Na konci baru byl hluboký gril, a když na něj velký muž skoro pohrdavě steaky vhodil, vyskočily plameny.
           „Hicksův speciál, už se to chystá,“ hlaholil.
           Natočil pár piv, nasypal další misky s oříšky, pak udělal saláty a dal je na led. Když saláty dodělal, obrátil steaky a vrátil se k Johnovi a Blazeovi. Opřel tlapy zarudlé od mytí nádobí o bar a řekl: „Kluci, vidíte tamtoho pána u druhého konce pultu, co tam sedí docela sám?“
Blaze a John se podívali. Pán u druhého konce pultu měl na sobě úhledný modrý oblek a zachmuřeně ucucával pivo.
           „Jmenuje se Daniel J. Monahan. Detektiv Daniel J. Monahan, bostonská špička. Asi byste si s ním nechtěli popovídat o tom, jak takoví balíci jako vy dva, vašnostové, klidně vysolí dvacku za prvotřídní biftek?“
           John Cheltzman najednou vypadal, že je mu zle. Trochu se na stoličce zapotácel. Blaze natáhl ruku, aby John neupadl. V duchu se pořádně rozkročil. „Dostali jsme ty peníze ve vší počestnosti,“ prohlásil.
„Opravdu? Někoho jste ve vší počestnosti obrali? Nebo to bylo přepadení ve vší počestnosti?“
„Dostali jsme ty peníze ve vší počestnosti. Našli jsme je. A jestli to chcete Johnnymu a mně zkazit, jednu vám vrazím.“
           Muž za barem se podíval na Blazea se směsicí překvapení, obdivu a pohrdání. „Seš velkej, ale seš blázen, hochu. Zkus zatnout pěst, a pošlu tě rovnou na měsíc.“
„Jestli nám zkazíte prázdniny, jednu vám vrazím, pane.“
„Odkud jste? Z lapáku v New Hampshiru? V North Windhamu? Z Bostonu určitě ne. Máte slámu v botách.“
           „Jsme z Dětskýho domova sestry Hettonové,“ odpověděl Blaze. „Nejsme lumpové.“
Bostonský detektiv na konci barového pultu dopil pivo. Prázdnou sklenicí naznačil, že chce další. Velký muž to uviděl a pousmál se. „Ani se nehněte, vy dva. Nemusíte hned práskat do bot.“
'Velký muž přinesl Monahanovi další pivo a prohodil něco, čemu se Monahan zasmál. Znělo to drsně, nijak vesele.
           Barman a kuchař v jedné osobě se zase vrátil. „Kde má ten váš děcák být?“ Ted' mluvil k Johnovi.
„V Cumberlandu v Maine,“ odpověděl John. „Nechávají nás v pátek večer jezdit do Freeportu do kina. Na pánském záchodě jsem našel peněženku. Byly v ní peníze. Tak jsme utekli, abychom si trochu užili prázdniny, přesně jak Blaze říkal.“
           „Prostě jste jen tak náhodou našli peněženku, co?“
           „Ano, pane.“
           „A kolik bylo v té pohádkové peněžence?“
           „Asi dvě stě padesát dolarů.“
           „Ježíšku na křížku, a vsadím se, že je všechny nosíte po kapsách.“
           „Kde jinde?“ John vypadal popleteně.
           „Ježíšku na křížku,“ opakoval velký muž. Podíval se na strop z vlnitého plechu. Zakroutil očima. „A klidně to vykládáte cizímu člověkovi. Jako by se nechumelilo.“
Velký muž se předklonil s prsty roztaženými na pultu. Věk mu tvář krutě zřídil, ale krutá nebyla.
           „Věřím vám,“ prohlásil. „Máte v botách tolik slámy, že nemůžete být lháři. Ale tamhle ten policajt… chlapci, mohl bych ho na vás poštvat jako ratlíka na krysu. Seděli byste v báni a my bysme se o ty prachy šábli.“
           „Jednu vám vrazím,“ nedal se Blaze. „Jsou to naše peníze. Já a Johnny jsme je našli. Podívejte se. My v tom baráku jsme pořád a je to tam mizerný. Takový chlap jako vy, možná si myslíte, že víte hodně věcí, jenomže… ále, na tom nesejde. My si to zasloužili!“
           „Bude z tebe bouchač, až pořádně vyrosteš,“ prohodil velký muž spíš pro sebe. Pak se podíval na Johna. „Tady tvýmu kámošovi chybí ve věži pár koleček. To asi víš, co?“
John se vzpamatoval. Neřekl nic, jen klidně vracel velkému muži pohled.
           „Starej se o něho.“ Velký muž se najednou usmál. „Přiveď ho sem, až pořádně vyroste. Chci vidět, jak potom bude vypadat.“
John mu úsměv neoplatil - naopak zvážněl ještě víc - ale Blaze se uculil. Pochopil, že je to dobré.
Velký muž vytáhl dvacetidolarovku - jako by ji vyčaroval odnikud a přistrčil ji k Johnovi. „Ty steaky jsou na účet podniku, chlapci. Tohle si vezměte a běžte zítra na baseball. Jestli vám do tý doby někdo neobrátí kapsy.“
           „Šli jsme dneska,“ řekl John.
           „Bylo to dobrý?“
A John se konečně usmál. „Nic lepšího jsem v životě neviděl.“
           „Jo,“ souhlasil velký muž. „To nepochybuju. Dávej pozor na svýho kámoše.“
           „Budu.“
           „Protože kámoši držej při sobě.“
           „Já vím.“
           Velký muž přinesl steaky a Césarův salát a čerstvý hrášek a hromady hranolků a obrovské sklenice mléka. Jako zákusek dostali řezy třešňového koláče, na kterých se rozpouštěly kopečky vanilkové zmrzliny. Nejdřív jedli pomalu. Potom detektiv Monahan z bostonské elity odešel (aniž zaplatil, pokud si Blaze všiml) a oba se na jídlo vrhli. Blaze snědl dva kusy koláče a vypil tři sklenice mléka, a když velký chlap naléval Blazeovi sklenici potřetí, hlasitě se smál.

Nevím, jak to ten chlápek dělá. Píše příběhy, které se čtou lehce, i když je hlavním hrdinou třeba Blaze, u kterého vlastně nevím, co si myslet. Je to grázl nebo oběť? Asi obojí. Ta knížka Vám tuhle otázku prostě položí a nedá Vám odpověď. A teď, co s tím? Kdybyste se narodili jako Blaze a potkalo Vás to, co jeho, byli byste lepší, stejní nebo ještě horší? Jako by mi na konci té knihy bylo Blaze líto. Blaze, který má o kolečko míň, Blaze vraha a sprostého únosce mimin. Knížka "Blaze" je poněkud kontroverzní, když staví proti sobě všechny osudové křivdy, které nebožáka Blaze doženou až k bludům a křivdy, které z těchto bludů plynou. Jakoby se tím řeklo, že Blaze je v tom nevinně. Kontroverzní? Možná. Poutavě vyprávěno? Určitě. A ještě navíc, snadno se tomu věří. Nejspíš se někde něco takového opravdu stalo a jestli ne, tak se to klidně stát mohlo. Ovšem, kdybych musel volit mezi "Blaze" a "Čtyři roční doby", Blaze bych si na pustý ostrov nevzal, Čtyři roční doby jo.

VANISHED

         
          After Task left for his golf tournament, I ran the footage from Gloucester Road. Sun poured through the window of the spare room, the air still, the heat prickling against my skin. I felt the familiar buzz that came at the start of a case. The lack of onboard footage was a problem, but not an insurmountable one. I'd just have to work around it.
          Onscreen, there was a time clock in the bottom left, with the date adjacent to that. It was 5.30 a.m. In the video, there was no one in shot. Off to the left, the District line platform was visible; on the right were two Circle line tracks, one for westbound trains, one for eastbound. At 5.38, a woman entered the shot, walked to the middle of the platform and stood there checking her phone. Three minutes later, more people joined her. Then more. By 6 a.m., the station was starting to get busy.
          I grabbed the timeline on the video window and dragged it right, stopping at 6.50. By now, the station was in full flow, people filing off the trains, but mostly filing on. The camera above the entrance to the platform gave a good view. If the Wrens' house was half a mile from the Tube station, and he was averaging two miles per hour, Sam would enter at about 7.20, and be in shot by 7.30.
He took a little longer.
          At 7.45 a.m., he emerged on to the eastbound platform, moving in a mass of bodies. It was incredibly busy, even for a weekday morning. At one stage, he got stuck behind an old couple - tourists - who looked shell-shocked by the carnage unfolding around them, but eventually he found a space on the platform, about two lines back from the edge. He was holding a takeaway coffee in his left hand, which was why he must have taken longer to get to the station, and a briefcase in his right. The coffee was interesting. It suggested a routine; as if this day wasn't that different from any other and he hadn't been expecting any surprises. And yet, in the washed-out colours of the CCTV footage, he looked even worse than in the photo Julia had given me: paler, thinner, his eyes dark smudges against his face. He just stood there the whole time, staring into space. Did you have a pIan? I thought. Or did you onfy decide to take off once you were on the Tube?
The train emerged from the edge of the shot, its doors opening, and the scramble began. You could tell the regular commuters: they barged their way on to the train, eyes fixed on the doors, everyone around them expendable. Sam was the same. When someone tried to move in front of him, he shuffied into their line of sight.
          Then he was on the train.
          The doors closed.
          And the train was gone from shot.
          I got up, poured myself a glass of water, returned and loaded up the second video - South Kensington - and fast-forwarded it. Sam's train had left Gloucester Road at 7.51; two minutes later it was pulling in to South Kensingtone. I leaned in, trying to get a handle on the chaos. Like Gloucester Road, the platform was packed: shoulder to shoulder, men and women stood on its edges, jostling as the train doors opened.
A second's lull, and then people started pouring out. I shifted even closer to the screen and pressed Pause. This time, I edged it on manually using the cursor keys. The camera was about three-quarters of the way down the platform, and was taking in about 80 per cent of the train. At Gloucester Road, Sam had boarded the second carriage from the front, so - unless he'd spent the two-minute journey sprinting from one end of the train to the other, barging commuters out of the way - he would be visible if he got off.
But he didn't get off.
          The whole place was jammed. I played it and replayed it a couple of rimes just to be sure, but there was still no signof rum.
          It was the same story at Sloane Square.
          At Victoria, it was going to be even harder to pick mm out. It doubled up as a mainline starion, so the platform was just a sea of heads. Then I saw something else: a group of men and women, all dressed in the same red T-shirts, all holding placards.
          A demonstration.
          I downsized the video file and googled  '16 December protest'. The top hit was a report from the Guardian ahout a march on Parliament hy opponents of the government's spending cuts. I remembered it. Authoriries had asked that protesters 'use the Circle line, and commuters, tourists and everyone else use the District. The warning looked to have heen heeded hy some, hut not all. And certainly not hy Sama If he'd planned his escape beforehand, he couldn't have picked a hetter day.
          I checked Victoria's footage, without any sign of him, then moved on to the next stop, St James's Park. More protesters. More commuters. The same thing: train arrived, no sign of Sam, train departed. Next I loaded up Westminster. Zipping forward to just after 8 a.m., I hit Play. Sam's train wouldn't be arriving for another five minutes, but I wanted to get a sense of how it was before his arrival.
          Westminster was a battlefield: a sea of faces, a mass of -, bodies. Basicaliy the perfect place to instigate an escape plan. The doors opened. I watched closely, every head, every face, while my mind continued to turn things over.
          The station had been set up to funnel people off and away from the trains as fast as possible. In the middle, one of the exits had a sign on the wall next to it that said: PROTESTERS EXIT HERE. At the far end of the station, I could just about make out another sign above another exit: NON-PROTESTERS EXIT HERE. The attempt to smooth traflic How hadn't worked: the platform was jammed with people not moving at all.
          As Sam's train emerged into the station, I hit Pause and inched it on again with the right cursor. When the doors opened it was like a dam breaking: people poured out - almost fell out - a mix of suited executives, tourists looking lost, and legions of red shirts, all heading for the march. The wave of movement had been too fast, and scattered in too many directions, to keep track of properly, so I stopped the video before it got any further, dragged the slider back sixty seconds and started again.
          This time I went even more slowly. I knew which carriage Sam had been in, so kept my attention fixed on it as the doors slid open. A ton of people spilt out – but not Sam.

Moje první knížka v anglickém originále. Doporučuju pro mírně pokročilé, je srozumitelná a docela čtivá i bez slovníku. Jednou jsem v Londýně strávil 14 dní. Čas od času se tam vracím. S takovou je mnohem snazší se s knihou ztotožnit, když znáte místní reálie, tedy aspoň ty, o kterých se v románu mluví. MIND THE GAP!