Den kdy došla ropa
Stanley Meyer si myslel, že je mužem, který osvobodí lidstvo od ropy. Pro dva
ze tří svých spolustolovníků byl však mužem, který musí zemřít, aby svět dál
jezdil na benzin.
U
stolu v restauraci Cracker Barrel v ohijském Grove City s nimi seděl ještě
Meyerův bratr. Když si všichni připili — Stanley Meyer měl ve sklenici jen
rybízový džus, chytil se konstruktér za krk a vypotácel se ke dveřím. Než se
tam dostal, zhroutil se a začal zvracet.
„Co
se děje?!” vykřikl bratr.
„Otrávili mě,” řekl vynálezce a to byla jeho poslední slova.
Pitva ukázala, že příčinou smrti bylo krvácení do mozku v důsledku
prasklé výdutě na jedné z cév, ale lidé kolem Meyera si myslí, že i lékaři
mohli být součástí grandiózního spiknutí. Možná za nitky tahali výrobci
automobilů, možná šéfové ropných gigantů, možná také Arabové, jejichž země
bohatnou z ropy. A možná všichni dohromady.
Stanley Meyer byl totiž vynálezce a tvrdil, že zkonstruoval motor na
vodu. Už před časem odmítl miliardovou nabídku šejků z Perského zálivu, aby jim
vynález prodal a oni ho mohli uložit k ledu. Večer 20. března 1998 se sešel na
večeři se dvěma belgickými investory, kteří mu měli poskytnout padesát milionů
dolarů na výrobu prvního prototypu auta na vodu.
Místo peněz mu podstrčili jed, který ho na místě zabil.
Tak
takto vidí Meyerovu smrt zastánci konspiračních teorií. Pravda je však taková,
že vynálezce byl odsouzen za podvody, jeho řešení vodního motoru je na
internetu a podle odborníků je nesmyslné, o čemž svědčí i to, že za ty roky po
Meyerově smrti nikdo nedokázal motor sestavit ani podle návodu.
Mýtus o smrti novodobého Johna Browna, jenž chtěl lidstvo osvobodit od
ropného otroctví a zaplatil za to životem, však kráčí dál.
Příběhy, jako je ten jeho, znovu ožívají pokaždé, když ceny benzinu letí
vzhůru a experti s gustem zveřejňují nové odhady, kdy definitivně dojde ropa.
My už máme představu,
jak by ten okamžik vypadal. Daly nám ji tři dny v Itálii.
Ti rozhněvaní muži
přijeli v pondělí ráno, vlastně by bylo příhodnější říct, že se zastavili. A
během následujících desítek hodin předvedli svět bez ropy.
Stále si myslíme, že tím nejhorším by byla nepojízdná auta. Omyl. Kdyby
došla ropa, hlavním problémem by byl hlad. Přišel by rychle, už po několika
dnech.
Možná to vypadá jako přitažené za vlasy. Ale když se v pondělí 10.
prosince 2007 zastavilo na šest stovek italských kamionů a zablokovalo
autostrády, dálniční nájezdy a hlavní hraniční přechody, Italové také netušili,
jaká řetězová reakce se tím spouští.
Do
úterního rána bylo šedesát procent benzinových pump bez paliva, ale tím to
teprve začínalo. Protože doprava je ochromena, nefunguje zásobování. Čerstvé
maso, mléko, ovoce a zelenina najednou nejsou. Regály jsou prázdné. „Od včerejška
nedorazilo žádné zboží,” říká manažér jednoho supermarketu v centru Říma jménem
Ruggero Giannini. „Tváří v tvář takové situaci jsme bezmocní.”
Aby si zákazníci udělali
zásoby, začínají ve velkém skupovat těstoviny, sůl a mouku.
Do
večera nedostatek nafty zastavuje trajekty, na nichž lidé chtějí jako obvykle
odjet z práce domů. U čerpacích stanic, jež ještě mají co prodávat, se tvoří
hodinové fronty. Vatikán na své jediné benzinové pumě zavádí příděly, které
omezuje jen na několik litrů. Podobně to dělají i jiní pumpaři; obvykle řidiči
smějí tankovat za dvacet euro. Všichni, jejichž provoz závisí na dodávkách
pohonných hmot, od leteckých společností přes záchranku až po výrobce školních
svačin, začínají oprašovat krizové plány.
V
Kampánii stojí popelářská auta. V Miláně šéf hračkářského obchodu Citta del
Sole zaznamenává „významný pokles prodeje a zákazníků”, což si vysvětluje tím,
že rodiče šetří benzin na naléhavější věci, než je ježdění do hračkářství.
Automobilka Fiat, jež náhle nemůže dovážet výrobní díly, dává v úterý
odpoledne volno dvaadvaceti tisícům dělníků s tím, že v následujících dnech
jich nechá doma všech padesát tisíc. V prohlášení uvádí, že stávka drasticky
omezuje konkurenceschopnost celé země.
Ale
nedostatek jídla je nejnaléhavější. Ve středu ráno je hlavní římské tržiště,
kam lidé chodí pro čerstvé ovoce a zeleninu, bez zboží i zákazníků. Italská
agrární komora propočítá, že zemědělci každý den přicházejí o 73 milionů eur.
Kromě toho jsou ohroženy dodávky krmiva pro dobytek. Svaz potravinářů odhaduje
denní ztráty na 214 milionů eur a rybářská asociace oznamuje, že jen ve
stojících kamionech zahnívají ryby za jednačtyřicet milionů.
„Je
to špatné. Nemají tady zeleninu, ovoce ani mléko,” lamentuje čtyřicetiletá
Římanka Giovanna Passoová. „Pro mé děti je to katastrofa.” Jiní lidé říkali, že
„začal chaos” a „skutečná paralýza”.
Tak
takto na tom byla Itálie po několika desítkách hodin, když ji stávkující řidiči
kamionů odstřihli od pohonných hmot. Všechno, citáty i fakta, lze najít během
chvíle na internetu.
Bohaté a dobře organizované zemi stačily na vyražení dechu tři dny. Pak
se kamiony rozjely a do týdne byl život zase doice a primissima.
Ale
co kdyby to zašlo ještě dál?
V
roce 1973 Arabové vyhlásili ropné embargo. V kolektivní paměti už z něj zůstaly
jen fotky rodin, projíždějících se v neděli na kolech po uzavřených německých
autobahnech, jako by to celé byla kdovíjaká kratochvíle. A také poznámka pod
čarou, že od té doby automobilky začaly vyrábět malá auta s nízkou spotřebou.
Báječná knížka od Milana Vodičky, který ji prezentoval v Show Jana Krause. Krásně jsem se u ní bavil a spolknul jsem ji na na tři hlty. Ačkoliv slovo "zábavná" je u kapitol o hladu, žízni, epidemiích a vymírání druhů poněkud nevhodné. Dobře tak řekněme, že je čtivá. Vždycky, když jsem se začetl, měl jsem pocit, že jsem vytáhl paty z baráku a porozhlídl se po světě. Teď i trošku do budoucnosti. Určitě se nenaplní všechny předpovědi, ale stejně jsem měl spíš pocit, že cennější je, že jsem se dověděl zajímavé informace o současných jevech a rizicích, ať už to v budoucnu dopadne jakkoliv. Doporočuju a jako tip: viděl jsem ji ve slevě za třetinovou cenu...