BLAZE

           Po zápase se chlapci toulali centrem města, zevlovali a snažili se vyhýbat policistům. Stíny se už dloužily a Blazeovi kručelo v břiše. John spořádal několik hamburgerů na zápase, ale Blaze byl podívanou na hráče na hřišti - skutečné lidi se zpoceným zátylkem - příliš rozčilený, než aby jedl. Taky užasl nad těmi zástupy lidí, byly jich tisíce na jednom místě. Ale teď hlad dostal.
Vešli do úzké místnosti, kde bylo šero a jmenovalo se to tam Lindy's Steak House. Vonělo tu pivo a připálené hovězí. Ve vysokých boxech polstrovaných červenou kůží seděla spousta dvojic. Nalevo stál dlouhý barový pult, poškrábaný a odřený, ale stále svítil, jako by to dřevo zářilo. Na každém metru baru stála miska se slanými oříšky a preclíky. Za barem visely fotografie baseballových hráčů, některé podepsané, a obraz úplně nahé ženy. Muž vládnoucí za barem byl obrovský. Sklonil se k nim.
           „Co si dáte, chlapci?“
           „Ehm,“ řekl John. Poprvé za ten den vypadal, že si neví rady. „Steak!“ vyhrkl Blaze. „Dva velký steaky a k tomu mlíko.“
Velký muž se zakřenil a ukázal impozantní chrup. Vypadal, že by dokázal rozžvýkat telefonní seznam na cucky. „Máte peníze?“
           Blaze pleskl dvackou o pult.
           Velký chlap ji zvedl a zkontroloval Andyho Jacksona proti světlu.
           Škubl bankovkou mezi prsty. Pak ji sbalil. „Dobře,“ řekl.
           „Nedostanem nazpátek?“ zeptal se John.
           Velký muž odpověděl: „Ne, ale nebudete litovat.“
           Otočil se, otevřel mrazák a vytáhl dva největší, nejčervenější steaky, jaké Blaze v životě viděl. Na konci baru byl hluboký gril, a když na něj velký muž skoro pohrdavě steaky vhodil, vyskočily plameny.
           „Hicksův speciál, už se to chystá,“ hlaholil.
           Natočil pár piv, nasypal další misky s oříšky, pak udělal saláty a dal je na led. Když saláty dodělal, obrátil steaky a vrátil se k Johnovi a Blazeovi. Opřel tlapy zarudlé od mytí nádobí o bar a řekl: „Kluci, vidíte tamtoho pána u druhého konce pultu, co tam sedí docela sám?“
Blaze a John se podívali. Pán u druhého konce pultu měl na sobě úhledný modrý oblek a zachmuřeně ucucával pivo.
           „Jmenuje se Daniel J. Monahan. Detektiv Daniel J. Monahan, bostonská špička. Asi byste si s ním nechtěli popovídat o tom, jak takoví balíci jako vy dva, vašnostové, klidně vysolí dvacku za prvotřídní biftek?“
           John Cheltzman najednou vypadal, že je mu zle. Trochu se na stoličce zapotácel. Blaze natáhl ruku, aby John neupadl. V duchu se pořádně rozkročil. „Dostali jsme ty peníze ve vší počestnosti,“ prohlásil.
„Opravdu? Někoho jste ve vší počestnosti obrali? Nebo to bylo přepadení ve vší počestnosti?“
„Dostali jsme ty peníze ve vší počestnosti. Našli jsme je. A jestli to chcete Johnnymu a mně zkazit, jednu vám vrazím.“
           Muž za barem se podíval na Blazea se směsicí překvapení, obdivu a pohrdání. „Seš velkej, ale seš blázen, hochu. Zkus zatnout pěst, a pošlu tě rovnou na měsíc.“
„Jestli nám zkazíte prázdniny, jednu vám vrazím, pane.“
„Odkud jste? Z lapáku v New Hampshiru? V North Windhamu? Z Bostonu určitě ne. Máte slámu v botách.“
           „Jsme z Dětskýho domova sestry Hettonové,“ odpověděl Blaze. „Nejsme lumpové.“
Bostonský detektiv na konci barového pultu dopil pivo. Prázdnou sklenicí naznačil, že chce další. Velký muž to uviděl a pousmál se. „Ani se nehněte, vy dva. Nemusíte hned práskat do bot.“
'Velký muž přinesl Monahanovi další pivo a prohodil něco, čemu se Monahan zasmál. Znělo to drsně, nijak vesele.
           Barman a kuchař v jedné osobě se zase vrátil. „Kde má ten váš děcák být?“ Ted' mluvil k Johnovi.
„V Cumberlandu v Maine,“ odpověděl John. „Nechávají nás v pátek večer jezdit do Freeportu do kina. Na pánském záchodě jsem našel peněženku. Byly v ní peníze. Tak jsme utekli, abychom si trochu užili prázdniny, přesně jak Blaze říkal.“
           „Prostě jste jen tak náhodou našli peněženku, co?“
           „Ano, pane.“
           „A kolik bylo v té pohádkové peněžence?“
           „Asi dvě stě padesát dolarů.“
           „Ježíšku na křížku, a vsadím se, že je všechny nosíte po kapsách.“
           „Kde jinde?“ John vypadal popleteně.
           „Ježíšku na křížku,“ opakoval velký muž. Podíval se na strop z vlnitého plechu. Zakroutil očima. „A klidně to vykládáte cizímu člověkovi. Jako by se nechumelilo.“
Velký muž se předklonil s prsty roztaženými na pultu. Věk mu tvář krutě zřídil, ale krutá nebyla.
           „Věřím vám,“ prohlásil. „Máte v botách tolik slámy, že nemůžete být lháři. Ale tamhle ten policajt… chlapci, mohl bych ho na vás poštvat jako ratlíka na krysu. Seděli byste v báni a my bysme se o ty prachy šábli.“
           „Jednu vám vrazím,“ nedal se Blaze. „Jsou to naše peníze. Já a Johnny jsme je našli. Podívejte se. My v tom baráku jsme pořád a je to tam mizerný. Takový chlap jako vy, možná si myslíte, že víte hodně věcí, jenomže… ále, na tom nesejde. My si to zasloužili!“
           „Bude z tebe bouchač, až pořádně vyrosteš,“ prohodil velký muž spíš pro sebe. Pak se podíval na Johna. „Tady tvýmu kámošovi chybí ve věži pár koleček. To asi víš, co?“
John se vzpamatoval. Neřekl nic, jen klidně vracel velkému muži pohled.
           „Starej se o něho.“ Velký muž se najednou usmál. „Přiveď ho sem, až pořádně vyroste. Chci vidět, jak potom bude vypadat.“
John mu úsměv neoplatil - naopak zvážněl ještě víc - ale Blaze se uculil. Pochopil, že je to dobré.
Velký muž vytáhl dvacetidolarovku - jako by ji vyčaroval odnikud a přistrčil ji k Johnovi. „Ty steaky jsou na účet podniku, chlapci. Tohle si vezměte a běžte zítra na baseball. Jestli vám do tý doby někdo neobrátí kapsy.“
           „Šli jsme dneska,“ řekl John.
           „Bylo to dobrý?“
A John se konečně usmál. „Nic lepšího jsem v životě neviděl.“
           „Jo,“ souhlasil velký muž. „To nepochybuju. Dávej pozor na svýho kámoše.“
           „Budu.“
           „Protože kámoši držej při sobě.“
           „Já vím.“
           Velký muž přinesl steaky a Césarův salát a čerstvý hrášek a hromady hranolků a obrovské sklenice mléka. Jako zákusek dostali řezy třešňového koláče, na kterých se rozpouštěly kopečky vanilkové zmrzliny. Nejdřív jedli pomalu. Potom detektiv Monahan z bostonské elity odešel (aniž zaplatil, pokud si Blaze všiml) a oba se na jídlo vrhli. Blaze snědl dva kusy koláče a vypil tři sklenice mléka, a když velký chlap naléval Blazeovi sklenici potřetí, hlasitě se smál.

Nevím, jak to ten chlápek dělá. Píše příběhy, které se čtou lehce, i když je hlavním hrdinou třeba Blaze, u kterého vlastně nevím, co si myslet. Je to grázl nebo oběť? Asi obojí. Ta knížka Vám tuhle otázku prostě položí a nedá Vám odpověď. A teď, co s tím? Kdybyste se narodili jako Blaze a potkalo Vás to, co jeho, byli byste lepší, stejní nebo ještě horší? Jako by mi na konci té knihy bylo Blaze líto. Blaze, který má o kolečko míň, Blaze vraha a sprostého únosce mimin. Knížka "Blaze" je poněkud kontroverzní, když staví proti sobě všechny osudové křivdy, které nebožáka Blaze doženou až k bludům a křivdy, které z těchto bludů plynou. Jakoby se tím řeklo, že Blaze je v tom nevinně. Kontroverzní? Možná. Poutavě vyprávěno? Určitě. A ještě navíc, snadno se tomu věří. Nejspíš se někde něco takového opravdu stalo a jestli ne, tak se to klidně stát mohlo. Ovšem, kdybych musel volit mezi "Blaze" a "Čtyři roční doby", Blaze bych si na pustý ostrov nevzal, Čtyři roční doby jo.

VANISHED

         
          After Task left for his golf tournament, I ran the footage from Gloucester Road. Sun poured through the window of the spare room, the air still, the heat prickling against my skin. I felt the familiar buzz that came at the start of a case. The lack of onboard footage was a problem, but not an insurmountable one. I'd just have to work around it.
          Onscreen, there was a time clock in the bottom left, with the date adjacent to that. It was 5.30 a.m. In the video, there was no one in shot. Off to the left, the District line platform was visible; on the right were two Circle line tracks, one for westbound trains, one for eastbound. At 5.38, a woman entered the shot, walked to the middle of the platform and stood there checking her phone. Three minutes later, more people joined her. Then more. By 6 a.m., the station was starting to get busy.
          I grabbed the timeline on the video window and dragged it right, stopping at 6.50. By now, the station was in full flow, people filing off the trains, but mostly filing on. The camera above the entrance to the platform gave a good view. If the Wrens' house was half a mile from the Tube station, and he was averaging two miles per hour, Sam would enter at about 7.20, and be in shot by 7.30.
He took a little longer.
          At 7.45 a.m., he emerged on to the eastbound platform, moving in a mass of bodies. It was incredibly busy, even for a weekday morning. At one stage, he got stuck behind an old couple - tourists - who looked shell-shocked by the carnage unfolding around them, but eventually he found a space on the platform, about two lines back from the edge. He was holding a takeaway coffee in his left hand, which was why he must have taken longer to get to the station, and a briefcase in his right. The coffee was interesting. It suggested a routine; as if this day wasn't that different from any other and he hadn't been expecting any surprises. And yet, in the washed-out colours of the CCTV footage, he looked even worse than in the photo Julia had given me: paler, thinner, his eyes dark smudges against his face. He just stood there the whole time, staring into space. Did you have a pIan? I thought. Or did you onfy decide to take off once you were on the Tube?
The train emerged from the edge of the shot, its doors opening, and the scramble began. You could tell the regular commuters: they barged their way on to the train, eyes fixed on the doors, everyone around them expendable. Sam was the same. When someone tried to move in front of him, he shuffied into their line of sight.
          Then he was on the train.
          The doors closed.
          And the train was gone from shot.
          I got up, poured myself a glass of water, returned and loaded up the second video - South Kensington - and fast-forwarded it. Sam's train had left Gloucester Road at 7.51; two minutes later it was pulling in to South Kensingtone. I leaned in, trying to get a handle on the chaos. Like Gloucester Road, the platform was packed: shoulder to shoulder, men and women stood on its edges, jostling as the train doors opened.
A second's lull, and then people started pouring out. I shifted even closer to the screen and pressed Pause. This time, I edged it on manually using the cursor keys. The camera was about three-quarters of the way down the platform, and was taking in about 80 per cent of the train. At Gloucester Road, Sam had boarded the second carriage from the front, so - unless he'd spent the two-minute journey sprinting from one end of the train to the other, barging commuters out of the way - he would be visible if he got off.
But he didn't get off.
          The whole place was jammed. I played it and replayed it a couple of rimes just to be sure, but there was still no signof rum.
          It was the same story at Sloane Square.
          At Victoria, it was going to be even harder to pick mm out. It doubled up as a mainline starion, so the platform was just a sea of heads. Then I saw something else: a group of men and women, all dressed in the same red T-shirts, all holding placards.
          A demonstration.
          I downsized the video file and googled  '16 December protest'. The top hit was a report from the Guardian ahout a march on Parliament hy opponents of the government's spending cuts. I remembered it. Authoriries had asked that protesters 'use the Circle line, and commuters, tourists and everyone else use the District. The warning looked to have heen heeded hy some, hut not all. And certainly not hy Sama If he'd planned his escape beforehand, he couldn't have picked a hetter day.
          I checked Victoria's footage, without any sign of him, then moved on to the next stop, St James's Park. More protesters. More commuters. The same thing: train arrived, no sign of Sam, train departed. Next I loaded up Westminster. Zipping forward to just after 8 a.m., I hit Play. Sam's train wouldn't be arriving for another five minutes, but I wanted to get a sense of how it was before his arrival.
          Westminster was a battlefield: a sea of faces, a mass of -, bodies. Basicaliy the perfect place to instigate an escape plan. The doors opened. I watched closely, every head, every face, while my mind continued to turn things over.
          The station had been set up to funnel people off and away from the trains as fast as possible. In the middle, one of the exits had a sign on the wall next to it that said: PROTESTERS EXIT HERE. At the far end of the station, I could just about make out another sign above another exit: NON-PROTESTERS EXIT HERE. The attempt to smooth traflic How hadn't worked: the platform was jammed with people not moving at all.
          As Sam's train emerged into the station, I hit Pause and inched it on again with the right cursor. When the doors opened it was like a dam breaking: people poured out - almost fell out - a mix of suited executives, tourists looking lost, and legions of red shirts, all heading for the march. The wave of movement had been too fast, and scattered in too many directions, to keep track of properly, so I stopped the video before it got any further, dragged the slider back sixty seconds and started again.
          This time I went even more slowly. I knew which carriage Sam had been in, so kept my attention fixed on it as the doors slid open. A ton of people spilt out – but not Sam.

Moje první knížka v anglickém originále. Doporučuju pro mírně pokročilé, je srozumitelná a docela čtivá i bez slovníku. Jednou jsem v Londýně strávil 14 dní. Čas od času se tam vracím. S takovou je mnohem snazší se s knihou ztotožnit, když znáte místní reálie, tedy aspoň ty, o kterých se v románu mluví. MIND THE GAP!  

PODVOJNÁ HRA

              Žena, se kterou jsem žil přes pětačtyřicet let, se včera odpoledne zastřelila.
K tomu alespoň dospěla policie; a já hraji roli smutnícího vdovce s nadšením a úspěšně. Život se Sárou mě naučil sebeklamu, který jsem bral - stejně jako ona - coby vynikající výcvik pro klamání druhých. Samozřejmě vím, že nic podobného neudělala. Moje manželka byla příliš duševně vyrovnaná a příliš pevně zakotvená v přítomnosti, než aby ji napadlo na sebe vztáhnout ruku. Jsem toho názoru, že nikdy ani nepřemítala o tom, co provedla. Pocitu viny nebyla schopná.
To já jsem ji zabil.

            A neměl jsem k tomu takové důvody, jaké byste snad očekávali. Chápejte, naše manželství nebylo nešťastné, ani zdaleka ne. Sára byla - až do včerejška - báječná a milující manželka, protože v jistých ohledech byla nesmírně svědomitá. Je to směšné, že? Jak naprosto protikladné mravní normy mohou v člověku koexistovat, aniž by jej to zřejmě znepokojovalo. Moje manželka byla, přinejmenším navenek, vždy oddaná, korektní a důstojná. "Neúnavně a věrně sloužila tomuto ostrovu a jeho obyvatelům," tak nějak to o ní řekne kaplan, až ta chvíle nadejde; a bude mít pravdu. Sára měla mnoho ctností, mezi nimiž tou hlavní byl neochvějný smysl pro povinnost; vykonávala ji důstojně a tím tomu dodávala na eleganci. Právě proto na ni budou vzpomínat.

                 A neschovávala si důstojnost jen sama pro sebe: dokázala to zařídit, aby životy těch, kdo se dostali do její blízkosti, byly rovněž důstojné: důstojné, spořádané a bezpečné. Bylo to samozřejmě bezpečí v jejím pojetí, ale když jsem si ji bral, přivítal bych bezpečí v pojetí kohokoli, a to platilo i dál, po celých čtyřicet pět let. 

                 Kdybyste mě znali, ani by vás nenapadlo, že jsem schopen zavraždit. A koneckonců ani já sám se nepovažuji za člověka uvyklého násilí - a na tom myslím skutečnost, že jsem zabil Sáru, nic nezmění, Za těch více než sedmdesát let, co jsem na tomhle světě, jsem se naučil znát své chyby - a sklon k násilí, alespoň tomu fyzickému, mezi nimi není. Zabil jsem svou ženu, protože si tak žádala spravedlnost, a získal jsem tím pocit, že spravedlnosti bylo konečně svým způsobem učiněno zadost. Anebo ne? Trápí mě pochybnosti; staré rány se znovu otevírají. Má posedlost hříchem a trestem, kterou jsem tak nedokonale před dávnou dobou uložil k odpočinku, se vrací. Přistihl jsem se při úvahách o tom, jaké mám právo Sáru soudit, o tom, jak podstatně rázněji budu souzen já za to, že jsem soudil ji; že jsem ji soudil a potrestal způsobem, kterým jsem nikdy nebyl souzen a potrestán sám. 

                 Nemuselo to tak daleko dojít; nemusel jsem se to nikdy dozvědět. Jenže Sáru odhalil její neúprosný smysl pro manželskou povinnost. Kdyby byla jen o trošku méně ohleduplná, trošku méně svědomitá, nemusela teď být po smrti. Ona totiž pořádala na moje sedmdesáté narozeniny tajenou oslavu; ne že by takové přípravy mohly tady na ostrově zůstat v tajnosti dlouho. Také nezůstaly. O tom, že se něco peče, jsem věděl měsíc, možná déle. A dojalo mě to. Jenže mám k oslavám zvláštní vztah. Nerad vidím, když na ně zve nájemce, a nerad na nich vidím některé z podlézavějších Sářiných přátel. Bylo tedy víc než přirozené, že jsem chtěl vidět seznam pozvaných, abych mohl trousit poznámky a dát najevo, co si přeji. 

K prohledání jejího psacího stolu jsem zvolil poslední pondělní odpoledne, protože byla pryč, dohlížela, jak rozšiřují pokladnu pro návštěvníky. A zcela náhodně jsem našel zásuvku, ve které to celé ty roky měla. 

Ještě teď, když je mrtvá a málem i pohřbená, mi z té arogance naskakuje husí kůže.

Znáte ten zásah, když Vám neznámá holka ve vlaku padne do oka na první pohled a ještě se na Vás usměje, jenom vteřinku po tom, kdy si všimla, že na ni zíráte s pokleslou bradou? Takhle na mne zapůsobily první dvě stránky, prolog, z knihy "Podvojná hra", která se na zadní straně přebalu prezentuje jako "detektivka, thriller, milostný příběh, děsivé intriky, život v Praze". Bum. Zásah číslo dvě: "...v Praze"! Stojím v tom knihkupectví, právě jsem zhltnul parádní prolog a na zadní straně přebalu zjišťuji, že autor Richard Mason, absolvent College v Oxfordu žil na počátku 90. let dva roky v Praze, kde čerpal inspiraci pro svůj román. Více příslibů pěkného zážitku jsem nepotřeboval. Včera v noci jsem ji dočetl. Ve skutečnosti v ní o Praze zas tak moc nebylo. Jeden z vedlejších dějových motivů se opravdu odehrával v Praze. 

" !!! Další text prozrazuje pointu knihy !!! "
Je to "spoiler", který Vám odpoví na otázku, PROČ to udělal.
Je to moje snaha doplnit prolog o zjištění, ke kterému jsem dospěl při čtení zbytku knihy.

Hlavní postava James a jeho dva přátelé Ella a Eric pobývali v Praze, v bytě po nedávno zesnulé Ericově tetě, Močáryové, která si libovala ve starožitnostech, obrazech a sama malovala. James v Praze zdokonaluje svoji hru na housle na konzervatoři u Eduarda Mendla. Je od Masona hezké, že o Praze píše, ale to je asi všechno, co bych k tomu řekl. Nijak zvlášť jsem se s Masonovým obrazem Prahy neztotožnil. Eric po návratu z Prahy spáchal sebevraždu, protože se nešťastně zamiloval do Jamese, který ho sice celou dobu považoval za blízkého přítele, nicméně Jamesovou osudovou a opětovanou láskou je Ella. James je komplikovaná povaha a za podíl na Ericově osobní tragedii sám sebe trestá tak, že s Ellou zpřetrhá kontakty na několik let. Ella je další komplikovaná osobnost, možná proto se k sobě s Jamesem hodí, a veškerou nepřízeň osudu, která se podle všeho v její šlechtické rodině dědí po matce, a na které se pase bulvár, završuje Jamesovo ignorování. Protože Ellin otec včas pochopil situaci a poznal, že taklhe by to s Ellou mohlo špatně skončit, rozjede se za Jamesem, aby ho přemluvil k setkání s Ellou nebo aspoň korespondenci. V Jamesovi se blok z Ericovi tragedie zlomí a převládne potlačovaná láska k Elle. A když už vypadá, že všechno dobře skončí. Ella zavraždí svého otce. Jamesem to otřese a nakonec si za ženu vezme Ellinu sestru Sáru. Až na povahu jsou si Ella a Sára velmi podobné. Nicméně Ella je vroucí živel, rebelka a inspirace. Sára je chladná, vypočítavá a "bezpečná". Ella umírá ve vězení a poslední dopis pro Jamese roztrhá Sára před ním na malé kousky a hodí je do moře s tím, že je pro něj samotného lepší poslední pomatený vzkaz od bláznivé vražedkyně vůbec nečíst a neriskovat vlastní psychické zdraví. Asi už víte, proč James na stará kolena Sáru zastřelil. Sára zabila otce a vše nastražila tak, aby to vypadalo na Ellu. Pomstila starou křivdu, které se na ni Ella dopustila, když ji přebrala zbožňovaného Charlieho a pak ho sama odkopla. Sáře se zhroutil svět. Ztratila svého vysněného muže kvůli sestře, která ho jen využila. Ta bolest, ta potupa. Teď o všechno připravila Ellu Sára. O svobodu, o Jamese, o dědictví, o život...

Nepřevypravuji knížky často a zřídkakdy prozradím pointu, ve svém blogu jsem to udělal poprvé. K téhle knížce se mi to vyloženě hodí. Poslední třetinu už jsem četl stylem rychločtení. Projížděl jsem text a jen odhadoval význam odstavců. Soustředil jsem pečlivé čtení jen na odstavce, které mi připadaly důležité, k věci. Prolog sám o sobě je skvělý, ale je jiný než zbytek knihy. Neříkám, že ten zbytek je špatný, je prostě jiný a netroufám si ho více hodnotit. Prolog ve mně vzbudil zvědavost, měl spád a má hluboký punc originality. A tyhle tři rysy mi ve zbytku knihy chyběly čím dál víc. Začíná to celé jako neotřelá detektivka vyprávěná z pohledu vraha, který má pro svou upřímnost a odevzdanost čtenářovy sympatie nebo alespoň pochopení. Jenže dál se tak už nepokračuje. Dočetl jsem do konce, protože jsem chtěl vědět skutečný důvod, proč Sára zemřela. Chtěl jsem vědět, jestli mě "Podvojná hra" zasáhne znovu. Chtěl jsem, aby zasáhla. Ale už to znovu nepřišlo. Stejně si myslím, že ten prolog je skvělý a proto ho sem dávám. A snaha psát o Praze se taky cení.