PŘÍBĚHY NEČEKANÝCH KONCŮ

"Co chcete?"
"Omlouvám se, že vás obtěžuji v neděli."
Pan Boggis podal majiteli vizitku a Rummins si ji Htrčil před nos. Druzí dva se nepohnuli, jen zašvidrali očima ve snaze si ji přečíst.
"A vo co vám jako de?" vybafnul Rummins.
Již podruhé během toho odpoledne podal pan Boggis obšírný výklad o myšlence a záměrech Společnosti za zachování vzácného nábytku.
"Tady žádnej neni," prohlásil Rummins, když malý muž skončil. "Ztrácíte čas."
"Neračte se ukvapit, pane," zvedl pan Boggis prst.
"Tohle mi naposledy řekl jeden starý statkář v Sussexu, a když mě nakonec pustil dovnitř, víte, co jsem našel? Starou umouněnou židli v rohu kuchyně, ze které se vyklubal poklad za čtyři sta liber! Poradil jsem mu, jak ji prodat, a za ty peníze si koupil nový
traktor."
"Co to vykládáte, čoveče?" zachrochtal Claud.
"V životě jsem neslyšel vo židli za čtyři stovky."
"Račte prominout," odtušil pan Boggis škrobeně, "ale v Anglii jsou desítky židlí, které mají cenu více než dvojnásobnou. A víte kde'? Zastrkané na statcích a v chalupách po• celé zemi, kde si z nich majitelé dělají schůdky nebo štafle a šlapou po nich v holinách, aby dosáhli v komoře na polici s džemem nebo aby pověsili obraz. Věřte nebo ne, milí drazí,
ale říkám vám pravdu."
Rummins znejistěle přešlápl. "Chcete říct, že nechcete nic jinýho než vejít dovnitř, stoupnout si doprostřed pokoje a rozhlídnout se?"

:o)

MY DĚTI ZE STANICE ZOO

Pár dní jsem Atzeho neviděla. A teď jsem četla v novinách, co se s ním v poslední době dělo. Už minulej tejden si píchnu! moc silnou dávku a skončil v nemocnici. Jeho přítelkyně Simona si prořízla tepny. Oba je zachránili. Den před svou smrti šel Atze na policii a prásknul tam všechny dýlery, který znal, taky dvě holky, kterejm se říkalo dvojčata a který měly vždycky nejčistší fet. Pak ještě napsal dopis na rozloučenou v novinách ho otiskli: "Skončím teď svůj život, protože herák jako já způsobuje svým příbuzným a přátelům jen neštěstí, starosti, hořkost a zoufalství. Neničí jen sám sebe, ale taky všechny okolo. Děkuji svým milým rodičům a své malé babičce. Fyzicky už neexistuju. Herák, to je to nejhorší, čím se člověk může stát. Ale kdo žene lidi, kteří přicházejí na svět mladí a plní chuti do života, do neštěstí? Tento dopis chce být varováním pro všechny, kteří budou někdy stát před rozhodnutím: Co kdybych to taky vyzkoušel? Hlupáci, podívejte se na mě. Teď už budeš mít po starostech, Simono, měj se
dobře. "
Ležela jsem ve svý posteli a myslela si: Tak to byl tvůj první kluk, který ho jsi měla ráda. A teď je v rakvi. Nemohla jsem ani brečet. Jako by ve mně všechno vyschlo.
Příští den na Kudammu Atzeho nikdo neoplakával. Heráci nebrečej. Některý na něho byli dokonce pěkně naštvaný, protože spoustě lidí dlužil prachy a protože prásknul dobrý dýlery, který měli vždycky čistej fet. Teď je zašili.
Nejšílenější na tom všem bylo, že jeho přítelkyně Simona, která si v životě nevzala háčko a vždycky se snažila Atzeho přemluvit, aby toho nechal, si tejden po jeho smrti začala píchat. Po několika tejdnech se vykašlala na svý povolání zdravotní sestry a začala s prostitucí.
Lufo zemřel přesně za rok, v lednu 1978, na předávkování háčkem.
S Atzeho smrtí jsem ztratila svou krásnou představu o herácký hvězdě, která umí zacházet s háčkem.

Nedávno umřel kluk, kterýho jsem znal ze školy a žákovských lyžařských závodů. Pašoval drogy v žaludku a balíček mu prý uvnitř těla praskl.

SLAVNÉ HISTORKY ZBOJNICKÉ

FRIDRICH FERDINAND RIESENFELDT
PODVODNÍK

Koncem 17. století nastoupil v Jihlavě do úřadu solního kasíra Fridrich Ferdinand Riesenfeldt. O svobodného, pohledného a zazobaného mladíka, který navíc pocházel z velkého vídeňského světa, se začaly zajímat téměř všechny slečny na vdávání i obstarožní vdovy nad hrobem. Nesourodá ženská společnost však měla jedno společné, tučné konto.
Riesenfeldt nevynechal jedinou příležitost, kdy se mohl před jihlavskými maloměšťáky předvést. Dámy očima hladově hltaly Riesenfeldtovu postavu, vždy vkusně oděnou do posledních výstřelků módy korunované širokým kloboukem s drahocenným pérem. "Učiněný kavalír," ochaly nadšeně a jejich panské doprovody zase oceňovaly Riesenfeldtovu štědrost. Mladý solní výběrčí totiž nehleděl na tolar a mnohdy pohostil za vlastní celou společnost.
Ne všichni však byli z Riesenfeldta paf. Malá hrstka jihlavských měšťanů sedla s brkem k listu papíru a začala počítat. Avšak, ať počítala, jak počítala, stále se nemohla dopočítat. Riesenfeldtovy královské výdaje jim nějak neštymovaly s jeho ubohými úředními příjmy.
Když šťouralové přednesli výsledky, svých počtů zbytku jihlavské smetánky, byli jednohlasně odbyti. "Slyšel jsem, že má ve Vídni obrovské úspory," oponoval jeden Riesenfeldtův obdivovatel. "Ano, ano," přidal se druhý. "A navíc zdědil veliké jmění." "Žere vás sprostá závist," uzavřel věc třetí a šťouralové odešli s nepořízenou.
Nevzdali se však a zkusili štěstí o dům dál. Obrátili se na samotnou Vídeň, kde začas zjistili, jak na tom Riesenfeldt opravdu je. "Já jsem to tušil," vykřikoval spokojeně jeden šťoural. "Žádné jmění ani úspory. Je chudý jako kostelní myš."
Šťouralové opět sebevědomě předstoupili před Jihlavany a předložili jim výsledky svého pátrání. Tentokrát je měšťané neodbyli tak rázně jako prve. Mnozí Riesenfeldta ještě bránili, ale část už byla na vážkách.
Riesenfeldtovi začala hořet jihlavská půda pod nohama.
Ve městě se potichounku šuškalo, že solního kasíra čeká revize. Jakmile kontrolní komise zahájila přezkoumávání Riesenfeldtových účtů, začal výběrčí balit kufry. A když kontroloři dospěli k zdrcujícímu výsledku, opouštěl Riesenfeldt zrovna město. Manko v solní pokladně činilo 31 601 zlatých a 45 krejcarů, plus dalších 38 000 zlatých soukromého dluhu.
Sotva se skandál dostal na veřejnost, slečinky, paničky i vdovy se jedna po druhé v mdlobách kácely k zemi a podvedení pánové brunátní v obličeji zlostně cupovali klobouky. Solní kasír Fridrich Ferdinand Riesenfeldt byl bleskurychle odsouzen k smrti provazem. Avšak poprava nemohla být řádně vykonána, protože podle předchozího očekávání se odsouzenec na popra~ viště nedostavil. Jihlavští radní proto nechali vyrobit cedulku s Riesenfeldtovýmjménem, kterou kat přibil na šibenici.
Uběhla nějaká doba a z Plzně přišla zpráva, že se hledaný Riesenfeldt před časem skrýval ve městě. Ale jak rychle se objevil, stejně rychle i zmizel, a tak i Plzeňanům zůstaly prázdné ruce. Nenechali se však zahanbit a po vzoru Jihlavských vyrobili podobnou tabulku, kterou také přibili na šibenici.
Fridrich Ferdinand Riesenfeldt nebyl nikdy dopaden a pravděpodobně se ztratil někam do bezpečí za hranice. Zbyla po něm jen zlomená srdce uplakaných jihlavských žen a pár cedulek, pomalu rezivějících na šibenicích.

Hihi, škoda, že tenhle zvyk s cedulkami na šibenicích se nedochoval dodnes. Když se zlodějské jméno dvakrát třikrát propere ve hlavních zprávách, za čas si to stejně nikdo nepamatuje a pak se třeba začne znovu objevovat v souvislosti se senátem nebo na ještě méně nápadnějším skladišti politických a jiných mrtvol. Zato taková šibenice plná cedulek na Václaváku. to by byl panečku totem...