... na poručíka byl povýšen ve Vietnamu, když vstupoval do 1. ženijního praporu divize Big Red One. Nechal se zlákat k Tunelovým krysám a vzhledem ke své hodnosti se stal Krysou číslo šest, když jeho předchůdce odletěl domů. Před sebou měl ještě devět měsíců z požadované roční služby, o dva měsíce méně než Dexter.Během jednoho měsíce se však ukázalo, že jakmile se ti dva vydají do tunelů, jejich role se obrátí. Jezevec se podřídil Krtkovi a uznal, že mladý muž s letitými zkušenostmi z ulic a stavenišť New Jersey má jakýsi smysl pro nebezpečí, pro tichou hrozbu za nejbližším rohem a pach nastražené výbušniny, smysl, který nelze nahradit žádným univerzitním diplomem a jenž jim možná zachrání život.
Ještě než oba přišli do Vietnamu, americké vrchní velení dospělo k názoru, že snahy o rozbití soustavy tunelů napadrť s pomocí výbušnin jsou ztrátou času. Vyprahlý laterit byl moc tvrdý a systém příliš složitý. Neustálé zahýbání chodeb způsobovalo, že dosah výbušné síly byl omezený a zcela nedostatečný.
Proběhly pokusy o zaplavení tunelů, ale voda prostě unikla podlahami. Kvůli vodním uzávěrům neuspěl ani plyn. Bylo rozhodnuto, že jediný způsob, jak nepřítele přinutit k boji, je sestoupit do podzemí a zkusit vyhledat centrální síť celé válečné zóny C Vietkongu.
Panovalo přesvědčení, že tato síť leží kdesi v chodbách mezi severním výběžkem Železného trojúhelníku u soutoku řek Saigon a Thi Tinh a lesy Boi Loi u kambodžské hranice. Najít velitelství, zlikvidovat nejvyšší důstojníky a zmocnit se značného množství zpravodajských materiálů, které se pod zemí musely nacházet tak zněl úkol, jehož splnění by mělo nepředstavitelný význam.
Velitelství se ve skutečnosti rozkládalo pod lesy Ho Bo, dále ve vnitrozemí na břehu řeky Saigon, a nebylo nikdy objeveno. Ale kdykoli tankdozery nebo římské pluhy odkryly další vchod do podzemí, Tunelové krysy sestoupily do pekla, aby prozkoumaly situaci.
Šachty byly bez výjimky svislé a představovaly první nebezpečí. Spustit se dolů po nohou znamenalo vystavit dolní polovinu těla partyzánovi, který mohl v tunelu číhat. Ten by s potěšením vrazil hrot bambusového oštěpu, připomínající jehlu, hluboko do slabin nebo břicha houpajícího se amerického vojáka a vzápětí se kvapem ztratil do tmy. Než by umírajícího Američana vytáhli na povrch, přičemž by se konec oštěpu otíral o stěny a hrot páral střeva, šance na přežití by byly minimální.
Jít dolů po hlavě znamenalo riskovat, že se kopí, bajonet nebo kulka z bezprostřední blízkosti zaryjí do spodní části krku.
Nejbezpečnější bylo spouštět se pomalu, pak seskočit poslední metr a půl a okamžitě začít střílet, pokud člověk v tunelu zaznamenal sebemenší pohyb. Na dně šachty ovšem mohly být větve a listí, zakrývající jámu s ostrými bambusovými bodci. Ty pevně držely v zemi a měly otrávené hroty, které jako nůž projely podrážkou, chodidlem a nártem. Kvůli speciálně vyřezávaným špičkám se stěží daly vytáhnout. Také setkání s nimi přežil jen málokdo.
Jakmile se voják dostal do tunelu a plížil se vpřed, hrozilo nebezpečí, že by za nejbližším rohem mohl čekat partyzán či spíše past s výbušninou. Ty byly sestrojovány s velkou vynalézavostí a před dalším postupem musely být zneškodněny.
Některé hrůzné zážitky vůbec nesouvisely s Vietkongem. Pokud je nevyrušila přítomnost člověka, v jeskyních se přes den zdržovali kaloni jeskynní a netopýři černovousí. Stejně tomu bylo s obřími pavouky běžníky, kterých bylo na stěnách tolik, že se zdánlivě chvěly pohybem. Ještě více bylo bodavých mravenců.
Každej chlap, co příjde do cizí země s puškou v ruce, není voják, ale bandita.
